Alžběta Poláčková:
Chci úspěch, ale ne za každou cenu


V Národním divadle začala zpívat ještě na škole. Zerlinu z Dona Giovanniho, Paminu z Kouzelné flétny, Barbarinu z Figarovy svatby. V Litomyšli ztvárnila Mařenku. Letos debutovala na Pražském jaru, nechyběla ani v hvězdné premiéře Dona Giovanniho. S přehledem stíhá Alžběta Poláčková (27) kariéru i život - miluje sport, stihla se vdát, porodit dceru, postavit dům...

Máš trému, když jdeš na jeviště?
Určitě, takovou tu zdravou. Když jsem začínala bylo to horší – tma před očima a prázdno v hlavě (smích).

Jak jsi objevila, že máš hlas na profesionální dráhu zpěvačky?
Tuhle jsme se zrovna doma o tom bavili s rodiči, kdo za to vlastně může, že zpívám...Nikdo z rodiny nemá hudební vzdělání ani zaměření. Ve školce tehdy vybírali do hudebky, dělaly se takové nábory. Tak jsem chodila na tanečky, na zobcovou flétnu, u té jsem vydržela 12 let, na klavír a když se mě ve škole zeptali, jestli bych nechtěla zpívat, řekla jsem, tak jo.

To jsi byla taková poslušná holčička, žes jim všechno odkývala, nebo jsi to od začátku dělala ráda?
Mě to na začátku hrozně bavilo. Sice kolem šesté třídy, když mému staršímu bráchovi rodiče dovolili, že už nemusí do hudebky, chtěla jsem hned taky skončit, ale řekli mi - až v osmičce. A mezitím mě to zase chytlo a tu krizi jsem nějak překlenula.

Vždy jsi chtěla dělat operu?
To vůbec ne. Ke klasice mě dovedla až profesorka zpěvu. A jasno jsem neměla ani na střední škole, chodila jsem na gymnázium s tím, že se uvidí... Až pak přišla HAMU.

A první skutečná role na divadle...
Na konci třetího ročníku mi z Národního zavolali, že mi dají Zerlinu. Neměla jsem žádné zkušenosti z velkého jeviště a teď se přede mnou otevřela ta černá bezedná díra., kolem mě samí profesionálové a já mezi nimi jako mladý nezkušený zajíček. Ve škole moc podpora nebyla, dělali mi problémy, nechtěli mě uvolňovat apod. Mezi zpěváky panuje obrovská závist, i mezi profesory, že někdo má žáka, který někde zpívá. Je to trochu začarovaný kruh.

Začalo to Mozartem, kam půjdeš dál?
Vždycky jsem měla velmi ráda italskou operu, Pucciniho, ale i když umím třeba Madamme Butterfly, ještě nejsem zralá odzpívat ji na velkém jevišti. Hlas se může lehce zničit, když někdo vezme roli, na kterou ještě nemá. A je to někdy hodně těžké, odmítnout krásnou roli, třeba nabídku z oblastního divadla. Pořád musíte mít nějakou záklopku a umět říci ne, dokud nepřijde čas.

Potřebuje sólistka ND jezdit někam do oblastních divadel?
Když se naskytne něco dobrého, tak proč ne? Neodmítám. V Opavě jsem třeba nastudovala Mařenku z Prodané nevěsty a jeli jsme s ní na Mladou Smetanovu Litomyšl. Na to moc ráda vzpomínám, Mařenka je moje srdeční záležitost. Už se těším, až si ji zase někdy zazpívám - neříkám, že hned tady v Národním, to by bylo až moc hezký.

Jak velkou roli u zpěváka hraje atraktivní vzhled?
Myslím si, že v dnešní době je hodně důležitý. Dřív zpívaly i stokilové matróny, ale dneska se kolikrát stane, že řeknou, zpíváte krásně, ale dvacet kilo dolů. Ale že by vám vzhled usnadnil profesionální cestu, to ne, nikde si nemůžou dovolit vzít někoho, kdo je hezkej, ale nezpívá. Pouze je to s dobrým vzhledem snazší, to nepopírám...

A v životě?
Má to své výhody i nevýhody, taky se někdy potkám s automatickým přístupem "hloupá blondýna", hlavně u mužů. Myslí si, že některým věcem, třeba autu nebo stavbě, rozhodně nemůžu rozumět. Ale protože řídím a jezdím do servisu, dostavěli jsme barák a mám rok a půl starou dceru, tak to člověka dost vyučí...

Nejsi tak trochu feministka?
Já to slovo nemám ráda, ale asi jo, lidi si to o mě určitě myslí. Pokud žena pracuje, manžel má doma pomáhat. Můj muž je velmi tolerantní, ve všem mě podporuje, takže dělá, co může – nebo co musí. U nás to často probíhá tak, že on spěchá z práce v půl šestý, předáme si dítě mezi dveřma a já běžím do divadla nebo na koncert.

Jak brzy ses po porodu vrátila na jeviště?
Zpívala jsem do nějakého sedmého osmého měsíce, dýl už by mě stejně takhle tlustou nechtěli, to v určitých rolích nejde. Amálka se narodila v létě, hezky to vyšlo na divadelní prázdniny. V šestinedělí jsem už začala s hlasovým cvičením a po třech měsících jsem vystupovala opět na veřejnosti.

Můžeš si v divadle vybírat, s kým chceš zpívat a s kým ne?
Možná to tak funguje někde na úplným vrcholu, jako je paní Urbanová, ale běžně ne. Jen jednou se mi stalo, že v Opeře Mozart vzali nějakého Němce na Masetta v letním představení Dona Giovanniho, ten si napsal do životopisu, že je sólista Berlínské opery, byl to ale sborista, jak se poté ukázalo, a neměl vůbec žádné zkušenosti. Dopadlo to tak, že dostal na premiéře hroznou trému, v jedný chvíli mě tam zvedá a pak se točíme, a on spadnul, přímo na mě. Začal se tam strašně smát, no prostě příšernej trapas. Tak jsem řekla, že s ním už zpívat nebudu. A splnili mé přání.

Když se opera připravuje, vznikají mezi zpěváky taky lásky, jako se to stává filmovým hvězdám při natáčení?
Určitě, tohle povolání je o emocích, člověk se otvírá kolegům a tohle prostředí je k tomu velmi náchylné. Nehledě na to, že se jezdí na dlouhé zájezdy a lidé jsou na nich osamělí... (smích).

Jaké máš koníčky?
Miluju sport – v zimě lyžování, snowbording, v létě kolo…To mě baví moc, když je trochu čas, hned vyrážíme.

A nemáte ve smlouvě nějakou doložku – jako třeba zákaz zlomit si před premiérou nohu na snowbordu?
Tak to jsem radši nečetla (smích).

Míváš někdy sny o velké světové kariéře?
Určitě, ale na druhou stranu znám spoustu zkrachovalých zpěvaček, které věnovaly kariéře všechno a zůstaly samy, bez přátel, bez rodiny, s pár deskami a nahrávkami, to mi připadá hrozně smutný. Takže světová kariéra – ano, ale ne obětovat tomu všechno. To by mě ani nebavilo.

A dovedeš si sama sebe představit v roli hvězdy?
Dovedu a právě proto mě to asi ani tolik neláká. Já potřebuju kolem sebe přátele, jet s nima někam na hory, odreagovat se a ne osm měsíců v roce trávit po hotelích, a ve volných chvílích být sama, to ne…