Rakouský deník Vlasty Reittererové: Bouřka v rozhlasovém orchestru i na premiéře neznámé Pucciniho opery
Anna Netrebko, Rolando Villazón a Placido Domingo vystoupili 27. června 2008 na Galakoncertu v Schönbrunnu, program byl ze všeho možného, jak to při takových příležitostech bývá, nastávající mamince Anně to moc slušelo a dokonce si – trochu nerozumně – troufla zatančit sólo (úplně jsem slyšela dávná poučení z těhotenské poradny: hlavně otáčky při valčíku jsou nebezpečné...), oba pánové k ní byli neobyčejně galantní a byl to příjemný večer, i počasí vydrželo, pršelo jen na generálce.
Ale stahovaly se jiné mraky a z těch sprchlo v následujících dnech v novinách: rozmázly kauzu situace v Radio-Sypmhonieorchestru, který večer v Schönbrunnu výtečně doprovázel. RSO je spolehlivý orchestr výtečné kvality, kterou uplatňuje často i v opeře (např. při staggionách v Divadle na Vídeňce), ale zachází se s ním podivně, způsobem, jaký připomíná některá rozhodování u nás (z poslední doby například případ Plzeňské filharmonie, která také komusi připadá zbytečná). Šéfdirigent RSO Betrand de Billy využil (někteří říkají zneužil) tiskové konference před schönbrunnským Galakoncertem a pustil do tisku své rozčarování nad situací v managementu orchestru. Den poté mu věnovala většina deníků celé strany.
Z historie orchestru: Byl založen roku 1969 jako orchester stanice ORF (tehdy se jmenoval ORF-Symphonieorchester), mimo jiné s cílem propagovat díla 20. století a „tehdejší avantgardu“ – čímž byli míněni Ligeti, Penderecki, rakouský skladatel Friedrich Cerha ap. Roku 1996 se stal jeho šéfdirigentem Američan Dennis Russell Davies, tehdy se změnil název na RSO, kvalita a prestiž orchestru stoupala. Roku 2002 nastoupil na místo šéfdirigenta Francouz Betrand de Billy. Vídeňané ho znali z předchozích let jako prvního dirigenta Volksoper, a také s RSO už pracoval před tímto datem, poprvé při nastudování Massenetova oratoria Maria Magdalena. Následovala spoluúčast orchestru při inscenacích pro vídeňské festivaly Osterklang a Klangbogen – Verdiho Luisy Miller, Massenetova Werthera, Mozartova Idomenea, v Mozartově roce při Donu Giovannim, a v posledních letech např. při Schulhoffových Plamenech, inscenaci, která zejména patřila k vynikajícím zážitkům. Pod existencí orchestru se zahoupala půda už roku 2003, neboť někomu začal vadit, a nyní nanovo, když byla orchestru přidělena nová manažerka, dosavadní rozhlasová redaktorka, nacházející se momentálně na mateřské dovolené (a dočasně kýmsi zastupovaná). A de Billy se rozzlobil: Místo aby bylo splněno, co se slibovalo ohledně rozpočtu (ročně obnáší 8.5 milionů euro), zvýšení počtu hráčů ap., nastalo něco, co de Billymu připadá jako krok k likvidaci orchestru. Designování nové manažerky, která svou funkci nejen nemůže vykonávat, ale podle jeho názoru patří k těm, kdo „nerozeznají pozoun od anglického rohu“, označil za pohrdání orchestrem. Vyčítá rozhlasovému vedení, že za tu dobu, co stojí jako šéfdirigent v čele orchestru, je v rozhlase pro něj uplatňován jediný koncept, a ten zní „šetřit“. Nějak je to všechno podezřele povědomé, ne?
Ale slíbila jsem, že půjdu do Divadla na Vídeňce, na zarzuelu Luisa Fernanda Federica Morena Torroby. Domingo opravdu nezklamal. Jak přiznává, se zarzuelou (španělský druh hudebního divadla, žánrově mezi operetou a operou) vyrostl, jeho rodiče byli zpěváci zarzuely a maminka mu místo ukolébavek zpívala písně ze zarzuel, zarzuela stála na začátku jeho kariéry, když zaskočil právě v Luise Fernandě. Mnohokrát zpíval tenorovou roli mladého důstojníka Javiera, dnes zpívá jeho barytonového soka Vidala (a je to role nejen rozsahem větší, ale také mnohem vděčnější herecky). Inscenace byla vyprodukována ve spolupráci s Teatro Real z Madridu, před nějakou dobou se mi ji podařilo vidět v televizním přenosu, ale živě je to přece jen něco jiného. Děj je milióntá pátá varianta milostného příběhu na pozadí politických střetů. Torroba svou zarzuelu napsal roku 1932, ale jazykem hudby poloviny 19. století, a zarzuela, ať se děje co se děje, musí skončit happy endem. Je to žánr, který stojí a padá s přesvědčivou interpretací těch, pro které představuje národní dědictví. Madridští umělci zarzuele věří, a je to vidět a slyšet. Inscenace režiséra a scénografa Emilia Sagiho byla v decentní černobílé dekoraci i kostýmech Pepy Ojangurena – tedy žádný strakatý nevkus, jak si někteří scéničtí výtvarníci představují „autentické“ Španělsko. A když přijde na jeviště Domingo, tak přijde osobnost a zpívá mu to pořád výtečně. Čtyři představení byla vyprodána. Doprovázel – vzdor nejisté budoucnosti – výtečně RSO (a ORF natáčelo a vysílalo po rozhlasových vlnách), dirigentem byl hostující Josep Caballé Domenech.
Operní a operetní představení „open air“ se už před řadou let stala letním tahákem a přibývají nová. V Mörbischi letos zahajovala opereta U bílého koníčka Ralpha Benatzského, při premiérovém představení přenášeném do televize vypadl zvuk a vůbec to byla produkce, kde to hodně drhlo (už jen proto, že přenést děj spíše intimního rozměru na scénu pro obrovské revuální spektákly opravdu nebyl šťastný nápad). Karel Drgáč uvedl v Gars am Kamp Verdiho Aidu, o níž se píše zhruba tolik, že „dva živí velbloudi to nezachrání“. Neviděla jsem, neslyšela jsem, Aida se do plenéru hodí, ale koneckonců, co tam pak s ní...
Na nádvoří vídeňských kasáren Roßauer vznikla další letní operní scéna. 16. července se na ní odehrála rakouská premiéra druhé opery Giacoma Pucciniho Edgar, v provedení k této příležitosti sestaveného ansámblu, orchestru a sboru, dirigent byl Tiziano Duca, režisér Juha Hemánus. Počasí je letos vrtkavé a premiéra se nedohrála, přišla průtrž a představení muselo být přerušeno. Já měla o dva dny později štěstí. Když byla opera Edgar roku 1889 poprvé uvedena v Miláně, zavětřil nakladatel Ricordi, že by z toho mladého Pucciniho mohlo něco vyrůst a začal ho zaměstnávat. Pak už příšla Manon Lescaut, Bohéma, Tosca atd. Edgar galantně ustoupil do pozadí a svým sestupem do propadla historie otevřel cestu Pucciniho ženským hrdinkám. Edgar doplatil hlavně na libreto. Nese už znaky verismu, ale libretista Ferdinando Fontana si se stavbou příběhu podle Alfreda de Musetta nevěděl moc rady: Fidelia miluje Edgara, Tigrana je lehká děva, její bratr Frank ji napomíná, Tigrana provokuje vesničany svým vyzývavým chováním, ti jí vyhrožují (trošinku se to rozbíhá jako Carmen, Fontana ji určitě znal), Edgar ji brání (nikdo neví proč, copak neví, že ho miluje Fidelia? a kam vlastně najednou zmizela?), ze vzteku zapálí dům svého otce (proč? co s tím stařičký otec má společného?), zraní Franka v souboji a prchá s Tigranou. V druhém dějství už žije Edgar s Tigranou kdesi na zámku (jak k němu přišli?), už jí má plné zuby a vzpomíná na věrnou Fideliu (tak přece), kolem táhnou vojáci, jejichž velitelem je – jaké překvapení – Frank. Po jeho zranění ani stopy a po nenávisti rovněž, takže Edgar se přidá k vojákům (všecko lepší než Tigrana) a jako nejlepší kamarádi táhnou všichni pryč. Tigrana proklíná Edgara. A celé třetí dějství je pohřební scéna za údajně mrtvého Edgara v jeho rodné obci, pohřební ceremonii vede mnich, kterého ve vesnici nikdo nezná, ale nikdo se ničemu nediví, je tam i Tigrana a pláče pro Edgara krokodýlí slzy, Fidelia roní slzy opravdové, přijdou vojáci s Frankem, Tigrana a mnich najednou zapomenou, že „o mrtvých jen dobré“ a prohlásí Edgara za zrádce vlasti (tak on dezertoval, byl zastřelen na útěku nebo co?), vojáci se vrhnou na rakev a ejhle – ona je prázdná, mnich sundá kápi a je to Edgar, „veřejné přiznání k hříchům jej od nich osvobodí a nyní může začít nový život s Fidelií“, stojí v obsahu. Ovšem je tu ještě Tigrana, konečně víme, proč se tak jmenuje, protože sbor na ni začne pokřikovat „Tigrana – curtisana“, ta se prodere davem a probodne Fidelii a Edgar klesá zlomen na její mrtvolu. Opona nespadla, protože žádná nebyla.
Leč konec žertů. Skutečně není mnoho důvodů takové nepovedené pokusy o „operu pravdy“ oživovat, ale jeden podstatný důvod tu přece je – pro ty, koho zajímá, jak se tak stane, že se najednou někde zrodí génius, umělecká hvězda, veličina kulturních dějin nebo jak tomu chceme říkat. Zazní první tóny předehry, a vybaví se Turandot. Zazní sbor z kostela a slyšíme intermezzo z Butterfly. Tigrana svolává pomstu na hlavu Edgarovu a slyšíme Toscu. Edgar si zoufá a slyšíme Rodolfa v Bohémě a snad v nejkrásnější árii celé opery vůbec, barytonové árii Franka (zpíval ho mimochodem Michele Kalmandi, Bludný Holanďan z poslední inscenace Státní opery Praha) jsou tóny Collinova loučení s kabátem z téže opery, v árii nešťastné Fidelie je slyšet Manon i sestra Angelica – ten dozrálý a světový Giacomo Puccini tam už zkrátka je. Jako je například Dvořák už ve svých prvních kvartetech a symfoniích, i když ještě píše neuspořádaným rukopisem a s každým písmenkem do jiného směru. Je tomu tak vždycky v prvních písankách, ale někomu se písmo a sloh vytříbí tak, že nedokážeme pochopit, kde se to vzalo. A už jen pro ty nádherné sbory (v prvním dějství vesničané v kostele za scénou a v posledním rekviem za domněle mrtvého Edgara) stojí za to tu hudbu znát. Co takhle to občas uvést aspoň koncertně?
Vlasta Reittererová