Melancholický rytíř flamenca
Kytarista Paco de Lucia, jedna z největších žijících legend flamenca, bude hlavním hostem 10. ročníku festivalu Kytara napříč žánry a vystoupí 2.11. v Kongresovém centru.
"Říká se, že múza nás navštěvuje, kdy sama chce. Ale není to pravda, ona přichází jen když pracujete."
"Když jsem se dostal z bídy, ptal jsem se sám sebe: a co teď? Uvědomil jsem si, že miluji hudbu pro ni samu."
Flamenco je hudba španělských cikánů a stejně jako po celé generace oni, také Paco de Lucia se narodil do velmi skromných poměrů. Hudba se pro rodinu andaluzského amatérského muzikanta Antonia Sáncheze Goméze, Pacova otce, stala únikovou cestou z chudoby a hladu. Věnoval veškeré úsilí svým dětem, aby z nich vychoval profesionální flamencové umělce, kteří již nebudou mít existenční problémy. Tři z pěti sourozenců se profesionály skutečně stali. Jak později poznamenal Paco de Lucia, vlastním jménem Francisco Sánchez Gómez, v jednom rozhovoru: „Hlad je vždy dost velkým stimulem, to mohu říct z vlastní zkušenosti. Nechtěl jsem vidět mámu plakat, že doma není nic k jídlu. Proto jsem se plně odevzdal kytaře a dřel denně i 12 hodin, už v sedmi letech. Protože jsme byli chudí. Bída není překážkou, ale povzbuzením. Kdo se narodil s plným žaludkem, má motivace méně.“
Paco začal hrát na kytaru již v pěti letech, učil jej otec a starší bratr Ramon. Talent a hodiny dřiny brzy přinesly své ovoce – upozornil na sebe poprvé ve 14 letech na prestižní soutěži v Jerez, kde doprovázel řadu flamencových zpěváků a získal za to mimořádné ocenění. Už od patnácti začal s kytarou vydělávat – vstoupil s bratrem Pepém do taneční společnosti Josého Greca a vyrazil na turné po Státech. Jen o rok později podepsal šestnáctiletý Paco smlouvu s gramofonovou společností Philips a nahrál své první album. Psal se rok 1965. O té době říká: "Když jsem se dostal z bídy, ptal jsem se sám sebe: a co teď? Uvědomil jsem si, že miluji hudbu pro ni samou."
Stejně jako jeho otec, je i Paco de Lucia vlastně samouk, nikdy nenavštěvoval žádnou hudební školu a všeobecné vzdělání pro něj skončilo také brzy. Na studia nebyly peníze. Když se ho ptali v jednom interview, zda z toho nemá komplexy, odpověděl: „Míval jsem. Byly situace, kdy jsem litoval, že nejsem kultivovanější, výřečnější, lepší v konverzaci. Ale později jsem si zvykl brát se takový, jaký jsem. V mládí chce být každý jako superman, a z toho pak pramení komplexy, obavy a ostych.“
70. léta přinesla spolupráci s Camarónem de la Isla, legendárním flamencovým zpěvákem, s nímž natočil řadu jedinečných nahrávek dnes zařazovaných do zlatého fondu moderního flamenca. Vystupoval také jako sólový kytarista a dlouhá léta jezdil po světě se svým Septetem, ve kterém byli i jeho bratři Pepé a Ramón. Ale největší popularitu mu přinesl průnik do světa jazzu a spolupráce ve hvězdné kytarové trojce John McLaughlin - Al DiMeola - Paco de Lucia.
Pátek večer v San Franciscu
V roce 1982 podniklo trio v tomto složení slavné turné po USA. O flamencu do té doby věděli jen kytaroví fandové, nyní se stalo objevem pro masové publikum. Live nahrávka z turné nazvaná Friday Night In San Francisco (s Pacovým hitem Rio Ancho) pronikla i za jindy neprodyšnou železnou oponu. Bylo to naprosté zjevení, virtuozita tří hráčů brala dech a dráždila fantazii nezvyklou kombinací flamenca s jazzovými prvky. “Fusion music může mít výsledky, ale já na ni nevěřím,“ oponuje Paco de Lucia. „Když jsem hrál s Larrym Coryellem (začínal v triu před Alem DiMeolou – pozn. red.), Johnem McLaughlinem nebo Alem DiMeolou, bylo to spíše flamenco než jazz, byla to fúze hudebníků, ne hudby.“ Od svých jazzových spoluhráčů se naučil improvizaci, která se v tradičním flamencu nevyskytuje. Když spojil své síly také s Chickem Choreou, leželo mu publikum u nohou.
"Na mé koncerty chodí mnoho mladých lidí, kteří by na flamenco asi nešli, ale přijdou z jiných důvodů, kvůli kytarové technice, rytmu, určité kurióznosti, co já vím, proč. Možná proto, že jsem se proslavil právě flamencem a to je dost neobvyklé. To se vám může podařit u kytarových fanoušků, ale ne v masovém měřítku," připomíná de Lucia.
Na druhé straně si ze své popularity utahuje: "Když slyším, že jsem živá legenda, musím se tomu smát, i sám sobě. Nemám rád to zbožňování, když se potkám s lidmi a oni z toho celí zkoprní. Snažím se pak říct nějaký vtip a trochu uvolnit atmosféru. Život je divadlo a já z něj vidím tu legrační část."
Múza přichází po špičkách
Letos je kytaristovi přesně šedesát. Pokud zrovna nehraje nebo necestuje na turné, nejradši sedává na pláži před svým domem v Mexiku, potápí se a loví ryby. Jak se potkává s inspirací? "Říká se, že múza nás navštěvuje, kdy sama chce. Ale není to pravda, ona přichází jen když pracujete," míní Paco de Lucia. Takový múzou posvěcený koncert se pak podle něj podobá zenové meditaci: "Je to extáze, doslova se vznáším, žádný strach z chyb, nejistoty, žádný boj. Vše běží hladce, připadáte si jako vládce celého světa, jako vševědoucí, prostě nádhera. "
Dnes má kytarista na svém kontě přes tři desítky titulů. Mezi nejlepší z nich patří Solo quiero caminar, Almoraima, Zyryab, Luzia a zatím poslední, po pětileté odmlce vydané album Cositas buenas. Nezapomenutelné je také jeho účinkování se slavným tanečníkem Antoniem Gadesem v dnes již kultovním filmu Carmen režiséra Carlose Saury, oceněném v Cannes. I na filmovém plátně je to stále tentýž Paco de Lucia, s nohou ležérně přehozenou přes nohu a s nehnutě soustředěnou tváří sfingy. Nedávno sám poodhalil tajemství svého věčně vážného výrazu: "Někteří lidé tvrdí, že je tím děsím. Tvářím se tak, protože mám zkrátka strach... abych nehrál špatně, abych udržel vysokou úroveň, abych nezklamal," přiznává Paco de Lucia. Nikdo by nehádal, že i po tolika letech na výsluní může virtuóz jeho kalibru mít trému. „Ale ano, docela dost. Kolikrát si říkám, než jdu na pódum - co tu děláš, nervuješ se místo abys ležel doma na gauči s drinkem a sýrovými chipsy a koukal na sport v televizi (Paco je vášnivým fanouškem Realu Madrid - pozn. red.). Proč to dělám? Kvůli penězům už dávno ne! Můj závěr je, že jsem prostě ješitný, chci se cítit milovaný..."