Malé opery, velké role
23/09/10 20:24
Národní divadlo uvedlo 22.září koncertně Ariadnu Bohuslava Martinů a Slavíka Igora Stravinského. I když jsou to opery zřídka inscenované, po hudební stránce jsou to pravé klenoty.
Obě díla od sebe dělí padesátiletý odstup a v životě svých tvůrců stojí na opačných pólech – Slavík (1909 – 14) je Stravinského operní prvotinou, zatímco Ariadna (1958) byla Martinů poslední operou. Jak už tomu bývá, mívají taková krajní díla různé zvláštnosti, kvůli nimž se třeba nestanou repertoárovým kusem divadel.
Jednoaktová Ariadna, kterou dokončil Martinů za pouhý měsíc, je jakási situační zkratka, která rezignuje na převyprávění mytologického námětu a vybírá si z něj jen emoce hlavních postav, jejich vztahy a symboliku lidského konání. Záměrně se vyhýbá rozvíjení děje, stupňování dramatických situací a stejně tak se nezdržuje zdlouhavými vysvětlujícími recitativy. Postavy zpívají a konají jako ve snu, v surrealistickém vidění, které je nespojité a přesto dává smysl. Hudba Martinů je přitom líbezně neoklasicistní, svěží, instrumentace hýří nezvyklými nápady a kombinacemi.
Hlavní sopránovou roli Ariadny skladatel vybavil řadou záludných skoků, nebezpečných výšek a celkově náročnou technikou. Ujala se jí skvělá Simona Houda Šaturová, která momentálně zpívá ve vrcholné formě. Do lehké partitury francouzského střihu se výtečně hodila se svým přirozeným sklonem k intimnímu komornímu projevu. Závěrečné loučení Ariadny s milencem i se životem bylo v jejím podání dojemné a cituplné, tři pomalé části v jemné dynamice a v dlouhodechých frázích se vystřídaly s dvěma velmi virtuózními a rychlými partiemi. V roli Thésea byl jejím partnerem Aleš Jenis, zvučným basem zaujal Ondrej Mráz (Mínotauros) a z menších rolí příjemně potěšil mladý tvárný tenor Richarda Samka (Strážný). Velice bych ocenila vklad orchestru řízeného Tomášem Netopilem. Jejich projev byl čistý, stylový, výtečně nastudovaný. Také do Stravinského se po přestávce pustili s velkou vervou, zdá se, že jejich výkony rostou s každým koncertem nahoře mimo orchestřiště.
Oproti moderní a spíše komorní partituře Bohuslava Martinů začíná Stravinského tříaktová opera Slavík plnokrevnou romantickou předehrou v košatém zvuku velkého orchestru, postupně se hudební řeč stává čím dál expresivnější a výbušnější, poznáváme v ní energii Svěcení jara. Exotická pentatonika připomíná dějiště Andersenovy pohádky – dvůr čínského císaře. Do sopránové role Slavíka pozvalo Národní divadlo mladou ruskou sopranistku Olgu Trifonovou, sólistku Mariinského divadla, která Slavíka zpívala i v newyorské Metropolitní opeře. Půvabná sopranistka vstoupila před orchestr oděná zcela v duchu role nenápadného slavíčka – v toaletě šedé barvy. I když její hlas nevyniká nějakým osobitým témbrem, po technické stránce dokáže zazpívat téměř nemožné – tak je totiž ta role Stravinským napsaná. Zvukomalebné koloratury a ptačí klokotání zvládla skvěle, přitom ale její hlas není typický lehký koloraturní soprán, má i sílu.
Vedle sólistů vystupujících již před přestávkou (Jenis nyní jako Císař, Samek jako Rybář, Mráz jako Komoří, Plech jako Bonz) přibyly na scéně ještě Alžběta Poláčková (Kuchařinka) a Yvona Škvárová (Smrt) a další. Celkem v opeře vystupuje na třináct sólistů, sbor a velký orchestr, není divu, že náklady na inscenaci takového díla se při jeho krátkosti divadlům moc nevyplatí.
I když Národní divadlo tento pozoruhodný projekt uvedlo (pouze dvě představení, druhé a poslední je v pátek 24. září), zájem publika byl malý. Strach z moderních klasiků jako Stravinskij a Martinů je asi stále ještě větší, než zvědavost na tyto málo hrané tituly.
Bohuslav Martinů: Ariadna Igor Stravinskij: Slavík Dirigent: Tomáš Netopil Orchestr a sbor opery Národního divadla Koncertní provedení 22.září 2010 Národní divadlo Praha
Ariadna Ariadna – Simona Houda-Šaturová Theseus – Aleš Jenis Mínotauros – Ondrej Mráz Bělovlasý muž – Zdeněk Plech Strážný – Richard Samek Burún – Aleš Voráček Athénští mladíci – Petr Frýbert, Václav Hajduch, Petr Kosina, Richard Renner, Luboš Šedivý, Jiří Prudič, Jiří Uherek, David Vaňáč, Karel Drábek
Slavík Slavík – Olga Trifonova Rybář – Richard Samek Kuchařinka – Alžběta Poláčková Císař – Aleš Jenis Komoří – Ondrej Mráz Bonz – Zdeněk Plech Smrt – Yvona Škvárová První japonský vyslanec – Aleš Voráček Druhý japonský vyslanec – David Nykl Třetí japonský vyslanec – Václav Lemberk
Fota ze zkoušek H.Smejkalová
Text byl publikován na Operaplus.cz
Obě díla od sebe dělí padesátiletý odstup a v životě svých tvůrců stojí na opačných pólech – Slavík (1909 – 14) je Stravinského operní prvotinou, zatímco Ariadna (1958) byla Martinů poslední operou. Jak už tomu bývá, mívají taková krajní díla různé zvláštnosti, kvůli nimž se třeba nestanou repertoárovým kusem divadel.
Jednoaktová Ariadna, kterou dokončil Martinů za pouhý měsíc, je jakási situační zkratka, která rezignuje na převyprávění mytologického námětu a vybírá si z něj jen emoce hlavních postav, jejich vztahy a symboliku lidského konání. Záměrně se vyhýbá rozvíjení děje, stupňování dramatických situací a stejně tak se nezdržuje zdlouhavými vysvětlujícími recitativy. Postavy zpívají a konají jako ve snu, v surrealistickém vidění, které je nespojité a přesto dává smysl. Hudba Martinů je přitom líbezně neoklasicistní, svěží, instrumentace hýří nezvyklými nápady a kombinacemi.
Hlavní sopránovou roli Ariadny skladatel vybavil řadou záludných skoků, nebezpečných výšek a celkově náročnou technikou. Ujala se jí skvělá Simona Houda Šaturová, která momentálně zpívá ve vrcholné formě. Do lehké partitury francouzského střihu se výtečně hodila se svým přirozeným sklonem k intimnímu komornímu projevu. Závěrečné loučení Ariadny s milencem i se životem bylo v jejím podání dojemné a cituplné, tři pomalé části v jemné dynamice a v dlouhodechých frázích se vystřídaly s dvěma velmi virtuózními a rychlými partiemi. V roli Thésea byl jejím partnerem Aleš Jenis, zvučným basem zaujal Ondrej Mráz (Mínotauros) a z menších rolí příjemně potěšil mladý tvárný tenor Richarda Samka (Strážný). Velice bych ocenila vklad orchestru řízeného Tomášem Netopilem. Jejich projev byl čistý, stylový, výtečně nastudovaný. Také do Stravinského se po přestávce pustili s velkou vervou, zdá se, že jejich výkony rostou s každým koncertem nahoře mimo orchestřiště.
Oproti moderní a spíše komorní partituře Bohuslava Martinů začíná Stravinského tříaktová opera Slavík plnokrevnou romantickou předehrou v košatém zvuku velkého orchestru, postupně se hudební řeč stává čím dál expresivnější a výbušnější, poznáváme v ní energii Svěcení jara. Exotická pentatonika připomíná dějiště Andersenovy pohádky – dvůr čínského císaře. Do sopránové role Slavíka pozvalo Národní divadlo mladou ruskou sopranistku Olgu Trifonovou, sólistku Mariinského divadla, která Slavíka zpívala i v newyorské Metropolitní opeře. Půvabná sopranistka vstoupila před orchestr oděná zcela v duchu role nenápadného slavíčka – v toaletě šedé barvy. I když její hlas nevyniká nějakým osobitým témbrem, po technické stránce dokáže zazpívat téměř nemožné – tak je totiž ta role Stravinským napsaná. Zvukomalebné koloratury a ptačí klokotání zvládla skvěle, přitom ale její hlas není typický lehký koloraturní soprán, má i sílu.
Vedle sólistů vystupujících již před přestávkou (Jenis nyní jako Císař, Samek jako Rybář, Mráz jako Komoří, Plech jako Bonz) přibyly na scéně ještě Alžběta Poláčková (Kuchařinka) a Yvona Škvárová (Smrt) a další. Celkem v opeře vystupuje na třináct sólistů, sbor a velký orchestr, není divu, že náklady na inscenaci takového díla se při jeho krátkosti divadlům moc nevyplatí.
I když Národní divadlo tento pozoruhodný projekt uvedlo (pouze dvě představení, druhé a poslední je v pátek 24. září), zájem publika byl malý. Strach z moderních klasiků jako Stravinskij a Martinů je asi stále ještě větší, než zvědavost na tyto málo hrané tituly.
Bohuslav Martinů: Ariadna Igor Stravinskij: Slavík Dirigent: Tomáš Netopil Orchestr a sbor opery Národního divadla Koncertní provedení 22.září 2010 Národní divadlo Praha
Ariadna Ariadna – Simona Houda-Šaturová Theseus – Aleš Jenis Mínotauros – Ondrej Mráz Bělovlasý muž – Zdeněk Plech Strážný – Richard Samek Burún – Aleš Voráček Athénští mladíci – Petr Frýbert, Václav Hajduch, Petr Kosina, Richard Renner, Luboš Šedivý, Jiří Prudič, Jiří Uherek, David Vaňáč, Karel Drábek
Slavík Slavík – Olga Trifonova Rybář – Richard Samek Kuchařinka – Alžběta Poláčková Císař – Aleš Jenis Komoří – Ondrej Mráz Bonz – Zdeněk Plech Smrt – Yvona Škvárová První japonský vyslanec – Aleš Voráček Druhý japonský vyslanec – David Nykl Třetí japonský vyslanec – Václav Lemberk
Fota ze zkoušek H.Smejkalová
Text byl publikován na Operaplus.cz