Je mu 33 let, v tom věku je většina dirigentů na startovní čáře. On má již ale za sebou oslnivou řádku debutů v předních evropských operních domech a orchestrech, jakou mu mohou závidět mnohem zkušenější čeští dirigenti. Tomáš Netopil, kroměřížský rodák a patriot, od sezóny 2009/10 nový šéfdirigent orchestru Národního divadla v Praze.
Vystoupil jste na zahájení sezóny Národního divadla s Maijou Kovalevskou. Bylo to poprvé, co jste se setkali na pódiu?
Byla to naše první spolupráce, předtím jsme se nesetkali, ale pro Maiju to byla také velká premiéra. Jak jsem se od ní dozvěděl, nezpívala ještě árie nikdy koncertně. Vystupovala na všech velkých operních pódiích, ale koncertní provedení árií s orchestrem bylo v její kariéře poprvé. Jsem rád, že jsem mohl být u jejího "koncertního křtu". Doufám, že naše spolupráce bude pokračovat, už jsme se bavili o možnostech jejího hostování v Národním divadle, ale zatím nebudu více prozrazovat.
Dirigoval jste v Teatro La Fenice, ve vídeňské Volksoper, v bavorské Státní opeře, na Salcburském festivalu... Jak se vám pracovalo s pěveckými hvězdami na těchto scénách?
Musím říct, že čím prestižnější a významnější scéna, tím pokornější a odevzdanější je celý tým tomu divadlu a opeře. To se týká i zpěváků, jen minimální procento je těch, kteří působí jako "primadony" a hůř se s nimi pracuje, to je opravdu zanedbatelné procento osobností. Já jsem se setkal s řadou vynikajících zpěváků, s Elinou Garančou, s Miroslavem Dvorským, Anette Dash, s mladou sopranistkou Julií Kleiter a mnoha dalšími. Spolupráce s takovými osobnostmi je vždy výborná, je tam cítit obrovský zájem o roli, o to samotné představení a snaha přinést na pódium to nejlepší, co dokážeme.
Jak se dívají na dirigenta ve vašem věku? Není tam cítit nedůvěra, jestli jste dost zkušený?
Vždycky je tam na začátku znát nepatrný ostych a takové to rentgenování očima, jak budu jako dirigent reagovat. Ale většinou tenhle úvod jen trvá krátkou chvilku a pak všichni pochopíme, že jsme na stejné lodi a ta práce probíhá standardně, jako s kterýmkoli starším dirigentem.
Obecně vžitá představa je, že mladý dirigent začíná u nějakého startovního oblastního orchestru, a teprve po létech se probojuje do zahraničí nebo na první scénu. Vaše začátky tento scénář moc nepřipomínají...
Já jsem to české zázemí nějak obešel, vydal jsem se přímo na cestu zahraniční. Působí to velice jednoduše, jak to teď říkám, ale zas tak jednoduché to nebylo. Zúčastnil jsem se několika dirigentských soutěží, z nichž jednu - mezinárodní soutěž Sira George Soltiho ve Frankfurtu - se mi podařilo vyhrát a od té se to všechno dál odvíjelo. Byl jsem osloven několika zahraničními agenturami a s jednou z nich - Austroconcertem - jsem začal seriózně spolupracovat. Letos jsem u nich už šestou sezónu. Také jim to začalo nést ovoce a další nabídky. Pokud umělec a agentura takhle dobře spolupracuje, není důvod, aby nepřišel umělecký vzestup.
Které z dosavadních vystoupení mělo pro vaši kariéru speciální význam?
Tak určitě to byl můj debut v Itálii, koncert v Janově, který nastartoval mé asi dvou až tříleté italské období, hostování na italských scénách, z nějž pak vzešla má účast na sacburském festivalu v r. 2006. Tam jsem měl možnost dirigovat Mozartovu operu Lucio Silla. A pak to byly mé debuty ve velkých operních domech v Německu, např. v drážďanské Semperoper nebo můj poslední debut ve Státní opeře v Mnichově, kde jsem nastudoval Busoniho Doktora Fausta.
Máte hudbu v rodině?
Moji rodiče mají zaměstnání úplně odlišné, tatínek spíše technického rázu, maminka byla učitelkou mateřské školy, ale oba jsou aktivní a velmi zapálení amatérští muzikanti. Maminka stále zpívá s místním bigbandem, tatínek zase hraje na kytaru v jedné kapele. Taky ovládá housle. Když se to podaří jako loni, že jsem na Vánoce doma (předtím jsme je i s rodinou trávili v Avignonu, kde jsem přes svátky dirigoval Kouzelnou flétnu), tak se u nás hraje a zpíváme, teď už i s mojí tříletou dcerkou.
Rodiče mně v hudbě hodně podporovali, speciálně můj tatínek mně hodně držel v takovém tom "nebezpečném věku" 12 - 14 let, kdy člověk má opravdu různé jiné zájmy... Takže to je jeho zásluha, že jsem u hudby vydržel. A od patnácti let, kdy už jsem studoval housle na konzervatoři a změnil se i okruh mých přátel, kteří se také se věnovali hudbě, tak tam už ta další cesta byla jasná.
Na konzervatoři v Kroměříži jsem měl většinu spolužáků z Jižní Moravy, díky nim jsem získal blízký vztah k folklóru. Chodili jsme hrát s cimbálovkou na zámek, do arcibiskupských vinných sklepů, tak jsme si přivydělávali. Ale přes týden jsme se zas věnovali klasice a komornímu orchestru, do toho jsme byli strašně zamilovaní, měli jsme obrovské ideály a sny a hudba nás doslova pohlcovala. Právě teď se s kamarády ze školy zase uvidíme, máme sraz po dvanácti letech a strašně se na ně těším.
Vždycky vás bavila jen hudba?
Jako kluk jsem rád hrál tenis, ale musel jsem toho nechat. V té době byly tenisové rakety dřevěné a těžké, a tak jsem se tomu nemohl věnovat, aby mi neztuhly prsty a zápěstí. To by s houslema nešlo dohromady. Ale teď se k tomu sportu vracím, jako dirigent potřebuju mít neustále fyzickou kondici na sto procent a tohle je docela příjemný relax.
Co je těžší dirigovat - koncert nebo operu?
U opery je samozřejmě mnohem delší proces přípravy, jsou to řádově týdny, koncert se připravuje čtyři pět dní. Soustředíte se jen na orchestr, maximálně na sólistu či sbor. U opery k tomu máte ještě scénu, na pódiu se vám pohybují zpěváci v určité režii a vy to musíte všecho zafixovat tak, aby to nerušilo hudební výkon, ale naopak jej to umocňovalo.
Takže opera je větší adrenalin?
No, někdy je adrenalin docela vysoký i u toho koncertu ... (smích). Ale je to příjemné, střídat oba obory, vždycky může ten jeden obohatit ten druhý.
Učí se dirigenti před zrcadlem? Nějaká efektní gesta?
Já jsem před zrcadlem nikdy netrénoval, mně by to přišlo hodně zvláštní ... (úsměv). Ale možná to někdo dělá. Dnes není problém pracovat s videokamerou, já jsem se snažil při práci nahrávat a pak sebe a své ruce hodnotit jakoby očima hráče, protože jsem houslista a znám ten pohled z druhé strany, zevnitř orchestru, a to je myslím velká výhoda.
Dnes už to nedělám, už vím, jak orchestr reaguje, co udělali špatně oni a co já, co jsem neukázal a oni mně nenásledovali. To jsou takové drobnosti, které už člověk sám dokáže poznat v průběhu zkoušky.
S orchestrem Národního divadla, kde od příští sezóny nastupujete jako šéfdirigent, jste doposud hrál jen třikrát. Jak k vaší nominaci došlo?
V poslední době se mi stává, že skoro pokaždé, když jedu do Prahy, je to můj debut. Před dvěma lety FOK, minulý rok poprvé koncert s orchestrem Národního divadla (k jubilejní 125. sezóně - pozn. aut.), hned nato Česká filharmonie. Musím říct, že vždy ta spolupráce byla hodně příjemná a za to jsem samozřejmě vděčný a jsem rád, že právě s pražskými orchestry mám zatím takový hezký vztah. Hned po prvním vystoupení v ND loni jsem dostal nabídku od vedení divadla, konkrétně od šéfa opery Heřmana a generálního ředitele Černého, kteří sledovali mé kroky v zahraničních operních domech a chtěli mně přilákat do Prahy. Hodně dlouho jsem to zvažoval, až letos po koncertu s německou sopranistkou Anette Dash v ND se začala připravovat smlouva. Takže nastupuji v sezóně 2009/10.
Divadelní orchestry u nás většinou nepatří mezi špičková tělesa, jaký dojem na vás orchestr ND zatím udělal?
Ten orchestr nebyl po dlouhá léta zvyklý hrát koncerty nahoře na pódiu, vždy byli vlastně jen dole v orchestřišti, kde na ně není vidět a jsou jen jakousi anonymní hmotou. Je to, myslím, i pro ně důležité, aby se jednou dvakrát za rok ukázali a užili si orchestrální zvuk a symfonickou hudbu. V této tradici koncertů, kterou jsme nastartovali, chci pokračovat. Oproti prvním dvěma vystoupením, kdy jsem viděl, že orchestr má veliké rezervy, jsem nyní cítil pokrok. Večer s Maijou Kovalevskou byl podle mně velice vydařený, možná i proto, že to byly operní repertoárové skladby, takže jsme spíše jen dolaďovali deaily a nuance. Bylo tam pár velice hezkých momentů, kdy se zvuk orchestru přiblížil mé představě, kterou bych chtěl docílit.
Na co se můžeme ve "vaší" první sezóně těšit?
Zahájíme ji opět slavnostním večerem - velkou kantátou Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi a také chci koncertně provést Straussovu operu Salomé. Po novém roce chceme nastudovat Mozartova Idomenea a novou produkci Káti Kabanové.
Přestěhujete se teď s rodinou do Prahy?
Já jsem velký patriot Kroměříže, budu se snažit co nejdéle udržet v klidu tohoto krásného malého historického města. Cesta do Prahy dnes není tak daleká. I když vím, že budeme muset mít i v Praze nějaké zázemí, ale to pravé zázemí, domov, bych chtěl i nadále mít tady v Kroměříži.