Antonín Dvořák: Život v kostce a pár zajímavých výroků
O tom, že Antonín Dvořák nepřevezme po otci řeznické řemeslo, nerozhodl ani tak odpor jemné duše hudebníka k zabíjení zvířat, jako spíš jedna celkem humorná příhoda.
Lidové noviny, magazín Pátek, červen 2005 (LN hlasovaly pro Dvořáka v anketě Největší Čech)
Řezníkem se sice vyučil, ale tím to pro něj také skončilo. A možná ani nevyučil – podle jedné z novějších studií je celá řeznická legenda i jeho výuční list novodobý podvrh, který měl posílit obraz Dvořáka jako „skladatele z lidu“... Ať tak či tak, Anton měl jasno: chtěl do Prahy, studovat hudbu. Ale nebyly peníze. Otce obměkčil až příslib švagra ze Zlonic, že bude Antona finančně podporovat. Tak se otevřela Dvořákovi cesta k hudbě, v roce 1857 nastoupil na varhanickou školu v Praze.
Bojí se ženských?
Po dvou letech na škole se protlouká pražským životem jako violista v kapele Karla Komzáka (1859) a v Prozatímním divadle (1862), jako učitel klavíru i varhaník u sv. Vojtěcha. Metropole z něj žádného bohéma neudělala. Více než společnost ho lákaly švestkové knedlíky paní domácí. Spořádal jich vždy aspoň třicet. „Nikdy nepřicházel domů pozdě, ženské známosti ani pletky neměl a říkalo se v rodině, že se Anton ženských bojí,“ zapsala si jeho sestřenice Anna Dušková, u jejíchž rodičů Dvořák bydlel.
Příznačné je, že obě osudové ženy Dvořák poznal na jednom místě – v rodině zlatníka Čermáka, jehož dcery vyučoval klavíru. Zamiloval se nejprve do starší Josefíny, ta ale se svým nápadným půvabem a pěveckým talentem mířila výše než do náruče domácího učitele hudby. Josefína si později vzala hraběte Kounice, s Dvořákem ale zůstali přáteli po celý život. Pozůstatkem platonického (a jednostranného) vztahu jsou Cypřiše, cyklus milostných písní.
Na řadu přišla mladší zlatníkova dcera, o něco méně půvabná, ale o to oddanější Anna. Tentokrát už nešlo o platonický vztah. Když Dvořák žádal o její ruku, byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Zlatník Čermák se s nerovným sňatkem nesmířil a dceru vydědil. Pozdější manželova sláva byla pro Annu velkou satisfakcí, ale celý život se nezbavila strachu ze žebrácké hole.
Simrockova kasička
V 70. letech 19. století si Dvořákova talentu povšimla Vídeň, kritik Eduard Hanslick a Johannes Brahms. Díky nim Dvořák získal státní stipendium a dostal se do katalogu významného berlínského nakladatele Fritze Simrocka. Vydáním Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců (1878) začala jejich dlouhá spolupráce... Ale také nekonečné smlouvání o honoráře. Simrock totiž bral Dvořáka trochu na hůl. „Je veliký rozdíl, jestli má stovku postrádat bohatý nakladatel, anebo když ji postrádám já se svou početnou rodinou. Děti rostou a zaopatření si žádá stále vyšší náklady,“ hájil se Dvořák. Jindy bojuje za velká díla, když Simrock chce tisknout jen populární levné kousky: „Nebaví mě vymýšlet skladbičky pro slečinky k nerušenému trávení! Můžu a budu dělat jenom to, co mi nadělí Bůh!“ Dvořák byl velmi zbožný a za každou skladbu napsal poděkování: Deo gratias.
První léta jeho manželství poznamenala tragédie. Po dvou dcerách, které zemřely na tehdy obvyklé dětské nemoci, přišli Dvořákovi v roce 1877 i o prvorozeného syna Otakara. Stalo se to v den Dvořákových narozenin, 8. září. Podle tradované legendy byla v bytě mladých manželů návštěva a někdo nechtěně shodil ze skříně sirky do hrnce s mlékem. Tři a půlletý chlapec se z něj napil a rozpuštěný fosfor ze sirek jej otrávil. Jen měsíc předtím pohřbili roční Růženku. (Ale dle jiných to bylo opačně, otrávila se dcera a syn zemřel na spalničky nebo nějakou jinou dětskou nemoc.) Ať tak či tak, bylo to nejhorší léto Dvořákova života: ještě v červenci se s přítelem Leošem Janáčkem bezstarostně toulal po jižních Čechách, v září měl pustý byt a ženu na pokraji zoufalství.
Dvořák se s tragédií vyrovnal po svém – napsal jedno ze svých největších děl, Stabat mater. Partitura mu rostla pod rukama v šíleném tempu, jako by ji živila přímo jeho bolest. Podobně se asi za dvacet let vypořádá se smrtí první lásky Josefíny – složí nádherný cellový koncert h moll, který patří k vůbec nejslavnějším kusům v literatuře tohoto nástroje. Dvořákovi se později dočkali dalších šesti dětí (znovu i Otakara). A všechny se dožily dospělého věku. „Šťastnou sérii“ zahájila Otylka, budoucí choť Josefa Suka, od níž pokračuje hudební tradice rodu až do současnosti.
Rozcuchaný génius a podivín
„Proč nepadnete na kolena?“ zařval prý Dvořák na zkoprnělé žáky při přehrávání svého oblíbence Beethovena. Podobných anekdot se o něm na konzervatoři vyprávěla spousta. Málo se ví, že jej současníci považovali za výbušného až podivínského člověka. S oblibou nosil vesty nápadných barev. Byl na svou dobu poměrně vysoký (178 cm), snědý, v mládí měl divoce vlnité černé vlasy, neposlušné kníry a výrazné hnědé oči.
Když Dvořáka posedla invence, nevnímal okolí. K běžným zvykům mistra patřilo zapisovat si nápady na manžetu od košile (k nelibosti paní Dvořákové), nebo na jídelní lístky v restauraci. V pozdějším věku Dvořák trpěl agorafobií. Bez doprovodu nevycházel na ulici, bál se přejít sám cestu. Denně jej museli jeho žáci a přátelé doprovázet do konzervatoře, kde učil. Měl panický strach z rušných ulic a z davů – děsná kombinace pro někoho, kdo se má posléze proslavit v přelidněném New Yorku!
Cesty do ciziny bral jako nutné zlo. „Vandrováním zanedbám mnoho času. Nejradši sedím na zadku mezi svými, všude dobře – doma nejlíp,“ shrnul Dvořák svůj přístup k zahraničním turné. Po celý život bydlel na stejné adrese, v Žitné 10, a když hledal větší byt, přestěhoval se prostě o patro výš. Druhým domovem mu byla Vila Rusalka ve Vysoké u Příbrami, přestavěný ovčín na panství hraběte Kounice. Tahle dvě místa mu stačila ke štěstí.
A přesto cestuje nejvíce ze všech českých skladatelů, diriguje své skladby po celé Evropě. Jen v Anglii byl devětkrát, v Americe třikrát. V Brightonu ho zaujaly odvážné plavky na pláži: „Krásné Angličanky se koupou v moři jen lehounkým plátnem přikryté. Tu je vidět hezkou ručku, tu zas buclatou prdelku a ty vyčnívající kozičky a tu zas stará bába ošklivá – a tisíce lidu chodí okolo, a jako by nic!“ píše Dvořák bezelstně domů. Anglie s velkou sborovou tradicí je unesena jeho kantátami, diriguje tu Stabat mater, Svatební košile, Svatou Ludmilu, fenomenální Requiem, symfonie... V Cambridgi obdrží čestný doktorát (1891). Zájem o něj projeví i Amerika. Mecenáška Jeanetta Thurberová mu nabídla místo ředitele na newyorské konzervatoři. A roční plat 15 tisíc dolarů, třicetinásobek toho, co měl v Praze. V září 1892 nasedá Dvořák s rodinou do zaoceánské lodi směr New York.
Lokomotivy, lodě, vynálezy
Cestu do Ameriky si Dvořák užíval. Jako jediný z pasažérů neměl mořskou nemoc, vše na lodi jej zajímalo. Zbožňoval silné stroje, zvláště lokomotivy. Od desíti let, kdy trať Praha–Drážďany protnula jeho rodný kraj, uměl jízdní řád zpaměti, vyhlížel každý vlak a s mašinfíry diskutoval o konstrukčních detailech. Později prohlásil: „Všechny symfonie bych za to dal, kdybych vynalezl lokomotivu!“
V New Yorku neměl na nádraží bez jízdenky přístup, chodil tedy do přístavu a prolézal kotvící parníky. Když některý nestihl, hnal se na nejjižnější cíp Manhattanu a hleděl za ním tak dlouho, dokud nezmizel z obzoru. Známou vášní mistra byli holubi. Anglickou královnu prý zaskočil tím, že si místo honoráře řekl o párek holubů. V Americe měl jen drozda Josefa a za holuby chodil do Central Parku. Zajímali ho víc než zdejší opera, kterou za tři roky navštívil jen dvakrát.
O své žáky ale starost měl. „Nepřišel jsem do Ameriky, abych tu pěstoval hudbu Beethovena a Wagnera. Chci zdejší mladé skladatele upozornit na písně černošské a přimět je, aby je přijali za základ svých skladeb,“ prohlásil Dvořák. A sám šel příkladem. V Novosvětské symfonii přetavil černošské spirituály a work-songy, nádherné Largo prý inspiroval zpěv černého uklízeče, kterého zaslechl v chodbách školy. Vedle Ódy na radost je to nejslavnější symfonie všech dob a její nahrávka putovala s americkými astronauty v Apollu 11 i do vesmíru. Premiéra 16. prosince 1893 v Carnegie Hall byla světovou senzací. Skladatel za ni dostal šek na 7 500 dolarů, bohužel nekrytý... Vypukla totiž krize a štědrá ruka mecenášů se zavřela. Mecenáška Thurberová tonula v dluzích. Zachránil ho starý dobrý Simrock, který bez mrknutí oka skoupil všechny jeho americké skladby. Dvořák jel domů.
Boje o Dvořáka
V Praze Dvořák diriguje nově založenou Českou filharmonii (1896), učí na konzervatoři a dělá vše, co se čeká od národního skladatele: píše symfonické básně podle Erbenovy Kytice a hlavně opery: novou verzi Jakobína, Čerta a Káču, Rusalku. Ale ještě na sklonku jeho života se objeví mladý kritik, podle nějž je Dvořák – ve srovnání s vlasteneckým Smetanou – nebezpečný konzervativec ohrožující „levnou světovou slávou“ budoucnost české kultury. Ten kritik se jmenoval Zdeněk Nejedlý a svými články rozdmýchával tzv. boje o Dvořáka. Zlé jazyky tvrdí, že jej k tomu vedly jiné pohnutky než obavy o českou hudbu: údajně si pomýšlel na půvabnou Otylku, kterou mu s Dvořákovým požehnáním vyfouknul Josef Suk...
Výsledkem tiskové kampaně byla nesmyslná polarizace veřejnosti na přívržence jednoho nebo druhého skladatele (oba se přitom navzájem ctili, Smetana dirigoval Dvořákova díla). Ale například i to, že až do r. 2000, kdy ho dali před schody Rudolfina, neměl největší český skladatel v Praze pomník. Naštěstí si jej dávno postavil sám – svou hudbou.
