Nespokojenost mě žene mě pořád dál
Malá smrt a Rekviem - není to trochu smutná oslava Mozartova narození?
Petite mort, jak se Kyliánova choreografie jmenuje, je slovní hříčka - ve francouzštině je malá smrt výrazem pro orgasmus. Takže zas tak smutné to není... Opakem malé smrti je velká nesmrtelnost - tu představuje má choreografie na slavné Rekviem. Ale pocitově by na jevišti nemělo vyznít jako tryzna, spíš jako zamyšlení nad koloběhem života, že každý konec je i nový začátek.
Tam, kde Mozartův původní rukopis končí, u vás navazuje úplně nová hudba skladatele Richarda Rentsche...
Mozart zemřel v momentě, kdy měl hotových asi 32 taktů z Lacrimosy, což je osmá část. Dalších 5 částí dokončil jeho nejtalentovanější žák Süssmayer. Je otázka, co mu ještě Mozart stačil nadiktovat a co si Süssmayer vymyslel sám. Ale když si to pozorně poslechnete, tak náhle máte pocit, že se z té hudby vytratí nějaký zvláštní duch, že Lacrimosou prostě končí ten genius v hudbě.
Švýcarský skladatel Richard Rentsch uchopil Rekviem do vlastních rukou, použil stejné nástrojové a hlasové obsazení, a od taktu, kdy Mozart přestal psát, to dopsal - velmi citlivě - ale po svém. K Mozartovu stylu se v každé větě určitým způsobem vrací, a zároveň ta hudba už žije svůj vlastní život. Dostáváme se do úplně jiné hudební dimenze. A to je pro mě jako pro choreografa a divadelníka velmi zajímavá věc, když se tu střetávají dva světy. Když do světa umírajícíhoWolfganga vstupuje svou hudbou jiná osobnost, o celých 200 let později. Je to i jistý unikát, který jinde nemůžete slyšet, natož vidět.
Rentsch působil mj. v jazzových a jazzrockových kapelách. Projeví se to tam?
Občas tam takové rytmy jsou, ale nepřipomíná mi to jazz, spíše Carmina burana od Orffa. Je slyšet, že je to muzika druhé poloviny 20. století a podle mě velmi kvalitní. Všechny skladby se budou hrát živě, klavírní koncerty v Kyliánově choreografii i Rekviem včetně sborů a sól.
Baletní řeč je pro mnoho lidí záhadná, jaký příběh nebo obsah máme hledat v těch dvou choreografiích?
Dílo Jiřího Kyliána patří do skupiny tzv. černobílých baletů, je velmi abstraktní. Spíš než konkrétní příběh je to podle jeho slov cesta do duše člověka. Dílo už podle názvu má sexuální podtext, muži mají fleret jako určitý falický symbol. Rekvizitou žen jsou v jedné chvíli krinolíny na kolečkách jako symbol té doby, tehdejší módy, ale i společenských konvencí a tabu. Ale nakonec už tanečnice mají jen korzety, a plyne jeden překrásný duet za druhým. Co vím z knih o Mozartovi, dokázal být i velmi nestydatý, velký proutník. Kylián chtěl zachytit emoce a normální lidské tužby. A sex je samozřejmě jedna z nejsilnějších lidských emocí a tužeb.
Jak vznikne taková choreografie?
Rekviem je hodinový balet. Když si tu muziku pustím, už mi jde před očima film, ale konkrétní kroky vznikají až s tanečníky na sále. Čtyři páry znázorňují hlasy v partituře - bas, tenor, alt a soprán, v původní části jdu hodně podle struktury skladby, v Rentschovi je to volnější. Je tam také malý chlapeček ve stejných šatech jako Mozart, prochází různými situacemi, je s ním manipulováno a představuje vlastně to malé dítě, které my umělci máme v sobě. Chci tam říct, že jsou chvíle v lidském životě, o nichž si myslíte, že se už nikdy nebudou opakovat, ale ony se opakují věčně, jen už je třeba prožívá někdo jiný.
Na té práci mě nejvíc baví, když jsou tanečníci kreativní, když jim něco ukážu a oni samovolně pokračují. Někdy se na zkoušce stane, a není to naštěstí často, že člověk najednou ví, že to, co dělá je úplně špatně, je to takový blok, a nejde s ním hnout. To je nejlepší ty lidi poslat domů, jít třeba do kina a vůbec na to nemyslet. Choreografové mívají takové propady, trápíte se, totálně vám to zničí náladu, a máte pocit, že už v životě nepostavíte ani krok. Zkušenostmi člověk ale ví, že zítra to bude jiné, že tyhle momenty přicházejí a budou přicházet, ale pak zas přijdou dny, kdy uděláte dvakrát tolik, a chrlíte ze sebe nápady, ani nevíte odkud se to sype.
Ředitel ND o baletu řekl, že je to nejúspěšnější soubor v rámci Národního divadla.
Přesněji, že jsme nejdynamičtější z těch tří souborů, co se týče růstu návštěvnosti. Ty čísla neznám, nemám čísla moc rád. Já poznám, jestli je divadlo prázdné nebo plné, jestli se lidi baví nebo ne. Většina našich aktivit tyhle znaky úspěchu nese a já jsem za to hrozně rád. Ale radši to beru s rezervou. Ta karta se může zase obrátit.
Co se líbí, je Baletománie, tam je vždy plno a lidi se dobře baví. Nebo Crankův Oněgin, ten zdobí repertoár nejprestižnějších souborů na světě a měl jsem pocit, že by u nás měl být taky. Je to geniálně vystavěná věc, půlka divadla na konci představení brečí.
Říká se o vás, že preferujete moderní tanec a méně už ruský nebo klasický balet.
To se tady o mě říká už od začátku. Ale když se podíváte na náš repertoár, tak klasického baletu je tam 60 procent. Je pravda, že přibylo moderních věcí. V minulosti jich bylo minimum. Já to slovo "národní" v názvu našeho divadla vnímám tak, že by to mělo být pro celý národ, pro různé věkové skupiny, pro co nejširší spektrum diváků. A o to se tady snažím. Chci, aby i ty staré balety šly nějak s dobou. Teď třeba obnovujeme Raymondu a příští sezónu máme premiéru původní Coppélie, která se hrála koncem 19. století v Petrohradu. Jde o opravdu původní verzi vyčtenou ze starých notací, i co se týče kostýmů a scény, takže tu budem dělat vlastně carský velkobalet. Je to muzeum, ale velmi dobré muzeum.
Je to nový trend?
Historické choreografie se začaly dělat v nedávné době, kdy se s uvolněním poměrů v Rusku otevřely a odtajnily archívy Mariinského divadla v Petrohradě, předtím to nebylo možné. V Rusku se rozhodli, že zkusí balety rekonstruovat co nejvěrněji, přesně jak to tenkrát bylo. A ukázalo se to jako velmi populární tah. Tyhle balety už nikdo nezažil. Samozřejmě - třeba Coppélia se hraje dodnes, jakoby stále stejná, ale je v už ní spousta nánosů různých tvůrců, kteří ji uvedli na scénu a každý si tam něco přidal... Ta původní čistá verze je unikát, je vlastně novou věcí.
Jednou jste řekl, že jste velmi váhal vzít post šéfa baletu ND.
Byl jsem v angažmá v Kanadě, v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu a když přišla ta nabídka, neplánoval jsem ještě návrat zpátky ani odchod z aktivní taneční kariéry. Ale já jsem pořád nespokojený člověk a mám v sobě motor, který mi nedá spočinout a pořád mě žene dál. A věděl jsem, že kdybych řekl ne a příště se z jakýchkoliv důvodů cítil nespokojený, že bych si to vyčítal - měl jsi to vzít. Samozřejmě mě ta nabídka vzrušovala, je to zkušenost, která člověka posune někam dál. A i když tu mívám období plná stresu a starostí, kdy vám obrazně řečeno dojdou baterky, můžu říct, že skutečně vážně jsem svého rozhodnutí nelitoval.