A nic na tom nezměnila ani záštita pražského primátora, amerického velvyslanectví, podpora několika amerických trustů a nadací a spolupráce ND a Mozart Praha 2006. Operní zkratka Dona Giovanniho nastavená užvaněnými anglickými dialogy, navíc ochotnicky hranými, nepřinesla nic nového, pouze zmrzačila to staré.
Tak zaprvé - odvrzat celou operu s pěticí amplifikovaných hráčů souboru Agon místo orchestru (zato s dirigentem!) je verze více než minimalistická. Že Iva Bittová nemá na Donu Elvíru, bylo jasné snad každému, kromě ní... Čekala jsem, že se z toho "vyvlíkne" nějakým vtipným způsobem mimo Mozartovu partituru. Mimo to bylo - vtipné moc ne. Až na pár parodovaných pasáží Elvířiny hysterie se to holka snažila poctivě a celkem beznadějně uzpívat. Z dalších sólistů (koprodukce s The Brooklyn Academy of Music) nikdo moc nevynikal, úlevou bylo, když jakž takž zazpívali, co měli. Statická scéna bez proměn (prý vypustili videoprojekce) taky mnoho inspirace nepřinesla, až na jediný moment - že v zrcadlové ploše podlahy bylo vidět Zerlině perfektně pod sukni a její tlusté nohy jsme tak mohli obdivovat i s dalšími detaily díky zrcadlení hned dvakrát.
Když připočtu kostýmy jak na Helloween, bylo to takové studentské představení, dobré někam na letní kurzy, ale rozhodně ne do Stavovského divadla. Musím se přiznat, že druhou půlku už jsem neviděla, neb nemám zájem nechat se ve svém volném čase otravovat. Jak jsem tak pokukovala kolem sebe, na klimbajícího Pavla Klusáka, řekla bych, že to asi nebyla otrava jen pro mě...
Jediný vzrušivý moment večera byl hned na začátku, když celá galerie slovutných kritiků zjistila, že jejich lístky byly omylem prodány dvakrát, takže jejich místa nejsou volná. Byla to docela komická scénka plná rozpaků a pohoršení, jak se dámy a pánové ucházeli o své židle, i když všude kolem bylo úplně prázdno.
I když je Iva Bittová velice sympatická a originální osobnost, někdy mám dojem, že vše, na co sáhne, se automaticky bere jako vrchol. Naposledy celý ten humbuk kolem desky Janáčka se Škampovým kvartetem, která přitom nepřinesla nic převratného, jen dlouhý řetěz folklórních melodií. Zvláště hudební kritika jako by pracovala na svatořečení Bittové, snad ve snaze ukázat se jako pokroková a liberální... Nevím, já stále doufám a těším se, až Iva Bittová opět přijde s něčím opravdu originálním a silným.