Hallé Orchestra: Večer plný emocí
Nevím, proč, ale na orchestr z Manchesteru nebylo vyprodáno, snad za to může ten jejich divný název (mají ho po svém zakládajícím dirigentovi), ten příliš nenapovídá, že se jedná o nejstarší britské profesionální těleso, slavící letos 150 let.
Halllé přijel Praze představit program z britských autorů. Tedy - na začátek dali Dvořáka, Scherzo capriccioso, jako hold hostitelům (ostatně Dvořák je také trochu jejich domácí autor, že?). Pak nastoupil bas-barytonista Gerald Finley (známe ho v Praze z role Dona Giovanniho) a poprvé v Česku provedl Písně z cest Ralpha Vaughana Williamse a byla to nádhera. Taková hloubka, cit, taková přirozenost a krása textů R. L. B. Stevensona, to mně úplně sebralo. Je to ryzí romantika, někdo ji přirovnává k anglické "Winterreise", přitom v příjemně moderním zvuku let 1901 - 4.
Druhou půli večera vyplnila Elgarova Symfonie č.1, kterou Hallé Orchestra měl tu čest přesně před 100 lety premiérovat se slavným dirigentem Hansem Richterem. Ten ji dokonce prohlásil nadšeně za "největší symfonii moderní doby" a další dirigentský génius, Artur Nikish, ji označil za Brahmskovu "pátou". Pražskojarní publikum bylo však poněkud zmateno délkou jednotlivých částí, takže po druhé větě už potleskem posílalo umělce do šaten (logicky, takový Haydn nebo Mozart už by za tu dobu měl po 4. větě). Celkem měl monumentální hutný a jakoby nekonečný proud asi 50 minut, a bylo to ten večer druhé výtečně zvolené okno do duše britské hudby z přelomu století. Hallé ještě přidával Debussyho.