Možná jsem rozmazlená, ale ne moc
Brilianty už se dnes operním divám nedávají
Uprostřed skvěle rozjeté kariéry ale přišel čas dát si pauzu - nějakých pět šest měsíců publikum Magdalenu Koženou neuvidí, bude se věnovat nadcházejícím mateřským povinnostem.
V zahraničí dobíhají poslední koncerty festivalu České sny, jehož patronkou jste byla spolu s Václavem Havlem a který Günter Verheugen ocenil jako jednu z nejvýraznějších kulturní akcí přistupujících států EU. Máte dojem, že ve zúčastněných regionech zůstanou i poté kontakty s českou hudbou?
Doufám, že ano, kvůli tomu se ten festival dělal. Česká hudba má co nabídnout, má bezesporu interprety na evropské úrovni. Bohužel, i 15 let po revoluci nemají naše umělecké agentury moc kontaktů do zahraničí, pro české umělce je složitější se dostávat na evropská pódia. A nejlepší vizitka umělce je, když někde zahraje, nemusí to být hned metropole, třeba i v malých městech se může dostat do povědomí lidí. Nikdy nevíte, kdo v publiku sedí...
Letos jste dostala významnou cenu Umělec roku časopisu Gramophone a tituly ve dvou dalších kategoriích. Jak to probíhalo? Nominované hudebníky prý veřejně podporovaly různé celebrity...
Tak že by tam někdo chodil s vlajkou nebo tričkem „Volte Koženou“, o tom se mi nic nedoneslo... (smích). Ceremoniálu jsem se osobně neúčastnila, měla jsem koncert ve Francii. Ale vím, že to letos bylo celkově netradiční: bylo méně cen, vítěze volili přímo diváci, slavnostního vyhlašování se účastnili známí herci aj., také lístky na ceremoniál byly velmi drahé... Pořadatelé se asi snažili přiblížit populárnějšímu pojetí jako jsou Grammy nebo dokonce Oskaři.
Jak se těšíte na roli Varvary v Katě Kabanové, kterou koncem prosince zpíváte v Metropolitní opeře? Poprvé tam s vámi vystoupí také dirigent Jiří Bělohlávek. Cítíte to jako oporu?
Paradoxně je to má první janáčkovská role. A vždycky, když něco člověk dělá poprvé, je víc napjatý a nervóznější. To, že tam bude dirigent Bělohlávek, mi dodává určitou jistotu, je to vynikající muzikant, který Janáčka dokonale zná, vím, že se na něj mohu spolehnout.
Tentokrát bude trochu víc času na zkoušení, proběhne generálka s orchestrem, jevištní zkouška apod. Což při mém prvním účinkování v Metropolitní opeře nebylo. Když jsem tam loni debutovala v roli Cherubína, šla jsem rovnou do představení. Dirigenta jsem předtím potkala jen na chodbě...(smích).
Hrajete i 25. prosince a na Nový rok. To asi nebudou vánoce doma v Brně...
Je to trošku zvláštní výběr, že dávají Káťu Kabanovou právě 25. prosince, kdy Američané slaví vánoční den. Ta opera má dost deprimující námět s tragickým koncem, já bych na to o svátcích rozhodně nešla...(smích). Ale je už prý vyprodáno. V New Yorku nebudu docela sama, navštíví mě můj přítel (sir Simon Rattle - pozn. aut.), také moje maminka, ale jinak nemám ještě představu o tom, jak strávím tyhle svátky. Jsou to zatím druhé a - jak pevně věřím - i poslední vánoce, které nestrávím v rodinném kruhu. Když se podepisují smlouvy na taková vystoupení, většinou několik let dopředu, nevypadá to na papíru tak špatně. Ale pak v té situaci si člověk říká: tohle už příště fakt dělat nebudu......(smích)
Jinak vánoce v New Yorku mají svou atmosféru, často tam sněží, všude vyzdobené stromečky, Santové, jsou takové hodně barevné. Ostatně, na té atmosféře pracují pomalu už od srpna, aby se hodně prodalo...
I když jste většinu roku v zahraničí, zdá se, že dost sledujete dění doma. Angažujete se v různých věcech, naposledy např. v brněnském referendu o poloze nádraží. Jsou ty věci pro vás důležité?
Nejsem žádný revolucionář ani člověk, který by organizoval mítinky. Ale myslím si, že každý by se měl trošku zajímat o to, co se kolem něj děje. Většinou se to dotýká pak všech, i dalších generací. Nemůžu říct - dělám hudbu a tohle mě vůbec nezajímá. Pokud je člověk trochu známý, může jeho názor občas něčemu napomoct, i když to není pravidlem.
Pro Deutsche Grammophone točíte české autory, a ne jen ty nejznámější. Berete propagaci české hudby jako svou povinnost nebo je o ni skutečný zájem v zahraničí?
Gramofonové společnosti jsou dnes ve velkých problémech, je vůbec otázka, jestli se klasika udrží. Prodeje šly hodně dolů. Firmy v poslední době mění svou strategii a zaměřují se na projekty, které se neskládají jen z nejznámějších skladeb. Lidé jsou zvídaví, a zvláště ti, co kupují klasiku. Nejsou to běžní zákazníci z ulice, většinou už doma mají hodně nahrávek a chtějí něco nového, atypického, netradičního. Když se jim taková hudba nabídne ve spojení s určitým příběhem, zajímavým tématem, může mít úspěch.
To se týká i české hudby. Spousta lidí ji ráda objevuje, díky naší slavné trojici Smetana, Dvořák, Janáček má v zahraničí výbornou pověst a lidé jsou nadšení z toho, že objevili něco dalšího.
Považujete se za vlastenku? Nebo je to dnes přežitek?
Myslím si, že národní hrdost je důležitá. Proto když vidím některé věci, co se doma dějí, nebo různé naše mezinárodní ostudy, jsem tím zklamaná a dotčená. Člověk chce, aby jeho vlast měla v zahraničí co nejlepší pověst. Takže v tomto smyslu určitě vlastenka jsem.
My teď vytváříme společnou Evropu, ale myslím si, národní identita by měla zůstat zachována. Dost mi vadí, že najednou jsou všude po světě úplně stejné reklamy a v obchodech mají stejné věci. To je strašná škoda, protože Unie by měla být snůškou toho nejlepšího. Na Evropě je krásné právě to, že každý její kout je něčím specifický, něčím zajímavý. Člověk tam rád cestuje, protože pozná něco nového. Nepojedu přece do města, kde je všechno stejné, oblečení, jídlo, pak není důvod tam jezdit.
Jak zvládáte časté pobyty v hotelích? Máte nějaký trik na to, jak se zabydlet v cizím prostředí?
Zatím jsem nenašla způsob, jak se cítit dobře v hotelu. Ať je hotel sebepohodlnější, sebeluxusnější, pořád je to jenom hotel. Pořád jsou tam jedny dveře za druhýma... Tahle část mé práce je jedna z nejméně příjemných. A pokud někde jsem déle než 10 dní, většinou se snažím pronajmout si nějaký byt, kde je to trošku útulné, kde si můžu uvařit sama čaj a nemusím pořád jíst jen v restauracích. Samozřejmě, že si člověk s sebou může vozit nějakého maskota, plyšovou hračku pro lepší pocit, ale nedá se tu hovořit o nějaké zabydlenosti...
Jste náročná na podmínky, za jakých jste ochotná vystupovat? Vybavení šatny, zvláštní jídelníček, limuzínu před hotel...čím trápíte pořadatele?
Ono se to teď už moc nenosí, pořadatelé to nemají rádi. Já mám většinou jen rozumné požadavky, třeba aby v šatně nebyla zima. Než si něco diktovat, mám radši, když se pořadatel sám snaží, sám něco navrhne a iniciativně udělá.
Ani to všude nejde, nějak si moc vymýšlet. Třeba v prestižních sálech jako Carnegie Hall nebo Concertgebouw v Amsterdamu, to jsou spíš takové koncertní fabriky, běží tam několik programů denně v různých sálech. O vás osobně se nikdo nestará, prostě tam musíte včas přijít, dají vám ještě tak tu vodu do šatny a tím to končí...(smích).
Samozřejmě, je pár umělců typu Pavarotti, kteří mají image pop hvězdy, zpívají masám na stadionech nebo vystupují na operních gala, kde je velký sponzor a kde jde o velké peníze, často víc než o umění. Tak pro ně jsou asi zcela jiné podmínky. Ale těch není mnoho.
Dříve to bylo normální, před padesáti lety byli operní zpěváci skutečné hvězdy, lidé se o ně víc zajímali. Popularita takové Renaty Tebaldi byla na úrovni dnešní Madonny. Operní divy dostávaly od obdivovatelů diamanty...
Copak vy je nedostáváte?
To se opravdu už nedělá. I když v tomhle ohledu je to docela škoda...(smích)
Vaše kariéra teď bude muset ustoupit mateřským povinnostem. Byla to náhoda, nebo jste si řekla: pro umění jsem toho udělala už dost, mám za sebou skvělé desky, ceny, angažmá a teď je na řadě dítě. Udělám radost svým rodičům a Simonovi...
Ne ne, to přišlo hodně hodně nečekaně, neplánovala jsem to tak brzo. Když člověk dělá kariéru a jde z jednoho projektu do druhého, tak vlastně nikdy nedospěje k okamžiku, aby si řekl: teď je ten pravý čas, teď se to miminko vyrobí a za devět měsíců mám zrovna volno... Nikdy by se mi to nehodilo. Většinou jsou před vámi jen samé důležité věci, na které jste se těšili a hrozně je chcete dělat.
Beru to těhotenství jako dar přírody, asi se to mělo stát. Já jsem rodinu vždycky chtěla a teď po třicítce bych ani nehazardovala s tím, že odložím miminko na později.
Zezačátku jsme sice z té situace byli dost zděšení, ale teď už to bereme jako realitu a těšíme se na dítě.
Filmová hvězda Julia Roberts, která čeká dvojčata, prohlásila, že si udělá 5 let mateřskou dovolenou. Může si to dovolit pěvkyně?
To určitě ne. Nejen z toho důvodu, že lidé jsou strašně zapomětliví a když vás měsíc nevidí v televizi, už si na vás nevzpomenou. Druhý důvod je možná ještě důležitější - pěvkyně si nemůže dovolit vypadnou z oboru. I kdyby si doma poctivě zpívala, cvičila, pak přijde na jeviště a začne se bát, to prostě nejde. Je to stejné jako ve sportu. Neříkám, že comeback po tak dlouhé době není možný, ale je určitě hodně těžký.
Herečky mohou hrát i později, nějaké role starší dámy, ale pěvci mají největší kvalitu hlasu tak do pětapadesáti. Právě proto, že teď je můj hlas vyzrálý a v plné síle, nemohu se připravit o ta nejhezčí léta kariéry.
Jak to plánujete - budete s sebou vozit českou chůvu, někoho z rodiny ...
Samozřejmě počítám s maminkou, že někdy pomůže, ale nemohu ji zaměstnat na plný úvazek jako chůvu. Takže budeme někoho shánět. Chtěla bych nejradši českou chůvu, která by uměla německy a v ideálním případě i anglicky, ale nevím, jestli toho nechci po chůvě už trochu moc...(smích).
A jaká bude mateřština vašeho dítěte?
Čeština a angličtina. Vzhledem k tomu, že žijeme v Berlíně, časem přibude asi i němčina, ale nechci dítě od začátku trápit třemi jazyky. Tyhle všechny věci teprve budu muset promyslet, zatím na tak dalekosáhlé plánování nebyl čas.
Kde momentálně žijete a co považujete za svůj domov?
Budujeme si společný domov v Berlíně. Teprve nedávno jsme si tam našli nový příjemný byt. Simon tam má stálý job (Simon Rattle je šéfdirigentem Berlínské filharmonie pozn. aut.), bude tu trávit tak šest měsíců v roce, takže i já se sem budu vracet z cest.
Pro mě je domov tam, kde mám rodinu. Vždycky jsem hodně cestovala a bydlela na různých místech. Taky někde musíte platit daně... (smích). Ale to není domov, takový ten psychologický pocit, že tam patřím, jsem stejně nikde neměla. Jenom v Brně, kde mám rodiče a kde jsem bydlela nejdéle.
Cestovat budu muset i nadále, to se příliš nezmění, ale přece jen je něco jiného, když se vracíte někam, kde máte dítě. Věřím, že Berlín může být můj nový domov.
Když si promítnete svou soukromou bilanci - od malé klavíristky z Brna po operní hvězdu, která vystupuje v Evropě i zámoří a čeká dítě s jedním z nejslavnějších dirigentů dnešní doby - neříkáte si, jsem to pravdu já? Je to opravdu můj život?
Je fakt, že někdy si říkám, čím jsem si to zasloužila, proč právě já mám takové štěstí, že jsem se z toho bahna, z toho socialismu dostala až sem. I ty okolnosti tomu nahrály, že se změnil režim, otevřely se hranice... Svým způsobem to je zázrak. Stále se snažím nezapomínat, že jsem dostala velký dar. Dělám to, co mě tolik baví, mohu si zařídit krásný život a ještě mohu zpříjemňovat život i jiným lidem, kterým hudba dělá radost.
Zvykla jste si na přepych?
Na lepší si člověk zvykne rychle... (smích). Určitě jsem svým způsobem rozmazlená, i když ve srovnání s tím, jak někteří lidé žijou, to není zas tolik... Zvykla jsem si na určitý komfort při cestování, v hotelích, jak je nemám ráda, tak na nich opravdu nešetřím. Do zámoří si platím vždycky byznys třídu, protože ten rozdíl, o kolik méně jsem pak z cesty letadlem unavená, je obrovský. Zvykla jsem si na pěkné oblečení, to všechno jsou poměrně drahé věci. A na dovolenou, když si chci opravdu odpočinout, už taky nejezdím s baťohem pod stan...