V dubnu uvede Národní divadlo premiéru opery Zítra se bude... skladatele Aleše Březiny, jehož jméno si spojujeme s nejúspěšnějšími filmy posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.). Operu o procesu s Miladou Horákovou napsal pro legendární a dlouhou dobu exilovou operní pěvkyni Soňu Červenou.
Kdy vznikl ten nápad - uvést Miladu Horákovou do světa opery?
Asi před třemi lety. Soňa Červená, se kterou již delší dobu spolupracuji, chtěla, abych jí napsal operu. Byla to pro mně zajímavá výzva. A bylo jasné, že když má být ústřední figurou na jevišti osobnost jejího formátu, tak to musí být o nějaké silné ženě. Nabídl jsem jí několik historicky zajímavých ženských osudů a ona okamžitě sáhla po Miladě Horákové, protože je to pro ni velmi osobní téma. Je členkou Společnosti M. Horákové a její maminka seděla ve stejném lágru jako Horáková.
Každého asi nad názvem opery napadne, že je to narážka na budovatelský film Zítra se bude tančit všude.
Je to slavný slogan, který všichni znají a v němž je skrytý ten fanatismus: dnes ještě můžeme trpět, zmírat, můžou padat třísky, když se kácí les, ale zítra to teprve bude ono... Ale za ty tři tečky si můžeme dosadit co chceme, třeba že zítra se bude popravovat.
Udělal jsem navíc s tím budovatelským textem, který kdysi napsal Pavel Kohout, malý experiment - rozstříhal jsem ho na jednotlivá slova a tahal je v náhodném pořadí z klobouku. Vznikla z toho pomalá, lehce dadaistická častuška a jak se ukázalo, i tak v ní zůstal ten patos budovatelské poezie.
Největší část libreta ale tvoří skutečné historické dokumenty a soudní protokoly z procesů.
Rozhodl jsem se, že nebudu psát žádné fikcionální libreto a vymyšlené dialogy, ale že zhudebním přímo autentické texty. Vždyť proces s Miladou Horákovou a ostatními oběťmi byl natolik vykonstruovaný, tak neuvěřitelný, že je to fikce sama o sobě, a zároveň pečlivě zinscenované divadlo. Požádal jsem o spolupráci na libretu režiséra Jirku Nekvasila. Byla to šťastná volba, je vynikající dramaturg, který už dopředu, když píše libreto, promýšlí i jeho jevištní tvar. Prostudovali jsme archivy ministerstva vnitra, obrany, soudu v Praze, viděli jsme protestní telegramy světové veřejnosti proti procesu, filmové dokumenty, žádost o milost, dopis na rozloučenou...
Co tě při studiu materiálů nejvíc dostalo, co jsi o komunismu ještě nevěděl?
Šokovala mně ta míra manipulace. Už 5 dní před zahájením procesu byly jasné rozsudky, ještě než začaly výslechy a předvolání svědků. A ty vypadaly podle toho, jestli se to namíří na zahraniční odboj, tak dostane provaz tenhle a tenhle, pokud to bude vnitřní odboj, tak budou mrtví tihle. Absolutně vykalkulované.
Překvapilo mně, jak hladce prošlo, že silově odstranili zkušené prokurátory a soudce a dosadili tam ty rychlokvašky. Lidi bez sebemenších skrupulí, bez vzdělání, z jednoletých právnických škol pracujících... Jejich životopisy v mé opeře zpívají děti ze sboru, je tam desetiletý Urválek, jedenáctiletý Vieska, i Ludmila Brožová.
Dál mně překvapilo, že už pár týdnů po puči, v březnu 48, sleduje Miladu Horákovou estébák a dává pokyn k jejímu zadržení, kdyby chtěla přes hranice. Měsíc po puči! Ona byla v březnu 48 už v podstatě mrtvý člověk. A věděla to, nebo to aspoň tušila. Horáková to brala jako poslání, zůstat věrná principům Beneše a Masaryka, nesnažila se před soudem to nějak uhrát, její obhájce byl z ní zoufalý, vůbec nebojovala o přežití. Podle mně je to osobnost stejně velká jako Hus nebo Komenský.
Jaká je role Soni Červené? Zpívaná?
Zpívá, recituje, hraje, i mlčky němé výstupy. Místy jsou to texty Milady Horákové, jindy státního žalobce, někdy zápis o zatčení apod.. Není to tak, že by hrála jednu konkrétní postavu. Jsou tam dvě postavy Soňa a Jan (zpívá ho kontratenorista Jan Mikušek), které střídají identitu. Honza třeba zpívá telegram estébáka, který sledoval Horákovou, je to vypjatá árie pro kontratenor a sbor, a myslím, že je to nejkrásnější zhudebnění slova STB v české hudbě (smích).
Muzikanty to strašně chytlo, dirigent Marko Ivanovič a sbormistr Honza Krejčík jsou skladatelé, a oba mi nezávisle na sobě řekli, že je nesmírně překvapilo, jak tyhle prozaické banální texty z prostředí justice ve spojení s hudbou dobře fungují. Když tam slyšíš kantátu, kde padají rozsudky smrti jeden za druhým, a zpívá je sbor, tak to dostane ohromný emocionální náboj. A přesně o to mi šlo - dostat lidem pod kůži emocionální přístup k té vraždě.
Co všechno už jsi dělal pro Soňu Červenou?
Po jejím postexilovém návratu na scénu Národního divadla, kde všechny okouzlila němou rolí ve slavné inscenaci Janáčkovy opery Osud v režii Roberta Wilsona, jsme ji kontaktovali s Honzou Hřebejkem a on jí nabídl roli v Pupendu, a mně tam připsal malou roli jejího překladatele. Soňa je velká kinofilka a protože se jí líbila moje filmová hudba, objednala si u mě melodram. Pak jsem jí napsal tango, pro jeden soubor, s nímž dělá Piazzollu. No a teď je to opera. Soňa se ráda pouští do nových projektů, ať je to třeba bungee jumping, seskok padákem, nebo si zajede na rychlý výlet do Antarktidy. Je to vynikající herečka a poté, co skončila svou pěveckou kariéru, dostala nabídku na činoherní angažmá v hamburgském Thalia Theater, což je naprosto ojedinělé. Když si vybavíš tu operní "šmíru", jak zpěváci většinou hrají... Soňa je fascinující i na zkouškách, je připravená, celé ty čtyři hodiny koncentrovaná, neuvěřitelně precizní, to je sen každého režiséra či tvůrce, takový "materiál" (smích). Jsem rád, že její umění zachycuje režisérka Olga Sommerová v připravovaném dokumentu o vzniku a nastudování mé opery.
Naposledy jsme spolu dělali rozhovor, když jsi psal muziku k Horem pádem. Co je od té doby u tebe nového? Třeba dítě...
Ano, máme Babetku, v pořadí čtvrté dítě. Taky jsem napsal hudbu k Anglickému králi, to byl v poslední době asi můj největší projekt. Dokonce jsem se zadlužil a koupil si práva na to, abych mohl vydat vlastní soundtrack z filmu, a udělal jsem si ho přesně podle svého.
Mezitím jsem vydal novou knížku o Martinů Řeckých pašijích a libreto té opery jsem nově přeložil do češtiny pro Národní divadlo. Nové je i sídlo naší Nadace a Institutu Bohuslava Martinů, kde působím 13 let. Teď přicházejí dvě významná jubilea Martinů - 50. výročí úmrtí v roce 2009 a 120. výročí narození 2010 a my jsme inspirovali velkou vlnu koncertů, festivalů a operních produkcí, která se rozběhne po celém světě pod jednotícím názvem Martinů Revisited, jsou to stovky menších i větších akcí. Startujeme v Praze už 11. prosince 2008 s Magdalenou Koženou a Charlesem Mackerrasem, který končí s dirigentskou dráhou a chce se tímto koncertem rozloučit s Českou filharmonií.
Premiéry 9. a 10.4. v divadle Kolowrat, reprízy 14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května.