2005

Poslední den v roce - nejvyšší čas na resty

Jak dopadl annoncovaný Bach 3D? Jak zpíval Bocelli v Sazka Areně? A co sám velký Nyman a jeho band? Je tu pár koncertů, ke kterým bych se ráda na poslední chvíli vrátila.
Read More...

Mozart pobýval v Česku pětkrát?

Vídeňská regionální organizace rakouské nacionálně-pravicové strany svobodných (FPÖ) napadla billboardovou kampaň české turistické agentury Czechtourism kvůli chytlavému sloganu: W. A Mozart pobýval v Česku pětkrát a Vy? Podle mluvčího rakouských vyhnanců Johanna Herzoga je to "nejvyšší míra falšování dějin". Dám mu za pravdu, i když nevím jestli ho to potěší. Mozart tu byl totiž dokonce sedmkrát - kromě pěti pobytů v Praze navštívil jako dítě také Olomouc a Brno. Na Moravu Mozartovi prchli před epidemií neštovic, která zachvátila Vídeň r.1767. Děti sice neštovicím neušly, ale v Olomouci se vyléčily a v Brně pak koncertovaly.
Útok nacionalisty Herzoga má samozřejmě jádro někde jinde - podle něj nic jako Česko tehdy neexistovalo (jen Rakousko - Uhersko) a Praha byla německým městem. Aby mu ta historická pravda seděla ještě lépe, měl by za Němce označit všechny ty Myslivečky, Stamice, Dušky, Kuchaře a další české muzikanty, s nimiž si Mozart tak dobře rozuměl.

Don Pasquale

Včerejší premiéra komické opery Donizettiho Don Pasquale mě ani neuchvátila, ani neotrávila, prostě něco mezi. Obávám se, že na vině je trochu dílo samo. Především jeho trapňoučký syžet, jednoduchý, zkratkovitý a prvoplánový jak pro žáky z pomocné školy, který není vyvážen zas tak skvělou hudbou jako u Rossiniho nebo Mozarta. Ti by si mohli dovolit zhudebnit i telefonní seznam a vždy by dokázali posluchače povznést do jiné roviny. Donizetti má spoustu krásných melodií, ale nějak se s tou taškařicí míjejí.
Líbila se mi vtipná a proměnlivá scéna Daniela Dvořáka, zaplněná kuriózními přístroji a létacími stroji jak z Cimrmannovy dílny (Maestro Pasquale je asi vynálezcem), doplněná o půvabné animované projekce a svítící nápisy a vůbec - je prostě pořád na co koukat. Michaela Červenková navrhla kongeniální kostýmy(krinolína Noriny se promění v obrovský stan, do nějž se vloudí vilný Pasqualův inženýr). Trochu rozpačitě působila režie Pavla Mikuláštíka, která navzdory snaze nedostala z publika moc pobaveného smíchu, ale o to lepší byla jeho choreografie. Tanečnice chodily víc po rukách než po nohách a diváci se mohli kochat dlouhými pohledy na jejich zadečky.
Norinu zpívala brilantní Natalia Melnik, Luděk Vele a Roman Janál jako Don Pasquale a Doktor Malatesta s elegancí vypálili super rychlý duet. Debutující Pavel Černoch byl sice sličným představitelem Ernesta, ale ve výškách jeho velmi světlý tenor postrádá sílu a jistotu. Orchestr dirigoval Oliver Dohnányi.

Pražské jaro se zmenšuje

Ať počítám, jak počítám, zdá se mi to málo - v připravovaném 61. ročníku Pražského jara je 46 koncertů a s operní řadou je to celkem 57 večerů. V roce 2000 jsem napočítala ještě kolem 80 akcí. A dnes - z populární řady zbyly dva večery slovenských jazzmanů, world music zmizela. Škoda, festival tak rezignoval na pozornost jiného než tradičního publika (především mladých). Na tiskovce se hovořilo o potřebě nekonkurovat si svými koncerty navzájem. Dokonce tam padla úvaha, že by se zrušila divadelní řada. Kvůli kvalitě. Tak nevím, pokud nemá Pražské jaro prostředky na vlastní operní produkci nějakého super představení s hvězdami jako v Salcburku, nechápu, proč se zbavovat celého žánru opery ze své nabídky. A když hrají na Pražském jaru české orchestry ( a taky to nejsou vždy výkony jako z Carnegie Hall ), tak proč ne česká divadla?
Jinak se můžem na Jaře těšit např. na Zubina Mehtu a Vídeňské filharmoniky, Pletněva, Urbanovou, Peckovou, pianistu Emanuela Axe s English Chamber Orchestra, Japonský filharmonický orchestr s Ken-Ichiro Kobayashim ad.

Taky vám dělají supraphonská cédéčka v přehrávači psí kusy?

Starší přehrávač je z nich úplně zmatený, nenajde ani začátek skladby (zatímco kompakty např. Deutsche Grammophonu nebo EMI ještě stále zvládá). Tak jsem to zkusila přehrát na počítači a málem se zavařil. Kromě děsného vrčení nevydal ani tón a byla jsem ráda, když se mi to podařilo vypnout. Četla jsem o tom, jak SONY/ BMG udělali paseku v některých počítačích svými ochrannými prvky na deskách, tak to možná bude něco podobného. Taky supraphonská DVD mám problém přehrát se starší televizí, mají nějakou americkou normu nebo co, takže mi tam jen kmitá obraz. Nepřijde vám ta ochrana nosičů nějak přehnaná? Zvláště když kouknete na ty tituly - Rusalka v černobílé televizní inscenaci nebo padesát let starý live koncert s "peckou" O.F.Korteho - to se fakt tak bojí masového zneužití?

OSA si našla další zdroj poplatků

Na nové mobily s funkcí MP3, na nichž lze přehrávat hudbu, chce OSA uvalit své poplatky.
Ke článku v MF Dnes, zda kvůli zpěvákům zdraží mobily, přišla v internetové diskusi spousta čtenářských reakcí, z nichž jedna mi připadá docela vtipná: "Já myslím, že by OSA měla uvalit daň na vydávání zvuku. Protože lidi si můžou zpívat kolikrát i sami a tudíž by měli zaplatit poplatky - co kdyby náhodou zpívali ňákou cizí písničku. Nebo dokonce písničku jednoho ze zastupovaných autorů?? Takhle každý občan zaplatí ňáký paušál, na konci roku dodá "Zpěvné přiznání", kde uvede všechny sklady, co si zpíval nebo někde slyšel. Následně mu bude něco vráceno (to jistě!) nebo si ti kreativnější připlatí."

Ale našel se i radikálnější názor: "Myslím, že poplatky by měli platit naopak zpěváci. Hraní jejich výtvorů v médiích je totiž v podstatě reklama na jejich práci.Tou prací myslím koncerty, estrády, cd apod. Kdyby je v médiích nehráli, tak by si mohli ty svá díla strčit do ...(nepublikováno).

Sněte sen noci mendelssohnské

Slavný izraelský houslista a dirigent Schlomo Mintz navštíví Prahu, aby dva večery s Českou filharmonií věnoval jedinému autorovi: Felixi Mendelssohnovi - Bartholdymu.

celý článek




Demonstrace umělců

Před AMU se demonstrovalo za větší dotace státu do kultury. Nebyla jsem tam, protože jsem o tom nevěděla. Když už chce někdo demonstrovat, měl by to napsat alespoň pár novinářům. Moc demonstrantů se nesešlo, asi nám chybí odbory, které by něco připlácely za účast...
Jinak mě docela šokovala informace, že Ministerstvo kultury rozděluje jen půl procenta z rozpočtu. Má vůbec smysl mít na to celé ministerstvo?

Jak zpíval Villazón

Hodně jsme o něm předem četli i slyšeli a musím přiznat, že jsem na něj byla dost zvědavá. Mám doma sice jednu jeho desku francouzských autorů, ale ta mě zas až tak moc nebrala, trochu se mi zdál ukřičený. Kupodivu v Obecním domě byla realita jiná - ukázalo se, že má hlas poměrně slabý. Jinak je skvělý na techniku, na výraz, živý a vtipný (publikum uvítal česky a pak dělal různé scénky s kytkama, které rval a rozdával ženám v orchestru), jen ty decibely mu chybí. A nemůžu si pomoct - tenor to musí ve vypjatých místech narvat lidem do uší, až jim z toho vstávají chlupy na těle, jinak to není ono. Takže pokud někdo tvrdí o Villazónovi, že to je on, na kterého jsme po Pavarottim čekali, obávám se, že si ještě počkáme...

Kolik dimenzí má Bach?

A je to tady - závěrečný koncert Strun podzimu s názvem Bach in 3D. Byl jako první zcela vyprodán a proto jej pořadatelé operativně nasadili dvakrát - 4. a 5. 12. Co se na pódiu Švandova divadla bude dít s Bachem? Duchovní otec projektu multiinstrumentalista Alan Vitouš jej rozdělil do tří částí. První dimenze - Dreaming Bach - bude patřit syntezátorovému mágovi Mariánu Vargovi. Druhá část Drumming Bach je záležitostí Alana Vitouše, který se zmocní rytmické struktury Bachových skladeb. Spolu s ním vystoupí hosté Dan Bárta, Milan Zbrožek (housle), bicisté Miloš Vacík, Miloš Dvořáček a Ephraim Goldin, Radek Krampl s marimbou a vibrafonem ad. Závěrečný díl Demix Bach provede dýdžej eRicm z Francie. Je to důkaz nadčasovosti Bachovy hudby a její schopnosti inspirovat i elektronickou hudbu a umění dýdžejingu. Pokud vše zapůsobí jak má, mohl by se starý mistr i s publikem posunout ještě dál ke čtvrté dimenzi - Dancing Bach...

rozhovor s Mariánem Vargou

Rolando Villazón - Mexický idol mezi tenoristy

Je mladý, je muzikální, je sexy. Tenorista štíhlý jako proutek, ale s mimořádně silným a pružným hlasem, který na sebe okamžitě strhne pozornost. Na pódiu v něm diváci vidí skutečného Rómea, Alfreda z Traviaty nebo básníka Rudolfa z Bohémy... A možná nejsou tak daleko od pravdy - ani v civilu, mezi novináři, se nebojí projevit emoce, používá energická gesta a rád vtipkuje. A některé momenty v Rolandově životopise svědčí o jeho docela romantické povaze.

celý článek

Jakub Jan Ryba, Truchlivý deník českého kantora

Bez "Rybovky", nejpopulárnější české vánoční mše, si už ani nedovedeme představit svátky. Ale co víme o jejím autorovi? Co přimělo člověka, který složil tak půvabnou a radostnou mši, spáchat v necelých padesáti letech sebevraždu?

celý článek



Martin Mejstřík v Lidovkách

napsal k 17. listopadu článek asi v tom smyslu, že dokud jsou tu komunisti, revoluce neskončila a podepřel jej obecně známými fakty o 60ti letém působení komunistů v téhle zemi. Lidovky mu to otiskly s douškou "článek nevyjadřuje stanovisko listu". A tak mě zajímá, jaké je to jejich stanovisko? Má list vůbec nějaké? Nepamatuji si, kdy naposledy šéfredaktor napsal nějaký zásadnější článek nebo názor. Možná, že už dnešní tiskový byznys ani nepotřebuje názor. Ale jen tak na okraj - jedna z prvních věcí, které se tu po 17. listopadu objevily, byly právě Lidovky. Takže - co už, když ne ten listopad, by dnes měly mít za své?

Ještě k Händelovi

Na konci října dělala PKF Händela v koncertu pro rodiče s dětmi. Pozvali si nebohé Bambini di Praga (nyní kvůli aféře Kulínský přezdívané Hambini) a musím říct, že Alleluja z Mesiáše, to byla čirá radost a nádhera. Kdyby někdo udělal Mesiáše před vánocema a dával ho třeba čtyřikrát za sebou, musel by na tom nutně vydělat. Zrovna PKF by to docela potřebovala...

Oslavy Händela s dvojitým agentem

Dramaturgie ČF se opět vyznamenala - na prosincový koncert k 320. výročí narození Händela nasadila Borise Monoszona s jeho ansámblem Solisti di Praga. Jak je jejich dobrým zvykem z turistických koncertů, střihnou si jednoho Vivaldiho, Geminianiho, no a aby se neřeklo, taky Händela. To si pánové z ČF dělají srandu? Nebo ještě neslyšeli o souborech jako Hugova Capella regia nebo Štrynclova Musica florea?
Naopak o Monoszonovi jsme nedávno slyšeli v televizi senzační odhalení, že byl dvojitým agentem StB a KGB. Když to prasklo, vyzul se jeho kamarád Venca Hudeček z koncertu, kde měli spolu hrát, ale nějak to zapomněl říct svému kamarádovi Janu Rumlovi, kterého na ten koncert pozval, takže televizní reportéři chudáka bývalého ministra vnitra načapali před koncertním sálem a ten se nestačil divit, na koho že to vlastně šel.
Člověk by řekl, že po takové aféře si Monoszon v Praze ani nevrzne, alespoň ne v oficiálních institucích jako je Česká filharmonie, ale jak se zdá, má pořád ještě dost kamarádů...

Hudeček v Reflexu je skoro k politování

Kdo si přečetl poslední rozhovor s Václavem Hudečkem v Reflexu, málem by se nad ním rozplakal. Vychází z toho téměř jako oběť komunistického režimu, problémy s výjezdy do zahraničí, žádné prachy, ústrky Supraphonu, neuvěřitelné... Všichni trpěli, v rozhovoru pro tisk by vám i nejvyšší komunista z okresu vylíčil, jak mu ti nahoře zatrhli to nebo ono a tak pořád dokola až po Kreml.
Vylepšování svého obrazu v médiích je pochopitelné (když navíc redaktor ochotně spolupracuje jako Milan Tesař), ale nemá se to přehánět. Přirovnat se ke zralému Davidu Oistrachovi, to už je skoro drzost. Každý tu ví, že posledních 30 let není Hudeček žádná houslová špička, dětský zázrak prostě odešel, a on to ví nejlíp sám, protože jinak by dávno zůstal venku a dělal světovou kariéru. Jenže doma pod křídly strany a Pragokoncertu to bylo jistější a pohodlnější.

Vzpomínka na Royal Liverpool

První vlna podzimních festivalů skončila a Rudolfinum ztichlo. Vidět ho večer zhasnuté, bez lidí, to se v září nestávalo. Poslední koncert Pražského podzimu byl pro mě Liverpoolský orchestr s Gerardem Schwarzem, o den později už jsem seděla v Sazka Areně na Bocellim, takže skutečný závěr s Eliahu Inbalem a ČF jsem prošvihla.
K Liverpoolu - skvělý orchestr, i když možná BBC nebo London Symphony umí udělat ještě silnější dojem. Liverpool hrál Holstovy Planety, ale do nálady už mě dostal hned úvodní Fantazií a fugou od Bacha - Elgara. Hlavně barva a plastický tón smyčců, jemně nasadí (jako jeden muž) a sílu dají tónu někde uprostřed, zní to velmi kompaktně. Velký aplaus sklidila zručná klavíristka Ewa Kupiec s populárním Griegovým koncertem. Celkový dojem - příjemný večer s velmi dobrou hudbou.

Aidu ne!

Poprvé jsem z premiéry utekla v půlce. Nová Aida v Národním je tak děsná, že mě ani nenapadlo čekat, jak si po přestávce inscenátoři poradí s defilé slonů a velbloudů. Stačilo mi defilé hrdinných vojsk před králem - trapný hlouček polonahých statistů obíhal zadem scénu, aby mohl opět triumfálně projít jevištěm, stále dokola. A ta těla, pánové! Růžová a bílá, jako čerstvý zájezd německých turistů do Egypta. Národní divadlo by svým Egypťanům asi mělo zaplatit solárko...
Ta inscenace má prostě všechno, co vyhání současného diváka z opery: obtloustlé hlavní hrdiny, kteří se dusí vlastními decibely, otrocky popisné kulisy bez fantazie, nulovou režii, statické zpívání bez náznaku akce a mimořádně stupidní balet, napodobující snad strnulé figury z egyptských reliéfů. K dokonalosti chyběla jen tančící mumie.
Abych byla ke zpěvákům spravedlivá - Ivan Kusnjer a Zdeněk Plech, oba výteční barytonisté, se mi velmi líbili a vůbec přitom nevadí, že nepatří k těm nejštíhlejším. Ale jak máme věřit, že Radames touží po tělnaté postarší otrokyni Aidě, když může mít štíhlou, mladou, krásnou a bohatou princeznu Amneris?
Sergej Ljadov a Daniela Longhi (Radames a Aida) mají za sebou úctyhodnou mezinárodní kariéru, ale není to zas taková síla, abyste kvůli tomu velkoryse přešli všechny nedostatky představení. Záhadou pro mě zůstává, jak mohl mladý inscenační tým vyprodukovat něco tak konzervativního? Režisér Piontek a výtvarník Hahne, oba z Rostocku, mají 43 a 34 let, choreograf Tomáš Rychetský 27 let. Že by „tradiční pojetí“ ve skutečnosti nahrazovalo nedostatek nápadů a zkušeností...?

Ještě jednou Rossini

Kritici celkem svorně v kuloárech rozcupovali premiéru Lazebníka v SOP, co kde nesedělo v orchestru, v ansámblech, jak bylo všechno pomalé, jak naši zpěváci na Rossiniho nemají a hlavně ty trapné gagy a vousaté fóry, které podle slov paní Drápelové útočí jen na nejprimitivnější vkus. No, já bych zase tak zcela nezatracovala představení, na němž se lidi docela dobře baví (byť vousatými fóry) a potlesk na konci není jen symbolický. Bylo by fér to aspoň zmínit. O vkusu obecenstva nechť si ctěný kritik dál myslí, co chce...

Její pastorkyňa nestojí jen na hvězdách

Neviděla jsem v nové inscenaci Janáčkovy Pastorkyně v Národním ani Urbanovou, ani Štefana Margitu, šla jsem na běžnou reprízu bez hostujících hvězd. Přesně takové představení totiž máte největší šanci během roku vidět.
A musím říct, že mě nezklamalo. Naopak, Yvona Škvárová jako Kostelnička podává svůj životní výkon, a diváci, z velké části zahraniční, to dokázali náležitě hlasitě ocenit. Inscenace vznikla v koprodukci s Irskou operou v Dublinu a Litevskou národní operou v Rize, kde se už také hrála.

celá recenze




Je to vejce? Je to dům? Nebo hlava Rosiny?

Lazebník sevillský, jeden z největších „hitů“ Gioacchina Rossiniho, je první premiérou Státní opery Praha v nové sezóně. Read More...

Velké mexické překvapení

Filharmonický orchestr Mexico City? Brala jsem to jako milou kuriozitu, trochu té exotiky... A že hrajou Smetanu? Tak to si nenechám ujít, to bude hustý... Z bohorovnosti mě dirigent Enrique Barrios a jeho velká mexická banda rychle vyvedli. Hráli totiž skvěle, vypadali u toho skvěle (zvláště jejich rytmem posedlá tympánistka), doslova sršeli energií a hlavně - všechny v sále ohromně bavili. Latinoamerické rytmy rozvlnily publikum napříč řadami i generacemi. I ten Smetana (tance z Prodané nevěsty), jakkoliv můžem diskutovat o tom či onom tempu, měl v sobě tolik taneční energie, a skočná z výstupu komediantů, to byla doslova smršť. Barrios si může s orchestrem dělat, co chce, zrychlovat, jak chce, všechno mu zahrajou a ještě k tomu velkým tónem. Třikrát přidávali, z české hudby zazněl ještě Janáček (Lašské tance) a Dvořák (Slovanský tanec č.1).
Tak jsme s Pražským podzimem oslavili sv. Václava. A co takhle silvestrovský nebo novoroční koncert? Nenajde se někdo, kdo by je pozval znovu?

Šporcl odhodil šátky!

Má totiž nové dlouhé plavé vlasy. Vypadá v nich doslova andělsky a asi tak na šestnáct. Dámy jeho srdce, Bára Kodetová nebo ještě předchozí Zora Jandová mu mohou jen závidět. Ale co my, léta přesvědčované publikum, že bez šátku není Šporcla? Jak my k tomu přijdem? Doufám, že nás Mistr odškodní nějakým ještě větším pódiovým šoumanstvím...

Výlet do velké francouzské opery s Natalií Dessay

byl docela nudný. Autoři jako Thomas, Boildieu, Cherubini se u nás moc nehrají a soudě z toho, co jsme mohli slyšet (většinou úryvky zapomenutých oper), to není ani moc velká škoda. Žádná jiskra nebo esprit, o němž se vždy básní v souvislosti s francouzskou hudbou. Vrcholem nudy byla dlouhá baletní suita z opery Gustav III, kterou má na svědomí Daniel-Francois-ESPRIT (!) Auber, jinak slavný svou „Němou z Portici“. Tolik prázdné a slaboduché hudby se jen tak neslyší. Proč ji dirigent Michel Swierczewski s PKF dali na program, ví bůh.
Dessay skutečně zazářila až ve starých dobrých italských peckách od Belliniho a Donizettiho, tam se teprve naplno ukázala její úžasná technika. I když její hlas nemá moc osobitou barvu (možná i kvůli opakovaným operacím hlasivek), používá ho s mimořádnou virtuozitou.
Nakonec útlou Natalii zradila i pověstná francouzská móda. Koncert dozpívala naboso, zřejmě déle nesnesla na nohou děsně špičaté střevíce v rudé barvě toalety...
(PKF s Natalií Dessay zahajovali ve Stavovském divadle festival Struny podzimu).

Chmelo převálcoval Galinu Gorčakovou

alespoň podle ohlasu u publika jednoznačně vyhrál na body. Na operním gala Pražského podzimu měl vícekrát „bravo“ než slavná ruská sopranistka. I pro mě byla zklamáním, její hlas působí opotřebovaně, šedivě, ve středních polohách se ztrácí, a výšky musí doslova vyřvat. Korunu tomu nasadil Symfonický orchestr Ruska, podezřelý už podle názvu. Na jeho výkon se dá uplatnit pravidlo přímé úměry - čím hůř, tím silněji. Těleso složené údajně z předních hudebníků od Moskvy po Minsk a Novosibirsk (jak asi zkoušejí?) se v programu chlubí tím, že za 15 let provedlo 300 koncertů. Tak není čemu se divit.
Naopak barytonista Vladimír Chmelo předvedl hlas jak zvon, výbornou techniku a hudební intelekt. Svůj triumf si jednoznačně zasloužil.

Smetanovo kvarteto - Legenda se zrodila před 60 lety

Škampovo kvarteto, které nese jméno violisty legendárních Smetanovců Milana Škampy, připomene 5. 10. v Rudolfinu historicky první koncert slavného a dnes již nehrajícího českého souboru. Smetanovo kvarteto bylo v zahraničí pojmem, patřilo mezi pět nejlepších světových kvartet. Odehrálo tisíce koncertů v Evropě, USA a Japonsku, celkem v 54 zemích, natočilo přes 140 desek a udělalo obrovský kus práce pro propagaci české hudby, zvláště Smetany a Janáčka. Většinu ze své třiačtyřicetileté existence kvarteto hrálo v obsazení Jiří Novák, dnes již zesnulý Lubomír Kostecký, Milan Škampa a Antonín Kohout. V Rudolfinu zazní na jejich počest kvartety Krejčího, Martinů a Beethovena.
5. 10., Rudolfinum, 19.30

Tři otázky
pro Milana Škampu, violistu Smetanova kvarteta

Mýtus jménem maestro

recenze knihy
Norman Lebrecht:
Mýtus jménem maestro, Velcí dirigenti v honbě za mocí, Vydal ICN Polyart Praha

„Stařičký Karl Böhm si ve chvíli, kdy orchestr nemilosrdně vyhrával, stihl na stupínku klepnout špačka. Staří maestrové stejně jako politici jen neradi uvolňovali místo mladším.“

„Britská premiérka Margaret Thatcherová nezakrytě záviděla absolutismus Herbertu von Karajanovi. Richard Nixon si i v době skandálu kolem Watergate našel čas, aby popřál vše nejlepší Stokowskému a vychutnal si koncert Filadelfského orchestru. Karajanovy festivaly v Salcburku se pro pohlaváry těžkého průmyslu staly doslova poutním místem... Jedna z předních zbrojních společností vypravovala tryskové letadlo na všechna místa, kde dirigoval Ricardo Muti,“ líčí autor spřízněnost mezi špičkovými umělci a světem peněz a moci.
Norman Lebrecht je hudební redaktor Sunday Times a Opera News v New Yorku. V knize Mýtus jménem maestro se snaží odhalit společenské a umělecké mechanismy, které dirigenty vynesly na špičku hudební pyramidy. S humorem a sžíravou břitkostí popisuje paradoxy, provázející velké dirigentské kariéry. V knize postupně probere přes čryři desítky slavných dirigentů od 19. století po současnost. Zabývá se vlivem agentů, nahrávacích společností, publicistů a celého hudebního byznysu na úpadek dirigentského řemesla. Pokud znáte Johnsonnovy Intelektuály, je to čtení v podobném stylu - bourání mýtů kolem slavných osobností je vždy zábavné a ještě se leccos nového o nich dozvíte.
bar

Zapomeňte na vizážisty!

Pokud vás doteď krmili řečmi o tom, jak má vypadat společensky úspěšný člověk, nevěřte jim už ani slovo. Raději si vemte vzor ze dvou nejoblíbenějších českých politiků: Paroubka a Jandáka. I když ministr kultury zatím stihl ve svém úřadu udělat jen to, že zrušil místo tiskové mluvčí, neboť je podle svého úsudku mediálně soběstačný, už se v oblíbenosti vyšplhal za naprostou jedničku, premiéra Paroubka. Jejich osobní kouzlo je zřejmě pro českého voliče neodolatelné, mastná elegance, silácké řeči a sem tam rána obuškem, to se teď u nás nosí.

Kvarteto je horší než manželství, protože tam je alespoň to vybití v sexu, ale tady nic...

Jan Talich

To jméno figuruje v české hudbě již po tři generace. Dirigent Václav Talich proslavil Českou filharmonii, jeho synovec Jan Talich založil slavné kvarteto, prasynovec Jan Talich junior (38) založil vlastní orchestr a chopil se taktovky. Na Pražském jaru bude 22. 5. dirigovat mj. Beethovenovu 1. symfonii C dur.
celý rozhovor

Kdo je na obrázku?

A. oběť násilného trestného činu tváří v tvář útočníkovi
  • B. erotická pomůcka ze sexshopu
  • C. sopranistka Galina Gorčakova

C je správně. Ruskou sopranistku propaguje tímto plakátem Pražský podzim. Koncert byl naštěstí vyprodán dřív, než se plakáty objevily, leckdo by si to mohl ještě rozmyslet...

Pro představu jak vypadá
celý plakát.




Trumpetista s vlastním symfoňákem

Než si Jan Hasenöhrl (44) založil soukromý symfonický orchestr, pěknou řádku jich jako trumpetista vystřídal. V sedmnácti začal ve FISYU, hrál taky u Hybše (s nímž si ho dodnes pletou), v SOČRu a jiných známých zkratkách. Zná důvěrně fungování orchestrů zezdola i shora. A hlavně - nedělá si o nich iluze, ví, že v hudbě platí stejná pravidla jako v každém jiném byznysu.

celý rozhovor

Kdyby Bůh měl hlas a zpíval, znělo by to asi jako Andrea Bocelli...

Jednou nohou je v opeře, druhou v popu. Každý zná jeho hit Con te partiro. Prodal 50 miliónů svých desek, zpíval pro Clintona, Bushe, Jana Pavla II., britskou královnu. 2. října zazpívá Andrea Bocelli v pražské Sazka Areně.
celý článek



Na křtu knihy jazzmana Martina Kratochvíla „Suma sumárum“ v Paláci Luxor bylo veselo.

Kmotr knihy, mediálně provařený psycholog Douda to vzal zostra. Pěkně nahlas přes mikrofon vyzdvihl ze všech úspěchů pana podnikatele hlavně „velikost ohambí, kterou jsme mu my kamarádi nejvíc záviděli“ a popřál mu do dalších let stejně plodné péro.
Tak nevím, jestli nemá nešťastný psycholog nějaký problém, a jestli spíš v kalhotách nebo spíš v hlavě...

60 let od prvního vystoupení Smetanova kvarteta

Spolek pro komorní hudbu pořádá v říjnu koncert, který má připomenout 60 let od prvního vystoupení Smetanova kvarteta. Hrát bude Škampovo kvarteto, pochopitelně v Rudolfinu. Má to jen tři drobné chyby: ten historický koncert se konal o měsíc později, tedy v listopadu, v Městské knihovně, a s úplně jiným programem. Navíc si pořadatelé ani nezajistili přítomnost oslavenců - např. prof. Škampa bude tou dobou v Itálii na soutěži. Tak mi není jasné, co vlastně ten večer v Rudolfinu má připomínat.

Paní ministryně školství ohlásila odchod z politiky.

Držme palce, ať je to co nejdřív. Není oblast školství, kterou by její „dobrobrodiní“ nezasáhlo. Jen namátkou:
- rušení škol v obcích a dojíždění malých dětí denně veřejnou dopravou, nebo autem s rodiči, pochopitelně „za své“.
- obstrukce ve výběru střední školy
- šikanování soukromých škol, boj proti školnému, přestože ho paní ministryně a celá soc.dem. elita svým dětem ráda platí
- zdražení školek. Předškoláci byli osvobozeni od školného (kdo se o to prosil?), zatímco všem ostatním dětem školné zvedli. Když dnes školka stojí cca 11 tisíc za rok, proč je vysoká škola zadarmo?

Zlaté ručičky Keithe Richardse

V magazínu MF Dnes vyšla hezká fotka Rolling Stones, čtyři ďábelští staříci se na ní spokojeně usmívají do objektivu. Uprostřed je kytarista Keith Richards s rukama opřenýma o ramena kamarádů a ty ruce stojí za pozornost. Sukovité artrózou zkřivené prsty, obrovské deformované klouby, ani jeden snad nemá zdravý a s tímhle ten člověk v 61 pořád ještě hraje. A vydělává milióny. Klobouk dolů, ty ruce dokazují, že to není zadarmo.

Smetanovo trio zabodovalo v žebříčku BBC Music Magasinu

Desku „Páleníčkova - Smetanova tria“ se skladbami Smetany (Trio g moll), Nováka a Suka (d moll a c moll) vyhodnotil BBC Music Magazine jako nejlepší CD měsíce srpna v oboru komorní hudby. Získalo 5 hvězdiček. Recenze Jana Smaczneho je velmi lichotivá stejně jako jiný článek od Johna Warracka z International Record Revue. Mé gratulace!
P.S. Ostatně můj domovský Time In je taky pochválil, a už v červnovém čísle.

Už je to tady - klasika po internetu

ČTK vydala zprávu, že 1 369 966 lidí si stáhlo 9 Beethovenových symfonií z internetu, když je nabídla zdarma britská stanice BBC 3 na svých stránkách.
Mezi zájemci přitom nebyli zjevně jen fanoušci klasiky, ale naopak - tato možnost přilákala i řadu vyznavačů jiných žánrů. pokračování - celý článek

Proč jsem nebyla na Pražských hudebních slavnostech

Asi se zdá dost divné psát o festivalu, kde jsem nebyla, ale jak jsem se doslechla, nebyl tam celkem nikdo. Ono dostat Pražany na teplickou nebo zlínskou filharmonii nedlouho poté, co se namlsali na Pražském jaru, je vcelku nereálné. A turisté na vyprodání Rudolfina nestačili. Bude to příští rok chtít nějaký atraktivní nápad, ne jen slabší odvar sezóny.

Tak nám to začíná pěkně nudně

Loni měl FOK skvělou sezonu (jubilejní 70. ), až jsem měla černé svědomí, že píšu pořád jen o něm a ne třeba o České filharmonii. Letos má jubilejní sezónu ČF. A čím začíná? Poctou české hudbě s Válkem. Zase se bude mydlit Dvořákova Sedmá, Janáčkův Taras Bulba ( o 5 dnů později ještě zazní znova na Pražském podzimu) a Fibichova symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk. Nevím, koho ten invenční nářez zvedne ze židlí. Dvě ohrané a jedna neznámá pecka. Ví dnes někdo, co znamenají Záboj, Slavoj a Luděk? Tři zmrzlé?
P.S.: FOK zahajuje taky s Dvořákem, ale aspoň si pozvali Sira Charlese Mackerrase.

Tak máme nového kulturního ministra

Má dvě velké přednosti:
1. splňuje požadavek všeobecné popularity, což se v ostře sledovaných žebříčcích oblíbenosti bude hodit
2. svou vizáží ladně zapadá do vládní garnitury

Ostatně po bombastických tryznách za Pavla Dostála tu funkci ani nemohl dostat neherec. Doufám, že všichni od filmu a divadla jsou teď spokojeni. Včetně Spejbla, Hurvínka a poslankyně Taťány Fischerové, která jeden den v tisku poslušně podpořila Darjanina, a vzápětí podepsala Hřebejkovu význu proti Darjaninovi.
Nechápu ale, proč za Paroubkem nechodili také muzikanti, výtvarníci, literáti, památkáři.
Že by český film nejvíc potřeboval peníze ze státní kasy? Nechme se překvapit...

Forman: Co já vím

Ačkoliv memoáry nejsou mým šálkem čaje, tyhle jsem zhltla za dva dny. Je to velmi napínavý a výtečně napsaný román života (autorem je dramatik a scénárista Jan Novák), který si přímo říká o zfilmování. Některé situace jako když přímo vidíte na plátně - třeba to čekání na opuštěném peróně, až se vrátí tatínek, kterého zatklo gestapo (oba Formanovi rodiče zahynuli v koncentráku). Taky jsem netušila, jak blízko měl Forman k herečce Romy Schneider, která spáchala sebevraždu po smrti svého malého syna. Forman je oba znal a s oběma strávil v podstatě jejich poslední dny. I když to teď tak vypadá, nejsou v knize jen samé drasťáky. Docela bezbolestně se tam něco dozvíte i o filmařském řemesle, producentském zákulisí apod. Líbí se mi, jak Forman popisuje své začátky v socialistickém Československu (kniha byla psána mj. pro Ameriku a Kanadu, kde vyšla v r.1994). Socialistickou realitu, ty různé funkcionářské týpky vystihl skvěle, přitom se ale sám nestylizuje do nějakého disidenta a bojovníka proti komunismu. Prostě točil, co šlo, a bral jako mladý režisér každou příležitost, když byly výhrady „shora“, snažili se to přepisovat atd. Běžná praxe.
Pokud vám zbyl ještě kousek prázdnin, vřele doporučuju...

Proms skutečně plní vaše noci

Omlouvám se za ten propagační titulek, ale když jsem se dvakrát po sobě vracela z koncertu ve dvě v noci, musím dát organizátorům festivalu za pravdu.
pokračování

Japonka ve fraku

Z prvního ročníku Proms v Praze jsem stihla jen dva poslední koncerty, Japonskou a Italskou noc. Na dirigentku Tomomi Nishimoto jsem byla hodně zvědavá. Jak křehká Japonka, symbol ženské submisivity, obstojí v téhle generálské roli?
pokračování

Sharon Isbin promluvila

„Jsme s Martinou Navrátilovou opravdu velké kamarádky, jestli víte, jak to myslím,“ svěřila se Reflexu americká kytaristka Sharon Isbin. No, myslím, že tušíme... Českou tenistku potkala na Aspenském festivalu a s radostí přijala její pozvání na večírek, aby na něm zahrála. My jsme Sharon mohli slyšet letos na Pražském jaru, kde hrála koncert čínskoamerického skladatele Tan Duna. Moc jsem na něj byla zvědavá, protože mě ten autor docela baví, a posledních deset let je ve světě velmi módní. Koncert se pokoušel spojit prvky flamenka s hudbou dálného východu, bylo to hezky instrumentované, ale jinak na mně na první poslech koncert neudělal zas tak hluboký dojem jako jeho některé předchozí práce. Sharon Isbin je podle mě dobrá ale nijak výjimečná kytaristka, její úspěch je pro mě tak trochu záhadou, v Evropě nebo Latinské Americe je fůra lepších a méně známých kytaristů. Má dvě Grammy, je historicky první učitelkou kytary na prestižní Juilliard School. Zajímavé je, že se v 9 letech začala učit rovnou u kytarového boha Andrése Segóvii a pokračovala u Oscara Ghiglii. To je, jako by vás první lekci klavíru učil rovnou Svjatoslav Richtěr nebo Rubinstein. Papá musel mít fantastické konexe...

Těžkooděnci dostali těžkou nakládačku

Alespoň to tak vypadá podle stále zvyšujících se počtů nahlášených zranění v řadách zasahujících policistů. Došlo už i na zranění kalibru „oděrky a opruzeniny“. Speciální komise by ale měla prošetřit, zda policisté mají ošoupané a zapařené zadky skutečně ze zásahu, nebo jestli k nim náhodou nepřišli v kanceláři, když na nich seděli místo toho, aby honili opravdové kriminálníky.
Moc se mi líbí slovník pana premiéra: je nutné udržet pořádek, oddělit zrno od plev... Sakra, kde už jsem to slyšela?
Jarek Nohavica měl taky takové déja vu, složil písničku „Už zase bijou děti“ . Možno slyšet od 4. 8. na jeho webu
www.nohavica.cz/_mp3/uz_zase_bijou_deti.mp3
Povedené foto soudruha premiéra na adrese
www.reflex.cz/Clanek20599.html

Richard Haan přeplaval La manche

Tomuto 55 letému barytonistovi, který často hostuje ve Státní opeře Praha, se to povedlo na čtvrtý pokus a stal se tak dosud nejstarším českým pokořitelem chladných vod kanálu. „Plavbu mu ale hodně komplikovaly žahavé medúzy a chaluhy,“ uvedl jeden z členů doprovodu. Foto na www.opera.cz

Štrougalova vila

exterior_m
Tady jsme ve Varech bydleli, prý se tomu dřív říkalo Štrougalova vila. Aspoň mám jistotu, že dřív bych se sem jako běžný smrtelník asi nepodívala.
Celkový dojem z Mladého pódia - velmi sympatický festiválek, který by si zasloužil více pozornosti jak místního tak pražského publika. O něco méně sympatické jsou samotné Vary, fabrika na holení peněženek. Nic proti tunám zlata, přezdobeného porcelánu a křišťálu na každém kroku, ať si hosté z Východu pošmáknou. Horší jsou ty předražené hospody, nic stylového ani zajímavého - až na obsluhující personál. Hovoří sice jen lámanou češtinou, ale jejich fotky by byly ozdobou každého policejního rejstříku.

Koncerty s becherovkou

Jediný festival, kde dávají muzikantům po koncertu místo kytky flašku becherovky, je Mladé pódium v Karlových Varech. Inu sponzoři... I když se mladí umělci tvářili trochu překvapeně, kvalitním alkoholem nepohrdl nikdo. Navíc byl zahajovací koncert pánskou jízdou - sešli se tu houslista Roman Patočka, hobojista Vilém Veverka a dirigent Marko Ivanovič s Karlovarským orchestrem.
Téma letošního ročníku bylo Polsko, takže se hrál hodně polský repertoár, promítaly polské filmy a přijeli mladí polští básníci. Za dva dny jsem slyšela vcelku atraktivní Kilarovu Orawu, Szymanovského složitý houslový koncert, z něhož Patočka vyždímal maximum, Martinů slavný hobojový koncert a Chopina mezi obrazy v Galerii umění. Klavíristka Jaroslava Pěchočová tam předvedla, že navzdory své velmi útlé postavě není žádná muší váha - naložila si rovnou 12 Chopinových preludií, 2 balady a předtím ještě Janáčkův Zarostlý chodníček (celou 1. řadu) a tři bouřlivé Smetanovy České tance. Dobrých 27 kousků...
Ještě se vrátím k hobojistovi Vilému Veverkovi, o kterém jsem předem hodně slyšela, ale poprvé jej viděla naživo. Tenhle originální chlapík, kromě toho, že hraje bravurně, je taky slušný showman. Chvíli vrhá šarmantní úsměvy do publika, pak se otočí zády a povzbuzuje orchestr a rytmus mu hraje celým tělem. Přidával senzační sólové blues, ale s karlovarskými žlučníkáři, jak se odpradávna říká zdejšímu publiku, to ani moc nehlo. Aspoň víme proč.

Ve Varech došla hořčice

„Hořčici nemáme, dnes přiletěly dvě letadla Izraelců,“ zaslechla jsem prodavačku v lahůdkách. Celkem mě to zajímalo, „to asi mají nějaký svátek, berou to k nějakému tradičnímu jídlu?“, sondovala jsem, když na mě přišla řada. „Ne, to si mažou na chleba a tohle tu jedí celých 14 dní, aby ušetřili,“ řekla nakvašená prodavačka.
Ale na druhé straně - se salámy a šunkovými chlebíčky by to u téhle klientely stejně nevyhrála....

Mitte Europa

V televizi jsem viděla záběry z jednoho koncertu festivalu Mitte Europa, o kterém sice každý rok předem píšu, ale pak se tam nějak ne a ne dostat. Ono to také není vždy snadné, festival se specializuje na vyhledávání tak zajímavých a zapadlých míst v německo-českém pohraničí, že ani nejsou vždy na automapě.
Na tom TV snímku byla jedna šokující věc. Byl tam rozhovor s vynikajícím hráčem na panovu flétnu, vyšíval na ni Braniborský koncert s orchestrem jako nic, a najednou až v posledních záběrech bylo vidět, že nemá ruce, jen malé zakrnělé pahýly. Ten báječný muzikant se narodil bez rukou, a přesto si našel cestu k hudbě! Přemýšlela jsem o dalších možnostech, skoro na nic se nedá hrát bez prstů - jen zpěv, foukací harmonika a víc mě nenapadá. Snad ještě těremin, zázračný bezdotykový nástroj na bázi elektromagnetických vln ruského vynálezce Těremina (mimochodem prý agenta KGB). Ale to už jsem odbočila.
Napadá někoho ještě jiný nástroj ovladatelný bez prstů?

Kardinál Richelieu české hudby incognito

Takhle vítal hosty Barokní noci v Krumlově T. Matzner, dramaturg Pražského jara, a fakt mu to seklo! S krumlovským festivalem dlouhodobě spolupracuje a jezdí sem jeho kolegové včetně ředitele Bělora, takže to je taková malá přidružená výroba Pražského jara. Podle nepotvrzených zpráv se jim v kostýmech tak zalíbilo, že uvažují o jejich zavedení také v Hellichovce...





Salzmann by se nestačil divit!

Ani já jsem nevěřila svým očím - co dnes visí na zdech v mé oblíbené útulné aristokratické budově Komerční banky na Pohořelci. Oleje podepsané jakýmsi Iljušenkem kopírují ty nejhorší kýčovité pohlednice Prahy, nasvícený hrad v noci a podobné skvosty. V dobách raného kapitalismu, kdy Komerční bance šéfoval Richard Salzmann, sběratel umění s neodmyslitelným motýlkem a doutníkem, jehož jste na rozdíl od dnešních anonymních bankovních rad mohli vídat na vernisážích, tak za něj by něco podobného vůbec nesmělo do baráku.
Je zajímavé, že se tyhle ruské mazanice pomalu přesouvají z tržnic do kamenných obchodů na nejlepších místech Starého města. Kupujou to turisté, nebo se tu perou prachy?, napadne mě vždycky při pohledu na prázdný krám a znuděné ruské bohatýry. Z hlediska té druhé eventuality bych si na místě banky rozmyslela budovat image právě na tomhle „umění“.

Chalupáři s ochrankou a komorníkem

Tak se sešli dva premiéři ČSSD, jeden bývalý, jeden současný, na chalupě, se suitou fotografů si zahoubařili v lese a oběd nejspíš od cateringové firmy jim podával číšník, zatímco manželky pěkně po sousedsku plkaly o dětech. Idylka, není-liž pravda? Když jsou ti strejdové tak prostí muži z lidu, neměla paní Paroubková radši ohřát konzervu chalupářského guláše? Bylo by to stylovější...

Mozart nebyl žádný proutník,

a pokud ano, tak dost opožděně. Žádné nevázané bohémské mládě, jak ho sympaticky vykreslil Forman. Ještě ve 22 letech ho na cestách Evropou doprovázela matka. Starala se mu o jídlo a stav šatstva, ale zároveň ho to táhlo ke dnu, protože musel vydělat i na ni a na nájmy bytů, všude kam přijeli. Otec to všechno dirigoval ze Salcburku, bombardoval ho dopisy plnými otravných rad a pobouření nad tím, co Amadeus dělá špatně. Asi si to všichni umíme představit...
Mozart v dětství sice už komponoval jako dospělý, ale v dospělosti byl před praktickými otázkami bezradný jako dítě. Nakonec na to doplatila i matka, její nepohodlný život na cestách ukončila v Paříži tyfová horečka, přičemž jí zoufalý Mozart nebyl schopen ani sehnat pořádného doktora (při svých aristokratických konexích) a čekalo se na nějakého německého mastičkáře...
Smrtí matky začala jeho emancipace. Domů z Paříže se vrátil až po půl roce, na cestách si užíval svobody, a pak to vzal zkrátka - odešel od nenáviděného salcburského arcibiskupa, oženil se proti vůli otce s Konstancí Weberovou a začal žít ve Vídni na volné ( a někdy dost vysoké) noze. Jeho opožděná puberta vyvrcholila hned sňatkem...
Mozart je znám spíše svými oplzlými slovními hříčkami a záchodovým humorem. Co se děvčat týče, první zkušenosti nabyl se svou setřenkou, do nevěstinců se styděl chodit (alespoň to psal otci, i když později v Praze měl rád tahy nočním městem) a ze tří sester Weberových byl zamilován minimálně do dvou. Trochu jako Dvořák - nejprve do starší zpěvačky Aloisie, která mu dala košem a pak si vzal mladší Konstanci. Možná pár flirtů na cestách, ale to je asi tak vše. Ani Fritz Spiegl, lovec sexuálních historek slavných skladatelů, toho na něj víc nevyštrachal. Dokonce si nepovšimnul ani Mozartova přátelství s paní Duškovou, pro kterou psal árie o loučení milenců...

Oratorium o spáleném panenství

Čím víc toho víte o baroku, tím víc jste rádi, že v té době nežijete. Alespoň tak na mě zapůsobila Barokní noc v Českém Krumlově (Festival komorní hudby). Taškařice harlekýnů na nádvoří, tanečky v Maškarním sále, to ještě nebylo nic tak neobvyklého.


Dostihy hlodavců coby aristokratická hazardní hra sice vypadaly mezi tabulemi plnými jídla trochu riskantně, ale budiž. Nejsilnější - protože zároveň nejautentičtější - výjev přišel až v krumlovském zámeckém divadle.

Capella Regia tu scénicky uvedla Carissimiho oratorium Jephta. Seděli jsme víceméně potmě, na prostých lavicích bez opěradel, doslova na bidýlku, a na jevišti zatím probíhalo defilé mužských nohou v punčochách, paruk, strnulých figur ve stylizovaných pózách, tváří vypudrovaných doběla, nasvícených zespodu, prostě hotový ples upírů. Když si přimyslím vyhynulý druh kastrátů, vychází z toho pěkně bizarní podívaná. A nejhorší na tom všem je, že takhle to nejspíš doopravdy vypadalo.
Světlo svíček je romantické, když máš po ruce vypínač, jinak je dost skličující, zvlášť ve velkých sálech. Sedět v korzetu a krinolíně na lavici tři čtyři hodiny, jak už to tak u barokních oper bývá, by mi taky moc nálady nepřidalo. VIP lavice v prvních třech řadách měly aspoň kožený polstrovaný sedák. WC jsem v historické budově ani nehledala, jak to asi dělali? V těch krinolínách... Nejvíc mi ale otevřelo oči samotné Carissimiho dílo. Jephta v něm má za vítězství v bitvě obětovat bohu prvního člověka, kterého doma potká. Shodou okolností je to jeho dcera, má zemřít na hranici. Všichni litují mladou dívku a hlavně její panenství. Kolem toho se točí všechny litanie, panna a má zemřít... Kdyby tak Jephta narazil na starou služku, co porodila a odchovala deset dětí, shořela by na to tata, ani by nebylo o čem zpívat... Z toho je zřejmé, jak vážně brala tehdejší společnost poučku, že panenství je na ženě to nejcennější. Když k tomu připočtu morové rány, neexistenci penicilínu a dost omezený výběr hudby (Carissimi je fajn, ale poslouchat celý život jen baroko?), jsem docela vděčná za tohle století.
Ještě krátce k zámeckému divadlu: takto úplných scén se zachovanou jevištní technikou, oponou, kulisami atd. je na světě velmi málo, asi tři divadla, z nichž krumlovské je v nejlepším stavu. Po létech restaurování se v něm konečně může hrát, ale jen třikrát v roce. Z toho dvě představení má Festival komorní hudby - klobouk dolů. Tak zase za rok....

Deník si na chvíli odpočinul,

já na krátké dovolené taky, ale úplně bez hudby to nebylo, jak se dočtete v následujícím článku o Krumlově. Mimochodem - bydleli jsme v 600 let starém domě u řeky, v centru Krumlova a byla to těžká romantika, až na to, že tam bez povolení nevjedete autem (a tudíž taháte kufry) a v noci se stejně nedá spát, protože okolo je dost živo a nejvíc, když nad ránem zavřou hospody. Naopak v devět, deset dopoledne je to to nejtišší město, co jsem viděla. Nikde ani noha, jenom Japonci, ti jsou pilní i na dovolené....

Superstar proti rasismu

Celé roky tady posloucháme, jak jsou Češi rasistický a xenofobní národ, ale soudě podle hlasování v Superstar, nebude to zase tak žhavé. Zvítězil Rom, který prostě zpíval nejlépe a byl od počátku favoritem, a další tři zástupce místních menšin - Čechoafričanku, arabského studenta a bratra Slováka - poslali diváci svým hlasováním do finalové dvanáctky. Loni to bylo totéž - najednou všichni znali Martinu Balogovou a Samira Issu. Když jsem teď na koncertu v Sazka Areně viděla, jak čeští teenageři ječí nadšením a vzpínají ručičky ke svým novým idolům, řekla bych, že to asi nebude jen politická korektnost. Tahle generace s tím prostě nemá problém. A ať už si o té soutěži myslíme cokoliv, tak svým způsobem udělala pro menšiny více než všechny parlamentní komise.

Vítězný Vlasta Horváth si nemohl stěžovat na nedostatek sympatií ani u poroty. Ta z něj postupně začala dělat jakousi morální veličinu, vychvalovala jeho skromnost, čistotu duše a podobné perly. No, možná je to tak, ale místo slibů, že mu „bude klidně nosit kufry“, měl Michal Horáček půjčit Vlastovi radši nějaké prachy. První cesta nové superstar totiž vedla pro podporu na pracovní úřad. Je jasné, že když teď Vlastík nemá čas pravidelně chodit do skladu, kde pracoval, stát ho musí nějak podpořit. Doufám, že ho pracák nenechá na holičkách a brzy mu najde nějaké nové místo skladníka...

Dekomunizace na tričkách

Zaujala mě zpráva o módní přehlídce triček bojujících proti komunismu. Modely jsou k nahlédnutí na www.dekomunizace.cz. Přiznám se, že bych si vybrala jen stěží, hodně agitace, málo vtipu a vkusu. Za některé hrubší fóry s lucernama a svastikou by se nemusel stydět ani dobový Dikobraz (jen by to dal v obráceném gardu). Škoda, nápad to je docela sympatický...

Rozchody houslových a jiných hvězd

V červnu se rozešla Gabriela Demeterová s Collegiem českých filharmoniků. Zděšení pořadatelů Gabriela nesdílí, již příští měsíc představí své nové Collegium Gabriely Demeterové. Po Barokních perlách G.B. a Nadačním fondu G.B. to bude další přírůstek do impéria této mimořádně aktivní a úspěšné houslistky.

Pavel Šporcl se definitivně rozešel se svou dlouholetou manažerkou Kateřinou Kašparovou (býv. moderátorka Novy). Na spadnutí to bylo již delší dobu, o blížícím se konci jejich spolupráce se spekulovalo už na jaře. Stejně jako Demeterová pojede dále na vlastní pěst, bez manažera. Oznámil to oficiálním mailem před svým vystoupením v Kennedy centru s Evou Urbanovou. Ostatně i ta již odstřihla pupeční šňůru od svého prvního a bezesporu zasloužilého impresária Jiřího Kováče. Co se to s těmi hvězdami děje, že by velká vlna emancipace...?

Tak jsme to s Dvořákem projeli

V desítce Největších Čechů zůstal na 8. místě, před ještě „bezvýznamnějším“ Karlem Čapkem a chudákem Boženou Němcovou. Tři neúspěšnější figury jsou státníci a politici: Karel IV, T.G.M. a Havel. To svědčí o úhlu českého pohledu: volili jsme ty, kdo toho nejvíc udělali PRO NÁS samé, pro náš národ, náš stát. Ale není největší Čech spíše ten, koho zná celý svět nebo kdo prospěl všem, ne jen Čechům? To by byly úplně jiné figury: Dvořák a Janáček zcela jistě, a dál Wichterle, Heyrovský, Jánský, Purkyně, Baťa...
Ale nejsme v tom sami. Myslíte, že v Anglii tuhle soutěž vyhrál někdo z Beatles nebo královna Viktorie, jejíž viktoriánský vkus dodnes vidíte v kdejakém obýváku?

Než půjdete na debatu o Evropské Ústavě

TŘI DNY V NOVÉ EVROPSKÉ UNII

„Jurský park“,

oznámil dost nahlas můj pětiletý syn uprostřed Beethovenovy Deváté. Nebyla to kritika, že ho vodíme na značně staré kousky, ale radost, že zaslechl něco povědomého. No jistě - starý dobrý John Williams, hollywoodský Beethoven... Ne že by z Deváté opisoval melodie, ale ten zvuk orchestru v 2. větě, instrumentace, hned v je tom slyšet velký klasik. To pozná i dítě.

Kdo lobbuje za Dvořáka?

Jestli si myslíte, že nápad Lidovek podpořit Dvořáka jako Největšího Čecha a věnovat mu podstatnou část magazínu Pátek vzbudil u dvořákologů nějaké velké nadšení, pak jste na omylu. Reakce některých expertů a institucí, když se materiál připravoval, byly fakt zarážející - čišela z nich neochota a nedůvěra, do čeho se nám to ti novináři zase montujou. Že by někdo bral propagaci Mistra za svou věc, a normálně pomohl, jako ti někdo desetkrát denně v práci poradí s počítačem nebo s telefonním číslem, když se zeptáš, tak to ani náhodou. Znovu zdůrazňuji slova „některých institucí a expertů“, netýká se to všech, našli se i ochotní lidé (mj. Hubač z BVA nebo Dvořákův vnuk, ten si lehl kvůli focení i do dědovy postele.)
A teď všichni dvořákovci ruku na srdce - poslali jste už Toníčkovi esemesku?

Devátá táhne

Po posledním koncertu Pražského jara jsem slyšela názor, že ty dva Slovanské tance, co přidávali bavorští symfonici, nebyly příliš důstojným závěrem velkého festivalu. Tak docela ten názor nesdílím, alespoň končili zvesela, ale je fakt, že zrušením tradiční Beethovenovy Deváté si Pražské jaro ty konce trochu zkomplikovalo. Tak třeba letos - jsou dvě symfonie za večer opravdu tím dramaturgickým vrcholem? Po tom všem, co tu za tři týdny zaznělo? Jasně - Óda na radost byla finančně náročná, zvláště když se zvali zahraniční sólisté, takže si festival zrušením této povinné složky trochu uvolnil ruce. Ale co naplat, slavnostní sbory s orchestrem dodají večeru lesk a punc výjimečnosti, i když se to hraje pořád dokola.
Ostatně důkaz podal vzápětí FOK - nasadil Devátou na závěr své sezóny a vyprodal s ní Smetanovu síň hned třikrát. Uvidíme, jestli si z toho neudělá vlastní tradici...

Ramon Vargas

je takový hodný usměvavý latinoamerický medvídek. Jeho pěvečtí kolegové tvrdí, že nezná vrtochy ani žárlivost jako jiné operní hvězdy. Nevím, jestli je to tím, ale z jeho vystoupení ve Smetanově síni mi nezůstal žádný výrazný dojem. Zpíval ty nejslavnější árie, všechny krásně, po technické stránce dokonalý výkon a projev také nebyl chladný. Teď běžel v TV záznam koncertu. Možná toho dobrého bylo až moc - dával jednu slavnou pecku za druhou, nedopřál publiku oddych. V každém případě je to tenorista se skvělou a ještě hodně dlouhou kariérou před sebou.

Kdo ale zanechal naopak velmi výrazný dojem, byl dirigent Vjekoslav Sutej a jeho neuvěřitelné grimasy, které háže při dirigování do orchestru. Podotýkám, že Sutej není jen nějaká legrační figurka, ale vyhledávaný dirigent operních hvězd. Jeho klaunský úsměv, škubavé pohyby a poskakování na stupínku rozveselily publikum, a myslím, že hráči Pražské komorní filharmonie zachovali klid jen díky své profesionální otrlosti a předchozím zkouškám s tímto energickým dirigentem.
Více na Ramon Vargas, medailon...

Dvořákovské mýty II

Všechno je jinak. Když máte napsat medailon pro Lidovky o velkém Dvořákovi, nedáte v podstatě dohromady větu, kterou by vzápětí dvořákologové nemohli s úspěchem vyvrátit. Každý zná z literatury např. úděsnou historku, jak se Dvořákovi otrávil tříletý syn v den jeho narozenin, protože vypil mlíko, do nějž spadly sirky. Badatelé to ale později upřesnili: nebyl to syn, ale roční dcera Růžena, a chlapec zemřel hned za ní na neštovice. Dvořák přitom nebyl doma se zoufalou matkou a nemocným synkem, ale vyrazil někam do Lipníka nad Bečvou. Co si o tom máme myslet?
I.
Mohla se jedenáctiměsíční holčička „sama“ otrávit? Napít se z těžké kameninové nádoby s mlékem? Nebo jí spíš nicnetušící matka otrávené mléko podala? Neexistuje někde o tom neštěstí policejní protokol?
2.
Odjel Dvořák uprostřed rodinné krize proto, že nemohl tíživou situaci psychicky unést? Nebo si závažnost situace nepřipouštěl? Nebo se naopak bál nákazy, měl strach o vlastní život?
Těžké otázky, ještě těžší odpovědi...

Dvořákovské mýty I

Když byla řeč o Japoncích a české hudbě, napadá mě jedna historka, i když nevím, nakolik pravdivá: když prý Japonci (SONY s Philipsem) vymýšleli nový nosič - cédéčko, bylo jednou z podmínek i to, aby se na něj vešla řada Dvořákových Slovanských tanců. Takže nosič skončil u kapacity ne rovných 70, ale 74 minut. Dnes už je to víc, i 80 minut. Tak je to mýtus nebo pravda?

Nevěř nikomu nad třicet

Tohle heslo si mohli říct Anoushka Shankar a dirigent Jakub Hrůša, kteří se setkali při provedení Koncertu pro sitar Raviho Shankara. Sličné sitaristce je 22 let, Hrůšovi asi 24. Anoushka pochází ze slavné rodiny, hru na sitar zdědila po otci, nejznámějším indickém hudebníkovi, který inspiroval Beatles. A její nevlastní sestra je držitelka Grammy Norah Jones, pěvecký objev někde mezi jazzem, country a popem.
V indické hudbě má sitar podobnou pozici jako klavír v té naší. Jediný rozdíl je v tom, že sitaristka u toho líp vypadá.

dále

Bavorákům jde líp Dvořák než Beethoven

Není se co divit, nakonec do Prahy to má mnichovský orchestr blíž než do Bonnu nebo do Vídně, kde žil Beethoven. Nebo že by to bylo dlouholetým působením Rafaela Kubelíka u tohoto tělesa?
Zkrátka - závěrečný koncert Pražského jara s Orchestrem bavorského rozhlasu se zvrhnul ve dvořákovský večer. Když po nevýrazném Beethovenovi (Eroica) dali Dvořákovu Osmou, nechtělo je publikum pustit z pódia a přidávali ještě dva slovanské tance. Dirigent Marris Jansons u toho předvedl dokonalou choreografii, ta efektní gesta a figury musel cvičit před zrcadlem týdny.
Dále...

Houslový koncert minimalisty Mortona Feldmana

musí být noční můrou producentů. Pražské jaro kvůli němu přivezlo Janáčkovu filharmonii až z Ostravy, virtuózku Hanu Kotkovou z Německa, dirigenta Petra Kotíka z USA, nastěhovalo na pódium dvě koncertní křídla a posílenou sadu bicích. A výsledný efekt? Dal by se shrnout do tří slov: pomalu, potichu a dlouho. Housle hrají skoro stále ve flažoletech, tempo a dynamika se nemění a vy pořád jen čekáte, kdy už TO přijde...Nepřijde, naopak se očekává, že kdo chce, tak odejde, usne, nebo něco takového. Je mi líto, ale na rozvrzaných židlích v Obecňáku se fakt spát nedá...

Proč jsou Švédové zelení

respektive proč mají tak vřelý vztah k ekologii, jsem pochopila ze švédských písní, které v Praze představila Anne Sofie von Otter. Tolik ptáčků, růží, slavíčků, poupat a stromů, jako v jejich textech, se nevyskytuje ani v nejhlubším greenpeasáckém rauši.
Naštěstí pak zazpívala i Kurta Weilla (skvěle!) a Rudolfinum bylo rázem na nohách. Co naplat, song velkoměstské prostitutky přece jen zabírá víc...

Bulharská ďáblice Vesselina Kasarova

dostala Stavák na nohy. Mezzosopranistka světového renomé u nás bla poprvé, ale kdo slyšel její desky (BMG), věděl, co může čekat. Virtuozitu a neuvěřitelně barevný hlas, zvláště v hlubokých polohách. Tam, kde z jiných mezzosopranistek už jde jen teplý vzduch, ona zpívá na „plné koule“. Což se v „kalhotkových rolích“ Händela, Rossiniho nebo Mozarta docela hodí...
Nastoupila do mužských rolí stylově - v kalhotovém kostýmu, po přestávce v jiném. Zajímavá je její práce s bránicí, dokáže do sebe doslova napumpovat vzduch a pak zpívá dlouho jak chce. Je skutečně neuvěřitelná.
Stavovské divadlo nebylo vyprodáno, koncert se nešťastně střetl s jiným pěvcem na Pražském jaru. V Salcburku se na ni stojí fronty...

V BBC se stávkovalo

Veřejnost se musela spokojit s recyklovanými zprávami a starými hudebními hity. Tak to my dobře známe, máme to denně i bez stávky

Pobavil mě návrh Vladimíra Justa v Reflexu

aby někdo zhudebnil žlučovité texty hudebních kritiků a udělal z nich operu. To je skvělý nápad, jen doufám, že se tam taky najdu...
I když - marná by nebyla ani opera o šumavském kúrovci, to by teprve mělo grády...

Kdo zkolaudoval Rudolfinum bez uličky

uprostřed mezi levou a pravou polovinou sálu? Příchody a odchody váznou, na nouzovou situaci nebo paniku v sále radši nemyslet...

Další velký tenorista, sedmdesátiletý Peter Schreier,

se chce letos rozloučit s pěveckou kariérou. Na Pražském jaru jsme ho v legendární roli Evangelisty asi slyšeli naposledy. Janovy pašije zpíval i dirigoval současně, dál chce už jen dirigovat. Škoda, stále zpívá skvěle, nesrovnatelně líp než další ze sólistů, mladičký finský tenorista Myllys. Ten by si za falešnou árii o Kristově bičování sám zasloužil pár švihů.
Před 20 lety, v roce velkých bachovských oslav, tu Peter Schreier dělal Matoušovy a Janovy pašije a Mši h moll s německým sborem. Bylo to nezapomenutelné, v Rudolfinu se stálo na každém volném centimetru, všichni žmoulali cyklostylované texty. Byla to taková síla, že by ses v tu chvíli dal dobrovolně na modlení. A o tom to je...

Sotva dohráli Soumrak bohů, dostavil se absťák

Kam teď budem chodit na Wagnera? Závislost se budovala v pravidelných dávkách po 4 večery, kdy probíhalo kompletní provedení Ringu. Že něco není v pořádku, bylo hned jasné - publikum sedělo jak zhypnotizované, žádné pokašlávání a rány padajících propriet, čtyři pět hodin soustředění a pak o to větší a šílenější ovace. Wagner je nebezpečná droga nejen pro publikum. Hráči orchestru si sami řekli o zkoušku navíc s oblíbeným dirigentem Johnem Fiore. Tak to tu ještě nebylo!

Více

Pavarotti prý měl jít do penze už před deseti lety...

Slyšela jsem někde odvážný názor. Tak fajn, ale to bychom ho v Česku neviděli ani jednou, poprvé to bylo v r. 1996. A zajet si na něj do Metropolitní opery před pádem železné opony, to chtělo hodně dobré konexe...

Takže suma sumárum: Pavarottimu je sedmdesát, vyprodal Sazka Arenu, bez finanční pomoci nějaké banky
nebo ministerských dotací a odevzdal naprosto profesionální výkon. Ať to někdo jiný dokáže...
Po pravdě řečeno, hlas je dnes to nejsilnější v jeho stárnoucím těle. Farewel Tour nebyla show jako Tři tenoři, zpíval vsedě, ale kdo ho chtěl SLYŠET, ne jen vidět, odcházel spokojen.
Více

Kdo kdy vypustil do éteru ten nesmysl,

že anglické orchestry hrají chladně? Byl tu orchestr BBC a zboural Rudolfinum takovým Šostakovičem, jakého jsme tu neslyšeli ani od Rusů!

A teď Má vlast na Pražském jaru 05 s London Symphony Orchestra a Colinem Davisem. Skvělý Vyšehrad, některá místa jsem slyšela poprvé, české orchestry je tak přešumlují, že o nich ani nevíte, že je tam Smetana napsal. LSO si cení každé noty, pro ně je to skladba světového klasika. Nic proti „českému muzikantství“, ale myslím, že anglické orchestry u nás předvedly hodně vysokou laťku.