Po dvou stech letech zazní v Plzni opět
Stabat mater J. J. Ryby v původním znění
Koncert již proběhl v roce 2012.
Jakub Jan Ryba (1765 – 1815) je běžné veřejnosti znám především jako autor známé a velmi oblíbené vánoční mše Hej, mistře, vstaň bystře. Možná málokdo tuší, že učitel a varhaník z Rožmitálu pod Třemšínem napsal velké množství dalších skladeb, z nichž je více než stovka věnována městu Plzeň. Nezmiňuje se však o tom žádná z publikací, které o hudbě v Plzni vyšly.
Jednou z nejvýznamnějších Rybových skladeb spojených s Plzní je oratorium Stabat mater. Po více než dvou stech letech (v neděli 11. května od 19.30 hod. v chrámu sv. Bartoloměje) zazní v Plzni tak, jak mohlo - včetně zvuku starých hudebních nástrojů - znít na začátku 19. století. Z nalezených materiálů partituru a provozovací materiál pro orchestr vyhotovil a se svým souborem Musica Antiqua Pilsensis nastudoval hudební vědec, flétnista a dirigent Andreas Kröper.
Ačkoliv je bádání teprve v počátcích, už nyní se historie díla i další Rybovy tvorby jeví nesmírně zajímavě: Notový materiál Stabat mater je dochován v opise plzeňského regenschoriho Františka Křepelky z roku 1805 s originálním titulním listem od J. J. Ryby. Věnovací list v latině, psaný samotným Rybou, však donedávna sloužil jako obal opsaných notových partů. Kröper na to upozornil České muzeum hudby (součást Národního muzea v Praze), kde je archiválie uložena. „Byl úplně roztrhaný,“ otevírá dosud nejasnou historickou hádanku o vzniku oratoria německý hudebník a badatel žijící dlouhodobě v Čechách. „K rozluštění rukopisu bylo třeba fotomontáže jednotlivých kousků. Na mou prosbu dala ředitelka muzea obal zvlášť, aby byl uchráněn před dalším poškozením.“
První výzkumy naznačují, že J. J. Ryba věnoval dílo inspektorovi kúru sv. Bartoloměje a členu plzeňského městského zastupitelstva Františku Václavu Mattasovi. „Jenže inkoust, kterým je letopočet 1805 na titulní straně dopsán, je odlišný od toho, kterým je psána věnovací listina. Je tedy možné, že věnování je starší.“ Dedikace F. V. Mattasovi na originálu také není spojena s kostelem sv. Bartoloměje, ale s jiným kostelem (sv. Andre - patrně Ondřeje). „Zatím tomu hudební věda nevěnovala žádnou pozornost. Papír věnovací listiny pochází sice ze stejné výroby (papírenského mlýna), je však z jiné série, a tím i ročníku výroby!“ vysvětluje Kröper. Dále poukazuje na to, že ačkoliv se jedná o krasopis a v době napoleonských válek bývalo zvykem šetřit papírem, zde některé hlasy dokonce končí na první řádce nového listu. Křepelka opsal hlasy podle Rybovy partitury, ta však doposud nebyla nalezena.
Rukopis (opis originálu) Stabat mater byl na počátku 19. století pod číslem 1 zařazen do hudební knihovny při sv. Bartoloměji v Plzni. V roce 1901 přešel jako dar z rukou biskupství do majetku sběratele Ondřeje Horníka (1864 – 1917), který svůj bohatý archiv hudebních nástrojů a hudebnin odkázal Občanské záložně v Karlíně. Odtud se dílo dostalo do Národního muzea. Ale ani tady nebylo zcela v bezpečí. „V 70. letech minulého století provedla Jitka Chaloupková jeho přepis do moderní notace,“ popisuje dosud zjištěné poznatky Andreas Kröper, „ale o církevní hudbu nebyl tenkrát zájem. Na sklonku 80. let se v plzeňském Domě kultury konalo provedení části této skladby, ovšem ne v obsazení, pro které ho Ryba napsal. Pak se její partitura dostala do Českého hudebního fondu. Nějakým způsobem však došlo ke ztrátě části materiálu.“
Oratorium Stabat mater označuje Andreas Kröper za dílo, které bylo na svou dobu velmi moderní. Neobvykle kombinuje sólové nástroje (například flétnu a trumpetu) a klade vysoké nároky na sólisty i instrumentalisty. „Uslyšíme celou řadu virtuózních sól. Plzeň musela mít v té době k dispozice velmi kvalitní hráče dechových nástrojů. Hudební pozdně klasicistní rámec je naplněn prvky raného romantismu. Skladba je dokladem vysoké úrovně hudby provozované v Plzni, a to ještě před tím, než sem přišel Bedřich Smetana. Vzhledem k velkému počtu Rybových skladeb pro Plzeň se nabízí myšlenka, že Smetana část těchto skladeb mohl poslouchat v plzeňském chrámu,“ připomíná Kröper a pokračuje ve výčtu zatím nalezených zajímavostí:
„Stabat mater byla v Plzni velmi dobře přijata, poté Ryba napsal mši a offertorium a věnoval tyto skladby magistrátu města Plzně. Za to obdržel městské občanství a 100 zlatých, což byl poměrně vysoký honorář. Na pozdějších notových partiturách se sám hrdě označuje: „Ryba, cive Pilsensi“ (plzeňský občan). Jakub Jan Ryba byl vůbec mimořádný člověk. I když se několikrát v životě musel podřídit osudu a opustit vysněný cíl, vždy z toho vytěžil to pozitivní. Díky tomu, že byl puntičkář, zanechal spoustu dokladů o svém životě, o didaktických principech i o hudbě provozované v Rožmitále (Libellus caeremonialis). To, že byl i velkým myslitelem, dokazuje v neposlední řadě jeho varhanní tvorba Novae et liberae cogitationes (Nové a svobodné myšlenky). Přestože byl nesmírně vzdělaný, neustále dále studoval. Hodně četl a hudba mu byla útěchou v nejtěžších chvílích života.“
Regenschori František Křepelka, který opsal a redigoval hlasy Rybovy Stabat mater, byl skladatelovým velkým příznivcem. Svědčí o tom slova, která už roku 1800 Rybovi napsal: „Všechny Vaše věci budou čistě opsány a na plzeňském kúru se budou skvět k Vaší velké slávě.“
„Tento slib po dvou stech letech opět plníme,“ konstatuje s uspokojením Andreas Kröper a dodává: „Neznám z hudebních dějin tak plodnou spolupráci mezi skladatelem a městem, které si ho nesmírně vážilo, přestože v něm nežil. O to víc mne překvapuje, že v Plzni neexistuje památník J. J.Ryby, Rybova ulice, ani muzeum – jako by město na svého významného občana zapomnělo. Je čas to změnit, a tím Plzeňanům přiblížit umělce, který dle mého mínění patří k nejlepším českým skladatelům raného 19. století.“
Ještě zdaleka nejsou rozluštěny všechny záhady kolem J. J. Ryby. Na to bude třeba dalšího trpělivého pátrání v archivech i soukromých sbírkách. Nové údaje by měly přispět nejen k docenění hudebních dějin města Plzně a velkého hudebního skladatele, ale i k obohacení hudbymilovné veřejnosti.
Irena Kastnerová