Don Giovannni: okno do světové opery
Giovanni v sobotu byl jedním slovem skvělý, jestli někdo počítal opony, tak možná včera ve Stavovském trhli rekord, opona šla nejmíň 12 x dolů, tipla bych si, a aplaudovalo se vestoje.
Do Prahy se tak trochu vrátil duch loňského Ringu, ne ta tichá fascinace, jakou vyvolává Wagnerova hudba, ale duch světového, kvalitního divadla na úrovni, ten tam byl. Je ohromným zážitkem sledovat operu, kde všichni umí zpívat, ne jedna dvě hlavní postavy a zbytek se nějak přetrpí. Zahraniční pěvci své role ovládali se šarmem a hereckou zralostí, nemuseli se nic učit, do Prahy se sjeli až na generálku a režisér Nekvasil měl sotva pár dní zasvětit je do své koncepce. Zkrátka jsou to hvězdy. Sice je tu neznáme z plakátů, ale prošli světovými scénami jako La Scala, La Fenice, Covent Garden, Metropolitní opera, Salcburk atd. a je to znát. Jedničkou byl podle mě Kanaďan Gerald Finley (Gio), i když nejočekávanější hvězdou byla jeho krajanka Adrianne Pieczonka (Anna), na můj vkus ovšem maličko težkopádná a halasná. Vedle dalších hostů J. J. Lopery (Ottavio), Emily Magee (Elvira) a Marizia Murara (Leporello) a Jaako Ryhänena (Komtur) dostala na premiéře šanci i mladá česká dvojice Alžběta Poláčková a Zdeněk Plech (Zerlina a Masetto). A oba u publika zabodovali.
Pištěkovy kostýmy oslňovaly nádherou, na koruny z pravého pavího peří a detailně zdobené slušivé róby opravdu nejsme v chudé české opeře zvyklí. Donna Anna připomínala Goyovy černé kresby španělských dam, ale zamíchala se tam i elegance let třicátých a švihácký Giovanni s mušketýrským kloboukem.
Původně jsem od inscenace mnoho nečekala, nedávno jsem viděla derniéru minulé rekonstrukce Svobodovy/Kašlíkovy inscenace, která byla temná a nudná. Nekvasil ji hodně oživil, přidal si i nějaké gagy, ale jemně, s pietou. A neodpustil si aspoň jeden neón - což je už jeho taková trade mark - svítící meč v ruce komturovy sochy. Bylo to rozhodně lepší řešení, než původní Svobodova socha s pokyvující hlavou, ta už působila spíš komicky. Jako ti klinkající pejsci do auta za okno.
Velké sympatie sklidil izraelský dirigent Asher Fish, který orchestr v rychlých částech vůbec nešetřil a slušně ho proháněl, ale pomalé árie si naopak dlouze vychutnával.
Úžasné bylo i publikum, většinou mezinárodní, jak reagovalo živě na každou repliku, na dění na scéně. Asi takhle to dřív muselo vypadat, když ještě operám v italštině většina sálu rozuměla. Evidentně si to přišli za své prachy užít.
