Rolando Villazón
Mexický idol mezi tenoristy
Mladého mexického tenoristu Rolanda Villazóna, o němž se spekuluje jako o možném nástupci Pavarottiho, můžeme poprvé slyšet v Praze. Vystoupil na jediném večeru 11. 11. v Obecním domě. „Villazón by mohl být tím tenoristou, na kterého jsme dlouho všichni čekali.“
New York Times Je mladý, je muzikální, je sexy. Tenorista štíhlý jako proutek, ale s mimořádně silným a pružným hlasem, který na sebe okamžitě strhne pozornost. Na pódiu v něm diváci vidí skutečného Rómea, Alfreda z Traviaty nebo básníka Rudolfa z Bohémy... A možná nejsou tak daleko od pravdy - ani v civilu, mezi novináři, se nebojí projevit emoce, používá energická gesta a rád vtipkuje. A některé momenty v Rolandově životopise svědčí o jeho docela romantické povaze.
Narodil se a vyrůstal v Mexico City. Tatínek pracoval pro Columbia Records a čas od času nosil domů desky. Ovšem ty s klasickou hudbou zůstávaly většinou nerozbalené v krabici, klasika se u Villazónů nehrála. Jednou, když bylo Rolandovi asi osm, narazil na ty zaprášené krabice a rozhodl se přezkoumat jejich obsah. Jako první mu padl do ruky Čajkovského houslový koncert. A ten moment změnil jeho život. „Nikdy jsem do té doby neslyšel něco tak nádherného, doslova mě to omráčilo, objevil jsem nový svět,“ vzpomíná Rolando. O pár let později objevil i operu, vlastně jen díky jedné populární písni, „Perhaps Love“, kterou nazpíval John Denver s Plácidem Domingem. A Domingo se rázem stal jeho celoživotním idolem.
Zpívej, nebo si tě nevezmu!
Bylo mu sedmnáct, vystupoval zatím jen na školních koncertech, ale vytrvale napodoboval Domingův hlas. A to tak dobře, že za ním po jednom takovém vystoupení přišel významný mexický barytonista Arturo Nieto a nabídl mu, že jej bude učit. Kariéra mladého pěvce mohla začít. Jenže...objevila se krásná Lucia, další osudový moment Rolandova života. Když se poznali, bylo mu 16 a jí o rok méně, hotový Romeo s Julií. „Lucia znamená světlo a ona je skutečně světlem mého života,“ říká Rolando dnes už o své ženě, se kterou má dva malé syny. „Kdyby se jí nelíbilo, že chci být operním pěvcem, nebylo by zpívání ani pro mě,“ pokračuje Rolando. „Když jsme se brali, začal jsem uvažovat o tom, že je opera dost nejistý způsob obživy a že bych se mohl radši stát profesorem historie, protože učení mě docela bavilo. Řekl jsem jí to v autě, při cestě na svatbu.“ Následovala scéna jak vystřižená z mexické telenovely. „Lucia mě donutila okamžitě zastavit auto a řekla: Jestli se chceš teď měnit v někoho jiného, tak na svatbu zapomeň. Protože já chci tebe i s tvými sny a udělám cokoliv, aby se uskutečnily.“ Lucia své slovo dodržela a jako psycholožka tvrdě pracovala několik let, aby její manžel mohl studovat a cvičit operní zpěv. „Za svůj úspěch vděčím jí,“ vysvětluje Rolando.
Hvězdou za pět let
Na začátku raketové kariéry Rolandovi pomáhal jeho idol, slavný španělský tenorista Plácido Domingo. Kritici s ním Villazóna často srovnávají. Má podobnou techniku, výraz a temné až barytonové zabarvení hlasu. Jak došlo k jejich setkání? Rolando měl už za sebou stáž v Sanfranciské opeře a pokračoval v roce 1998 v Pittsburghu. Jednoho dne mu volá ředitel opery z Mexico City, že tam příští sobotu bude zpívat Domingo, že mu sice nemůže nic zaručit, ale jestli se nechce přijet ukázat. „Ať mě přijme nebo ne, jedu,“ rozhodl se Rolando a vystartoval z Pittsburghu. Domingo jej přijal, poslechl si ho a stal se jeho fanouškem. Od roku 1999 nechyběla po žádné významnější premiéře v Rolandově šatně láhev šampaňského od Dominga. Občas mu zavolá před premiérou jen tak na mobil, aby mu popřál štěstí. Pomohl mu také do Los Angeleské opery, kde byl ředitelem.
„Nevyhrál jsem svůj úspěch v loterii,“ brání se Rolando, když novináři poukazují na jeho rychlou kariéru. „Prošel jsem poctivě všemi etapami, od malých rolí v malých divadlech, přes první velké role v mé zemi, až k pařížskému debutu v Traviatě v roce 2000. Ale šlo to rychle,“ připouští. „ I pro mě bylo pozvání do Paříže velkým překvapením.“
Za těch pět let už stačil zdomácnět v londýnské Covent Garden, vídeňské Staatsoper, v Los Angeles, v La Scale, v newyorské Metropolitní opeře a na dalších významných scénách. Do Prahy přijíždí ještě s čerstvými vavříny ze svého fenomenálního vystoupení v Traviatě na Salcburských slavnostech. Festivalová inscenace, v níž zpíval, se stala operní událostí roku.
Může za to tequilla?
Rolando Villazón má teprve 33 let, ale už se o něm hovoří jako o největší tenorové naději. „Objevuje se další skvělý mladý tenor, aby zahnal obavy z odchodu Pavarottiho“, napsal o něm New Yorker. A také newyorské Timesy přisvědčují: „Rolando Vilazón by mohl být oním tenorem, na kterého jsme všichni čekali.“ Čím to, že se mladí tenoristé v poslední době rekrutují právě z Latinské Ameriky? José Cura, Ramón Vargas, Juan Diego Flórez, Marcelo Álvarez... “To musí být asi něco v tequille...,” žertuje Villazón. I Španěl Domingo začínal v Mexico City. V roce 2009 se oba tenoristé poprvé sejdou na jedné scéně - v Los Angeles v soudobé opeře mexického skladatele Daniela Catána „Il Postino“ ztvární Domingo postavu básníka Pabla Nerudy a Villazón jeho osobního pošťáka Maria. „Je to můj splněný sen, moc se na to představení těším,“ uzavírá Villazón, jehož kalendář je plný na mnoho let dopředu.
Do Prahy přijíždí na jediný koncert, jeho vystoupení v Obecním domě s PKF zaznamená ČT. Vidět zrod hvězdy na vlastní oči, takovou příležitost byste si neměli nechat ujít.
