Rozhovor s klavíristkou Jitkou Čechovou
Natočit kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany je něco jako vstupenka do dějin hudby. Takovou šanci má u Supraphonu jeden z celé generace klavíristů a tím se stala právě Jitka Čechová. Se skladbami Bedřicha Smetany léta vyhrávala soutěže a excelovala na koncertech doma i v zahraničí. Loni získala deska Smetanova tria, jehož je členkou, poprvé v šedesátileté historii Supraphonu cenu BBC Komorní nahrávka měsíce (srpen 2005). Souborná edice klavírního Smetany už jede na plné obrátky, koncem roku už vyšlo první CD.Kdy se naposledy podobný projekt u nás uskutečnil?
V 70. a 80. letech natočil kompletní Smetanovo dílo Jan Novotný, shodou okolností můj profesor.
Proč tě fascinuje právě Smetana?
Nemáme lepšího klavírního skladatele. Ani jiného autora, který by se klavíru tak oddal. Smetana sám byl vynikajícím klavíristou a chtěl se stát virtuózem jako Liszt, jeho velký vzor, nebo Schumann a Chopin. Měl v té době velkou konkurenci a chtěl ji doplnit o české země, což se mu povedlo. Myslím, že je dnes neprávem ve stínu těchto velikánů. Jeho skladby jsou velice náročné na nastudování, někdy možná nejdou klavíristům tak dobře "do ruky" jako Chopin nebo Liszt. Smetana byl totiž ctitel Bacha a polyfonie a jeho hudba je mnohem komplikovanější.
Kolik hodin hudby to představuje?
Celkem vyjde 7 CD a budou naplněná nadoraz, takže kolem 9 hodin čistého času.
A kolik let života tě to bude stát?
Já už jsem Smetanovi dala tolik času, že mu ráda přidám nějaký ten pátek navíc. Na repertoáru mám něco přes pět hodin jeho hudby, to je tak množství, které je člověk schopen udržovat a mírně obměňovat, takže bezmála čtyři hodiny hudby se teprve budu muset naučit. Když to půjde dobře, a natočím zhruba dvě desky do roka, mohla bych skončit v roce 2008. Samozřejmě kromě Smetany mě čekají další desky, v březnu máme se Smetanovým triem natočit Dvořákovy Dumky a Trio f moll a v dubnu s mým mužem, cellistou Janem Páleníčkem, plánujeme CD Brahmsových sonát.
Na studiích ve Freiburgu a Paříži jsi prý poznala ruskou klavírní školu. Je to normální - studovat ruskou školu na Západě?
Dnes je svět relativně malý a se Slovany se potkáte všude. V jihoafrickém Durbanu jsem třeba hrála s orchestrem složeným téměř výhradně z ruských muzikantů. Můj profesor ve Freiburgu Vitalij Berzon sice vizáží působí jako reinkarnace Liszta, ale je to čistokrevný Rus, vyškolený na Leningradské konzervatoři. A Eugen Indjic, to je kosmopolita - ruská matka, jugoslávský otec, výchova v Bostonu a bytem v Paříži. Jeho učitelem byl Rubinstein. Takže těch ruských vlivů jsem měla opravdu hodně. Těšila jsem se, jak se na Západě naučím jazyky, a nakonec veškerá výuka probíhala v ruštině ...(smích). Na škole mě nenapadlo, když jsme se s takovým odporem učili ruštinu, že ji tolik využiju.
S manželem Janem Páleníčkem hraješ ve Smetanově triu. Co bylo dřív - manželství nebo to trio?
Úplně nejdřív duo - doprovázela jsem ho na cellových recitálech, pak trio a nakonec manželství.
Pak se vám narodil syn a začal jako "nehrající člen" souboru jezdit s vámi...
V jeden moment to bylo docela kuriózní, protože nedlouho po našem Alexovi se narodila dcera také naší tehdejší houslistce Haně Kotkové. Takže v triu jsme byly ve stejnou dobu dvě těhotné, až se na mého muže dívali všelijak...(smích). Následně jsme obě jezdily s miminem s tím, že o přestávkách se vyndávaly prsa na kojení a babičky s kočáry jezdily kolem koncertního domu... Ale nevynechaly jsme ani jeden koncert.
Jaký je život dvou muzikantů v jednom domě?
Museli jsme ho přestavět, abychom se při cvičení nerušili, takže dnes máme každý svůj ateliér. Náš život je vypočítán doslova na minuty, abychom všechno zvládli, protože můj muž není jen cellista, ale hlavou agentury a dramaturg devíti festivalů.
Jak dnes prorazí sólový klavírista do zahraničí?
Pomáhají vyhrané soutěže, ale někdy i náhodná setkání, že na tvůj koncert přijde intendant nějakého orchestru nebo někdo z agentury a je z toho další pozvání, což jsem sama zažila. Šanci mají hodně mladí "perspektivní" hráči, ten věk se stále neúprosně snižuje. Když ti není čtrnáct, tak je v podstatě pozdě. U ženských to platí dvojnásob...
Někde ses zmínila, že hudba nebyla od počátku tvým jediným zájmem...
Hodně mě bavilo malování, dokonce jsem zvažovala, čemu se věnovat víc, jestli hudbě nebo výtvarnému umění. Můj muž rád dává k dobru, jak se jednou vrátil ze zahraničního zájezdu a v ložnici byla přes celou stěnu namalovaná freska. To jsem udělala jen tak, že se mi stýskalo. Ale už tam nebydlíme...
Nejsem z hudební rodiny, rodiče nás s bratrem vedli k různým zájmům. Na škole to byl tenis a atletika, byla jsem největší čahoun ve třídě, i kluky jsem přerostla o hlavu, což mě moc netěšilo... Dnes mi ze sportů zbyly lyže, ty miluju, a přibyl jachting. K tomu mě přitáhl můj muž, který jednou za rok jede na Slapy a všechny tam naštve, když s těma cellistickýma ručičkama vyhraje závod.
Tam mě taky pokřtil ohněm, protože moje první jízda na naší jachtě byla v bouři a opravdu stála za to... Když se jako začátečník řítíš proti skále, stahuje se hlavní plachta a jde do tuhého, tak to adrenalin stoupá.
A jakou máš na lodi hodnost?
Většinou jsem jedinou ženskou na palubě a tak jsem hodností „děvečka pro všechno". Můj muž je pochopitelně kapitán, malý Alex je plavčík, od dvou s náma jezdí i na moře, a starší synové mého muže mají hodnost podkapitána a kormidelníka.