Rozhovor
Tomoko Suzuki
První cizinka v řadách České filharmonie
Text: Svatava Barančicová, foto: Zdeněk Chrapek
Tomoko je první cizinkou v dlouhé historii České filharmonie. Zrušila tak poslední tabu tohoto „čistokrevného“ národního orchestru.
Drobná Tomoko sedává ve skupině druhých houslí. Pochází z Tokya, miluje Prahu a Čechy považuje i po sedmi letech za příjemné a delikátní lidi. Hlásí se k české houslové škole, má ráda Smetanu, Dvořáka a vůbec - nebýt Japonkou, byla by vzorem české vlastenky.
Jak tě přijali v orchestru?
Čekala jsem, že budou chladnější. Slyšela jsem, že ve Vídni také nemají cizince v orchestru moc rádi, takže jsem se na to připravovala. Ale naštěstí to tady takové nebylo. Navíc mě tu už znali, ještě před svým oficiálním nástupem jsem chodila do filharmonie na výpomoci.
Byla jsi jedinou cizinkou u konkurzu?
Ne, byli tam i další Japonci. Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych mohla uspět. Věděla jsem, že vždy brali jen Čechy, nanejvýš Slováky. Spíše jsem se tam šla jen ukázat a doufala, že pokud budu dobře hrát, třeba si mně zapamatují pro příště.
Co pro tebe to místo znamená?
Vím, že jsem měla obrovské štěstí. Ještě před osmi lety jsem o Česku ani nevěděla a teď hraji v jeho prvním orchestru. Stále se sama sebe ptám, čím jsem si to zasloužila...
Česká filharmonie je jedním z posledních orchestrů, který odolal globalizaci a udržel si svůj charakteristický zvuk. Může se to podle tebe změnit s příchodem zahraničních hráčů?
Charakteristický zvuk ČF by se měl zachovat, je to něco nesmírně vzácného. Ale podle mě ČF nemusí odmítat cizince, spíše si mezi nimi opatrně vybírat. Pokud to jsou muzikanti se srdcem a cítí českou hudbu, mohou být obohacením orchestru.
Jak ses vlastně dostala do Prahy?
Byla to náhoda. Původně jsem chtěla studovat jako většina Japonců v Německu nebo Rakousku, už jsem se učila i němčinu. Ale pak jsem jednou v Tokyu uslyšela hrát prof.Václava Snítila, byla to taková nádhera, úplně mě to dojalo a to rozhodlo. Půjdu studovat k němu. Napoprvé se mi nepodařilo jej kontaktovat, ale asi za půl roku se u nás objevil znova, tak jsem vzala housle, zaklepala u něj v hotelu na dveře, zahrála mu a on souhlasil. Následovala AMU, ale ne jen hodiny houslí, poctivě všechny předměty jako ostatní čeští studenti. Čeština je hrozně těžká a číst hned v 1. ročníku filosofii, dějiny hudby, všechno se slovníkem... bylo to strašné. Ale dřela jsem a nakonec absolvovala s vyznamenáním.
Jak se rodačka z Tokya cítí v Praze?
Nikdy nezapomenu na svůj první den v Praze. Bylo to v zimě, všude zasněžené střechy, ulice, Hradčany, západ slunce, kolem mě jen bílý svět jako v nějaké pohádce. Nic podobného jsem z Japonska neznala, bylo to jako sen. Takže první dojem - čistá krása. A dodnes, když se vracím z ciziny, z Paříže nebo Vídně, říkám si, ta Praha je stejně nejkrásnější.
To ti tady ani po sedmi letech nic nevadí?
To, co mi vadilo, zůstalo v Tokyu, od toho jsem utekla. Velké přelidněné moderní město, místy i dost ošklivé... V Praze se cítím příjemněji. Jistě, tady u vás všechno déle trvá, pracuje se tu mnohem pomaleji. Třeba smyčec mi tu potáhnou žíněmi do tří dnů, v Japonsku na počkání. Japonci pracují velmi rychle, ale ta rychlost je občas šílená.
Co rodiče, nevadí jim, že jsi zůstala v Evropě?
Zpočátku mě chtěli dostat zpátky, hlavně maminka. Ale od doby, co je zaměstnávají vnoučata mé starší sestry, nechávají mě být. Ať si ta mladší dělá, co chce... Nicméně z toho nástupu do filharmonie mají taky radost. Připravuji teď v Tokyu recitál, aby viděli, co jsem se tu naučila.
Maminka je učitelka klavíru, takže jsem začínala s pianem. Ale to fakt nešlo. K houslím mě přivedl vlastně tatínek, který sice na nic nehrál, ale pouštěl si každou neděli Mendelssohna, svůj oblíbený houslový koncert. A já poslouchala s ním. V pěti letech jsem se rozhodla, že chci také hrát na housle. Nemyslela jsem tehdy na profesionální dráhu, spíš jsem se těšila na kamarády, s nimiž se budu moci bavit v hudební škole.
Hraješ také tradiční japonskou hudbu?
Ne, ale znala jsem doma jednoho herce tradičního umění NÓ, což je středověká hudba spojená s divadlem. Hodně jsme si o tom povídali, takže o tom vím trochu víc než běžný Japonec. U nás totiž na japonskou hudbu skoro nenarazíte, většina lidí poslouchá pop nebo evropskou klasiku a tradiční umění je jim cizí. Myslím si, že to není v pořádku.
Koncertní síně, hudební školy, obchody s nástroji, to všechno je zaměřeno na klasickou hudbu. Tu lidé u nás milují. A také Dvořáka. Víte, že na základní škole nám hráli denně na konci vyučování Dvořákovo Largo? Místo zvonění...