Aidu ne!

Poprvé jsem z premiéry utekla v půlce. Nová Aida v Národním je tak děsná, že mě ani nenapadlo čekat, jak si po přestávce inscenátoři poradí s defilé slonů a velbloudů. Stačilo mi defilé hrdinných vojsk před králem - trapný hlouček polonahých statistů obíhal zadem scénu, aby mohl opět triumfálně projít jevištěm, stále dokola. A ta těla, pánové! Růžová a bílá, jako čerstvý zájezd německých turistů do Egypta. Národní divadlo by svým Egypťanům asi mělo zaplatit solárko...
Ta inscenace má prostě všechno, co vyhání současného diváka z opery: obtloustlé hlavní hrdiny, kteří se dusí vlastními decibely, otrocky popisné kulisy bez fantazie, nulovou režii, statické zpívání bez náznaku akce a mimořádně stupidní balet, napodobující snad strnulé figury z egyptských reliéfů. K dokonalosti chyběla jen tančící mumie.
Abych byla ke zpěvákům spravedlivá - Ivan Kusnjer a Zdeněk Plech, oba výteční barytonisté, se mi velmi líbili a vůbec přitom nevadí, že nepatří k těm nejštíhlejším. Ale jak máme věřit, že Radames touží po tělnaté postarší otrokyni Aidě, když může mít štíhlou, mladou, krásnou a bohatou princeznu Amneris?
Sergej Ljadov a Daniela Longhi (Radames a Aida) mají za sebou úctyhodnou mezinárodní kariéru, ale není to zas taková síla, abyste kvůli tomu velkoryse přešli všechny nedostatky představení. Záhadou pro mě zůstává, jak mohl mladý inscenační tým vyprodukovat něco tak konzervativního? Režisér Piontek a výtvarník Hahne, oba z Rostocku, mají 43 a 34 let, choreograf Tomáš Rychetský 27 let. Že by „tradiční pojetí“ ve skutečnosti nahrazovalo nedostatek nápadů a zkušeností...?