Muži, kteří zpívají šeptem
27/10/11 11:06
Korsický soubor tradičních pastýřských zpěvů A Filetta na mně udělal hluboký dojem. Když jdete na koncert lidových písní z nějakého evropského regionu, nečekáte, že se před vámi vynoří nový úžasný vesmír zcela cizokrajné hudby v neznámém jazyce, odlišný od všeho, co u nás známe a spojujeme si s představou lidové hudby.
Sedm mužů semknutých v půlkruhu, přátelsky se objímajících, v prostých černých oděvech zpívá na pódiu a capella mnohohlasé písně v latině nebo korsičtině. Připomínají hlouček venkovanů, kteří se zastavili na kus řeči. Jenže nemluví, zpívají. A ten zpěv je vážný, tichý a naléhavý jako šepot.
Soubor A Fileta přijel do Prahy na festival Struny podzimu a vystoupil v Českém muzeu hudby. Koncert byl členěn do čtyř oddílů uvedených vždy krátkým mottem, které umělecký vedoucí Jean-Claude Acquaviva přečetl korsicky a francouzsky. Slyšeli jsme písně duchovní, milostné i pohřební, staré stovky let, i nové vlastní skladby souboru. A také tradiční latinské zpěvy k církevním bohoslužbám (Kyrie eleison, Dies irae, Pater noster), složité a kultivované polyfonie – kdo by tohle čekal od dávných lidových tvůrců?
Všechny hlasy členů A Filetta, i přes individuální a zajímavou barevnost, tvoří v tělese dokonale vyladěnou harmonii, které lze naslouchat donekonečna, jako šumění moře. Potlesk mezi jednotlivými skladbami mně spíše rušil. Na první pohled na pódiu zaujal již zmíněný vedoucí souboru Jean-Claude Acquaviva, interpret s nápadnými gesty rukou a výraznou mimikou tváře. Svým flétnově zabarveným tenorem často plnil roli sóla vystupujícího nad předivo ostatních hlasů. Jeho naříkavé litanie s množstvím ornamentů a jemných kudrlinek připomínaly volání východního muezzina. Pozoruhodné hlasy ale mají také ostatní členové souboru – například drobný tenorista Paul Giansily má okouzlující, andělsky čistý tenor, což vyšlo najevo v menších formacích (trio) a bylo mně docela líto, že jsme jej neslyšeli v průběhu večera vícekrát. Nebo vynikající Jean-Luc Geronimi, který jeden kousek zpíval na pódiu zcela sám. Všichni si při zpěvu přikládají ruku k uchu (aby lépe slyšeli svůj vlastní hlas?). Poklidné prolínání a proplétání jejich hlasů, podobné chorálu, a zvláště skladby s basovou prodlevou nebo nad ostinatem budily dojem nekonečného prostoru. Což ještě podpořila světelná režie v efektní „chrámové lodi“ muzea.
V polovině minulého století hrozil tomuto křehkému autentickému umění zánik. Francie tehdy usilovala o vymýcení korsického jazyka ze škol a Vatikán zrušil bohoslužby v latině. Obojí je ovšem podstatou korsické polyfonie. Soubor A Filetta vznikl v roce 1978 právě na obranu tohoto kulturního dědictví. A zdá se, že je ve svých snahách úspěšný – pražské publikum si vystálo hodně dlouhou frontu a sál zaplnilo beze zbytku. Umělce pak odměnilo potleskem a pokřikem téměř fotbalovým. Festival Struny podzimu opět potvrdil svůj dobrý instinkt, jak nacházet v hudbě nové paralelní světy a úspěšně je propojovat.
Struny podzimu 2011
Bracanà A Filetta 25.října 2011 Muzeum české hudby Praha
Text byl publikován na Operaplus.cz
Sedm mužů semknutých v půlkruhu, přátelsky se objímajících, v prostých černých oděvech zpívá na pódiu a capella mnohohlasé písně v latině nebo korsičtině. Připomínají hlouček venkovanů, kteří se zastavili na kus řeči. Jenže nemluví, zpívají. A ten zpěv je vážný, tichý a naléhavý jako šepot.
Soubor A Fileta přijel do Prahy na festival Struny podzimu a vystoupil v Českém muzeu hudby. Koncert byl členěn do čtyř oddílů uvedených vždy krátkým mottem, které umělecký vedoucí Jean-Claude Acquaviva přečetl korsicky a francouzsky. Slyšeli jsme písně duchovní, milostné i pohřební, staré stovky let, i nové vlastní skladby souboru. A také tradiční latinské zpěvy k církevním bohoslužbám (Kyrie eleison, Dies irae, Pater noster), složité a kultivované polyfonie – kdo by tohle čekal od dávných lidových tvůrců?
Všechny hlasy členů A Filetta, i přes individuální a zajímavou barevnost, tvoří v tělese dokonale vyladěnou harmonii, které lze naslouchat donekonečna, jako šumění moře. Potlesk mezi jednotlivými skladbami mně spíše rušil. Na první pohled na pódiu zaujal již zmíněný vedoucí souboru Jean-Claude Acquaviva, interpret s nápadnými gesty rukou a výraznou mimikou tváře. Svým flétnově zabarveným tenorem často plnil roli sóla vystupujícího nad předivo ostatních hlasů. Jeho naříkavé litanie s množstvím ornamentů a jemných kudrlinek připomínaly volání východního muezzina. Pozoruhodné hlasy ale mají také ostatní členové souboru – například drobný tenorista Paul Giansily má okouzlující, andělsky čistý tenor, což vyšlo najevo v menších formacích (trio) a bylo mně docela líto, že jsme jej neslyšeli v průběhu večera vícekrát. Nebo vynikající Jean-Luc Geronimi, který jeden kousek zpíval na pódiu zcela sám. Všichni si při zpěvu přikládají ruku k uchu (aby lépe slyšeli svůj vlastní hlas?). Poklidné prolínání a proplétání jejich hlasů, podobné chorálu, a zvláště skladby s basovou prodlevou nebo nad ostinatem budily dojem nekonečného prostoru. Což ještě podpořila světelná režie v efektní „chrámové lodi“ muzea.
V polovině minulého století hrozil tomuto křehkému autentickému umění zánik. Francie tehdy usilovala o vymýcení korsického jazyka ze škol a Vatikán zrušil bohoslužby v latině. Obojí je ovšem podstatou korsické polyfonie. Soubor A Filetta vznikl v roce 1978 právě na obranu tohoto kulturního dědictví. A zdá se, že je ve svých snahách úspěšný – pražské publikum si vystálo hodně dlouhou frontu a sál zaplnilo beze zbytku. Umělce pak odměnilo potleskem a pokřikem téměř fotbalovým. Festival Struny podzimu opět potvrdil svůj dobrý instinkt, jak nacházet v hudbě nové paralelní světy a úspěšně je propojovat.
Struny podzimu 2011
Bracanà A Filetta 25.října 2011 Muzeum české hudby Praha
Text byl publikován na Operaplus.cz