Místo velkých emocí a osudové lásky, jak Bednárik sliboval, přináší Manon nepříliš dojemný příběh kurtizány se špatným charakterem. Uteče před klášterem do náručí mladého rytíře Renata des Grieux, v Paříži, když mu dojdou peníze, ho bez těžkého svědomí opustí a uchýlí se pod křídla boháče Geronta di Ravoir. Stařec ji pochopitelně nudí, opět se tedy tajně schází s rytířem, což Geront zákonitě odhalí. Salónní pletky a dramata mezi bývalým a novým milencem působí planě, dramatická je pouze hudba. To, co se děje v partituře, mnohonásobně převyšuje dění na scéně. Ostatně tahle opera je postavena tak, že zlomové okamžiky příběhu vynechává - odchod Manon od Renata, ztroskotání lodi, která veze Manon s dalšími vyhnanci do Ameriky - to vše se dozvíme jen z programu. Libreto je kolektivní dílko 7 lidí, vyřádili se na něm mj. Ricordi, Leoncavallo či sám Puccini, příšerně sladkobolné fráze z něj přímo kapou.
Abych vás neošidila o veristický happy end, tak tedy: Manon podle nějakého absurdního středověkého práva za cizoložství zatknou a vyhostí do Ameriky, des Grieux ji do vyhnanství věrně doprovází, loď ztroskotá a vyčerpaná Manon na břehu Nového světa umírá v jeho náručí. Geront se v Bednárikově pojetí stal jejím pronásledovatelem až do konce - je u zatčení, je jejím soudcem i exekutivou, dohlíží na její nalodění. A jeho obří obličej se nad ní vznáší i v hodině smrti.
Hloupé je, že Manon v té době už musí mít nejmíň 250 let, protože mezitím díky invenčnímu pojetí tvůrců prošla 20., 19., 18. a 21. stoletím. Tvůrci (Vladimír Čáp a Martin Kotúček - scéna, Josef Jelínek - kostýmy) jako by se nemohli dohodnout, jestli jdou do klasické inscenace nebo do nějaké moderní aktualizace, zvolili schizofrenní řešení: dva akty v historických kostýmech, rokokových bílých parukách a zámeckých kulisách, dost nudných mimochodem, poslední akt pak má líčit současnou Ameriku, nějaký opuštěný zapadákov a Manon v něm jako zdrogovanou prostitutku. Obrázek tak trochu jako z komunistické propagandy.
Po hudební stránce se dařilo hlavně sólistům, obsazení první premiéry bylo zvoleno dobře, turecký tenorista Efe Kislali (rytíř des Grieux) má zajímavý temný tenor, droboučká Christina Vasileva (Manon) si také vedla dobře. Geronta zpíval Oleg Korotov, nemalé sympatie publika sklidil Jiří Hájek v roli bratra Manon Lescaut. Trochu hlučný a nepřizpůsobivý byl orchestr pod vedením Marca Zambelliho, "dvorního dirigenta" koncertů Rolanda Villazóna.
Bednárik se chtěl touto inscenací rozloučit s operní režií. Po skvělé Carmen, která byla na začátku, by to nebylo právě hvězdné vyvrcholení jeho operní kariéry.