Soubor mladých francouzských herců přijel s raným
dramatem Bertolta Brechta Baal (z roku 1918),
filozoficko-kritickým příběhem-nepříběhem o lidech, kteří
marní svůj život. Je v tom něco z Voltairova
Candida, něco z Ibsenova Peera Gynta a z lecčeho
jiného, je to hodně upovídané, trvalo to čtyři a půl hodiny
a hrálo se to francouzsky na otevřené scéně
Museum-Quartier, z níž osmnáct účinkujících neslezlo;
všechno se odehrávalo před očima diváků – převleky i úplné
svleky, protože ve hře je hodně sexuálního, a alegorie
obžerce Baala se nevyhýbala naturalistickým výjevům. Diváci
byli vyzbrojeni sluchátky, do nichž šel simultánní německý
překlad. Pro druhou půli večera jsem je odložila. Míchání
dvou jazyků, i když jednomu z nich nerozumím, a vůbec
hlas nalévaný přímo do hlavy mi činí potíže. Kupodivu jsem
měla zážitek bez sluchátek větší – stačilo sledovat
jevištní akci (tak trochu jako když v opeře nerozumíme
zpěvákovi, a přesto se orientujeme).
Druhý (taky dlouhý) zážitek byla inscenace Shakespearova
Krále Leara v Burgthetatru, v režii Luca Bondyho,
v titulní roli s Gertem Vossem, o jehož výkonu se
obecně říkalo a psalo, že byl jeho životní. Až na jednu
výjimku, která stojí za citát. Pod titulkem Jurský park se
píše v časopise Profil: „Představení působí jako
dinosaurus. Toho, že kdysi býval Luc Bondy jemným
mechanikem pocitů, si na velkém jevišti Burgtheatru ani
nevšimneme. Dupe se tam, kostýmy vypadají jako
s nějakého pohádkového fundusu, a když Gert Voss
vtancovává do šílenství, oslavuje se to jako bouchání lahví
šampaňského. Jeho umělecké bloudění v pustině, na
kterou větrný stroj neúnavně a tak jako v jakémkoli
městském divadle fouká listí, nám moc neříká. Čtyři a půl
hodiny demostruje Bondy slepou víru v Shakespeara. Kde
by to chtělo režii a interpretaci, spoléhá jen na text.“
Podepsán K. C., který se ke své ignoranci ani neuměl
přiznat celým jménem. Jako srovnání uvádí ve stejném
divadle nedávno uvedenou Shakespearovu komedii Mnoho povyku
pro nic v režii Jana Bosse. Tu jsem viděla jen
v televizi a byla velmi dobrá, ovšem z úplně
jiného inscenačního kadlubu než Bondyho Lear. Už
v první třídě nám říkali, že když se míchají jabka
s hruškama, nemusí vždy vzniknout chutný kompot. A
kritik by měl rozeznat kvalitu, ať už je vytvářena
tradičními postupy nebo ne. Mimochodem – ten fór
s větrným strojem totiž pan nebo paní K. C. vůbec
nepochopil (-a). Obsluhuje ho Learův šašek přímo na
jevišti. Seděla jsem v první řadě a měla jsem tedy vše
z první ruky. Dva dubové listy přivála „Windmaschine“
až ke mně – ještě je mám schovaný. A taky levé vydloubnuté
Glosterovo oko. Zatraceně krvavý kus je to, pane
Shakespeare. Osm mrtvol. Maličkou pointu na konec: Za mnou
seděl herec Peter Simonischek, ten, který už několik let
exceluje v Salcburku v Hofmannsthalově
Jedermannovi, s manželkou. Hercova drahá polovička se
během představení na mnoha místech naprosto nepatřičně a
hloupě smála. Taky důkaz kulturnosti. Zajímalo by mne, zda
se za ni pan Simonischek aspoň trochu styděl.