Sir Colin Davis
Tichý gentleman a česká lekce národní hrdosti

text: Svatava Barančicová, foto: archív PJ

Je šéfdirigentem jednoho z předních světových těles - Londýnského symfonického orchestru. Loni s ním zahajoval Pražské jaro, letos se vrátil, aby dirigoval Českou filharmonii (9. a 10. 3. v Rudolfinu).

"Pražská defenestrace je pro mě památné datum, ve stejný den 23. 5. jsem před 41 lety požádal o ruku svou ženu a začala také třicetiletá válka."



Sir Colin Rex Davis, jak zní celé jeho jméno, je typický anglický gentlemant, hovoří tiše, s elegantním nadhledem, jeho slova však nepostrádají humor a smysl pro pointu. Při pohledu na jeho vysokou přímou postavu a rozevlátou kštici by nikdo nehádal, že v příštím roce oslaví 80 let. Jeho kariéra začala vlastně neúspěchem - na Royal College of Music, kde studoval klarinet, ho odmítli vzít do třídy dirigování, údajně kvůli slabé hře na klavír. Nedal se odradit a založil s několika studenty v Londýně Kalmar Chamber Orchestra. Několik let poté stal hudebním šéfem Sadlers Wells (dnešní Anglické národní opery), Královské opery, později šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, po Rafaelu Kubelíkovi převzal Bavorský rozhlasový orchestr, Dresden Staatskapelle a dnes je také hostujícím dirigentem New York Philharmonic.
Mezi vládci s taktovkou je sir Colin Davis tak trochu bílou vránou - je znám svým naprosto neautoritativním postojem k orchestrálním hráčům, dokonce ani nechce být při jejich výběru na konkurzech. Má kolem toho vypracovanou celou filosofii. Říká, že
že problémy mezi hráči a dirigentem jsou vždy stejného původu - když hráči cítí, že člověk, jenž stojí před nimi, je může vyhodit, tak z jejich vztahu mizí důvěra a začíná absurdní proces boje o moc. "Ale hudba je o svobodě a svoboda nemůže být dosažena mocí nebo egem jednoho člověka".
V průběhu našeho rozhovoru odhalil také nečekaně dobrou orientaci v české historii. A musím říct, že poslouchat představitele nižší britské šlechty, jak chválí českou kulturu, hudbu, čistotu a zeleň našich měst, to dokáže příslušníkovi malého středoevropského národa zvednout sebevědomí...

Nadvláda nevede k dobré hudbě
Býval jsem mladý dravý muž a uměl jsem zařvat, ale až s časem, s věkem mi došlo, jak je to mylné. Za posledních deset let jsme na sebe s orchestrem vůbec nekřičeli.
Když jsem byl požádán, abych Londýnský symfonický orchestr dirigoval, udělal jsem to za jediné podmínky - že tam nebudu mít žádné pravomoce. Že mi řeknou kde a kdy mám dirigovat, já to provedu, ale nic dalšího nebudu mít na starosti. Možná se vám to zdá divné, ale výsledkem je, že se nemusím starat o nic jiného než o hudbu. Já přijdu, postavím se a hraju. A právě od toho jsou hudebníci. Pokud dělají hudebníci něco jiného, tak se do toho mohou zaplést a úplně zapomenout, kdo vlastně jsou.

Podíl žen na polidštění orchestru
Dnes je Londýnský symfonický orchestr už složen z docela milých lidí. Ale před nějakými třiceti čtyřiceti lety to byl exkluzívní pánský klub, všichni byli takoví nabušení a nespolečenští... Teď tam máme spoustu dam, které tyto hochy zcivilizovaly. Ostatně ženy jsou v mnoha oblastech pružnější. Když třeba vidíte obrovského chlapa, jak se snaží obepnout ty malé housle (v tomto místě Davis náhle předvede neuvěřitelně krkolomnou a komickou pozici - pozn. red.), tak je vám jasné, že mnohem vhodnější na takový úkol je žena. V orchestru nyní hraje asi 40 procent žen a změnil se i jeho zvuk - zbavil se jisté drsnosti, kterou se předtím vyznačoval.

Praha pupkem světa
Obdivuji Prahu, co se tam všechno odehrálo a jak romantické to bylo místo. Na jedné straně tu byly krásné věci jako premiéra Dona Giovanniho, na druhé straně hrozné věci jako třicetiletá válka,Valdštejn, zimní král... A vy máte někdy pocit, že jste uprostřed všeho světového dění a svět se otáčí kolem vás. My v Británii naopak často míváme pocit, že jsme na ostrově a kolem nás je jen to moře.
Máte jednu velkou výhodu, že vám zůstalo po válce to krásné město kolem vás. Když se podíváte na Drážďany, které Britové rozbombardovali na kousky, tak si uvědomíte, na jak cenném místě vlastně žijete. Jak tady máte čisto, všude ty stromy a krásné historické budovy. Když si vzpomenu na Anglii, tak ta je proti tomu tak nesrovnatelně špinavá...
A pak je mi ve vaší historii blízká ještě jedna drobnost - 23. května 1618 jste vyhodili z okna pražského hradu místodržící a začala třicetiletá válka. 23. květen je pro mě velice významné datum, protože ten den jsem před 41 lety letěl do Teheránu přesvědčit svou budoucí manželku, aby si mě vzala. (Resp. druhou manželku, první byla sopranistka April Cantelo - pozn. red.) Takže potom začala také jedna taková třicetiletá válka... (smích). Ale za tu dobu už jsme uzavřeli příměří a tohle datum je v našem soukromém kalendáři zapsáno červeným písmem.

Česká hudba je těžká
Máte krásné hudební dědictví - Dvořáka, Janáčka, všichni je mají rádi. Také Smetanu, Mou vlast jsme u nás v Barbican hráli a natočili na CD. Myslím, že v anglické hudbě nemáme takové dílo, s nímž bychom se jako národ tak identifikovali. Já jsem o tom dřív mnoho nevěděl, ale pak jsem si koupil Smetanův životopis, důkladně ho pročetl, a musím říct, jsem byl hluboce pohnut potížemi, jimiž Smetana procházel. Můj obdiv k němu vzrostl o nějakých 400 procent.
Můžeme vám být vděční za to, co jste dali světové hudbě. Vzhledem k rozměru vaší země je to obrovský úspěch. Nyní budu hrát s Českou filharmonií Haydna a 1. symfonii našeho význačného skladatele Edwarda Elgara. A pak se role obrátí a uvidíme, jak bude schopen váš orchestr zahrát zase naši hudbu... (smích).