V Londýně mě nikdy nepodrazili
Letošní rok začal pro dirigenta Jiřího Bělohlávka skvěle: nejprve debutoval v Metropolitní opeře, pak přišla nominace na Grammy a v únoru se stal designovaným šéfem BBC Philharmonic Orchestra v Londýně.
Text: Svatava Barančicová, foto: Lukáš Vrtílek
Je prvním českým dirigentem, jmenovaným do čela tohoto světově proslulého orchestru. Žezlo převezme po Leonardu Slatkinovi v roce 2006. V Londýně nebude žádným nováčkem, s orchestrem BBC spolupracuje od r. 1995, pět let byl jeho hlavním hostujícím dirigentem. „Ten orchestr má pověst tvrdošíjného, ne zcela poddajného tělesa s komplikovanými vztahy,“ říká Jiří Bělohlávek. „Ale já to na vlastní kůži nikdy nepocítil, měli jsme od počátku velmi přátelský vztah. I přesto, že jsem nikdy neslevoval ze svých požadavků na kvalitu. A možná právě to ocenili,“ uvažuje dirigent.
A čeho si on sám cení na orchestru BBC? „Britové obecně mají jednu záviděníhodnou vlastnost, a sice smysl pro férovost, pro rovné jednání. Za celou dobu, co jsem k nim jezdil jako host, se mi nestalo, že by někdo na mě zkusil nějakou kličku, nějak mě podfouknout. Ti lidé jsou rovní, hrdí a mají o sobě značné mínění. Jsou si vědomi svých kvalit, ale i toho, co jim nejde. Když se toho na zkoušce dotknu a začneme na tom dělat, jsou připraveni spolupracovat. Je to velmi kolegiální tvůrčí prostředí.“
Neklid na východní frontě...
Zcela jiné zkušenosti má z Bratislavy. Loňský nástup české dirigentské jedničky do čela Slovenské filharmonie mnohé překvapil.„Chtěl jsem zvýšit její standard, udělat těleso na zcela jiné úrovni. Ale to nejde bez peněz pro orchestr. To byla má první odpověď panu Kňažkovi, když mě jako ministr kultury oslovil, že pokud nemá jistotu, že dokážeme naplnit finanční stránku věci, pak o mém angažmá vůbec nemá smysl mluvit. A ty záruky jsem dostal. A po půldruhém roce jsem se dověděl od ministra Chmel´a, že mi nikdy nic neslíbili... To bylo fantastický. Finanční injekci, kterou přislíbili orchestru dát, mu prostě nedali.“ Po půl roce mediálních přestřelek se rozhodl z Bratislavy odejít. „Vlastně mě to hodně mrzelo, protože za tu krátkou dobu se mi podařilo navázat hezký vztah s celou řadou hráčů, atmosféra v ansámblu už se proměňovala. Bylo to velmi slibné, myslím si, že se propásla skutečná šance.“
Leckoho napadne, proč vlastně dirigent, kterého zvou filharmonici z New Yorku, Berlína, Vídně, Stockholmu, Londýna, Tokya, Bostonu a dalších světových metropolí, nešéfuje v prvním českém orchestru? Nejspíš ještě zcela nevychladla třináct let stará historie, kdy si půlka České filharmonie odhlasovala jako nového šéfa Gerda Albrechta a Bělohlávek se nato své funkce předčasně vzdal. „Stává se to i jinde ve světě. Považuji za moudré, když se hlas hráčů, chcete-li „hlas lidu“, bere v úvahu. Nakonec je to orchestr, který tu práci musí udělat, a když by neměl se svým šéfem dobře fungovat, je předem vše prohráno,“ říká smířlivě Bělohlávek, který s ČF dále úspěšně spolupracuje.
Na druhé straně, nebýt jeho odchodu z ČF, asi by v roce 1994 nevznikla z mladých hudebníků vynikající Pražská komorní filharmonie. „Nabídka spoluzakládat orchestr přišla vlastně dost nevhod, tou dobou jsem se chtěl spíše stáhnout do soukromí, věnovat se sám sobě nebo rodině. Proto jsem se také dost dlouho bránil. Navíc tu byla ta konotace s armádou (PKF vznikla jako komorní soubor později zrušeného Uměleckého studia Ministerstva obrany Praha - pozn. aut.), to všechno bylo pro mě dost nepříjemné... Ale když se orchestr začal klubat a dostavovaly se první výsledky, byl jsem rád, že jsem svou počáteční nechuť překonal. Bylo zjevné, že to byl znamenitý počin.“ PKF mj. doprovodí Pavarottiho v Praze nebo další hvězdu Metropolitní opery, Ramona Vargase na konci března.
...a sláva za oceánem
Mezi nejlepšími světovými orchestry a operními domy, kde Jiří Bělohlávek účinkoval, chyběla až do loňska kýžená meta každého dirigenta: Metropolitní opera v New Yorku. Dostal ji k vánocům - 25. prosince zde debutoval s Janáčkovou Káťou Kabanovou (v titulní roli finská sopranistka Karita Mattila a Magdalena Kožená jako Varvara), řídil i novoroční představení a další večery. „Skvělá pověst, která Met provází, skutečně neklame. Byl jsem tam asi pět týdnů, a za tu dobu Metropolitní opera vyprodukovala pět premiér, jednu novou a čtyři obnovené. Něco takového je možné jen díky perfektní organizaci.“ V roce 2007 se sem vrátí a další kontrakt je v jednání.
Na americké ceny Grammy, kde jeho supraphonská nahrávka symfonií Martinů s ČF soupeřila mj. s vítězným Lorinem Maazelem a Newyorskou filharmonií, se dívá střízlivě: „V dnešním světě, zaměřeném na vnější úspěch, na tu „polní trávu“, mají takové ceny asi velký význam. Ale na kvalitě nahrávky samé to nic nemění, ta je tam nezávisle na cenách. Nominace mě samozřejmě potěšila, ocitli jsme se ve velmi dobré společnosti. Ale ještě větší radost bych měl, kdyby se nyní v Supraphonu pohnuly ledy a podařilo se dokončit martinůovský komplet. Jak víte, natáčení zbývajících symfonií se odložilo, pochopitelně z finančních důvodů...