Japonka ve fraku
Z prvního ročníku Proms v Praze jsem stihla jen dva poslední koncerty, Japonskou a Italskou noc. Na dirigentku Tomomi Nishimoto jsem byla hodně zvědavá. Jak křehká Japonka, symbol ženské submisivity, obstojí v téhle generálské roli? Nastoupila v perfektně padnoucím mužském fraku, a když se otočila zády, mohli byste si ji klidně splést se Seiji Ozawou. (Stejný účes, jiná úroveň, pochopitelně). V publiku byla naopak vidět ženská i mužská kimona, a musím říct, že zvláště pánům velmi sluší.
Nishimoto nasadila rázné gesto a nijak se s tím nemazala, docela nemilosrdně muzikanty proháněla (je prý taková i mimo pódium, mužně odpaluje jednu cigaretu od druhé). Na romantický repertoár (Berliozova Fantastická) byla pro mě až příliš tvrdá, zřejmě nesnáší accelerando, ritardando a všechny ty hejble, které dělají romantiku tím, čím je. To její krajanka Hideyo Harada předvedla typickou ruskou klavírní školu a sklidila za Čajkovského „b moll“ nadšený aplaus. A jedna zajímavost - k pódiu za ní přišla řada japonských divaček s kytkami a dárky. A nebylo žádné zdvořilostní vzájemné klanění, všechny si s ní hezky „poamericku“ potřásly rukou.
Verdiho Requiem na závěrečném koncertu řídil Marcello Rotta, dvorní dirigent tenoristy Andrey Bocelliho, který často spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem. S velkým potěšením jsem kvitovala účast Filharmonického sboru z Brna, ten mě vždycky bere nějak víc než ten pražský. Sólisté byli až na Yvonu Škvárovou zcela italskou záležitostí: Maria Dragoni - soprán, Maurizio Graziani - tenor, Paolo Pecchioli - bas (v Zeffirelliho filmu Aida hrál Krále). I když to není dejme tomu první liga, rozhodně stálo za to slyšet Verdiho s tou typicky italskou technikou a barvou hlasů. To je tady pořád ještě vzácnost. Na našich scénách operují spíš pěvci z východu a nejlepší italské bel canto jsem slyšela od tenoristy z Koreje.