Recenze opery La fanciulla del West
(Děvče ze Západu)
La fanciulla del West (Děvče ze Zlatého západu) je událost sezóny, velkolepá dramatická "širokoúhlá" podívaná, která ve vás zanechá silný dojem. Zvláště druhé dějství je tak strhující, že litujete, když přijde pauza a zdá se vám k nevydržení dlouhá.
Dubnovou premiéru o velikonocích jsem prošvihla a teprve po měsíci, začátkem května byla opět příležitost vidět Pucciniho Fanciullu v Národním divadle. Na takovou konstelaci hvězd, jako je dirigent John Fiore, Eva Urbanová, Oleg Kulko a Donnie Ray Albert, si ale člověk rád trochu počká. Ostatně - čekali jsme dlouho, v Praze se opera naposledy dávala v roce 1936, na scéně Národního divadla je dokonce poprvé.
Opera z prostředí kalifornských zlatokopů je inscenována ve stylu starých filmových kovbojek a v barvitých kulisách, připomínajících mayovky ilustrované Zdeňkem Burianem. Vše je tak příjemně realistické a důvěrně známé, že rychle podlehnete kouzlu pohádek pro dospělé a necháte se unášet dějem.
Minnie, ctnostná majitelka saloonu, požívající respekt party zlatokopů, se zamiluje do nesprávného muže - hledaného šéfa loupežné bandy Rammereze (Kulko a Urbanová). Což naštve šerifa, který jí léta marně nadbíhá (Donnie Ray Albert). Malér je nasnadě - Ramerreze u ní najdou, postřelí, později i chytí. Před šibenicí jej zachrání Minnie s koltem v ruce a se srdcem na dlani. Lynčující dav zlatokopů obměkčí svou dobrotou a odchází s napraveným miláčkem do západu slunce.
A vy jim to všechno sežerete, protože je to tak nádherné, procítěné, dobře zahrané, zazpívané a režírované, že se prostě neubráníte. Eva Urbanová je v takových dramatických rolích nepřekonatelná, vysoký Oleg Kulko kromě prvotřídního zpěvu ještě i dobře vypadá, a stejně tak vyšla sázka na afroamerického barytonistu D. R. Alberta, který brázdí přední světové scény a má Grammy za nahrávku Porgy a Bess. Fanciulla je nesmírně náročná - Ema Destinnová, která ji s Carusem premiérovala r. 1910 v New Yorku, o ní hovoří v korespondenci takto: Druhý akt převyšuje všecko, co jsem kdy zpívala, ale je to taky tak ohromně těžký, že byla nebožka Salome proti tomu pravou hračkou."
A navíc tu není malých rolí - ani na bandu zlatokopů a vedlejší postavy nestačí jen tak někdo, objevují se zde Roman Janál, Luděk Vele, Zdeněk Plech, Lenka Šmídová jako Indiánka, Národní divadlo vytáhlo to nejlepší ze svých rezerv... Orchestr pod rukama Johna Fioreho opět totálně změnil svou identitu a hrál (zase jako ve Wagnerově Ringu) pohádkově. Myslím, že je to poslední společná inscenace Dvořáka s Nekvasilem, kterou ještě naplánovali za svého vedení, a že nasadili laťku svým následníkům proklatě vysoko.