Zdeněk Mahler: Mozart, to není žádné titěrné rokoko


Publikováno TimeIn 1/2006
Svatava Barančicová, Jana Chytilová

Zdeněk Mahler ve své podkrovní pracovně se připravuje na anketu Největší Čech














Když se točil Amadeus, nezůstala vaše spolupráce jen u scénáře. Máte tam i malou roli.
Miloš přišel s tím, že tam dá epizodu, kde papež vyznamenává mladého Mozarta řádem Zlaté ostruhy. Domluvilo se, že papeže bude hrát Vladimír Svitáček (možná si ho pamatujete ze slavných Hovorů H, kde dělal Horníčkovi přihrávače) a já že budu hrát kardinála. Dóda Pištěk udělal perfektní autentické kostýmy s výšivkami a se vším, co k nim patřilo, ve štábu na Barrandově nás oblékli a vezli do Valdštejnského paláce, kde se v Rytířském sále tahle scéna točila. A na place Svitáček povídá Milošovi: Hele, jak se mám tvářit? A Miloš říká: No přirozeně, von ten papež byl blbej... (smích). A tak jsme to odehráli, Miloš to sjel asi dvakrát a že dobrý. Jdeme po schodech zpátky a já znejistěle Svíťovi říkám: Člověče, vždyť on zpravidla točí záběr třináckrát nebo sedmnáckrát. A Svitáček: Chlapče, musíš si zvykat na to, že jsme geniální.
Jeli jsme v těch kostýmech nazpátek na Barrandov, a mně napadlo, že by nebylood věci, kdybychom po cestě lidem žehnali. Takže jsme příslušným gestem kynuli z okýnek, lidé zírali a vráželi do kandelábrů... Myslel jsem si, že tím je ta epizoda uzavřena, ale za čas se ke mně dostala hláška, že papež Jan Pavel II, který byl tehdy na návštěvě v Polsku, se prý tajně objevil v Praze a jel někam na Mníšek vysvětit kostel. Ta představa, jak světíme kostel, mě dodneška povznáší…

Co film udělal s popularitou Mozarta?
Formanův Amadeus se zasloužil o to, že se mozartovská muzika stala hitem. Po Evropě jste rázem nesehnali desku, bylo vyprodané všechno!
Film je samozřejmě legenda - pracuje s historickým materiálem, ale je vystavěn podle zákonů dramatu. Peter Shaffer vědomě pracoval s tím, že ta historka o Mozartovi, kterého otráví méně talentovaný Salieri, je fabulovaná. Její předností je řada citových motivací – zkrátka zahynul mladý člověk, za kterým zůstala fantastická muzika a lidé si domýšleli různé pozadí náhlé smrti. Tato legenda se prostřednictvím ruského velvyslance ve Vídni knížete Razumovského dostala k Puškinovi a ten napsal hru Mozart a Salieri. Tím to všechno začalo.
“Amadeus” stojí na střetnutí génia a polotalentu a zdvíhá se to do určitého podobenství. Víme samozřejmě, že vztah Mozarta se Salierim byl odlišný. Když po Mozartově smrti jeho žák Süssmayr dokončil nedopsané Requiem, byl ve Vídni byl uspořádán koncert na počest Mozartovy památky. Shromáždili se tu nejlepší hudebníci a zpěváci, Rekviem bylo uváděno jako Mozartovo a celou tuhle akci řídil a dirigoval Antonio Salieri.
Je rovněž doloženo, že Rekviem si u Mozarta neobjednal žádný záhadný posel ani Salieri v masce (Mozart měl absolutní sluch, okamžitě by Salieriho podle hlasu poznal), nýbrž hrabě? Wallseggk, který si již dřív koupil pár skladeb Mozarta a vydával je za své, a jeho poslíčka Mozart dobře znal. Po Mozartově smrti to hnal hrabě dokonce k soudu, protože Rekviem zaplatil a nyní se hrálo – po pravdě - pod Mozartovým jménem.

Ale někteří odborníci vám nechtěli odpustit, že není vše podle pravdy.
My jsme naprosto vědomě vyhrocovali dramatické napětí. Ten lákavý model, že Salieri jako bigotní Ital je vlastně zhrzený, že Bůh vkládá talent do hlavy nehodného „pankáče“. To není jen střet Salieri a Mozart , tam je třetím hráčem Bůh, a Salieri přijde na to, že Pánubohu vytře zrak – když si od Mozarta potají, pod maskou objedná na své konto vrcholnou sakrální skladbu. Z dramatického hlediska je to impozantní – může pak vzniknout ta úžasná scéna, kdy se nepracuje s dialogem, ale oba si v tvůrčím zápalu házejí hudební samoznaky a vy slyšíte, jak se ta rodící muzika pomalu obaluje. A když už má Salieri pocit, že je to dokonalé, vybafne Mozart: ještě tu musí být trioly v houslích! A vy najednou cítíte: v tom je ta geniální dimenze! Tak se podařilo skutečně sugestivním způsobem zprostředkovat tvůrčí strukturu jeho kosmického talentu. V tomto ohledu film vykonal obrovskou práci, ale současně vzbudil i velikou nelibost u některých veleučených impotentů, kteří nebyli schopni rozlišit, že existuje jiný řád pro historickou studii a jiný pro tvůrčí akt. Ale vysvětlovat tyhle věci některým lidem u nás je zřejmě beznadějné. V Americe je dávno uznávaný žánr “faction”, kdy se fakta kombinují s fikcí. A je tu už od Homéra! Jeho Odyssea není nic jiného než amalgám faktů a mýtů. A co jsou Shakesperova historická dramata? Copak to tak ve skutečnosti bylo?! Měli jsme teď 150. výročí Babičky Boženy Němcové, a já byl zvědavý, co nového se vynoří, jaké zajímavé studie… A vynořilo se: Vždyť ono to tak nebylo! Staré bělidlo stálo jinde a Viktorka umřela jindy a přirozenou smrtí, a babička také umřela jinak a ve Vídni… Pro boha živého, copak tohle Boženě Němcové leželo na srdci? Ona vytváří přece obrovské podobenství o harmonii, o souladu!

Proč Mozarta v Praze tak zbožňovali, zatímco Vídeň ho nikdy nedocenila?
Nebylo to náhodné. Když se zabýváte Mozartovým životem, zjistíte, že v jeho krátkém životním údobí se v jeho blízkosti objevuje asi 27 českých muzikantů počínaje Myslivečkem, Bendou, Stamicem a Kramářem ad., kteří z Čech odcházeli do celé Evropy. U nás každý muzicíroval, hrál na kůru, na každém zámku si šlechtici vydržovali kapelu. Tady se skládalo mozartovsky už před Mozartem, tady byl "připravený sluch".
Mozart byl první umělec na volné noze. Všichni hudebníci byli v nějakých panských službách a on první to zkusil jinak. Když ho pozvali poprvé do Prahy, nic od něj nepožadovali – jen mu chtěli udělat radost, aby se přesvědčil, jak je tady on a jeho hudba uctívána. Odtud je ten jeho výrok: „Můj orchestr, zdá se, je v Praze“ a „Moji Pražané mi rozumějí“. V Praze zažil to, co ho tak příjemně překvapilo: “…moje hudba dosud zněla jen v salonech a tady žije v ulicích“. Jakkoli byla Praha provinční předměstí Vídně (ta měla v té době 200 tisíc obyvatel, Praha jen 70 tisíc), měla nové divadlo, fantastické muzikanty, hudební fanoušky. A zednářskou lóži, která si Mozarta chtěla natrvalo udržet. Praha potvrdila Mozartovi, že jeho tvůrčí směřování je správné, že se nemusí podřizovat omezenému vkusu, že má skládat podle svého srdce.
Když dostane nabídku na další operu, sáhne po Donu Juanovi. To už nebude nějaké titěrné rokoko! Mozart v Donu Giovannim dokonce napíše sbor, kde se dvanáctkrát opakuje "Viva la liberta" . No copak by si to mohl ve Vídni dovolit? A v Praze to vypálí! To jsou osvícenské a libertinské myšlenky, blíží se francouzská revoluce.

Ve filmu je to geniální, trochu infantilní a trochu nevychovaný mladíček. Jaký mohl být doopravdy?
O Mozartovi se říká, že až do smrti zůstal jako dítě, což je pravda, ale můžete to obrátit přesně naopak: Mozart nikdy dítě nebyl. Poslechněte si jeho Missu solemnis, kterou ve dvanácti letech diriguje u vídeňského dvora! Dítě může okoukat některé operní postupy, ale aby cítilo jistou metafyzickou dimenzi? A ona tam je! To je dílo obrovsky zralé bytosti. Pravda, Mozart má ve svém chování řadu infantilních projevů. Většinou si jimi ulevoval, když skládal obrovskou náročnou strukturu. Ten přetlak, který v něm je, se musí ventilovat. Navíc jeho inspirační zdroje jsou svérázné – někdy až šokují. O tom svědčí například jeho koprolální a dvojsmyslné výlevy v korespondenci se sestřenicí Bäsel. Kdyby se jejich otcům dostaly do ruky tyhle dopisy, tak by je postihl mrtvičný záchvat…

Ale otci píše ještě v jednadvaceti, že je panic...
Bylo mu dvacet jedna let, kdy mu narostly fousy a měl první sexuální kontakt se svou sestřenicí, do té doby to bylo jen hledání. Nevyznačoval se tím, že by to byl oslnivý démonický chlap, měřil 150 cm, ale když sedl ke klavíru, byl neodolatelný. Mozarta okouzlovaly krásné ženy, zvláště když uměly zpívat. Vzpomeňme na jeho romanci s Josefinou Duškovou v Praze!
Nejprve se zamiloval do Aloisie Weberové, pak vzal zavděk její sestrou Konstancí. Když Mozart láme tátu, aby mu dal souhlas se svatbou, tak mu říká: není moc hezká, ale má takové hezké oči…
Konstanze do smrti nevěděla, koho si to vlastně vzala, kdo Mozart je. Ona jen velmi ochotně přistoupila na jeho bohémský způsob života. Když zemřel, vdala se znova za dánského diplomata a pak se z ní stala dáma, která neustále účtovala tantiémy. Přežila Mozarta o padesát let!

Která místa v Praze Mozartovi učarovala?
Spousta. Kromě Nosticova divadla navštěvoval paláce místní osvícené šlechty, kočárem si vyjel na Strahov a Hradčany. Někdy se ztratil ve staroměstských hospůdkách, třeba v Templu. Ten stával nedaleko Domu u tří lvíčků, kde byl Mozart ubytován. Dlouhý čas tam měli nápis, který si Amadé vymínil: „Zde jedl a pil a skládal Mozart, jmenovitě řízek, víno a Dona Juana."
Z Domu u tří lvíčků měl pár kroků do divadla a přes ulici byl Palác Platýz, kde bydlel jeho libretista Lorenzo da Ponte. Po ránu mu Mozart házel přes tu úzkou uličku na okno mandarinky, aby ho probudil, že potřebuje něco dopsat. S Josefinou Duškovou, která ho hostila na Bertramce se v době Masopustu dal údajně zlákat i k bruslení na zamrzlé Vltavě. V dopise píše, že "slabikoval na ledě".
Na Bertramce dopisoval Dona Giovanniho. Je tam krásně, schyluje se k vinobraní, tak před premiérou sezvali všechny muzikanty na Bertramku a tam to rozškrtli. Vtom se objeví impersário a říká, kde je předehra. Mozart na to: já ji mám dávno složenou v hlavě. Napsané nebylo nic. Dostal ultimatum – v sedm ráno si přijedou pro partituru rozpisovači. Poručí si punč, Konstance mu předčítá pohádky, aby neusnul, a on sedne, a píše téměř bez škrtů. Praporky u not se najednou začnou naklánět, jak ruka jeho tempu nestačí. Několikrát opakuje - psaní mě zdržuje v práci. Do svítání vzniklo 292 legendárních taktů předehry. Pražská Bertramka mu poskytla božskou inspiraci: “Je-li kde a světě ráj, je to zde…”