Podstatné je zpěvem něco sdělit, dotknout se lidí a dojmout je, ne jenom vyluzovat krásný rámus...
Ian Bostridge
Do Prahy přijíždí mimo jiné propagovat nové CD Händelových árií, které vydává u EMI. Jeho koncert ve Stavovském divadle nazvaný "Händelův hlas" bude prvním vystoupením britského tenoristy u nás.
Budoucí akademik
Na začátku Bostridgeovy kariéry nebyla hudba, ale věda a touha po poznání. Studoval historii a filosofii v Cambridgi a na Oxfordu, kde získal doktorát. Již během studia si však podle vlastních slov uvědomil, že je majitelem hlasu, který nešlo déle ignorovat. Ke zpěvu a oblibě romantických písní jej přivedl v dětství učitel němčiny: věřil, že jazyk se nejlépe naučí prostřednictvím německé poezie a tak přinesl chlapci pásek se Schubertovými písněmi, jež nazpíval Dietrich Fischer-Dieskau. "Kdyby nebylo Schuberta, nikdy bych se nestal pěvcem," tvrdí Bostridge.
Na německých písních jej fascinuje silná harmonie, která jako by spolu s melodií vyprávěla příběh. "Třeba francouzské písně jsou mnohem víc rozevláté a éterické, ale já miluji tu německou vypravěčskou tradici," říká tenorista.
Vedle německých romantiků si Bostridge nejraději vybírá autory 18. století, Händela, Bacha, Rossiniho, a pak autory dvacátého století, vyhovují nejlépe jeho pěveckému naturelu. Hlavně Britten, jehož označuje za největšího operního skladatele poválečné doby. A také starý dobrý Mozart. "Nevím proč, ale o Mozartových tenorových rolích se všeobecně tvrdí, že jsou nudné. Snažím se to vyvrátit," napsal loni v Guardianu, v analytickém článku Můj problém s Mozartem, kde rozhodně nezapřel svého badatelského ducha.
Zazpíval si i roli koktavého Vaška z Prodané nevěsty, ale k srdci mu nepřirostla. To už víc Janáček a jeho cyklus Zápisník zmizelého, který natáčel na Moravě ve filmové verzi. Svět velké opery a belcanta je mu cizí. "Mnoho operních pěvců si myslí, že musí zpívat neustále naplno a nikdy ne polohlasem. A že piano nebo pianissimo, které je jen tak tak slyšet, do operního domu nepatří. Ale patří tam, i když to vyžaduje hodně citlivého dirigenta a ztišení orchestru, jaké ne každý dokáže," uvažuje Bostridge.
Od jiných pěvců jej odlišuje i to, že se nerad vrací ke stejným rolím. Jezdit s několika rolemi po světě a donekonečna je hrát na různých scénách, to není jeho styl. "Nedělám moc operu, tak jednu dvě ročně a je příjemné střídat různé zajímavé projekty. V minulosti jsem spolupracoval na mnoha produkcích, které mi přinesly radost. Jsem pak s tou rolí natolik ztotožněný, tak jí oddaný, že se mi nechce dělat ji znovu jinde a jinak," přiznává tenorista. Ostatně - moc nebere ani označení tenorista: "Vždycky o sobě uvažuji především jako o pěvci než jako o tenoristovi," uvedl v jednom rozhovoru.
Jak se myšlení intelektuála promítá do jeho chápání hudby? "Nedá se zpívat intelektuálně - zpěv je záležitosta těla, nejdřív musíte bezpečně ovládat fyzickou stránku věci, takže je to spíš atletický než duševní výkon," podotýká Bostridge. "Ale ano, měl jsem občas tendenci brát divadlo příliš intelektuálně a myslet si, že když odkryjeme záměr skladatele nebo dramatika, vyřeší se tím všechny problémy. Ale ve skutečnosti jediné, co potřebujete, je najít vnitřní logiku toho díla, která je tam aktuálně vepsaná,"tvrdí tenorista. "Je to různé - když mě zajímají souvislosti kolem skladby a jejího vzniku, nastuduji si to, ale někdy stačí jen slyšet hudbu, zamiluji si ten nápěv a jdu do toho..."