Trumpetista s vlastním symfoňákem
Text: Svatava Barančicová, publikováno v TIME IN v roce 2005
Český národní symfonický orchestr vznikl v roce 1993. Jak vás ostatní pražské orchestry přivítaly do rodiny?
Moc hezky, dozvěděl jsem se, že jsem parazit. Teď mám na krku další starost, ředitelem České filharmonie jsem byl požádán, aby jsme u nich v Rudolfinu nehráli své abonentní koncerty, protože si nás pletou lidi s Českou filharmonií. Nevím, jestli se orchestr za dvanáct let podnikání může vyšplhat na takovou úroveň, ale beru to jako kompliment pro nás.
Z čeho žije soukromý orchestr?
Hlavním zdrojem obživy je pro nás filmová muzika, děláme pro několik hollywoodských agentur a taky pro jedno studio v Římě, kde je úžasná tradice filmové hudby. Jsme schopní za poloviční peníze natočit soundtrack minimálně ve stejné kvalitě, na kterou jsou zvyklí. Točil se u nás třeba Vidocq (alias Fantom Paříže s Gérardem Depardieu), Purpurové řeky (Jean Reno) nebo reedice pro film Cincinatti Kid.
Děláme i abonentní koncerty, ekonomicky je to sice katastrofa, ale musí to být. Aby orchestr existoval, musí být vidět také na pódiu. Studiový orchestr nikdo nebude brát vážně. Začínali jsme na třech koncertech, dnes, když připočtu i koncerty pro sponzory, hrajeme v Praze asi patnáctkrát do roka.
Čím jste chtěl být v dětství?
V šesti jsem chtěl prodávat televize. Pak jsem hrál hokej a tak do třinácti jsem si myslel, že budu brankářem. Ale moc jsem nevyrostl, takže to padlo. V té době jsem už troubil a v sedmnácti udělal konkurz do FISYO, filmového orchestru. Tím to bylo rozhodnutý.
Jak člověka napadne postavit si vlastní orchestr?
Přišlo to samo, původně to byl nápad, že založíme Talichův komorní orchestr, nějakých 20 lidí, já to budu manažovat a hrát s nimi. Ale pak přišli Japonci (Victor Entertainment Tokyo), kteří z toho přes noc udělali symfoňák. Potřebovali 65 lidí pro nahrávku Dvořákových symfonií, Slovanských tanců a Mé vlasti.
Takže jste vzal telefon...
Takže jsem vzal telefon, zavolal několika kamarádům, kteří jsou se mnou dodneška. A oni zavolali zase svým lidem, většinou hráčům z jiných orchestrů. Ten systém je stejný jako u fabriky, stromeček jde od hlavního manažera přes vedoucí sekcí, kteří dohlížejí, aby každá z těch skupin makala, aby tam bylo všechno v pořádku.
Měl jste tedy muzikanty, živnosťák na podnikání v hudbě, ale měli jste kde zkoušet?
Ne, pendlovali jsme mezi zkušebnami rozhlasu, Národního divadla a Státní opery. Pak to začalo nabírat takové obrátky, že dvakrát jsme měli v rozhlase těsně před koncertem hlášenou bombu. Náhodou... Zkouška se musela zrušit a koncert málem také. Začali jsme hledat vlastní prostor. Nejprve malé studio v Modřanech vedle čokoládoven, to jsme budovali z naprostý ruiny, asi na šest úvěrů, hrůza. Točila se tam např. hudba Michaela Kamena k filmu Krajina střelců s Kevinem Costnerem, všechno v pořádku, ale bylo to stísněné.
A přišla na řadu Hostivař...
Další ruina, prázdný kulturák v děsným stavu, ale skýtal možnosti, které jinde v Praze nejsou. Na podzim 2003 jsme zahájili přestavbu a v březnu 2004 se tam začalo nahrávat. Kapacitně je to vedle Abbey Road asi největší studio v Evropě. Já jsem samozřejmě byl v Abbey Road „na rozumech“ a byla to pro mě zajímavá zkušenost, vidět třeba Johna Williamse, když zrovna točili muziku k Harry Potterovi. Jsou tam skvělí lidi, občas k nám přesouvají některé středně rozpočtové produkce.
Jak se lišíte od ostatních, státem dotovaných orchestrů?
Hlavně flexibilitou, najímáme si muzikanty na konkrétní koncert nebo zájezd. A když někdo nevyhovuje, a to nemyslím nějak zle, tak ho můžete vyměnit, aniž by vás vázala smlouva, která mu dává možnost tam sedět do důchodu. To je velká výhoda pro orchestr. Ta výměna je možná ze dne na den a kvalitativní posun je mnohem snazší.
Na druhé straně to není legrace, když točíme takových 20 frekvencí za měsíc, dát ty lidi dohromady, aby všichni měli čas. Když jsem hledal, kdo to dělá podobně, našel jsem jen Evropské sólisty Lucemburk, tam si zvou lidi z evropských orchestrů a Izraele, ale hrajou mnohem méně než my.
Ale pak čelíte pejorativnímu označení „soubor KMČ“, což znamená „kdo má čas“.
Ano, čelím mu víc než deset let. A připadá mi to čím dál legračnější, protože když jel FOK do Ameriky, byla tam třetina lidí z jiných orchestrů. Tak o čem se tady bavíme? Všichni jsou KMČ! Filharmonici chodí do FOKu, fokaři chodí do filharmonie, když jsem to řekl jejich panu řediteli, opáčil, no jo, ale to je výpomoc. Tak tomu se musím smát. SOČR taky, všichni rotujou, všichni potřebujou peníze, uživit rodinu.
Bylo těžké přesvědčit lidi, aby do toho šli s vámi?
Těch pár lidí, kterým jsem volal jako prvním, ani ne. Ale těch 80 lidí přesvědčovat o tom, že než vejdeme do povědomí, budem dva roky cvičit a „hladovět“, a pak to bude dobrý, tak to nebylo možný. Ti muzikanti přijdou a chtějí své peníze hned. A byla spousta potíží za tu dobu, to říkám naprosto otevřeně. Kolikrát jsem takhle odevzdal klíčky od auta před Rudolfinem, abych zaplatil abonentní koncert. Fakticky, přišli tam lidi, vzali si moje auto a já vzal peníze a dal je muzikantům. To bylo vtipný. Ale už je to pryč, zaplaťpámbu.
Pomohl vám někdo?
Když se nám jednu dobu nedařilo, velmi nám pomohla (i finančně) paní Košlerová, vdova po našem prvním dirigentovi Zdeňku Košlerovi. Jemu se práce s naším orchestrem strašně líbila a já jsem se s ním při zakládání orchestru často radil.
A pak přišel k orchestru první „český“ dirigent tmavé pleti Paul Freeman...
Vlastně sem přišel na jediný projekt, natáčel CD soudobé americké hudby, s tím, že si pak podáme ruce a zase odjede. To bylo v roce 1996 a je tu dodnes. Krátce - padli jsme si do oka, byl vtipný, slušný k orchestru, fungovalo to. Začal pro nás vedle šéfdirigentské role pracovat také manažersky, sháněl peníze od sponzorů a i sám leccos obětoval. Udělal pro nás opravdu hodně.
Jak dlouho trvalo, než vás začali brát vážně?
Myslím si, že takový zlom nastal po turné s Liborem Peškem v r. 1997. Měli jsme vynikající kritiky v Anglii a tam se to začalo lámat. Pešek tomu orchestru věří a jeho osobnost má svoji váhu. Zastupuje nás také stejná agentura IMG Artists London.
Jste dnes víc muzikant nebo podnikatel?
Vždycky na prvním místě trumpetista! Kdybych to dělal jen pro peníze, v ten moment by všechno dostalo úplně jinou tvář. Komunikace s klukama v kapele by byla úplně jiná. Sedět tam a starat se o to je něco úplně jiného než když někdo přijde, přinese peníze a zase odejde.
A jak hodnotí muzikanti svého bosse, když zasedne k notám...
Samozřejmě občas slyším ironický poznámky, že je škoda, že se nemůžu sám vyhodit...(smích). Vycházíme kamarádsky, mám z toho dobrý pocit.
Co váš oblíbený jazz?
Když si chci udělat radost, jdu si zahrát s nějakým malým bandem, nebo si natočím cédéčko jako byla La parada na našem labelu Out of the Frame. Ale i s orchestrem jsme vystupovali např. v Německu s jazzovým trumpetistou James Morrisonem v crossover projektu Jazz Meet Symphony. Aranžoval to Lalo Schifrin (Mission Impossible), který se pak k nám vrátil a dnes už máme na kontě 4 soundtrackový cédéčka pro jeho firmu. Nebo s Marcusem Millerem, fenomenálním jazzovým baskytaristou jsme točili CD pro label DECCA. My uděláme orchestrální bázi, a oni přijedou se svým zvukařem a natočí do toho svá sóla.
Jak vás objevil slavný tenorista Andrea Bocelli?
Čirou náhodou - asi před třemi lety hledal náhradu za London Symphony Orchestra pro svůj koncert v Mnichově. Byl to hodně rychlý záskok. Oblíbili si nás, zvláště jeho úžasný dirigent Marcello Rota, a dnes děláme s Bocellim takových 10 - 12 koncertů ročně. Bere nás víceméně jako svůj dvorní orchestr. Na podzim budeme hrát v Praze. Dnes už nás bere i na velmi prestižní koncerty v Anglii nebo Itálii. Nikdy nezapomenu třeba na koncert ve Villa Aldobrandini u Říma, to je pro Italy naprostá špička, obrovský přepychový palác, kde se mj. točil Gepard. A tam když si vezme italský tenorista s italským dirigentem český orchestr, je to vcelku vyznamenání, ne?