1. 12. 2007, Rudolfinum, 19.30
"Rudolf Buchbinder je vídeňský prorok v hudbě Haydna, Beethovena and Brahmse" The Philadelphia Inquirer
Českým původem se Rudolf Buchbinder v oficiálním životopise příliš nechlubí, ale pravdou je, že se narodil v Litoměřicích 1. 12. 1946. Ve stejný den, po 61 letech, přijede na pozvání orchestru FOK koncertovat do Prahy. Na recitálu v Rudolfinu bude hrát své oblíbené autory Mozarta, Beethovena (slavnou Appassionatu) a Schumanna.
Z Litoměřic se rodina brzy po Rudiho narození odstěhovala do Rakouska a v pěti letech již klavírista vstupuje na vídeňskou Akademii. Stal se nejmladším studentem v historii této vyhlášené vysoké školy a dodnes jeho prvenství nejspíš nikdo nepřekonal. Zázračné dítě dostali na starost dva geniální klavíristé s velkým vztahem k beethovenské tradici - Friedrich Gulda a Alfred Brendel (ten mimochodem pochází z Loučné nad Desnou na Moravě). Od jedenácti let Rudolf navštěvoval mistrovskou třídu Bruna Seidlhofera. Na svá studia u něj vzpomíná takto: „Seidlhofer nám ani nepomohl s prstokladem, ale velmi dobře nám ukázal, jak zahrát pravou rukou rubato a levou zůstat v tempu. Věděl zkrátka, jaké triky se musí použít u Bacha a jaké u Mozarta. Technicky jsem se u něj mnoho nenaučil, ale z jeho obrovského vědění těžím dodnes.“
Ze stejné mistrovské třídy vyrostli také již zmíněný Gulda nebo Martha Argerich a další skvělí klavíristé. Podle vlastních slov zde Buchbinder našel tvůrčí svobodu. „Seidlhofer měl v hlavě veškerou klavírní literaturu až do impresionistů, kterých si velmi vážil. Jinak si ale nebral servítky, Lisztova hudba pro něj prostě byla s****a. A když jsem jednou demonstrativně zahrál převelice pečlivě nastudované ritardando, řekl mi: ‚Rudi, přece nehraješ pro pitomce.‘ A toho se držím.“
Hostuje s předními světovými tělesy a dirigenty jako Abbado, Dohnanyi, Frühbeck de Burgos, Giulini, Harnoncourt, Maazel, Mácal, Masur, Mehta, Saraste nebo Sawallisch.
Beethoven nebo jazz?
Hlavní devizou Rudolfa Buchbindera je klasická noblesa a dokonalost. Jeho srdeční záležitostí je Haydn, Mozart a Beethoven. Ale bylo tomu tak vždy? V patnácti letech hrál po jazzových klubech a financoval si tím studium: „Přes den Mozart a Beethoven, večer jazz.“ V jednom rozhovoru se svěřil se svým snem - moci vystoupit po boku Oscara Petersona, kterého považuje za jednoho z největších klavíristů, co zná. „Dobrá, Mozarta a Beethovena hraju lépe než on, ale on je také nehraje špatně. V jazzu by mezi námi byl rozdíl opačný, ale mnohem větší.“
Stejně jako většina velkých umělců, nemá rád přísné dělení hudby: „Odmítám veškeré šuplíky a všechny, kdo na nich trvají. Začíná to už s klasickou hudbou. Haydn, Mozart a Beethoven přece nevěděli, že jsou klasikové. Ani Schubert a Schumann nebyli deklarovaní romantikové. To všechno si tak pěkně srovnal hudební svět po nich,“ poznamenal v jednom rozhovoru. I když sám je ztělesněním toho, co si představujeme pod pojmem seriózní umělec či klavírní virtuóz, neodsuzuje ani crossover projekty. Ovšem jak které. „Crossover je pochopitelně problematické označení. Enrico Caruso a Benjamin Gigli kdysi zpívali všechno, árie i populární šlágry, to je úplně legitimní. Ale některým věcem nerozumím: Co má společného André Rieu s Johannem Straußem nebo Clemensem Kraussem? Nebo Vanessa Mae s houslemi? Takovýhle crossover odsuzuji.“ A uvažuje dále: „Gramofonové firmy si takhle zničily trh – Rieu, Mae a podobně, všechno to strkají pod klasiku, a přitom to není nic jiného než zkreslování bilance. Když dělají dobrou hudbu, je to v pořádku, takhle ale obelhávají sami sebe.“
Mistr hudebních maratonů
Na jeho recitály stojí rakouská smetánka fronty. Uvidíte ji v Salcburku, na ulici s lístky půl roku předem placenými, v drahých róbách, oblecích a se vzácnými šperky, jak disciplinovaně čeká na vstup do sálu. Jeho precizní Beethoven, Mozart či Haydn stojí za to, stoupnout si do fronty. Rudolf Buchbinder je mistrem velkých projektů - loni realizoval již po pětatřicáté kompletní provedení Beethovenových sonát. Je jich celkem 32 a Buchbinder je hrál již ve více než 30 městech včetně Mnichova, Vídně, Zurichu, Hamburku a Buenos Aires. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung je Buchbinder jedním z nejdůležitějších a nejlepších beethovenovských interpretů dneška.
V roce 2003 provedl na festivalu Wiener Festwochen v jediném dni všech pět Beethovenových koncertů s Vienna Symphony, jako klavírista a dirigent současně. Vídeňský Koncerthaus byl beznadějně vyprodán a projekt se setkal s výjimečným ohlasem publika i kritiky. „Lidé dnes mnohem víc vyhledávají živý zážitek. Souvisí to s naší dobou, s jejím stresem, s její hektičností. A s každodenním bojem o existenci. A těch pár hodin, kdy se chce člověk soustředit, je velmi cenných, “ říká Buchbinder. „Tady nastupuje umělcova velká odpovědnost. Vždyť ti lidé někdy platí za koncert vysoké vstupné, a mým úkolem je jim za to něco dát, vzbudit v nich zvědavost a vést je tak, aby řekli, že to mělo cenu a bylo to dobré.“
Badatel, sběratel a malíř
Velký důraz klade Rudolf Buchbinder na studium původních partitur a dokumentů např. z Beethovenovy doby. Sám vlastní velkou sbírku vzácných tisků, více než 18 kompletních edic jeho sonát, první vydání Beethovena nebo Brahmsovy rukopisy. A notami to nekončí. Sbírá i klavíry. „Mám velmi reprezentativní sbírku klávesových nástrojů. Nesmíme zapomenout, že se žádný nástroj nevyvíjel tak extrémně jako klavír. Pochopitelně hraju Bacha také na kladívkovém klavíru, při učení je to nutné,“ uvedl v zahraničním tisku. Není však zastáncem přísného historické stylu interpretace. „Nemám rád výlučnost hnutí, propagujícího originální zvuk. Když Beethoven komponoval Mondscheinsonatu, byl už skoro hluchý. Co by asi napsal, kdyby měl k dispozici moderní křídlo? I tak už je u něj mnohé na hranici hratelnosti, například v Sonátě pro Hammerklavier. Co by asi udělal s našimi klavíry, třeba s jejich dynamickými možnostmi? Určitě by využil všechno, co nabízejí.“ A pokračuje v úvahách: „Beethoven nebo Liszt doslova prahli po novém klavíru. Oba směřovali do budoucnosti, a ani my se proto nesmíme vracet zpátky. To není nic proti Harnoncourtovi (dirigent a zakladatel souboru historických nástrojů Concentus Musicus Wien – pozn. red.), kterého si jako průkopníka v této oblasti velmi vážím. Existuje však bohužel moc hudebníků druhého a třetího řádu, kteří se ohánějí originálním zvukem, protože jim to na moderním nástroji nejde. To co dokázal Nicolaus Harnoncourt a další je skutečně fantastické, jenže jsou příliš často a špatně kopírováni. Také to je bohužel projev naší doby.“
A co dělá známý klavírista ve volném čase? K jeho koníčkům patří literatura a výtvarné umění. Sám je zapáleným amatérským malířem a když může, věnuje každou volnou chvilku svému malování.