Chcete vědět, co dávají v newyorské Metropolitní opeře? Být u toho, když se rozevře opona, vidět zblízka její hvězdy a slyšet je, jako byste seděli na nejdražších místech? Tak to vše můžete zažít a přitom se ani nehnout z Prahy. V kině Aero startuje série přímých přenosů z této přední světové scény.

Loni na podzim ohlásila Jednota hudebního divadla, že se díky její iniciativě Praha připojí k jedinečnému projektu Metropolitan Opera: Live in HD. Jedná se o přímé přenosy vybraných představení z Lincolnova centra v New Yorku (sídla MET) do kin v různých částech světa. Přenosy se odehrávají ve vysoké kvalitě obrazu i zvuku a přinášejí tak divákům plnohodnotný zážitek. Pro české fanoušky opery je to lákavá a mnohdy i jediná příležitost "být u toho".
Generální ředitel Metropolitní opery New York Peter Gelb k rozšíření projektu do Česka říká: „Velice nás těší vřelá odezva, kterou série Live in HD má. Zároveň jsme velice rádi, že publiku po celém světě dáváme příležitost zažít naše představení v nové formě. Naše dohoda s partnerem v České republice jistě přinese spoustu skvělých zážitků lidem ve Východní Evropě a především v Praze, městě s vynikající a několikasetletou operní tradicí.“
Budou nás milióny?
Česko je první zemí střední Evropy, kde budou diváci moci představení z Met sledovat. Jednota hudebního divadla si od toho slibuje, že zprostředkování světové operní produkce pohne "stojatými vodami opery u nás" a lépe zorientuje českého diváka v tom, co je skutečně kvalitní produkce. "Věříme, že projekt se z Prahy rozšíří do dalších měst České republiky, " uvádí Jednota se v tiskovém prohlášení.
Projekt Metropolitan Opera: Live in HD navazuje na dřívější praxi přímých rozhlasových přenosů, které mohli sledovat i naši posluchači na Vltavě. Nápad obohatit je o obrazovou složku vznikl teprve před dvěma lety, ale získal si za tuto krátkou dobu obrovské množství příznivců. Když se rozezněl historicky první přenos Mozartovy Kouzelné flétny, bylo na druhém konci pomyslného virtuálního mostu 60 kinosálů, škol a kulturních center Severní Ameriky, Evropy a Japonska. Divácká odezva byla obrovská a kina rázem beznadějně vyprodaná. Před koncem loňské sezóny již na projektu participovalo 239 kin po celém světě a celkový počet diváků přesáhl 320 tisíc za sezónu. V globalizovaném světě se však vlna zájmu rychle šíří dál: letošní sezóna se týká již 600 kin a očekávaný počet diváků, kteří přenosy shlédnou, může vystoupat až k milionu.
Virtuální obraz inscenace: nová umělecká forma
Přenosy zprostředkuje pražské kino Aero, které se na tuto technologicky i umělecky průlomovou záležitost připravovalo již od léta. HD (High Definition) je akronym pro vysoké rozlišení, a to jak obrazové tak zvukové. Formát HD svou obrazovou kvalitou převyšuje kvalitu formátu DVD, zvuk je přenášen v prostorovém pětikanále 5.1 a intenzita diváckého prožitku při sledování přenosu z představení v kině se údajně rovná intenzitě diváckého zážitku v Lincolnově centru. Návštěvníci v zahraničí v kinech běžně křičeli po vydařených áriích bravo a na konci dějství tleskali a vstávali ze sedadel, jako by byli přímo na představeních v Lincolnově centru. Přenosy jsou navíc snímány na 14 kamer a tempo střihu geniálně koresponduje s tempem dramatického vývoje operního díla. Signál přenáší osm satelitů na orbitu Země a pokrývá tak všechny kontinenty. Deník Los Angeles Times označil přímé přenosy z MET do kin za novou uměleckou formu.
Sérii osmi představení, která poběží až do dubna, zahájil 15. prosince Gounod - Romeo a Julie s Annou Netrebko a Robertem Alagnou pod taktovkou Plácida Dominga. 1. ledna pokračuje Humperdinckova Perníková chaloupka s Christine Schäfer a Alice Coote. Většina přenosů je ze sobotních "matiné" Metropolitní opery, která u nás vzhledem k časovému posunu vycházejí do příjemných podvečerních hodin.
Na co se tedy můžeme v letošní sezóně ještě těšit? Např. na Verdiho Macbetha v nové inscenaci Adriana Noblea s Lado Atanelim a Marií Guleghinou v hlavních rolích, Pucciniho Manon Lescaut s Karitou Mattilou a Marcellem Giordanim; Brittenova Petera Grimese s Anthonym Deanem Griffeyem a Patricií Racette v nové inscenaci Johna Doyla, Wagnerova Tristana a Isoldu s Deborou Voigt a Benem Heppnerem, Pucciniho Bohému v dnes již legendární inscenaci Franca Zeffirelliho s Angelou Gheorghiu a u nás již koncertujícím Ramónem Vargasem v hlavních rolích. A na závěr nás čeká Dcera pluku s Natalií Dessay (kterou jsme již také mohli v Česku slyšet) a Juanem Diego Flórezem. Umělecký ředitel MET James Levine bude v rámci přenosů dirigovat díla Macbeth, Manon Lescaut a Tristana.
Trailery, které vás určitě navnadí, můžete vidět zde
2007-08 HD Live
2006-07 season highlights
Vstupenky na představení stojí 300 korun a rezervovat si je můžete na www.metinhd.cz

Poslední tři dny v roce, 29., 30. a 31. 12. se ve Státní opeře bude hrát slavná Straussova opereta Netopýr. Ale jen ten opravdu poslední večer neskončí oponou, ale půlnočním přípitkem, po němž se bude tančit na pódiu až do rána.
Netopýr Gala je exkluzivní akcí Státní opery pro náročné – v ceně vstupného, která se pohybuje od 5 600 do 8 400 Kč, je například hostům k dispozici Zlatý Gala bufet plný specialit od Norska po Itálii, od Francie po Thajsko, včetně ústřic, mušlí, parmské šunky, norského kraba a dalších lahůdek a samozřejmě baru s neomezenou spotřebou.
Johann Strauss zvaný „král valčíků“ byl nejvýznamnějším vídeňským skladatelem tzv. lehké hudby 19. století. Z jeho četných operet je dnes nejhranější vedle Cikánského barona právě Netopýr jako ideální směs vídeňského šarmu, humoru a nepřekonatelné radosti ze života. Jeho pražské nastudování je podle kritiky svižnou a velkolepou podívanou. Pod taktovkou Rudolfa Krečmera vystupují sólisté a hosté Státní opery.
Uvítejte tedy nový rok s hudbou, úsměvem a šarmem Straussova Netopýra a po představení si zatančete na jevišti divadla se swingovým orchestrem!
29., 30., 31. 12., Státní opera Praha, 19.00

Sváteční atmosféru stoprocentně navodí vznešené tóny varhan, zvláště v kombinaci s trubkou nebo zpěvem. V sérii koncertů u Sv. Jakuba na Starém Městě můžete slyšet starou hudbu, slovenské koledy, Bacha, Händela, český klasicismus i Smetanu. Irena Chřibková si do svého kostela, kde pravidelně varhaničí, pozvala řadu hostů i kolegy ze Slovenska. Více na www.auditeorganum.cz/vanoce.html
29. 12. 2007, 1. 1. 2008, Bazilika Sv. Jakuba, 16.00

Poslední tipy roku jste si nemohli přečíst, protože server, na kterém je můj blog, měl poruchu a poměrně dlouhou opravu. Takže se omlouvám a slibuji to v příštím roce nahradit o to větší pílí. Jak doufám, k větší frekvenci mých pobytů u počítače přispěje i fakt, že Ježíšek konečně vyslyšel mého syna a muže a pod stromeček jim nadělil play station. Můj Mac se tak může zapojit do smysluplnějších činností, než je nepřetržité střílení Obivana s Anakinem či házení lana Spidermanovi...
I když můj blog mlčel, prosinec byl pro mně dost nabitý hudebními zážitky, a někdy i docela bizarními. Viděli jste třeba někdy koncert překládaný do znakové řeči pro hluchoněmé? Já ano - na akci pořádané Úřadem vlády pro výbor pro postižené občany, a je to vskutku nezvyklá podívaná. Hráli studenti z Deyláku (mimochodem - nic moc, čekala bych preciznější přípravu, když tam sedí premiér, půlka vlády a fůra novinářů) a všechny ty Mozarty, Sory, Barriose a další školní skladby překládaly střídavě dvě tlumočnice do znakové řeči. Dělaly tam různé obličeje, vášnivá či odmítavá gesta, kroužily rukama, vyjadřovaly prsty pohyb a strukturu, stoupání či klesání, no bylo to neuvěřitelné. A více či méně trefné. Myslím, že by se taková praxe docela osvědčila i na koncertech pro slyšící publikum. Zvláště na těch nudnějších.
Zažili jste letos v hudbě také něco tak bizarního? Podělte se o to a napište mi. Můžem udělat hitparádu za rok 2008. Jinak přeji všem klidný zbytek svátků a v budoucnu co nejméně nudných koncertů.

Tak svého času bych si tipla, že to bude nejspíš ČSSD a její předseda. Když se kolem ní vydatně točil a nechával se vidět na premiérách této sólistky Státní opery...
Ale to jsou už předloňské sněhy, jak všichni víme. Jeden ze čtenářů blogu mi napsal:
"Snad moc nezaspamuju, ale v jedné čekárně jsem narazil na takový plátek, Zdraví a krása, kde se na obálce skví Kalivodová a její výrok: Hudba má člověku dávat radost, a ne ho ničit. V textu pak perly typu: Co posloucháte za hudbu?
Odpověď Kalivodové: Samozřejmě kromě té klasické mám ráda třeba Jarka Nohavicu nebo Richarda Müllera. Nádherná hudba, především kvůli textům, jsou No Name nebo Peha a v posledni době hodně poslouchám Chinaski. Ze zahraničních třeba Eltona Johna nebo George Michaela...
A to mě dostalo, to je sakra kvalitní vyběr v hodně velkých uvozovkách. Tak jen mě napadlo vám to přeposlat k úvaze/zamyšlení či jen zahození, to snad radši. Čekal bych býval něco kvalitativně výš...
Petr Vlasák"
Úvaha/zamyšlení není nikdy k zahození, pane Vlasáku. Já naopak jako rodilý skeptik se sklonem nepřeceňovat vkus výkonných umělců ( a v popu zvlášť) bych čekala něco mnohem kvalitativně níž. To byste se možná divil...

A je to tady, vážení přátelé, ať chceme nebo ne, adventní koncerty nás ani letos neminou. Národní divadlo přichystalo na celý prosinec šňůru adventních koncertů s Jiřím Stivínem, Zuzanou Stivínovou a dalšími sólisty a hosty. Hudební krmě se nabízí vskutku bohatá: nejprve "Adventní věnec" ze skladeb starých českých mistrů a Vivaldiho s improvizacemi Jiřího Stivína. V druhé polovině koncertu pak na diváky čeká oblíbená Rybova Česká mše vánoční za asistence Dětské opery Praha, Pražského komorního sboru a divadelního orchestru pod taktovkou Roberta Huga. Jak známe hudební projekty Jiřího Stivína, dá se očekávat, že i tyto večery budou mít jiskru, akci a vtip. Po prvním adventním koncertu 2. 12. se poprvé rozsvítí vánoční strom před Národním divadlem.
2. 12., 9. 12., 16. 12. a 23. 12. 2007, Národní divadlo, 14.00

Když mi přišla pozvánka rozhlasového orchestru SOČR na pondělní koncert (26. 11.) z děl Smetany, Korsakova a Martinů, tak jsem si řekla - no jasně, klasika. Až na to, že ten Smetana má mít premiéru, a jeho křestní jméno není Bedřich, ale Radim. Tímto se na známého televizního producenta ČT dvojky provalily jeho hříchy mládí, totiž jeho skladatelské aktivity ze 70. let, kdy studoval AMU. A to odhalení bude velkolepé - jeho Kantátu na slova básně J. Kainara provede SOČR s elitním obsazením - sólisté ND Tomáš Černý, Ivan Kusnjer, mužský Pražský filharmonický sbor s Košlerem a za dirigentským pultem šéf Slovenkého národního divadla Rastislav Štúr.
Kainarovu známou báseň "Člověka hořce mám rád" Radim Smetana zhudebnil již v r. 1978, ještě jako student skladatelské třídy Dobiáše a Dvořáčka, poprvé však uslyšíme její originální verzi.
Na stejném večeru ještě vystoupí Michal Kaňka v cellovém Koncertu č.1 Bohuslava Martinů - další docela silný důvod zúčastnit se. A závěrečná Šeherezáda Rimského-Korsakova je už jen sladkou tečkou za tím vším, třešničkou na dortu.

Když mu bylo pět let, vstoupil jako zázračné dítě na vídeňskou Hudební akademii a stal se tak nejmladším studentem klavíru v její historii. Koncertuje od devíti. Tleskalo mu publikum pěti kontinentů. Do dnešního data stihl natočit mj. 62 Haydnových sonát, 27 Mozartových koncertů a 32 Beethovenových sonát. Rudolf Buchbinder, přední evropský pianista, tělem i duší věrný Vídeňan a původem - z Litoměřic. Do Prahy přijíždí 1.12., v den svých narozenin.

"Rudolf Buchbinder je vídeňský prorok v hudbě Haydna, Beethovena and Brahmse" The Philadelphia Inquirer


Českým původem se Rudolf Buchbinder v oficiálním životopise příliš nechlubí, ale pravdou je, že se narodil v Litoměřicích 1. 12. 1946. Ve stejný den, po 61 letech, přijede na pozvání orchestru FOK koncertovat do Prahy. Na recitálu v Rudolfinu bude hrát své oblíbené autory Mozarta, Beethovena (slavnou Appassionatu) a Schumanna.
Z Litoměřic se rodina brzy po Rudiho narození odstěhovala do Rakouska a v pěti letech již klavírista vstupuje na vídeňskou Akademii. Stal se nejmladším studentem v historii této vyhlášené vysoké školy a dodnes jeho prvenství nejspíš nikdo nepřekonal. Zázračné dítě dostali na starost dva geniální klavíristé s velkým vztahem k beethovenské tradici - Friedrich Gulda a Alfred Brendel (ten mimochodem pochází z Loučné nad Desnou na Moravě). Od jedenácti let Rudolf navštěvoval mistrovskou třídu Bruna Seidlhofera. Na svá studia u něj vzpomíná takto: „Seidlhofer nám ani nepomohl s prstokladem, ale velmi dobře nám ukázal, jak zahrát pravou rukou rubato a levou zůstat v tempu. Věděl zkrátka, jaké triky se musí použít u Bacha a jaké u Mozarta. Technicky jsem se u něj mnoho nenaučil, ale z jeho obrovského vědění těžím dodnes.“

1. 12. 2007, Rudolfinum, 19.30

celý článek najdete zde

Český národní symfonický orchestr připravil do Smetanovy síně koncert oblíbených amerických skladatelů - Gershwina, Bernsteina, Barbera a jednu novinku od Christophera Brubecka. Jedná se o syna slavného jazzmana Dava Brubecka. Chris je trombonista a jeho hudební kariéra je rozmanitá – hraje rock, folk, funk i klasickou hudbu a působí v
kapelách The Brubeck Brothers Quartet a Triple Play, rok hrál s jazzovým souborem Billa Crofuta. „Léta jsem hrál v symfonických orchestrech, kde jsem jako trombonista počítal pauzy, pár taktů si zahrál, a pak zase jen počítal,“ svěřil se skladatel. „Když mě roku 1991 vyzvali, abych napsal skladbu pro Greater Bridgeport Symphony Youth Orchestra, dal jsem se do díla, v němž by nikdo nemusel počítat jen prázdné takty. Hráčům jsem naservíroval ledacos, nač nebyli zvyklí,“ líčí Brubeck své skladatelské začátky. A co naservíruje pražskému publiku? Jeho skladba s názvem „Až za hranice blues“ je pro trombon a trubku s orchestrem. Provede ji s trumpetistou Janem Hasenöhrlem za řízení Libora Peška.
22. 11. 2007, Obecní dům, 19.30

Tradice Baletu Monte Carlo sahá až do roku 1907, kdy zde založil baletní skupinu legendární Ďagilev. Nyní se obnovený soubor poprvé představí v Praze, v Národním divadle uvede Prokofjevova Romea a Julii v choreografii slavného francouzského tvůrce Jeana- Christopha Maillota. „Výprava a choreografie jsou antiromantické, ale jeviště je i přesto plné emocí. Soubor je plný života a první sólisté jsou vynikající,“ psaly o představení New York Times. V Praze máme možnost vidět jen tři představení, 17. 11. od 19. hodin a v neděli 18. 11. od 14. a od 19. hodin. Nenechte si ujít!
17. a 18. 11., Národní divadlo, 19.00

Dívčí kvarteto si na svůj recitál do kostela sv. Šimona a Judy pozvalo jako hosta Hanu Hegerovou s klavíristou a skladatelem Petrem Maláskem. „Oplatili jsme tak paní Hegerové její pozvání do Brna, kde před nedávnou dobou křtila desku a zařadila nás jako hosta na svůj recitál,“ uvedla manažerka a violistka kvarteta Světlana Jahodová. V první půlce koncertu zahraje Kapralova Quartet skladby Richtera, Wolfa a hudební hříčku Wolfganga Schrödera „Eine kleine Lachmusik“. Druhá půle večera pak bude patřit šansoniérce. Na závěr se k Haně Hegerové přidá kvarteto a některé z jejích slavných písní spolu uvedou v novém smyčcovém aranžmá. 15. 11. 2007, Kostel sv. Šimona a Judy, 19.30

Paco de Lucia vyprodal velký sál Kongresového centra i s balkonem. Bývalý Palác kultury, zvaný krátce Pakul, opanoval pestrý národ fanoušků kytary a flamenca.
Hned od vstupních dveří bylo vidět, že je tu úplně jiná atmosféra, než na běžných koncertech nebo "prominentních" akcích. Žádní unavení abonenti nebo premiéroví snobové s výrazem "je to otrava, ale beze mně to nejde". Všichni přicházeli natěšení, odhodlaní bavit se a za své nijak malé peníze (lístky dole stály až 1700 korun) si ten večer užít.
Ještě než začal koncert, rozléhalo se flamenco chodbou před vstupem do sálu - jedna firma obchodující s nástroji a ozvučovací technikou využila příležitost a udělala si tu promo akci. Najatý kytarista s playbackem si tu zahrál skoro jako předkapela slavného Paca de Lucii.
Paco de Lucia přijel se svou skupinou, kromě pár hráčů jsou to i dvě zpěvačky s úchvatně zastřeným a naléhavým hlasem. Už když se roztleskávaly a jen tak lehce prohodily do pauzy "hej, Paco", zazněl v tom jasný dialekt "Karlín - Libeň - Holešovice". Je to tak - ačkoliv se narodily v úplně jiné části Evropy, ta barva hlasu a přízvuk je totožná, prostě romská. Na to musí mít nějakou zvláštní průpravu od dětství...
V každém případě to bylo skvělé, Paco to střihal pořád ještě dost rychle, jako by mu ani nebylo šedesát. Hráli poctivě skoro dvě a půl hodiny a ještě to nestačilo, lidi je nechtěli vůbec pustit. Je to takový optický klam - zahráli vlastně jen pár kousků, ale dlouhých s improvizacemi, každý hráč se předvedl se svým sólem jako v jazzové kapele.

Premiéru Belliniho Normy máme za sebou. Po hudební stránce to byl docela úspěch, hlavně zásluhou dvou představitelek hlavních ženských rolí, Olgy Makariny (Norma) a Carmen Oprisanu (Adalgisa). Valentin Prolat (Pollione) se rozjížděl poněkud ztuha a jeho veristické nasazení chvílemi znělo jak zvuky z jatek.
Publikum nicméně pěvce i dirigenta vřele ocenilo a tleskalo až do chvíle, než se na děkovačkách objevila trojice hlavních tvůrců - Osmany Laffita, Daniel Dvořák a německý režisér Bruno Berger-Gorski. To začalo mohutné bučení. Spor se nyní vede o to, na koho se projevená nelibost vztahovala. Podle jedné verze, která se zdá být nasnadě, se bučelo na exředitele Dvořáka, staré klaky jeho odpůrců jistě nezahodí příležitost po půl roce se opět ozvat. Podle jiného názoru vybučeli režiséra, který děj Normy posunul z dob Římanů a Keltů do válečných 40. let minulého století a budiž řečeno, že rojení uniforem a kvérů na scéně působí dost suše, neromanticky, na rozdíl od Belliniho hudby.
Nakonec to mohl ze stejných důvodů od publika schytat i Osmany Laffita. Jeho kostýmy, řekněme spíš dámské kostýmky ze 40. let jsou sice zrovna "in", ale moc fantazie do nich nevlil a obě dámy na ně dost doplatily. Makarině přidaly nařasené šaty s koketním minikloboučkem opticky asi 20 kilo, naopak vysoká Oprisanu, "samá ruka samá noha", vypadala v mužském obleku s kravatou, kloboukem a štrásovými náušnicemi jak dokonalý transvestita.
Alespoň že svůj vlastní zevnějšek pan návrhář neodbyl - na premiéru přišel s ohromným příčeskem dlouhých havraních žíní, které mu vlály z napůl holé lebky.
Dobrý byl závěr opery, kdy Norma dobrovolně vstupuje s Pollionem na hořící hranici. Decentní ohnivý kruh, který je v rámci čisté moderní hi-tech scény symbolicky uzavře, režisérovi zřejmě nestačil a tak je pro jistotu a pro větší efekt nechá ještě jednoho po druhém zastřelit. Zřejmě aby nikoho nenechal na pochybách, že je konec zvonec a jde se domů.
Z čehož je doufám jasné, koho bych vypískala já.

Známý módní návrhář kubánského původu Osmany Laffita se ujal tvorby kostýmů pro novou inscenaci Belliniho Normy v Národním divadle. Výtvarníkem scény je Daniel Dvořák, nyní působící v Brně, a režie se ujal renomovaný německý režisér Bruno Berger-Gorski. Po více než 70 letech se tak na repertoár Národního divadla vrací jedna z nejslavnějších oper, která klade svými brilantními pěveckými výstupy velké nároky na tři hlavní postavy. Titulní roli kněžky Normy z dob keltské Galie ztvární Olga Makarina, její sokyni Adalgisu bude zpívat Carmen Oprisanu a manželský trojúhelník doplní Valentin Prolat jako římský prokonsul Pollione, tajný manžel Normy. Jak lze tušit, dobře to s nimi nedopadne...
Premiéru 1. 11. řídí dirigent Oliver Dohnányi.
1. , 4. , 6. , 13. 11. 2007, Národní divadlo, 19.00

Od středy 24. 10. je na světě zase o jednoho báječného skladatele méně. Petr Eben včera zemřel ve věku 78 let. Myslím, že pro mnohé ta zpráva nebyla tak neočekávaná, protože pan profesor v posledních letech již na tom nebyl moc dobře, a je to možná rok dva, co jsem ho naposledy někde potkala na koncertu. Jako by jeho křehkou postavu doslova strávila všechna ta léta vypjaté koncertní činnosti, hodiny a hodiny varhanního repertoáru v paměti, všechno to cestování, učení a ohromná duševní práce, vložená do jeho skladeb. K tomu ho asi půlku života trápila chronická nespavost a hodně si vytrpěl také se svým slábnoucím sluchem. Proč to vždycky postihne ty nejlepší muzikanty?
Mám ráda Ebenovu hudbu, některé drobnosti (ještě na konzervatoři) jsem i sama hrála, a musím říct, že se právem těšil vřelé oblibě hudebníků, protože uměl psát věci padnoucí hráčům "dobře do ruky". Říká se, že doma není nikdo prorokem, ale u něj to, myslím, nikdy neplatilo, byl stejně uznávaný domácím publikem jako slavný v zahraničí, i když mu samozřejmě za komunismu z "vyšších míst" nijak zvlášť nefandili.
Na Petra Ebena mám spoustu osobních vzpomínek, protože jsem patřila mezi ty šťastlivce, které čtyři roky učil na Karlově univerzitě. Všichni studenti ho měli rádi pro jeho milé a laskavé chování (nevyhazoval lidi od zkoušky), skromnost, jemnou noblesu a gentlemanstké způsoby (dámské části třídy pomáhal do kabátů), fantastické znalosti (hovořil plynně asi čtyřmi jazyky), které nám dokázal předávat tím nejpoutavějším způsobem.
Nikdy nebyl ironický nebo povýšený, jak bývá zvykem profesorů, u každého dokázal vyvolat pocit, že právě na něm mu záleží. Pamatuji si, jak jsem kvůli nemoci prošvihla zkoušku ze hry partitur a pak ji skládala u nich doma, u jeho piána v pracovně, kde napsal všechny své velké skladby, to bydleli ještě tuším někde za Újezdem. Ale nejvíc se nám všem, co jsme chodili na katedru hudební vědy, asi zapsal do paměti jako neúnavný hráč a bavič na vánočních besídkách. Na večírcích, kdy se u nazdobeného stromku sešli profesoři a studenti všech ročníků, se muzicírovalo, zpívalo, i víno se trochu mohlo, ani malé dárky nechyběly. A to jste mohli slyšet Petra Ebena improvizovat dlouhé hodiny a nebo třeba hrát chaconnu s desíti náprstky na rukou. Jako z Formanova Amadea - zábavné a geniální.
Tak tohle už zůstane jen mezi námi. Ale Ebenova hudba se k nám naštěstí bude na koncertech stále vracet.

Jubilejní 10. ročník festivalu, který hostí Paca de Luciu jako hlavní hvězdu, odstartoval včera koncertem Mama Africa. Dnes se Palác Akropolis rozvlní latinoamerickými rytmy, zazní i jazz a fado v podání Joela Xaviera (Portugalsko), Ernesta Chuecose (Venezuela) a Norbi Kovácse (CZ). A to zdaleka není konec, pokračuje se i v listopadu!
22.10., Palác Akropolis, 19.30

Jeho tvář je vážná a hlava hrdě vzpřímená jako u španělských „hidalgos“ - šlechticů. S ledovým klidem sleduje své prsty, které letí šíleným tempem po hmatníku kytary. Žádné úsměvy do kamer a žádná efektní hra těla, všechnu vášeň a dramatičnost vkládá Paco de Lucia pouze do hudby, do ohnivého flamenca, které pramení v jeho duši.
Kytarista Paco de Lucia, jedna z největších žijících legend flamenca, bude hlavním hostem 10. ročníku festivalu Kytara napříč žánry a vystoupí 2.11. v Kongresovém centru.

"Říká se, že múza nás navštěvuje, kdy sama chce. Ale není to pravda, ona přichází jen když pracujete."

"Když jsem se dostal z bídy, ptal jsem se sám sebe: a co teď? Uvědomil jsem si, že miluji hudbu pro ni samu."

Flamenco je hudba španělských cikánů a stejně jako po celé generace oni, také Paco de Lucia se narodil do velmi skromných poměrů. Hudba se pro rodinu andaluzského amatérského muzikanta Antonia Sáncheze Goméze, Pacova otce, stala únikovou cestou z chudoby a hladu. Věnoval veškeré úsilí svým dětem, aby z nich vychoval profesionální flamencové umělce, kteří již nebudou mít existenční problémy. Tři z pěti sourozenců se profesionály skutečně stali. Jak později poznamenal Paco de Lucia, vlastním jménem Francisco Sánchez Gómez, v jednom rozhovoru: „Hlad je vždy dost velkým stimulem, to mohu říct z vlastní zkušenosti. Nechtěl jsem vidět mámu plakat, že doma není nic k jídlu. Proto jsem se plně odevzdal kytaře a dřel denně i 12 hodin, už v sedmi letech. Protože jsme byli chudí. Bída není překážkou, ale povzbuzením. Kdo se narodil s plným žaludkem, má motivace méně.“
celý článek najdete zde

Dostala jsem dopis od Jitky Kutišové, která mi píše: "... S chutí čtu Vaše práce. V mnohém se shodujeme až nápadně..." Hlavně ale v dopise chce upozornit na plzeňskou sopranistku Gabrielu Pechmannovou a činí tak se sympatickým zápalem. Ve čtvrtek měla tato sopranistka recitál s ruským pianistou Maximem Averkievem v plzeňské Besedě, kde jsem nebyla, takže nemohu její talent potvrdit ani zpochybnit, ale přesto pár informací z Jitčina dopisu snad můžeme ocitovat:
"Gabriela (Maxim vlastně také) je v Čechách mediálně neznámá, původně je to klavíristka, která vystudovala zpěv u vynikající profesorky, paní Ludmily Kotnauerové a nyní pracuje na Konzervatoři v Plzni v pěveckém oddělení jako korepetitorka. V Čechách se o ní moc neví, i když již v Hudebních rozhledech měla velmi příznivou kritiku na koncert v Praze v dubnu 2006, kterým vlastně debutovala a proběhl tam křest CD, jehož recenzi lze rovněž nalézt v Hudebních rozhledech. Pěvkyni zastupuje Pražská koncertní agentura. Gabriela poměrně dost koncertuje, ovšem bez výrazné účasti médií (např. na pražský koncert nepřišel nikdo z pozvaných zástupců médií, pouze redaktoři Hudebních rozhledů, a nikdo další z kritiky). Myslíme si (hovořím za příznivce opery, kteří dnes jezdí na koncerty pěvkyně) , že je to veliká škoda, Gabriela se vyvíjí směrem do dramatického oboru, dobrá technika, mimořádně zajímavá barva hlasu a nesmírná muzikálnost (též veliké hudební vzdělání instrumentalistky) jí dávají široké možnosti při interpretaci. Takových hlasů není mnoho ani u nás ani venku. To mohu napsat s klidným svědomím, zpívá totiž také v Německu, naposledy v Mnichově v červnu, kde zpívala úspěšně světovou premiéru. Nyní má před audiencemi u hudebních odborníků v Bavorsku, které svými výkony oslovila. Možná to dopadne tak, že odejde pryč, aniž by kdokoli v Čechách zaznamenal, že tu máme vynikající velký hlas. Ještě jsem si vzpomněla, že se na jednom z Master Class setkala s pěvcem Peterem Schreierem, který ji velmi ocenil a se kterým je v občasném kontaktu."
Tolik dopis fanynky.
Musím ocenit, že mezi nejvěrnější příznivce opery a paní Pechmannové zřejmě patří Hudební rozhledy, které, jak se zdá, sledují Gabrielu na každém kroku.

Devatenáctiletá Chloë Hanslip patří k nejmladší generaci houslových hvězd. Už od 13 let je majitelkou smlouvy s Warner Music a její nejnovější CD s Royal Philharmonic Orchestra a dirigentem Leonardem Slatkinem je druhou nejprodávanější deskou klasické hudby v Británii. Spolupracuje s orchestry jako London Symphony Orchestra, Academy of St. Martin in the Fields, BBC Philharmonic, Royal Liverpool Philharmonic. V Praze vystoupí na Strunách podzimu na společném recitálu s cellistou Jiřím Bártou (Ravel, Martinů, Kodálly).
10.10.2007, Pražská křižovatka (Kostel sv. Anny),19.30 hod.

Ve středu 3.10. probíhalo v Londýně udílení cen Grammophone Awards a zabodovalo v něm české kvarteto Pavla Haase. Jeho debutové CD s 2. kvartetem Leoše Janáčka vyhrálo v kategorii „komorní hudba“. Informoval o tom novináře prakticky on-line během odpoledne tiskový mluvčí Supraphonu Vladan Drvota. Vzhledem k pracovním závazkům kvarteta za ně cenu odpoledne v Londýně převzala ředitelka vydavatelství Supraphon Music Jana Gondová.
Debutová deska P.H. kvartetu vzbudila v zahraničí ohlas hned po vydání: sklidila řadu ocenění jako „Chamber Choice“
v BBC Music Magazine, Disk měsíce – International Consensus na www.classicstoday.com
a www.classicstodayfrance.com, Disk měsíce v časopise The Strad, Disk týdne na rozhlasové stanici BBC Radio 3, Supersonic Award v časopise Pizzicato ad.). V dubnu letošního roku se v Londýně stali "Nováčkem roku" - získali cenu BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii Newcomer of the Year. To jim otevřelo cestu do projektu BBC Radio 3: New Generation Artist pro období let 2007 až 2009.
V současné době je Pavel Haas Quartet zastupován významnou britskou agenturou InterMusica. Bez zajímavosti ani není zpráva, že získal statut pro období let 2007 až 2008 European Concert Hall Organisation´s Risiny Star, který umožňuje koncertovat v nejprestižnějších koncertních sálech světa (např.: v dubnu 2008 Carnegie Hall).
Pavel Haas Quartet hraje ve složení Veronika Jarůšková – housle, Marie Fuxová – housle, Pavel Nikl – viola, Peter Jarůšek – violoncello. 1. 11. je můžeme vidět na koncertě u Šimona a Judy v cyklu FOK.

Struny podzimu zahájily opravdu na úrovni - koncert tenoristy Iana Bostridge a anglického Orchestru doby osvícení ve Stavovském divadle (23.9.) byl doslova balzámem na duši. Tolik jemnosti, noblesy a přirozené dokonalosti se jen tak nevidí. Ani se mi nechtělo číst sled Händelových árií a jejich texty v programu, stačilo jen se ponořit a rozpouštět v proudu geniálních melodií, z nichž se tu a tam vylouply známé motivy. Na programu byly árie z Mesiáše, Jephty, oratoria Semele, Ariodante, Acis a Galatea, to vše prokládané orchestrálními předehrami a concerty grossy. Publikum bylo maximálně spokojené, konaly se standing ovations. Škoda, že ani takový koncert nezaplnil zcela Stavovské divadlo.
Bostridge je extrémně štíhlý, mladistvě vytáhlý s výraznýma ušima, a ještě když se postavil na pódium v těch svých tenkých nohavičkách s nažehlenými puky, tak vypadal přesně jako elegantní myšák Rudi, hlavní hrdina animáckého filmu Spláchnutej. Což je mimochodem myšák z luxusní londýnské čtvrti. Kdo ten film zná, musí ocenit pekelnou výstižnost, s jakou animátoři trefili anglického gentlemana.

Dirigent orchestru FOK Serge Baudo pokračuje i tuto sezónu ve svém úsilí představit pražskému publiku největší díla francouzské hudby. Tentokrát (už 2. a 3. 10.) je na řadě oratorium Král David skladatele Arthura Honnegera, dílo z roku 1923, které upevnilo skladatelovu světovou proslulost. Zhudebněný biblický příběh provede orchestr FOK, Pražský komorní sbor, pěvci Sophie Marin-Degor, Jana Štefáčková a Philippe Talbot, recitovat budou Michel Favory a Frederica Smetana.

Přišel mi v mailu říjnový program z Chodovské tvrze. Nenaplnil se tedy scénář zániku tvrze, nicméně koncerty v ní hodně prořídly, ze 7 koncertů měsíčně zbyly 4, z toho jen 3 mají na programu klasiku (viz www.chodovskatvrz.cz).

A to o jednotné normě na decibely, co určila EU, jste už slyšeli? Kupodivu nejde jen o pneumatická kladiva, vrtačky a brusky, dokonce ani o diskotéky, ta norma postihuje i symfonické orchestry. Od teď se bude hrát nejvýš mezzoforte, bicí nástroje, tuby, pozouny a podobně se zruší, a ti hloupí kritici nebudou aspoň moci psát, že provedení bylo málo plastické a nuancované. Takhle na ně! Vídeňští filharmonici sice už ústy svého mluvčího prohlásili, že si do svého rámusu mluvit nedají a stále ještě ředitel Dvorní opery Ioan Holender do toho ještě zatáhl botaniku, když řekl, že úředníci EU nepoznají plevel od ušlechtilých květin (přeloženo do češtiny: jsou tam samí kozlové, ale žádný zahradník), jenže třeba to půjde tak daleko, že se prostě zničí všechny notové materiály, kde se objevují taková slova jako sforzato či crescendo, všechna f, ff, neřkuli fff se přepíší na p, pp a pokud možno hlavně ppp, takové ty ležaté šipky se otočí všechny jedním směrem (od nás směrem na Brusel, to odpovídá), a bude to. Stoupenci historické provozovací praxe mají víceméně vystaráno, pokud ovšem nepřijdou s nějakým tím cinkem!
Vlasta Reittererová

S podzimem (Pražským) je česká hudební scéna zase o jeden skandál bohatší. Na festivalu nevystoupila Héléne Grimaud s Drážďanskou Staatskapelle. Původním důvodem byla nespokojenost klavíristky s koncertním křídlem v Rudolfinu. Požadovala po ladiči náročné úpravy nástroje, které ovšem ladič vyhodnotil jako neproveditelné. (Je to trochu česká tradice, dobře vysvětlit, proč něco nejde, ale posuďte sami, zda náhodou nebyl v právu - prohlášení ladiče čtěte zde). Filharmonie pak umělkyni nabídla náhradní nástroj, ten nejlepší, co si údajně schovává jen na natáčení (prohlášení ředitele ČF čtěte zde), a zdálo se, že vše nakonec dobře dopadne.
Podle Héléne Grimaud však všemu nasadil korunu ředitel Pražského podzimu Pavel Špiroch, který ve zlostné náladě a prý zjevně podroušený vrazil na zkoušku a všem vynadal, že u něj jako kapela skončili a vpodstatě je vyrazil z festivalu. Alespoň tuto verzi klavíristka, dirigent a manažer orchestru dnes zveřejnili ve večerních zprávách na ČT. A také na webových stránkách orchestru, kde se s doslova píše, že "orchestru se za celou dobu jeho 460-tileté existence ještě nic podobného nepřihodilo." (prohlášení najdete zde)
Moc nechápu, co by ředitele Špirocha k takovému chování vedlo. Koncert tím rozhodně nemohl zachránit, a většinou ani nejsou festivaloví ředitelé na takové "hrdinské kousky" stavění. (Lístky na jednu z nejznámějších evropských klavíristek stály od 990 po 190 Kč). Pavel Špiroch se k incidentu zatím nevyjádřil, uvidíme, zda v budoucnu vystoupí s nějakou verzí na svou obranu. Nicméně jeho mlčení ve chvíli, kdy jej cupují novináři i sponzoři v televizních panelech, je netaktické a téměř sebeusvědčující.
Koncert v Praze je Staatskapelle Dresden i se sólistkou ochotná zadarmo zopakovat v náhradním termínu, ale zřejmě z toho bude profitovat jiný pořadatel - zájem už pohotově projevilo ústy Antonína Matznera Pražské jaro.

Dnes večer byly na jevišti Národního divadla, v rámci slavnostního ceremoniálu před premiérou České baletní symfonie, předány Ceny KB za nejlepší premiérové výkony sólistů uměleckých souborů baletu, činohry a opery Národního divadla v sezoně 2006 / 2007.
Cenu Komerční banky získali Michal Štípa za titulní roli v baletu Sólo pro tři, Taťjana Medvecká za roli Princezny Kosmonopolis ve hře Sladké ptáče mládí a australsko-německý barytonista John Wegner za roli Jacka Rance v opeře La fanciulla del West. Vedle něj byly z operního oboru nominováni ještě Eva Urbanová za titulní roli Minnie ve stejném představení La fanciulla del West a Roman Janál za roli Kaliny v Tajemství.
Komerční banka věnovala každému oceněnému umělci finanční dar ve výši 100 000 korun a bronzovou sochu KOBANÁDI, kterou umělecky ztvárnil akademický malíř a sochař Jaroslav Róna.

Pražský podzim se přehoupl do druhé poloviny (12. - 1.10.). Festival si letos naložil vskutku ambiciózní příděl zahraničních těles: v Praze se díky němu objeví 9 významných evropských orchestrů, např. Bamberští symfonikové, Rotterdamská filharmonie, BBC z Walesu a ze Skotska, Staatskapelle Dresden, orchestry z Rakouska, Ruska, Francie ad. Nebude chybět ani Česká filharmonie. A co se bude hrát? Ještě můžete stihnout klavíristu Wayna Marshalla s Gershwinem a BBC Wales, Brittena v podání slavného houslisty Franka Petera Zimmermanna, mexickou hudbu pod taktovkou Enriqua Barriose, slavné melodie Johna Williamse z hollywoodských filmů a mnohé další. Podrobnější informace na www.prazskypodzim.cz

Prestižní festival Struny podzimu zahájí 23.9. ve Stavovském divadle britský tenorista Ian Bostridge, držitel Grammy. Händelovy skladby zazpívá v ideálním spojení s historickými nástroji anglického souboru Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr doby osvícenství).

Podstatné je zpěvem něco sdělit, dotknout se lidí a dojmout je, ne jenom vyluzovat krásný rámus...
Ian Bostridge

Od chvíle, kdy debutoval v londýnské Wigmore Hall (1993), bylo jasné, že v něm zraje tenorista světových parametrů. Tleskali mu v Berlíně, Salcburku, Lisabonu, Edinburghu, Paříži, Stockholmu, New Yorku... Ve slavném vídeňském Musickvereinu tleskalo publikum tak dlouho, až mu došly všechny přídavky. Od druhé desky, kterou Bostridge natočil pro Hyperion, sbírá Grammophone Awards jak na běžícím pásu, také získal Grammy za nahrávku se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem (Tom Rakewell 1999). V minulé sezóně měl vlastní koncertní sérii v newyorské Carnegie Hall.
Do Prahy přijíždí mimo jiné propagovat nové CD Händelových árií, které vydává u EMI. Jeho koncert ve Stavovském divadle nazvaný "Händelův hlas" bude prvním vystoupením britského tenoristy u nás.

Budoucí akademik
Na začátku Bostridgeovy kariéry nebyla hudba, ale věda a touha po poznání. Studoval historii a filosofii v Cambridgi a na Oxfordu, kde získal doktorát. Již během studia si však podle vlastních slov uvědomil, že je majitelem hlasu, který nešlo déle ignorovat. Ke zpěvu a oblibě romantických písní jej přivedl v dětství učitel němčiny: věřil, že jazyk se nejlépe naučí prostřednictvím německé poezie a tak přinesl chlapci pásek se Schubertovými písněmi, jež nazpíval Dietrich Fischer-Dieskau. "Kdyby nebylo Schuberta, nikdy bych se nestal pěvcem," tvrdí Bostridge.
celý článek najdete zde

Rakouský deník Vlasty Reittererové VI zaznamenal zájezd České filharmonie do Rakouska, na němž Mácal složil funkci šéfdirigenta. Přináší kritiku z místního tisku s výstižným titulkem Jásot a ústup.

Koncert České filharmonie v Grafeneggu za řízení jejího šéfa Zdeňka Mácala se konal [8.9.] pod stanovou plachtou. Ta přirozeně neposkytuje takovou akustiku jako Wolkenturm [kde se původně měl koncert konat; je to nově vybudovaná polootevřená scéna, ale kvůli počasí musel být koncert přeložen pod střechu] a větrem zmítaná celta vyráběla rušivé zvuky.
Přesto to byl opět jeden úspěšný večer, což nebylo pouze zásluhou Pendereckého 2. houslového koncertu s podtitulem Metamorfózy, dobře zvládnutého všemi interprety, především však sólistou Ernstem Kovacicem. Vyvážený, krásný zvuk, precizní souhra, bezchybný výkon všech orchestrálních sekcí a vytříbený dirigentský výkon přinesly ovoce již v úvodní Smetanově symfonické básni Šárka. Bouřlivé ovace provázely také závěr koncertu: Dvořákova Novosvětská byla mistrovsky zahrána.
V neděli ovšem Mácal ohlásil rezignaci na funkci šéfa orchestru, z důvodů stupňující se kritiky ve své vlasti – s koncertem v Graffeneggu to souviset nemůže. -Opal
Kurier, 10.9.2007

Redakční poznámka: Nově založený mezinárodní hudební festival v Grafeneggu se konal letos poprvé. Vede jej klavírista Rudolf Buchbinder. Program prvního ročníku byl plný VIP těles a sólistů - London Symphony Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra, Česká filharmonie, Mahler Chamber Orchestra a Il Giardino Armonico, přijeli dirigenti Giovanni Antonini, Valerij Gergijev, Philipp Herrewegh, Zubin Mehta. A sólisté jako Alfred Brendel, Julius Drake a Arcadi Volodos (klavíry), Ernst Kovacic (housle) a Heinrich Schiff (violoncello). Z pěvkyň a pěvců Renée Fleming na zahajovacím koncertě pod širým nebem a při dalších koncertech Ian Bostridge, Michelle Breedt a Christiane Oelze. Alespoň podle programu. Zámek Grafenegg je vzdálený 40 minut jízdy autem z Vídně, a má zde fungovat nová operní scéna pod širým nebem a nová koncertní síň.

Čekala jsem, že to přijde dřív, ale Mácal překvapil. Vydržel v České filharmonii téměř celé funkční období, až nyní, na začátku své poslední sezóny nečekaně ohlásil odchod. Svou spolupráci s orchestrem ukončil během víkendového zájezdu ČF do Rakouska. Důvody jsou nejasné, tentokrát žádná revoluce v řadách hráčů a odborářů, MF Dnes naznačuje neshody s ředitelem Riedelbauchem. Také poslední kritiky na zahajovací koncert sezóny prý byly impulzem k rozhodnutí jednasedmdesátiletého dirigenta. Jak je v ČF obvyklé, zvolila si na otevření sezóny nevzrušivý a dle Lidovek nijak zvlášť nastudovaný program z málo hraných kousků české klasiky (Dvořákovu ranou Symfonii č. 2 B dur spolu se symfonickou básní Zrání Josefa Suka). Já na tyhle osvětové akce nechodím, kdejaký podzimní festival v Praze nabízí zajímavější podívanou.

Kulturní zařízení Městské části Praha 4 Chodovská tvrz posledního srpna ukončilo svou činnost. Z rozhodnutí Městské části zde vznikne nový subjekt, Kulturní Jižní město, o.p.s., o jehož dalších plánech, speciálně v oblasti klasické hudby, není zatím nic známo. Na webových stránkách Chodovské tvrzi jsou jen staré červnové programy a obvyklý newsletter s novou sezónou už nedorazil.
Poslední akcí, která zde proběhla, byl v červenci a srpnu tradiční letní festival Tóny Chodovské tvrze, který organizuje houslista Jaroslav Svěcený. "Doufám, že náš festival, který si za ta léta získal renomé a zvykli si na něj jezdit už i mimopražští diváci, zde zůstane," uvedl k tomu známý houslista. "Ale kdyby ne, mám řadu nabídek z jiných kulturních zařízení, kde by o takový projekt dost stáli. Samozřejmě tady na Chodově, kde jsem doma a kde jsme festival od začátku vybudovali, je mi to nejbližší."
Chodovská tvrz byla cosi jako Rudolfinum Jižního města, silně akcentovala ve svých programech komorní koncerty. Přitáhla k pravidelné spolupráci řadu renomovaných umělců a mladých talentů.

Rakouský deník Vlasty Reiterrerové V pokračuje tentokrát z loutkového divadla: O tenhle zážitek se musím podělit. Duo loutkoherců Joachim Torbahn a Tristan Vogt z Norimberku, které si říká „Tristans Kompagnons“, hraje Kouzelnou flétnu. Doprovází je živá hudba v provedení „ensemble KONTRASTE“, což je osm hráčů (dvoje housle, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, pozoun a klavír), a všechny role zpívá hlasový akrobat, třicetiletý kontratenor Daniel Gloger. Věřte nevěřte, zvládne Královnu noci i Sarastra, jen ve sborech mu pomohou instrumentalisté (a instrumentalistky) – ať už hlasem, nebo svými nástroji.
Opera byla zkrácena na devadesát minut, aniž by nějak utrpěla – všechno podstatné v ní bylo, ani jemné úpravy libreta neublížily – naopak, o salvy smíchu po vtipných extempore nebyla nouze. Zcela odpovídala jemné perzifláži, kterou byly už samy loutky: Tamino a Pamina jakoby „vypadly z nějakého Picassova obrazu“, psalo se v jedné kritice, a lepší přirovnání mě nenapadá. Papageno byl vlastně člověkopapoušek, Monostatos krokodýl atd. Jinak se ta všechna kouzla s loutkami, omalovánkami a vystřihovánkami, s nimiž si „Tristan Kompagnons“ hrají na maličkém loutkovém divadýlku, podobném tomu, co jsem jako dítě mívala doma, přenášejí pomocí malé kamery pro diváka na filmové plátno. A že tam těch kouzel bylo dost, takže jsem s napětím očekávala, jak bude provedena zkouška vodou a ohněm. No jak: za důstojných tónů Mozartovy „Feuer- und Wasserprobe“ oba „kompaňoni“ opustili své divadélko a přešli do „velkého světa“ normálního jeviště. Jeden nesl červený hrnec, druhý černý hrnec. Jeden přinesl grilovací uhlí, jeden vědro s vodou. V červeném hrnci se grilovalo, v černém hrnci se hasilo. Po zkoušce vypadali Pamina a Tamino ještě picassovštěji – totiž pardon: byli očištěni a mohli vejít do chrámu lásky.
Odcházela jsme s přesvědčením, že by se to Mozartovi i Schikanederovi nesmírně líbilo, tohle živé, napůl improvizované divadlo. Hlubokomyslné filozofické rozbory (zednáři, mystika, číselná symbolika, projekce Mozartova osobního života atd.) se ukázaly naprosto zbytečné. Poselství v tom pochopitelně je, zůstává i tak, ale přijde jaksi mimoděk, spolu s vcítěním do toho malého divadelního kouzla.
Vlasta Reittererová

No prosím - dodávám já - a pak že se opera bez velkých peněz nedá dělat...

Přišel mi mailem zase jeden důkaz, že venku to jede, venku to žije, tedy myslím tím zahraniční operu. Klip, který natočila Anna Netrebko k měsíční árii Rusalky, se z české produkce dá přirovnat snad jen s Peckovou zamlada, když polooděná ve vaně točila Mozartovy árie. Ale jestli by jí to prošlo i v české klasice, bůhví... Honza Tomsa, který mi klip poslal, k tomu píše: "Pravda je, že Netrebko si tohle může dovolit jak po stránce hlasové, tak fyzické… a navíc odhaluje fakt, který čeští hudební patrioti odmítají vidět: totiž že árie o měsíci není nic jiného, nežli pisní roztoužené a rozechvělé ženy, tedy vlastně víly, nymfy… "
Klip si pusťte zde:
http://www.youtube.com/watch?v=1iLqXZHO45o&mode=related&search 

Od chvíle, kdy poprvé vzala jako tříletá do rukou miniaturní housličky, naladila se Leila Josefowicz, kanadský houslový zázrak, na frekvenci úspěchu. A úspěch si ji našel - bez ohledu na její blond vlasy a tymolinový úsměv á la Kalifornie a trochu lehkomyslné způsoby. Dnes má léta "zázračného dítěte" již za sebou, je z ní zralý muzikant, a hlásí se o místo mezi svými dosavadními idoly jako Nathan Milstein, Jascha Heifetz nebo Fritz Kreisler.

"Zvuk je vše, technika je až na druhém místě," tvrdí Leila Josefowicz. "Mám ráda způsob, jakým hrají tihle staří chlapíci," říká nad deskami houslistů z minulého století, které plní police v jejím newyorském apartmá. "Nehrají třeba dokonale, ale mají kuráž být jedineční. A kašlou na to, co říkají jiní lidé. Toho si vážím."
Leila Bronia Josefowicz se narodila v Torontu r. 1977, v polsko-anglické intelektuální rodině. Její hudební směr mohl těžko někdo předpokládat - matka je genetička a otec fyzik. V batolecím věku se Leila přestěhovala s rodiči do Kalifornie. Když začala ve věku tři a půl let studovat Suzukiho houslovou školu, vyšlo najevo, že má dokonalé fyzické vlohy i trpělivost pro tento nástroj. Po několika letech školení z ní bylo roztomilé zázračné dítě, které vystupovalo stejně úspěšně na hollyvoodských večírcích jako na seriózních koncertech. V osmi měla v repertoáru stěžejní díla houslové literatury, Paganiniho koncert č.1, Saint-Saënse č.3, Brucha č.1, Wieniawského č. 2, Vieuxtempse č.5 nebo Mozarta č. 3. Vystupování pro ni nikdy nebyl problém: "Jsem extrovert, výkonný umělec. Je to pro mě zábava," poznamenala jednou. V desíti vystoupila v televizi NBC, což vedlo k uzavření kontraktu se silnou společností IMG Management, která ji nadále zastupovala. "Mít tak brzy agenturu, to byl důležitý moment, hodně mi to pomohlo," přiznává dnes Leila.
Od 13 začala studovat na Curtis Institute of Music ve Filadelfii, kam se opět stěhovala s rodiči. Zatímco její spolužáci spřádali sny o budoucí kariéře, ona už jezdila na turné a tykala si se slavnými dirigenty Seiji Ozawou a Nevillem Marrinerem. Stali se jejími mentory. Diplom na konci studia si ani nepřišla osobně vyzvednout. "Hrála jsem zrovna někde jinde," odpoví na to bezelstně.

Druhým domovem je pro Leilu nahrávací studio. Od r. 1994, kdy uzavřela exkluzivní smlouvu s Philips Classics, v něm tráví hodně času. "Dávám do toho stejně, ne-li víc, než do živých vystoupení. Protože nahrávka je navždy. Hraju, jako by už přede mnou nebyl žádný zítřek," líčí se zaujetím. Nahrávání desky je hodně pracná záležitost, někdy to znamená i desetihodinové denní frekvence. "Je těžké být tak dlouho spontánní. Pomáhá, když máte předem silnou zvukovou vizi, které chcete dosáhnout. Pak hraju tak dlouho, dokud skladba nemá tu správnou duši, jasný názor. Naštěstí mám dost energie," svěřuje se houslistka.

Volejbal v boxerských rukavicích
V posledních čtyřech letech hraje Leila Josefowicz na vzácné housle "Ebersolt" Guarnerius del Gesů z roku 1739. Samozřejmě zapůjčené ze soukromé sbírky. "Je to skvělý instrument, i když ne nejlehčí pro mě osobně, protože já jsem byla zvyklá na svého Strada," říká Leila v narážce na svůj oblíbená nástroj "Ruby" Strad z roku 1708, který měla předtím zapůjčený Stradivariho společností.

Mimo pódium je stejná jako každá mladá žena: ráda sportuje, samozřejmě jen tak, aby neohrozila své ruce. (Na volejbal si obléká zásadně boxerské rukavice.) "Jsem velký fanoušek Miles Davise, miluji Ellu Fitzgerald a Sarah Vaughan," tvrdí o sobě. Co naopak nemiluje, jsou marketingové triky, které pomohly stvořit Vanessu Mae, Ofru Harnoy nebo Lionu Boyd. I když její firma by o to dost stála. Svou obdivuhodnou kariéru Leila postavila poctivě, bez módních crossover projektů nebo kampaní postavených na sexy vzhledu. Když se fotí na desku, požaduje rázně "Nothing cheesy!" - nechce žádné vyumělkované, žensky vyzývavé snímky. "Ať mě propagují takovou, jaká jsem, bez cizích uměle přidaných pozlátek a zdání tajuplnosti. Jsem seriózní hudebník a budu se vždy držet téhle cesty," prohlašuje.

Leila Josefowicz do Prahy přijede bezprostředně po svém debutu s New York Philharmonic na letních koncertech v Central Parku. Vystoupí 31. 8. v programu České filharmonie věnovaném Beethovenovi a zahraje zde jeho Houslový koncert D dur.
Rudolfinum, 31.8., 20.00

Zatímco jsem byla na dovolené, do mailové schránky mi přišel tento smutný příspěvek Olgy Heidingsfeldové:

13. července zemřel Zdeněk Lukáš. Dověděla jsem se o tom od kamarádky, která je členkou Pražského smíšeného sboru. Nejdřív mi připadalo nepatřičné o tom psát. Zdeňka Lukáše jsem neznala osobně a na odborné zhodnocení jeho rozsáhlého díla jsou tu povolanější. Zpráva o odchodu této osobnosti se však na trhu informací jaksi neprosadila, a z toho mám mnohem trapnější pocit. Zdeněk Lukáš vytvořil sice mnoho krásné hudby, ale patrně žádný skandál dost velký na to, aby jeho odchod stál za povšimnutí třeba Mladé frontě nebo České televizi. Pravda, našly se noviny, které otiskly aspoň tu suchou zprávu ČTK. Přitom Lukášovy skladby, hlavně ty vokální, zná a provozuje kdekdo, od dětských sborů až po Magdalenu Koženou. Možná je i trošku škoda, že autor tolika krásných instrumentálních děl je v povědomí veřejnosti spojován hlavně se sborovou tvorbou.
Když se ale zamyslím, kdy jsem naposled slyšela něco od Zdeňka Lukáše, nebývá, než přiznat, že to bylo právě na koncertě Pražského smíšeného sboru. A byla to Modlitba na slova ghanských křesťanů pro smíšený sbor, varhany a bicí (sbm. M. Košler, varhany J. Steyer, bicí V. Vlasák). Je to úžasná věc, kterou je ale lepší slyšet živě, protože má tak velký rozsah dynamiky, že to na nahrávce nemůže vyjít. Lukáš ji údajně napsal v srpnu 68. Po mnoha letech, kdy se jaksi nehodilo ji tahat na pódium, se dočkala úspěchu. Text modlitby končí slovy: „Dej, ať se hodiny a minuty v našich rukách nerozplynou.“
Při pohledu na dílo, které po sobě zanechal Zdeněk Lukáš, je jasné, že v jeho rukách se hodiny a minuty nerozplynuly.

P.S.: Já jsem pana skladatele znala, byl to fajn bezprostřední chlap, rád s každým dal kus řeči, na nic si nehrál. Už před desíti lety jsem ho popichovala, jestli by nechtěl vydat paměti. Neměl nic proti, ale prý kdo to se mnou sepíše, vy byste se toho neujala? No tehdy jsem se neujala, ale doufám, že někdo chytřejší to udělal. Nebylo by to marné čtení.

Proč by se na soutěži typu Superstar nemohl najít operní talent? Britský příklad ukazuje, že je to docela možné. V televizní soutěži Britain´s Gots Talent zvítězil neznámý prodavač mobilních telefonů s áriemi Bocelliho či Pavarottiho. Baculatý mládenec, který se tváří, jako by ho neustále tlačily boty a kterému rodiče vtipně nadělili jméno lehce připomínající kambodžského masového vraha (Paul Potts) strhnul svým "Vincerááá" publikum i nevěřícně zírající členy poroty. Honza Tomsa, od nějž mám tento tip, mi k tomu poslal následující text:

Před čtyřmi týdny poprvé zazpíval neznámý prodejce mobilů Paul Potts v televizní soutěži Britain´s Gots Talent (něco jako Británie hledá talenty). Sedmnáctého června v soutěži zvítězil, když mu svůj hlas poslalo přes dva milióny televizních diváků. Video se záznamem jeho prvního vystoupení si následně na serveru YouTube prohlédlo přes deset miliónů lidí z celého světa a klip se tak zařadil mezi nejsledovanější videa v historii webu. Paul se stal doslova miláčkem Británie a těžko byste hledali anglofonní videoblog, kde by chyběl odkaz na jeho vystoupení. A cože tak zázračného udělal? Představte si čtyřicátníka s křivými zuby, vizáží svobodného mládence z hodně zapadlého venkova a sebevědomím zakřiknutého dítěte. Tenhle chlapík nakráčel před dvoutisícové publikum, tříčlennou porotu v čele s obávaným Simonem Cowellem (šéf nahrávací společnosti Sony BMG pro Velkou Británii, člen poroty American Idol apod.) a všem sdělil, že bude zpívat operu. Na to, jak slavnou árii Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot zvládl, se podívejte sami. Možná vám poklesne čelist stejně jako Simonovi a vytrysknou slzy jako Amandě...
Na ukázku se podívejte zde:
http://www.youtube.com/watch?v=9oxTy7KIAaA&mode=related&search

Říká vám něco jméno Ivo Kahánek? Pokud ne, tak si ho zapamatujte, protože to vypadá, že tomuto klavíristovi právě stoupá hvězda úspěchu. Supraphon, který mu v těchto dnech vydává desku s cellistou Tomášem Jamníkem (Martinů, Janáček, Kabeláč), jej označuje za jeden z největších českých talentů nastupující generace. Do povědomí se zapsal v roce 2004 především jako vítěz soutěže Pražského jara 2004.

Osmadvacetiletý pianista se 26. srpna 2007 poprvé představí londýnskému publiku v rámci série Proms v Royal Albert Hall v doprovodu BBC Symphony Orchestra pod vedením Jiřího Bělohlávka. Společně provedou klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů. Večer bude zaznamenán britskou BBC – televizí a rozhlasem. Koncert bude též přenášet Český rozhlas 3- Vltava. Držte mu palce!

Něco málo z historie Proms
První koncert britských Proms se konal 10. srpna 1895, jejich zakladatelem byl Robert Newman, ředitel nově postaveného koncertního sálu Queens Hall v Londýně, který chtěl vážnou hudbu přiblížit více lidem, v méně formálním stylu a za příznivé ceny. K největším změnám v programu populárních koncertů došlo po roce 1960, kdy se začaly uvádět
i opery, hudba jiných kultur (Indie, Thajsko, Indonésie, Japonsko), jazz a gospely.
Promsy začaly představovat díla mladých autorů, nabízet noční koncerty a koncerty v parku. V současné době zahrnují přes 70 koncertů. Britské promenádní koncerty i po 112 letech zůstávají věrné svému původnímu záměru, představit co nejbohatší paletu hudby vysoké kvality širokému publiku. Staly se celosvětově vyhlášeny svojí vysokou uměleckou kvalitou
a promyšlenou dramaturgií.

Tady se nemůžete splést - ať přijedete do Českého Krumlova kdykoli, určitě tam zrovna poběží nějaký festival. Jazz, stará hudba nebo klasika, všem odrůdám se tu daří. Už v pátek 20. 7. startuje velký mezinárodní festival s nabídkou všeho, co si lze přát - Schola Gregoriana, klavírista Roberto Prosseda s nově objevenými kusy Mendelssohna, jeden z nejlepších jazzových vokálních souborů současnosti a držitel Grammy Awards New York Voices, Čechomor, hvězdy Metropolitní opery a La Scaly Jeanine Thames, Annamaria Popescu a Allan Glasman, Pavel Šporcl, Václav Hudeček a řada orchestrů a souborů.

Nejdelší letní hudební přehlídka v České republice nabídne během pěti týdnů, až do 25. srpna, celkem 24 koncertů různých žánrů. Na programu zahajovacího koncertu je slavné dílo C. Orffa Carmina Burana v provedení rezidenčního orchestru festivalu, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Kühnova smíšeného a dětského sboru, se sólisty Metropolitní opery v New Yorku, kterými budou Tracy Dahl, Christopher Pfund a Richard Zeller. Za dirigentský pult se postaví Manuel Hernández -Silva ze Španělska. Nebude chybět ani světová premiéra - Pavel Steidl (kytara) a Gabriela Demeterová (housle) provedou 8. 8. „Sonátu Berounka“, kterou pro ně napsal italský skladatel a kytarista C. Domeniconi. Autor by se měl koncertu osobně účastnit. Více na www.auviex.cz
A ještě jednu ochutnávku - New York Voices si můžete poslechnout a prohlédnout zde:
www.newyorkvoices.com/ flash.swf.

Historická hudba patří k Praze a hraje-li se v palácových zahradách, kostelích a zámcích, co romantičtějšího si přát? Letní slavnosti barokní hudby už jsou od 14. 7. v plném běhu. Do 8. 8. přivezou a představí soubory z celé Evropy a nebudou chybět ani scénická a taneční představení. Co třeba okusit „Noblesu a vášeň“ tance La Folia ve Vrtbovské zahradě, Bouři v Trojském zámku s francouzským souborem nebo renesanční podívanou dle Da Vinciho obrazu Dáma s hranostajem v Divadle ABC? Více na www.collegiummarianum.cz.

Pro ty méně šťastné, kterým pracovní povinnosti ještě nedovolily opustit velkoměsto, přináší v červenci osvěžení festival Prague Proms (běží od 10. do 29. 7.). Pod heslem "Naplníme Vaše noci!" pořádá koncerty s nevšedními, zábavnými tématy jako Zvířata na pódiu, Hollywoodská noc, Noc ve Versailles, Noc Garricka Ohlssona a po klasickém programu pokračuje jazzovými recitály v pražských kavárnách. Letos se zapojily i jazzové kluby samostatnými večery. Více na www.pragueproms.cz.

Soubor mladých francouzských herců přijel s raným dramatem Bertolta Brechta Baal (z roku 1918), filozoficko-kritickým příběhem-nepříběhem o lidech, kteří marní svůj život. Je v tom něco z Voltairova Candida, něco z Ibsenova Peera Gynta a z lecčeho jiného, je to hodně upovídané, trvalo to čtyři a půl hodiny a hrálo se to francouzsky na otevřené scéně Museum-Quartier, z níž osmnáct účinkujících neslezlo; všechno se odehrávalo před očima diváků – převleky i úplné svleky, protože ve hře je hodně sexuálního, a alegorie obžerce Baala se nevyhýbala naturalistickým výjevům. Diváci byli vyzbrojeni sluchátky, do nichž šel simultánní německý překlad. Pro druhou půli večera jsem je odložila. Míchání dvou jazyků, i když jednomu z nich nerozumím, a vůbec hlas nalévaný přímo do hlavy mi činí potíže. Kupodivu jsem měla zážitek bez sluchátek větší – stačilo sledovat jevištní akci (tak trochu jako když v opeře nerozumíme zpěvákovi, a přesto se orientujeme).
celý příspěvek si přečtěte zde

Poslední víkend u nás doma proběhl v duchu pirátománie, nějak to vyplynulo z fimu Piráti z Karibiku 2, který jsme si pustili, a hlavně z filmové hudby, kterou se můj sedmiletý syn pak snažil zahrát všemi jemu dostupnými prostředky - což znamená jedním prstem na elektrickou samohrajku nebo na zobcovku, ovšem bez křížků a béček, které ještě neumí. Takže nic moc. Zželelo se nám frustrovaného synka a tatínek se vypravil koupit soundtrack. První nabídka vypadala slušně - něco kolem 150, - než zjistil, že je to vlastně singl s jen několika písničkami. Plná verze už stála 550,- více než celý film na DVD. Je to normální? Proč se pak rozčilují nad pirátskými kopiemi, s touhle cenovou politikou? A kdo tu má vlastně pirátské choutky a nenažranost po penězích?

Úžasné panoráma přírodního amfiteátru na řece s hradem v pozadí jsem tu líčila už loni. A letos vyrážím zas. Tentokrát dávají 3 open air opery: Prodanou nevěstu, Rusalku a Nabucco. A kromě toho ještě dva mozartovské koncerty na nádvoří hradu a v kostele. Rusalku jsem už viděla, to je naprostá jednička v tom přírodním prostředí, zpravidla i s naturálním měsíčkem na nebi. Nabucco bude letos naposledy, Prodanou nevěstu naopak uvedou poprvé. Hraje se 6. - 21. 7. Loket je velmi příjemné západočeské městečko se starobylou atmosférou, kde strávit několik dní rozhodně nenudí.www.loketfestival.info/cz

Jméno Barbary Škrlové, která v policejní kauze Mauerových a jejich týraných dětí sehrála roli záhadně zmizelé třináctileté Aničky, není v brněnském hudebním prostředí neznámé. Škrlová vystudovala skladbu na JAMU, v roce 1999 vyhrála 1. cenu ve skladatelské soutěži Generace a je jednou ze zakládajících členek volného sdružení skladatelek Hudbaby. Jak se píše v jejím profilu na CD Hudbab, "... Již v průběhu studia se její zájem obrací, jako na jednu z možností uplatnění soudobé hudby ve společnosti, k terapeutickému využití vlastních skladeb u dětí s vývojovými poruchami. Celou její tvorbu prostupuje nepodbízivá cílená orientace na duchovní rovinu člověka." Jen se to pak nějak zvrtlo a z ušlechtilého zájmu pomáhat handicapovaným dětem se vyvinula snaha získat falešnou identitu autistické dívenky. Jak poznamenala sousedka Mauerových: "Škrlová prý jako studentka JAMU vyhrála se svou skladbou soutěž. Za Aničku by zasloužila Cenu Thálie."

Na profilovém CD sdružení Hudbaby, z níž je tato fotka, se Škrlová prezentuje osmiminutovou zvukomalebnou skladbou Let mouchy pro violoncello s klavírem. Kritika její dílko, oceněné v soutěži, zařadila mezi skladby, které jsou na desce "spíše do počtu" (Wanda Dobrovská, Harmonie). Ukázku ze skladby si můžete poslechnout zde:


let mouchy.mp3

Ve čtvrtek 28.6. zahájí místní smyčcový orchestr s hobojistou Janem Adamusem Festival komorní hudby v Českém Krumlově. V pátek budou mít možnost ti, co ještě neviděli Vivaldiho Libuši (barokní opera Praga Nascente da Libussa e Primislao), si tuto mezeru ve vzdělání doplnit. Capella Regia s Robertem Hugem ji předvedou přímo během "barokní noci" na krumlovském zámku. A ta bývá - jak známo - značně veselá. Zúčastní se jí také Jiří Stivín, Chorea Historica, Ritornello, Krumlovští Pištci, CK Brass Quintet a další interpreti.
Co dalšího zajímavého ještě festival připravil? V kostele sv. Víta budou probíhat varhanní koncerty, v Pivovarské zahradě vystoupí kdysi populární zpěvák a jazzman Antonín Gondolán se svým rodinným Gondolán Bandem a pak už skoro samá cella. Josef Suk si na večer s přáteli vybral Jirku Bártu s klavíristou Janem Simonem, další cellistka Anita Leuzinger vystoupí v pátek 6.7. a 7. 7. festival uzavře Jan Páleníček s Jihočeskou komorní filharmonií. Další podrobnosti o programu zjistíte na www.ckrumlov.info/docs/cz.

To, že Vašek Neckář (krycí jméno Bacil) donášel coby důvěrník na své kamarády, taky na Martu Kubišovou, jak píšou dnešní Lidové noviny, mě ani moc nepřekvapilo. Zažila jsem s ním jeden pokus o rozhovor pro Lidovky, a přesně ve chvíli, kdy se otázky začaly stáčet k politice a ke Kubišové, nás i s fotografem vyhodil. Prostě se nakrknul, ze zahrady, kde jsme točili, zalezl do domu a pak už jen poslal manželku s obvyklou omluvou, že mu zdravotní stav po mrtvici nedovoluje atd. atd. No, fit tehdy opravdu nebyl, mluvil hrozně pomalu a v podstatě se chtěl bavit jen o doktorech a o své nemoci, což bylo stejně nanic.
Nějak mám na něj smůlu, protože si vlastně vzpomínám ještě na jedno interview, co mi nevyšlo. To jsem psala ještě pro Hudební rozhledy, těsně po revoluci, takový pokus o žurnalistický crossover... Dokonce jsme to tehdy u něj doma autorizovali, jenže šéfredaktor, t. č. Honza Šmolík, to zakous, že žádný Neckář v Rozhledech nebude, poněvadž prý má za manželku neteř Kabrhelové (to byla první soudružka v čele Svazu žen). Jestli to tak je, dodnes nevím, a příbuzné si člověk většinou nevybere, ale Honza byl na tyhle partičky citlivý.

Co mě na té zprávě v Lidovkách dostalo, je tahle pasáž: "...Původně měl donášet informace na manažera své hudební skupiny Bacily Hanuše Bunzela. Poté, co se tajným spolupracovníkem stal i Bunzel, snažila se StB Neckáře využít jako zdroj informací z hudební sféry." Z čehož plyne poučení: nejlepší obranou proti špiclům je stát se jedním z nich. Žádný div, že se důvěrníci množili geometrickou řadou, jak bacily.

Asi lepší, než loňský ročník zaměřený na slovenskou hudbu, tam se opravdu dalo vybrat jen pár atraktivních koncertů. Ani ten letošní ročník pro mě zážitky tak úplně nepřetékal. Možná je můj celkový dojem utlumený tím, že na atrakce jako San Francisco Symphony s Hampsonem nebo na Perahiu a Academy od St. Martin in the Fields jsem se nedostala. Čínský orchestr lidových nástrojů? Možná kdyby mu svěřili Mou vlast, to mohl být rajc... A co na festivalu této kategorie pohledává dirigent jako Charles Olivieri - "chcíplá ryba" -Munroe s Teplickou filharmonií a s Prokofjevem? (Kromě toho, že jednou vyhrál pražskojarní soutěž.) Slyšela jsem ho hrát v sezóně Prokofjeva (nebo Stravinského?) s Talichovým komorákem, pomalá tempa, orchestr sotva držel pohromadě, fakt hrůza. I když se Teplice na festival se svým šéfem určitě dobře připravily, nevěřím, že jeho interpretace mohla být nějakým přínosem nebo festivalovým objevem. A takových domácích vycpávek a někdy i dost okoukaných osobností bylo v programu víc.
Pamatuji se na žhavou debatu loni na jedné tiskovce, zda by se do programu Pražského jara vůbec měly dostávat dvě pražské operní scény, když jejich provinční úroveň nedosahuje laťky mezinárodního festivalu. Připadá mi to trochu úsměvné - o zúčastněných domácích orchestrech může každý říci vpodstatě totéž.*) A navíc, mám-li si vybavit největší zážitky posledních Pražských jar, bude mezi nimi určitě Vesselina Kasarova, Magdalena Kožená, Ring, což jsou akce Národního divadla, nebo Bernsteinův Candide, premiérovaný Státní operou loni na festivalu.
Letos John Fiore ještě připomněl Ringem beze slov fantastický úspěch, kterým ND v roce 2005 strhlo pozornost médií a pražské veřejnosti na jinak stojaté vody klasické hudby. Zdá se mi, že právě akce této velikosti festivalu chybí. O Pražském jaru není ve městě moc slyšet, zůstává uzavřené v několika koncertních sálech a kulturních rubrikách, bez přesahu do širší veřejnosti. A to je škoda.

*) Naše operní soubory i orchestry po mezinárodních festivalech samozřejmě jezdí, a mnohdy s větším úspěchem, než jim domácí hyperkritičtí publicisté dokáží přiznat.

Zůstali jsme přes víkend v Praze a vypravili se v sobotu na Muzejní noc. Plánovaná dramaturgie večera byla pekelně pestrá - po střílení z kuše a ze vzduchovky pro děti ve Vojenském muzeu přišly na řadu hudební nástroje v Českém muzeu hudby. Tam to bylo hodně příjemné, běžely tam i živé koncertíky. Pak byly v plánu Sovovy mlýny, ale zde už se projevilo, že stejný nápad mělo víc lidí, než je galerie schopná pojmout. Fronta se táhla napříč skoro celou Kampou. Stejně to vypadalo před výstavou Zrzavého na Malostranské a do Maislovky k synagoze se už nedalo ani projet autem. Všude šílené davy. Podle programu měla v Rudolfinu dvakrát po sobě zaznít Novosvětská se Studentským orchestrem, od půl desáté a znovu od půl jedenácté. Nevím, jestli je v silách orchestru tohle dávat dvakrát za sebou, ale faktem je, že v době druhého termínu, když jsme jeli kolem, už obecenstvo prchalo na zastávky a v Rudolfinu byla tma, takže jsme ani nezkoušeli někde zaparkovat a zjišťovat, jak to teda je.
Muzejní noc je príma nápad, ale strávit ji celou ve frontě už tak moc príma není. Možná by bylo lepší pořádat ji mimo plnou turistickou sezónu, takhle se tam od sedmi večer hrnou i běžné zahraniční zájezdy, které by si jinak ochotně koupily vstupenky a absolvovaly prohlídku v normální době.

Monumentální a mimořádně oblíbená Carmina burana od Carla Orffa můžete slyšet ve vynikajícím provedení České filharmonie, sboru a mezinárodní trojice sólistů: Christina Landshamer (soprán), Michael Elliscasis (tenor), Ivan Kusnjer (baryton). Na programu je rovněž folklorní Moravian - Slovak Suite Vítězslava Nováka. Diriguje Zdeněk Mácal. Přijďte si užít velkolepý závěr sezóny filharmoniků!
Rudolfinum, 21., 22.6., 19.30

Živé dojmy Z mrtvého domu v nové a proslavené vídeňské inscenaci přináší Rakouský deník Vlasty Reittererové III
Festival Wiener Festwochen se letos soustředil na Leoše Janáčka, jehož dílo se objevilo na několika koncertech: hrál se sextet Mládí, Concertino a Capriccio pro levou ruku, a Zápisník zmizelého (s Alešem Brisceinem). Na špici však jednoznačně stojí – a to i v rámci celého festivalu – inscenace opery Z mrtvého domu v Divadle na Vídeňce, v hudebním nastudování Pierra Bouleze a režii Patrika Chéreaua na scéně Richarda Peduzziho. To je ta trojice, která vytvořila roku 1976 v Bayreuthu nejprve skandalizovanou, a vzápětí na to do nebes vyzdvihovanou inscenaci Prstenu Nibelungova. Tentokrát přinesli další důkaz, co jedinečného může vzniknout, když členové inscenačního týmu táhnou za jeden provaz.
Mé sdělení není recenze – jen se svěřuji s poznáním, že se v divadle ještě dají potkat nezapomenutelné události. Od prvních tónů jsem byla do té nervózně těkavé Janáčkovy hudby vtažena, prázdná scéna se šedivými zdmi bez jakýchkoli komplikovaných scénografických kouzel s jedinou špinavou lágrovou žárovkou doslova vsála hlediště do sebe, plyšové sedačky zmizely. Najednou jsme byli všichni sibiřskými vězni.
Další pokračování zde:

Fotka je z hotelu Paříž, kde se křtila nová Best Of deska Evy Urbanové, vydaná ke 20 letům stráveným na scéně. Doufejme, že tímto vstupem do supraphonské síně slávy nezačnou vycházet už jen další její best of výběry, jak je dobrým zvykem Supraphonu. Objetí obou kmotrů je v tomto směru trochu zneklidňující.
Oč méně nových desek vychází, o to víc se chřestí zlatem a platinou. Ale tady zřejmě poprávu. Platinovou desku dostala Eva Urbanová za úctyhodných 70 500 prodaných nosičů a Gabriela Beňačková za 10 000 prodaných desek Káti Kabanové.

S Pražským jarem jsem se rozloučila už 30.5., poslední lístek jsem měla na Gidona Kremera a jeho mladý orchestr Kremerata Baltica. Houslista Kremer je guru všech muzikantů, kteří chtějí být moderní, originální a pokrokoví. On takový je, bez rozdílu, zda hraje baroko nebo nejsoučasnější díla autorů vyhrabaných kdesi na daleko na Východě.
Uvolněný večer ukázal, jak je fajn, když se Mistr hudbou už jen baví, nepotřebuje sobě ani publiku nic dokazovat, žádnou vypjatou virtuozitu nebo výkony. Nechal hrát především svůj orchestr a mladého Daniela Garlitského jako hostujícího koncertního mistra. Sám se přidal dvakrát. V první půlce hrál Šostakovičovu Houslovou sonátu op. 134 v revoluční úpravě Zinmana a Puškareva pro housle, smyčcový orchestr a bicí. Takové zvuky, až kovově zabarvené, jaké zněly ze smyčců, a rytmy skvěle vypointované bicími, to bylo něco převratného. Orchestrální remaky klasiků, nebo Bacha, to už tu bylo a je to celkem běžné, ale u klasiků 20. století ještě ne. A přitom ta hudba zní přirozeně a velmi efektně.
Na podobném principu byla postavená i Sempre primavera v druhé části koncertu, koláž z různých fragmentů a skladeb na téma Jaro. Od Beethovena po Piazzollu. V úryvku ze Stravinského Svěcení jara muzikanti dupali do rytmu, přesně jako tanečníci v kole. Tyhle vtipné nápady, stejně jako úchvatná úprava Čajkovského pro housle s vibrafonem, pocházejí z hlavy vibrafonisty Andreje Puškareva, jemuž dal Kremer na tomto koncertu náležitě vyniknout. Na přídavek si mladého virtuóza vytáhl k sobě dopředu před orchestr a byla to opravdu velká paráda, jak si spolu zajamovali v latinoamerických rytmech. Byl to koncert, z jakého se odchází s úsměvem a lehkým krokem, ale na který se přesto jen tak lehce nezapomíná.

Ani jeden z koncertů San Francisco Symphony jsem neviděla, neb na mě nezbyly lístky. Ale záhy se ukázalo, jak velká to byla chyba. "No, kdes byla? Víš, že u prvních houslí v San Franciscu hrál chlap, co se jmenuje přesně jako ty?," vypálil na mě při první příležitosti Tonda Matzner, dramaturg Pražského jara. To mě samozřejmě zaujalo, protože zas tak moc lidí, co se jmenujou stejně jako já, neznám. A tak jsem to prověřila a skutečnost je taková, že koncetní mistr S.F.S. se jmenuje Alexander Barantchik, a je to Rus, přes padesát, původem z Petrohradu, a musí být asi dost dobrý, protože už předtím prošel London Symphony Orchestra a Netherlands Radio Philharmonic Orchestra. Takže žádný můj strýček, ale i tak ho na dálku zdravím...

K aktuální debatě o situaci v českých orchestrech přispěla i Vlasta Reittererová. V pokračování Rakouského deníku II mi napsala:
Podobná debata se nyní odehrává ve Vídni, během čekání na designování nového ředitele Státní opery. Ve hře jsou – jak je u nás jistě také známo – tenorista Neil Shicoff a dirigent Franz Welser-Möst, ale konečné slovo ještě nepadlo. Nicméně ve víkendovém vydání listu Der Standard (2. a 3. června) byl otištěn článek, který dává nahlédnout do dění ve Státní opeře v nižších podlažích než je ředitelská kancelář, i níž než je jeviště – totiž do orchestřiště. K úryvku z článku Ljubici Tošić, který vznikl na základě rozhovoru s vedoucím provozu orchestru Státní opery Vídeň předesílám, že tímto orchestrem jsou slavní Vídeňští filharmonikové. Orchestr je spravován družstvem; pracuje tedy na základě systému, který na srovnatelné úrovni u nás (Česká filharmonie jako orchestr Národního divadla) padl již před sto lety.
Více zde:

Stejně jako Pavel Bém v květnu stoupal k výšinám nepálských hor, stoupala v uplynulém měsíci i návštěvnost Deníku hudební kritičky a poprvé pokořila rekordní hranici 8 000 návštěvníků. Ne že by to s Bémem nějak souviselo, o horách a výstupech na ně se na mém blogu opravdu moc nedovíte, ale příměr je to hezký. Ještě hezčí je, že ve stejném měsíci oslavil "Deník" svůj druhý rok existence a tak ten výkon beru od vás, věrných čtenářů, komentátorů a další internetové chásky, jako skvělý dárek k jeho druhým narozeninám.

Někdy je zajímavé podívat se do statistik - nejčastěji čtete Deník hned ze začátku týdne, a nebo když se v něm objeví nový příspěvek (což se občas i stává). Nejraději k němu sednete mezi 12. a 14. hodinou (ten útlum po obědě a nudu v kanceláři všichni známe, to se ani nic rozumnějšího než surfování nedá dělat) a pak mezi 20. a 22. hodinou (to zpravidla běží v hlavním TV čase ty "nejvýživnější" programy, takže není na co koukat). Ale docela by mě zajímalo, kdy sakra chodíte na ty koncerty a opery, když furt sedíte u počítače?

No, nadávat Vám za to nebudu, mě to může jen těšit! Tak to se mnou ještě další rok vydržte a hezky seďte a čtěte a pište. Zdolat osmitisícovku jde i v klidu a pohodě před monitorem!

V provokativním rozhovoru s trumpetistou Janem Hasenöhrlem, zakladatelem Českého národního symfonického orchestru, jsme se docela otevřeně bavili o časté praxi "hostování" orchestrálních hráčů v jiných než vlastních tělesech, takzvaně na kšeft. Tělesům, z větší části složeným z takových záskoků, se říká KMČ (kdo má čas). Jedním z orchestrů, který si hráče najímá případ od případu, je i Hasenöhrlův ČNSO a nemá nouzi ani o výpomoci z předních českých těles. Na můj článek a potažmo na tuto praxi, u nás opravdu oblíbenou, reagoval dopisem dr. Ilja Šmíd, ředitel FOK. Reaguje také na nedávné spory kolem kulturních grantů. Píše:

Bohorovnost pana Hasenhörla působí velmi sympaticky pro všechny, kteří neznají skutečnost. Mě rozhodně "neunáší". Řeším v současné době jeden z mnoha problémů ve FOKu, a tím je hostování členů FOK v ČNSO. Je to dlouholetá causa, na kterou všichni žehrají, ale nikdo ji nechce řešit, včetně kolegy Hasenhörla.
Celý příspěvek najdete zde

Krásná a zároveň ošklivá. - Roztomile pochmurná. Poměrně výstižně vyjadřuje tíhu Šostakovičova života. - Takto popisují v anketě gymnazisté své setkání se Šostakovičovou Komorní symfonií na koncertu Českého studentského orchestru 2. 4. 2007. Současně měli vyjádřit své názory na totalitu, a stojí za to si je přečíst. ohlasy najdete zde

Premiéra Pucciniho Manon Lescaut (17. 5. 2007) se musela obejít bez jednoho ze svých tvůrců. Režisér Jozef Bednárik sice byl v zákulisí, ale na děkovačce se neukázal. A hned šla divadlem fáma - prý se neklaněl na protest, že mu tam scénograf vnutil billboard s promítáním obří tváře jedné z postav - Geronta di Ravoir. A to mu prý vadí. Mě to vadilo taky, ten nepříjemný ksicht v nadlidské velikosti (pan Korotkov promine) úplně zabil poslední scénu umírající Manon. Ale jak už to u fám bývá, skutečnost byla přesně opačná: Bednárik ho tam chtěl a chtěl ho mít ještě replikovaný na mnoha televizních obrazovkách, což mu nakonec rozmluvili.
celý článek najdete zde

Pod nenápadným názvem Komorní hudba 2007 můžete ve středu 30.5. na ČT2 od 23.30 vidět pořad Komorního orchestru Berg. Jak známo, tento ansámbl vedený Peterem Vrábelem se hodně věnuje hudbě 20. století i skladbám z nejžhavější současnosti. V 45minutovém večeru představí mj. tři mladé autory, jejichž skladby si orchestr objednal a premiéroval ve svém abonentním cyklu. Uslyšíme Širej Ahava od Slávka Hořínky, NuBerg 05 od Michala Nejtka a Peripheral Dance II od Petra Wajsara. Program je doplněn vtipným pochodem Sergeje Prokofjeva, op. 99 v úpravě Slávka Hořínky.
Kdo pořad viděl, je jím údajně nadšen, takže to vypadá, že se opravdu povedl, a že by klasice mohl zvednout renomé. Já se nechám překvapit. Režii měl Jiří Nekvasil. Pokud jste na premiéru o půl dvanácté příliš ospalí, můžete si v neděli 3. 6. přivstat na reprízu od 8.30.

Americká sopranistka Aprile Millo na poslední chvíli svou účast v Tosce ve Státní opeře Praha odřekla. Přepadla ji prý ledvinová kolika hodinu před odletem do Prahy. V nedělním představení místo ní vystoupí jiná americká sopranistka, Michèle Crider (na obrázku). Podle působivého výčtu uměleckých úspěchů by měla být více než plnohodotnou náhradou. Toscu zpívá ve Vídeňské státní opeře. Dále hostuje v newyorské Metropolitní opeře, San Francisco Opera, Los Angeles Opera, v Berlíně, Mnichově, Hamburku, v milánské La Scala, Arena di Verona, v operních domech v Římě, Curychu, Paříži, Barceloně a Madridu. Jako koncertní pěvkyně je hostem prestižních festivalů (Salcburk, Orange, Ravenna, Edinburk, Maggio Musicale Fiorentino, Royal Albert Hall a Barbican Hall v Londýně, Carnegie Hall, Alte Oper ve Frankfurtu, Savonlinna ad.) a spolupracuje s renomovanými dirigenty jako jsou Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, James Levine, Nello Santi, Christoph von Dohnanyi, Semyon Bychkov, Seiji Ozawa, Riccardo Chailly a Colin Davis. Tak uvidíme.

Siru Charlesovi je letos 82 let, ale v pondělí (21. 5.) předvedl "velkou jízdu" - jeden z nejnáročnějších ale i nejpůvabnějších festivalových programů. Posuďte sami: první část - koncertní ouvertura Cockaigne a slavný cellový koncert e moll, obojí díla Mackerrasova krajana, anglického skladatele Edwarda Elgara. Druhá část - Janáčkova Glagolská mše, sousto jak se patří, s velkým sborem, orchestrem, varhanami, sólisty. Ale když ji miluješ, není co řešit, jak říká jeden reklamní slogan, a Mackerras Janáčkovu hudbu miluje, to je známá věc. Za celý koncert na něm nebyla znát únava, pouze jednou si odpočinul na vysoké dirigentské židli v pauze mezi větami, jinak nic a orchestr FOK vypružil k reprezentativnímu festivalovému výkonu. Sóla zpívali Eva Jenisová, Eva Garajová, Peter Straka ( tenorista z Německa, opravdu vynikající, kterého se mi zatím pokaždé podařilo minout nebo nebo nepřijel) a Jiří Sulženko. Jo - a už vím, kde se vzalo to Wiliamsovo slavné žraločí téma z Čelistí, pusťte si Kredo (Věruju) z téhle mše, ta basová figura je tam, jak vystřižená z filmu.

Cellový koncert hrál Steven Isserlis, světová třída, hráč s velkým srdcem a záplavou neuvěřitelně bujných kudrnatých vlasů. (Někdy to vypadá, že u cellistů jsou vlasy půl úspěchu, viz Maisky, Bárta, Apocalyptica ...). Ale teď vážně - Isserlis ovládá cello s takovým přehledem, lehkostí a jistotou, že většinu koncertu vypadal spíš jako ten, kdo hudbu jen poslouchá, v zasněném záklonu se zavřenýma očima. Elgar je můj oblíbený koncert, navíc mi vždycky připomene film o Jacquelině Du Pré (Hilary and Jackie), slavné cellistce, která předčasně zemřela na roztroušenou sklerózu, a je to hodně dojemná záležitost.
Isserlis taky udělal něco, co se u sólistů jen tak nevidí - po přestávce nezmizel do hotelu, ale šel si poslechnout druhou půlku koncertu do sálu.

Koncem týdne si na tomto místě budete moci přečíst velmi otevřený názor na poměry panující v českých orchestrech. A také se dotýká nedávných sporů komerčních a nekomerčních uměleckých souborů o granty. Mnohé z toho, co se chystám publikovat, bylo i pro mě překvapivé, rozhodně si to nenechte ujít!

Kráska se stříbrnou trumpetou, Alison Balsom, nezklamala a na svém koncertu s PKF (19. 5.) nejen skvěle vystřihla Tomasiho a Haydnův koncert, ale vystřídala v jednom večeru i dvoje šaty, jak je zvykem pěveckých hvězd. Dlouhé šaty ze světle šedé trendově mačkané látky zvolila k modernějšímu Tomasimu, zatímco Haydna přednesla v plném lesku, v hladkých záhybech klasické bílé hedvábné toalety, jaká se nosí na předávání Oscarů a podobné parády. Její stříbrný nástroj přitom k šatům seděl jako efektní šperk. K výkonu PKF s Kasparem Zenderem nemohu říct nic nového - jsou mladí, zapálení, vysoce profesionální a byla radost se na ně spolu se sličnou trumpetistkou dívat.

Alison dává ještě v pondělí 21.5. noční recitál v Rudolfinu s varhanicí Danielou Valtovou Kosinovou od 21. 30.

"Stará hudba, to je otázka víry, to je jako druh náboženství," řekl mi jeden známý dramaturg na vysvětlenou, proč po koncertu španělského souboru Hespérion XXI publikum doslova šílelo nadšením. Dodejme specifické publikum, fandící autentické interpretaci. Taky mám ráda starou hudbu, koncert jsem si vyslechla, ale mezi námi - zas taková senzace to podle mého nebyla. Hudebně recitační pásmo se čtenými úryvky z Dona Quijota mělo představit skladby z doby Miguela de Cervantes. Muzikanti hráli čistě, stylově, v rytmu, zpěváci taktéž, ale nějaké zvláštní finesy nebo nevídané výkony to nebyly. Skladby hezké, líbivé, typická barokní produkce, ale zase - ničím mimořádné. Nejotravnější byly neustálé vstupy recitátora španělsky drmolícího ukázky z Dona Quijota, jednak tam bylo dost tma na to, aby člověk neustále sledoval překlad v programové brožuře, jednak tu knihu už mám přečtenou od desíti a nepotřebuji si zrovna na festivalovém koncertu doplňovat vzdělání povinnou četbou. Takhle proběhla první i druhá půlka koncertu a recitátora si neodpustili ani v přídavcích - opravdu donquijotská výdrž v tom, jak do nás natlouct španělskou literaturu.

Co mě zaujalo, byla značná podobnost některých rytmů a figur s dnešní latinoamerickou salzou - historické důvody jsou zřejmé, ale přesto je udivující, jak málo se od dob španělských dobyvatelů ta lidová hudba změnila.

"Zdá se mi, že dnes, po všech těch seriálových malých příbězích malých lidí a jejich malých TV citů, přišel čas na Manon ovládanou velkou láskou, milovanou velkou vášní rytíře Des Grieux, a pronásledovanou velkou pomstou uraženého Geronta di Ravoir." Když tohle řekne Josef Bednárik, myslím, že se máme na co těšit, velké dramatické gesto mu opravdu není cizí. Pucciniho operu můžeme v SOP vidět znovu po 27 letech, a to už je dobrý důvod nenechat si ujít premiéru, co říkáte?
Státní opera Praha 17., 19., 24.5.

Houslistka Alina Pogostkina, která zastoupila onemocnělou Lisu Batiashvili v Sibeliově koncertu, působila mladě, až skoro dětsky. Hrála čistě, hbitě, virtuózně, ale přece jen trochu subtilním tónem. Což je na Rusku poměrně neobvyklé. Lepší půlka koncertu přišla až po přestávce: Ravelova Má matka husa a Debussyho Moře, to byla opravdu skvělá lekce francouzské hudby, barevnost a dynamický rozsah, ale i souhra orchestru pod taktovkou mladého dirigenta Sakari Orama byla vynikající. Myslím, že tenčí pianissima, téměř neslyšitelná jsem u žádného orchestru nezažila. (Podle jména Sakari Orama jsem čekala, že na dirigentský stupínek vyskočí Japonec, než mi došlo, že ve finštině je možné úplně cokoliv.) Orama po koncertu, který už tak trval 2 hodiny ještě 3 krát přidával, ale protože je sympaťák a s orchestrem finského rozhlasu to opravdu umí, publikum mu to vcelku tolerovalo a vydrželo až do konce.

Zítra (17. 5. ) se koná v Rudolfinu nejvyprodanější koncert celého ročníku Pražského jara: Academy of St. Martin in the Fields hraje s klavíristou Murrayem Perahiou skladby "svaté trojice" vídeňského klasicismu: W. A. Mozarta, L. van Beethovena a Josepha Haydna. Tentokrát se ta událost bude muset obejít bez mé přítomnosti - já v té době budu sledovat premiéru Bednárikovy Manon ve Státní opeře.

Tak jsem ve středu měla vyrazit na svůj první pražskojarní večer - a už nepříjemná změna. Lisa Batiashvili, houslová kráska, do jejíž fotografie se zamilovala řada žurnálů a přinesla ji na svých stránkách, do Prahy nepřijede. Je nemocná. V Sibeliově koncertu d moll ji nahradí ji teprve 23 letá Alinu Pogostkina, ale soudě podle fotek, v kráse by mohly soupeřit.
Festival změnu ohlásil dnes: Vzhledem k náhlému vážnému onemocnění nemůže avizovaná sólistka zítřejšího koncertu Finského rozhlasového orchestru, houslistka Lisa Batiashvili, k naší velké lítosti vystoupit. Ve spolupráci s šéfdirigentem orchestru Sakari Oramo a agenturou HarrisonParrott se nám podařilo angažovat rovněž z Ruska pocházející a v Německu působící umělkyni Alinu Pogostkinu. (Tady bych podotkla, že Lisu jako Gruzínku narozenou v Tbilisi by mohlo označení "rovněž z Ruska" docela naštvat. Ale to jen tak na okraj.) Program koncertu zůstává nezměněn (Jean Sibelius: Houslový koncert d moll, op. 47).
Více o Alině zde

La fanciulla del West (Děvče ze Zlatého západu) je událost sezóny, velkolepá dramatická "širokoúhlá" podívaná, která ve vás zanechá silný dojem. Zvláště druhé dějství je tak strhující, že litujete, když přijde pauza a zdá se vám k nevydržení dlouhá.
Dubnovou premiéru o velikonocích jsem prošvihla a teprve po měsíci, začátkem května byla opět příležitost vidět Pucciniho Fanciullu v Národním divadle. Na takovou konstelaci hvězd, jako je dirigent John Fiore, Eva Urbanová, Oleg Kulko a Donnie Ray Albert, si ale člověk rád trochu počká. Ostatně - čekali jsme dlouho, v Praze se opera naposledy dávala v roce 1936, na scéně Národního divadla je dokonce poprvé.
Opera z prostředí kalifornských zlatokopů je inscenována ve stylu starých filmových kovbojek a v barvitých kulisách, připomínajících mayovky ilustrované Zdeňkem Burianem. Vše je tak příjemně realistické a důvěrně známé, že rychle podlehnete kouzlu pohádek pro dospělé a necháte se unášet dějem.
celou recenzi najdete zde

Monteverdiho Orfeo je moje zamilovaná opera už asi od sedmnácti. Je to hudba na rozhraní renesance a baroka, dráždivá tím, jak se v ní neuvěřitelně silný citový náboj mísí s archaickým zvukem. Kdysi jsem ji někde sehnala na desce (ještě černé vinylové!) s mezinárodním obsazením, skvělí zpěváci s veškerým arzenálem barokních ozdob v hlase, kontratenory, staré nástroje, prostě špičková interpretace, ten soubor bohužel už nevím, protože kdovíkde je desce dnes konec.
Proto jsem měla radost, když se Národní divadlo rozhodlo nasadit Orfea do Stavovského divadla u příležitosti 400. výročí této nejstarší vcelku dochované opery. Premiéra byla 3.5. Po hudební stránce - perfektní. I když zpěváci předvedli spíše jednodušší než nějak bohatě zdobený zpěv a místo kontratenora zpívala slečna a orchestr také nezněl v některých místech tak jemně a exoticky jako na studiovém snímku, bylo to jednoznačně výborné a reprezentativní nastudování (dirigent Roberto Gini, čeští a italští sólisté, Sbor in spe, Ensemble concerto, Robert Hugo a Miloslav Študent).
Větší problém jsem měla s režií a scénou (Jiří Heřman a Pavel Svoboda), která podle mého dokáže diváky pouze utvrdit v tom, že tyhle stařičké opery jsou zoufalá nuda a nepatří už na jeviště. Bloudění mátožných figur po jevišti nemělo logiku ani spád, připomínalo nějaké experimentální divadlo, kde je na divákovi, aby si z toho vybral, co umí. Nepoznali jste ani kdo v danou chvíli zpívá - v baroku by zpěvák doprovodil svůj výstup přesně danými gesty rukou, tady se často aktér neprozradil ničím, pouze pokud viditelně otvíral ústa. Na začátku to trochu oživí "rajcovní" tanečky sboru, ale jakmile se Orfeus ocitne v záhrobí, je mrtvo dokonale. Což je ovšem větší část opery.
Scénu jsem taky moc nepochopila - spíš než moderně vypadá lacině. Že se shora dolů a opačně spouštějí různé rekvizity, jako oranžová koule coby slunce a modrý globus jako zeměkoule, dobře, ale proč ten krvavý čáp? Nebo je to plameňák? Co má symbolizovat? A proč se na závěr nespustí Apollo jako "deus ex machina" z nebes, ale povolává Orfea k sobě - do lóže na druhém balkónu, oblečený ve smokingu? Bůh a pan režisér ví...

Můj kamarád Tomáš Thon, opavský varhaník a hudební znalec, je vysoce aktivní člověk. Pokud se najde chvíle, v níž právě někde nehraje, něco nevydává, neučí nebo neobjevuje, tak rozhodně alespoň organizuje. Zítra mu začíná v Opavě VII. ročník Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby, poběží od 3. do 31. 5. 2007. Myslím si, že to bude originální a hezký ročník, alespoň soudě podle programu, který najdete tady. Držím Tomovi palce a přeji mu hodně barokachtivých diváků.

Vždycky, když do Prahy zavítá pěvec světové třídy a představí se na koncertním pódiu s orchestrem, tiše lituji, že takové osobnosti nemůžeme vidět přímo „v akci“, na scéně. Státní opera Praha takovou možnost nyní svým divákům nabízí – v Tosce můžeme vidět 27. 5. americkou sopranistku Aprile Millo, která stejnou titulní roli zpívá v Metropolitní opeře.

Žádná žijící sopranistka nezazpívá Toscu tak věrohodně, oduševněle, ohnivě, přesvědčivě a vášnivě jako tato diva. Je zcela mimořádná.“ Opera Chanteuse, 2006

přečtěte si článek zde

Jak se dívají studenti gymnázií na tzv. výchovné koncerty klasické hudby? Petr Kadlec nám poslal některé autentické odpovědi z ankety, která probíhala během Experimentu S. Výsledky ankety najdete zde. Můžete hodnotit nejvtipnější hlášku. Další koncert pro studenty bude v Rudolfinu v pondělí 18. června 2007 od 10 hodin a zazní na něm Novosvětská. V diskusi budeme pokračovat - sledujte blog.

Kdo v Praze něco znamená, nemohl chybět 22.4. na premiéře jazzové opery Dobře placená procházka. Národní divadlo zaplnili VIPáci až po strop. Forman se Suchým se dočkali triumfálních ovací.

Mohli jste tu vidět opravdu všechny - tři ministry kultury vedle sebe - Štěpánka, Třeštíkovou i Jehličku. Dva ředitele ND - bývalého a současného. Topolánka s oficiální partnerkou Lucií Talmanovou (což ředitele ND Ondřeje Černého nezmátlo a uvítal ji podle protokolu jako druhou první dámu: vážená paní Talmanová, vážený pane premiére). Jeho "stín" Dalík se k nim nevešel do lóže a musel tam nechat chudák jen svou přítekyni a najít si náhradní místo. V řadách se nenápadně proplétal exprezident Havel s Dagmar, bez zvláštních privilegií a vyhražených míst. Z politiků nechyběl Saša Vondra, Martin Bursík, Kateřina Jacque, Dientsbier, Němcová, dostavil se i vítězný bojovník se škodováckými odboráři exministr Jahn. Viděli jsme Olgu Sommerovou, Magdu Vašáryovou, Kláru Issovou (a dokonce bez rovnátek!, která nesundala ani na galavečeru v Berlíně), Hudečka s Hudečkovou, spisovatele Stránského. Přišli kamarádi Miloše Formana Ondříček, Tříska a fůra dalších, kteří to o sobě jen tvrdí. A také fanoušci Jiřího Suchého, kteří tam neustále poletovali s tužkou a programem, aby získali autogram. Ostatně pro lovce autogramů to byly hotové žně - v jednom prostoru se sešli lidé od filmu, z popu, klasické hudby a politiky.

celý článek najdete zde

Na článek Olgy Heidingsfeldové Experiment S o výchovných koncertech přišla do redakce tato poznámka Petra Kadlece, který zmíněné koncerty ČSO moderuje:
Narazil jsem na Vašich stránkách na zamyšlení Olgy Heidingsfeldové „Experiment S“ – o urputně přežívající praxi výchovných koncertů. A zatoužil jsem něco málo k jejímu textu napsat.
Jinak mě těší, že se u Vás lze dočíst o našem „edukativním“ projektu. Úplně nejlepší – to musím bez mučení přiznat – by mi ovšem přišlo, kdyby se o něm psalo na základě toho, že jej někdo skutečně navštívil. Neboť meditovat o reakcích studentského publika, aniž ho autorka zažije (a k tomu na generálce věru nedošlo ), není možná optimální. Můžu autorce poskytnout asi dvě stovky studentských reakcí na beethovenský koncert (včetně jejich hodnocení ) a v současné chvíli asi stovku reakcí na Šostakoviče. Možná by pro ni mohly být zajímavé. Chtěla-li by přispět nějakým nápadem na pole hudebně vzdělávacích projektů – neboť nikdo si asi nemyslí, že čtyři studentské koncerty ročně pro tisícihlavé publikum spasí všechno – bude to skvělé a vítané!
I proto bych Vás rád pozval na poslední koncert cyklu, který bude v pondělí 18. června 2007 od 10 hodin a zazní na něm Novosvětská. A budu moc rád za případnou reflexi.
Petr Kadlec 

 

Miloš Čermák napsal v HN komentář na okraj největšího skandálu českého výtvarného umění, který včera odhalila Nova v pořadu Na vlastní oči. Obrazy záhadného malíře B.S. Kečíře, neexistujícího "klasika moderny" se smyšleným životopisem do posledního puntíku, prodával za statisícové částky starožitník, který si je pravděpodobně sám maloval.

"Nechme stranou, co tahle kauza způsobí ve výtvarném světě," píše Čermák. "Jak změní hodnotu Kečířových obrazů a čím přispěje například k debatě o tom, jak se určuje hodnota moderního umění. Ukazuje se, že výtvarné umění prodává mnohem víc příběh než jakási objektivní kvalita. To není moc lichotivé. Ale nelichotivou vizitku vystavuje tenhle skandál také médiím."

Ano - všechny "seriózní deníky", Fronta, Lidové noviny, Právo, ba i ČTK psaly o Kečířovi a jeho výstavě. I naše spolehlivá a důvěryhodná ČT, jak je občany nejčastěji hodnocena veřejnoprávní televize, bez rozpaků papouškovala cancy o záhadném malíři. Až komerční Novu napadlo projet pár registrů a matrik a bylo po záhadě - žádný Kečíř v Čechách nikdy nežil. Prostá novinářská rutina, ale jinde už se ani ta nedělá.

Ještě zajímavější je postřeh o nejasné kvalitě moderního umění, jak se z mazanice opatřené certifikáty znalců (i ti se dali zřejmě napálit) stává umělecká hodnota. Obrazy se nekupují proto, aby se líbily, ale jako investice. A dokonce - ony se ani nemalují proto, aby se líbily. Na prvním místě je sebevyjádření génia, jestli to někdo pochopí nebo ne, koho to zajímá... Důležité je, co o tom pak napíšou znalci.

V hudbě je to podobné, kdo stoprocentně pozná podvrh od nějaké experimentální skladby? Kdo pozná, zda byla zahrána předně podle partitury nebo si klavírista celou dobu improvizoval? Je tu jen jeden drobný rozdíl - zkuste takovou skladbu zpeněžit, ani dvacet certifikátů, že je to kvalitní hudba, vám nepomůže.

"Pražské premiéry jsou událost, na kterou se vždycky těším, ale kterou málokdy stihnu," napsala mi do blogu Olga Heidingsfeldová. A pokračuje: Tentokrát mi k mojí velké lítosti utekli všichni skandinávští autoři (podtitul letošních Premiér zněl „…zacíleno na Sever“ ). Nakonec jsem tedy zvládla aspoň dva koncerty s novinkami českých skladatelů: Kryštofa Mařatky, Josefa Ruta, Jindřicha Felda a Jaroslava Krčka. Chci se zmínit hlavně o dvou skladbách, které se mi líbily nejvíc.

Ve skutečnosti se slovo „líbit se“ příliš nehodí k vyjádření pocitů, které evokoval melodram Čtyřnohá vrána. Na texty Daniila Charmse ho napsal Kryštof Mařatka a 26.3. ho předvedl v Sukově síni s francouzským Ensemble Calliopée a herci Janem Vondráčkem a Vasilem Fridrichem. Ani u slova „melodram“ si nejsem jistá, jestli je to pravé. Nešlo o souvislý příběh, ale o kratší texty, které na počátku vypadaly jako nezávazná absurdní hříčka, ale postupně gradovaly do mrazivě šíleného obrazu stalinismu 30. let. Zvukově sice nebyla Čtyřnohá vrána příliš vzdálena od Schönbergova Pierrota, ale ruské východisko se přitom ani na okamžik neztratilo.
Celý článek

I když mezi námi - vypadá na víc. Jak se motal na pódiu při posledních Strunách podzimu, je s podivem, že se jazzrockový mág se svými syntetizéry ještě letos vydal na turné. Teď krouží po českých klubech, pravda nijak prestižních. Na konci března hrál dvakrát v pražském Vagónu (pro úspěch jeden večer přidal). Po České Lípě, Chomutově a Libochovicích zakončí šňůru 16. května v Brně. Supraphon k Vargově výročí vrhne do prodeje dvojalbum jeho hitů (Hommage á Marian Varga) a společně se slovenským Opusem dají do oběhu nějaký upravený sedmidílný komplet Vargových desek se skupinou Collegium Musicum ze 70. let.

Pokud nejste vyznavači muzikálu, asi jste tenhle prostor ještě nenavštívili. Mluvím o Divadle Hybernia, které se loni v listopadu podařilo otevřít po dlouhých dobách nejistot, neufinancovatelných projektů a tlení v havarijním stavu, kdy hyzdilo Náměstí Republiky. Po rekonstrukci obřích rozměrů se z bývalého kláštera a pozdější celnice s empírovým průčelím stal svatostánek muzikálu o kapacitě 960 míst. Zatím se tu hrál muzikál Golem, ale 25. dubna to bude poprvé, kdy se v Divadle Hybernia ukuteční koncert klasické hudby. Pražské jaro si zde udělá jakousi předehru k festivalu v podobě operního galavečera. Vystoupí na něm laureáti Mezinárodní hudební soutěže Antonína Dvořáka: polská sopranistka Agnieszka Bochanek-Osiecka, mezzosopranistka Eliška Weissová, tenorista Martin Šrejma a v Drážďanské Státní opeře nově angažovaný basista Lee Sang-Min z Jižní Koreje. Umělce bude doprovázet Karlovarský symfonický orchestr řízený dirigentem Státní opery Praha Františkem Drsem. Na programu jsou slavné operní árie Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Wolfganga Amadea Mozarta, Pietra Mascagniho, Umberta Giordana, Giacoma Pucciniho a Giuseppa Verdiho. Začátek ve 20 hodin. Vstupenky stojí od 250 do 400 Kč a je jich zatím dost!

O skladateli Jaromíru Weinbergerovi a jeho nejznámější opeře Švanda dudák se tu dost diskutovalo (viz 3. 4. příspěvek "Ještě k Zemlinského Křídovému kruhu" a následné komentáře). Dotyčný skladatel má letos 40. výročí úmrtí a nepovšimla si toho jen opavská opera, ale i cellista a inspirátor zajímavých hudebních projektů František Brikcius. A uspořádal ke zmíněnému výročí spolu s klavíristou Tomášem Víškem vlastní turné plné premiér.
I když byl Weinberger skladatelem spíše orchestrální a vokální hudby, Brikcius zařadil na program dvě premiéry jeho skladeb v nové úpravě pro cello s klavírem: Une Cantiléne jalouse a Colloque sentimental - Prelude d'apres la poeme de Paul Verlaine, obě z roku 1920. Dále je na programu Schulhoffova cellová sonáta, Lamento Jamese Simona v české premiéře a čerstvá novinka Ireny Kosíkové d - Fence pro violoncello a klavír (2007).
Weinberger Tour startuje ve Španělské synagoze v Praze 23. 4. a potrvá až do října, přičemž Brikcius s Víškem navštíví desítku českých měst (Praha, Brno, Teplice, Lidice, Terezín, Děčín, Nelahozeves, Boskovice, Břeclav, Mikulov).

Česká televize před časem zahájila zajímavý cyklus Soukromé století, komentované sestřihy ze starých rodinných filmových archivů - dnes bychom řekli z "domácího videa". Černobílé němé záběry všech těch strýčků a dětí na rodinných oslavách, záběry z domovů, dovolených a výletů by samy o sobě nebyly ničím výjimečným, ale to, jak se osudy těch lidí naplňují a uzavírají, jak procházejí válkami, převraty, jak emigrují, berou se a rozvádějí, či končí sebevraždou, to z těch letmých amatérských záběrů dělá poutavé příběhy.

Až do minulého týdne, kdy vyprávěl svůj příběh skladatel Václav Felix. Člověk nikoli neznámý a obyčejný, ale svého času významný exponent minulého režimu, jehož hudební dílo se hemží Leniny, Maruškami Kudeříkovými a podobnými agitkami. O rodině na snímcích jsme se nedozvěděli téměř nic, celé to bylo na téma já, moje kariéra a moje strana. Neuvěřitelné. Výjimku v sebestředném vyprávění tvořil jen "neposlušný tatínek" s politickým škraloupem, jehož se chtěl Václav veřejně zříct. Ten ve vzpomínkách hodně poutal jeho pozornost, nejspíš jako permanentní ohrožení jeho kariéry.

Václav Felix to dotáhl od 50. let, kdy začínal jako redaktor Hudebních rozhledů, postupně až na místopředsedu SČSKU (Svazu skladatelů, někdy přezdívaného "prodloužená ruka KSČ"), učil na AMU, v 70. letech se stal "zasloužilým umělcem." ("Dostal jsem ho až k padesátinám, " povzdechne si ukřivděně.) Přesto v dokumentu tvrdí: "Nikdy jsem nebyl velké zvíře, já netoužil mít tu moc, já se držel hudební fakulty." Jeho posluchači z AMU dodnes dávají k dobru historku, jak se Felix třídě pochlubil, že má dnes nadmíru sváteční den. Po dlouhém vyptávání a přemlouvání prozradil, že v jeho rodině došlo k radostné události - ne svatba, ani křtiny, ale jeho syn prý ten den vstoupil do komunistické strany. Stejně vypadal i jeho dokument o životě - koupající se zadky v plavkách u moře střídají prvomájové průvody a státní pohřby.

Osmašedesátý rok s ním nepohnul, byl s rodinou v Bulharsku: "Ani jsem nemohl nic podepisovat. Já měl z pekla štěstí," komentuje srpnové události. Normalizace byla podle něj tvrdá, "to byly tlaky nejsilnější, udržet se nebyla sranda," vzpomíná. Ale jeho hvězda, jak známo, právě v té době stoupala...
Asi nejvíce pro blaho lidstva vykonal mimo hudbu - svým objevem dosud neznámého motýla. Narazil na něj jako vášnivý entomolog přímo na letišti v Mongolsku, kam ho soudruzi poslali na služební cetu. Dnes se po něm jmenuje latinsky snad celý hmyzí druh. Zase jednou z pekla štěstí...

Jako epilog si neodpustím ocitovat ještě domácí scénku, jak se po revoluci rozešel s komunistickou stranou: "Už i Danuška mi říkala, to nemá význam platit dál ty příspěvky, já už byl taky otrávenej..." A dodává s typickou starostrukturní zhrzeností: "Teď už rozprodávám i tu svou sbírku motýlů."

Prodej vstupenek na největší festival klasické hudby u nás, Pražské jaro, je už v plném proudu. Když budete mít štěstí, pár hezkých koncertů mezi 12. květnem a 3. červnem, kdy festival poběží, ještě můžete ulovit...



celý článek najdete zde

Před časem proběhla tiskem vzrušující zpráva o objevu starého tisku Komenského Brány jazyků v jednom vídeňském antikvariátu. Originální tisk z roku 1654 zde objevil a také zakoupil Josef Koller z Uherského Brodu. Prodávající obchodník evidentně netušil, o co jde a o jakou částku se v té chvíli připravil. V Evropě existují pouze 2 exempláře této zdařilé učebnice latiny a oba máme nyní v Česku (druhý má Strahovská knihovna).
Mě na tom ovšem zaujal papír, kterým je kniha obalena. Pokud se nemýlím, je popsaný notami, tipla bych si na menzurální notaci, což by odpovídalo době možná i starší (ty "romby" v titulku berte s rezervou), ale zahlédla jsem to v TV jen krátce. Takže otázka zní - jaký hudební opus je na obálce? Je to součást knihy, její původní obal (i když proč by noty zdobily učebnici latiny?) a nebo nějaký list pergamenu ze starého vysloužilého svazku not, který posloužil, jako už tolikrát v minulosti, k jiným, veskrze praktickým účelům?

S hambou a pocity viny se po dvou týdnech vracím ke svému blogu, abych ještě něco málo podotkla na okraj Opery 2007. A s radostí koukám, jak jste si tu zatím krásně pokecali i beze mě a všechno už v komentářích dávno probrali, a to je moc fajn, že tu bylo docela živo.
Ještě jsem slibovala, že uvidím Švandu dudáka (od Jaromíra Weinbergera), no tak to nevyšlo, zase mi to překazil jeden hororový závěr pracovního týdne. Ale jak jsem slyšela, o moc jsem nepřišla, dle vyjádření jedné mé kolegyně, která se vzbudila až ve třetím dějství. Já jsem to tak trochu i tušila, když jediná věta, kterou Weinbergerovi věnuje Šíp ve své monografii Česká opera a její tvůrci zní: "Skladatelé další epochy už Tyla nechápali, čehož je odstrašujícím příkladem Weinbergerův Švanda dudák."

Naopak velmi osvěžujícím dojmem už od prvních taktů na mě zapůsobil Zemlinského Křídový kruh. Taková ta příjemná prvorepubliková moderna, tklivé sólo saxofonu nebo co jsem to zaslechla už v předehře, to mi bylo velice blízké a přitom neokoukané. Myslím si, že v repertoáru z počátku 20. století bude takových zajímavých a dobře stravitelných věcí víc, pohřbených dvěma vlnami světových válek a socialistickým realismem. A možná pro ně teď nastal vhodný čas, po sto letech už máme připravený sluch...

Příběh čínské dívky, kterou matka z bídy prodá do nevěstince, ale ona se díky svým mimořádným kvalitám nakonec stane ženou panovníka, je čistokrevná červená knihovna, ale na ty dvě hodiny nebo kolik to jako děj vystačí a člověk se rozhodně nenudí. Další potenciál skýtá exotické prostředí a možnost humorné nadsázky (zde režisírem Martinem Pacekem ne zcela využitá - inscenace Jihočeského divadla České Budějovice). Tomáš Hála v čele orchestru odvedl poctivý výkon, po hudební stránce jsem neměla nějaké pocity nedostatečnosti.

Faktem je, a v diskusi to už tady zaznělo, že tohle představení nebylo zdaleka tak dobře navštívené, jako ta předchozí. Možná diváky zmátl ten profláklý název Křídový kruh - nejspíš si řekli, jó, to bude asi zhudebnění té Brechtovy agitky Kavkazský křídový kruh, jak tam spolu soupeří dva kolchozy...

Ještě se vrátím k málo známému Verdiho Attilovi. Během představení jsem si vzpomněla na nedávný rozhovor s Dášou Peckovou v ONA Dnes, kde psala, že dělat Verdiho jí dnes už připadá zbytečné, že je Verdi a Rossini děsně povrchní. Zní to dost troufale, takhle pohřbívat dva operní klasiky, ale... vemte si Attilu. Celé je to jeden velký nacionalistický a neuvěřitelně patetický blábol, ty nekonečné uřvané sborové scény, jednou Římanů, pak Hunů či křesťanů, natrojených v historických kostýmech. Pořád samé jalové máchání vztyčených mečů a vlastenecké výzvy, ale žádný logický příběh, nic životného ( a to se režisér Tarant hodně snažil z toho něco vykřesat). Třeba takový příklad - k hlavní hrdince Odabelle se do hunského zajetí v Atllově táboře probije její milý Forest, ale namísto záchrany jí stropí žárlivou scénu a obviní ji ze zrady. Ona, aby dokázala, že zrádkyně není, připravuje Attilovu vraždu, pak ho ovšem zachrání před smrtí jedem, ale ne z lásky, ale jen pro to, aby jej vlastnoručně zapíchla dýkou (v Tarantově pojetí jej dokonce uškrtí šálou, křehotinka). Ještě jako hudba by to šlo, ale jinak je to naprosté muzeum, nic pro dnešního diváka. Sicilské nešpory na mně působily podobně.
Pecková tu svoji nechuť k Verdimu myslela ještě trochu jinak, spíš po hudební stránce, tak abych vás neošidila o její názor, budu ji citovat:
"Během let, co stojím na jevišti, vše prochází sítem a najednou si uvědomíte, že je, aspoň podle mého názoru, úplně zbytečné dělat Verdiho. A mnohem důležitější je dělat Wagnera, Mahlera, Strausse, Schönberga.
Italský repertoár jako Verdi nebo Rossini mi připadá tak strašně povrchní! Vezměte si z Wagnera jenom orchestrální doprovod: zpěváci tam vůbec nemusí být a muzika zní sama o sobě úžasně. Ale co vám zbude z Verdiho bez pěvecké linky? Nic to neřekne."
Ostatně o účinnosti Wagnera bez zpěváků se budeme moci přesvědčit letos na Pražském jaru, kde bude dirigent John Fiore dělat Ring beze slov.

Tenhle festival jsem dosud ignorovala. Nevím proč, ale přehlídka oblastních divadel mě nějak nelákala. Možná i kvůli tomu trochu obstarožnímu duchu "záslužné osvěty" - podívejte, jak se u nás na oblasti dělá dobrý Rigoletto. Možná i jo, ale když je ve stejné době v Praze narvaná sezóna skvělými koncerty, premiérami a světovými jmény, pak ta sláva trochu bledne.

Letos pořadatelé pustili mezi městská divadla i pár mladých souborů s neobvyklým repertoárem a taky se tu našlo pár méně hraných oper. O víkendu jsem byla na Verdiho Attilovi (Moravské divadlo Olomouc) a Ensemble Damian s dvěma Hanzlíkovými operami Kirké a Krvavá pavlač (barokní minimal). Hanzlík byl skvělý, něco jako Polívkův Šašek a královna v hudební verzi. Chystám se ještě na Weinbergerova Švandu dudáka (16.3.), Zemlinského Křídový kruh (18.3.) a na brněnský Ensemble opera diversa (17.3.) s minioperami Pavla Drábka a Ondřeje Kyase. O zmíněných autorech nevím nic, ale jejich díla s názvy jako Mluvící dobytek nebo Listonoš, Mortiérové a krytí plemenné kočky znějí slibně.

Festival jako takový má asi dobrou organizaci i plné sály (navzdory malé propagaci, z velké části sem chodí odborná veřejnost). Co by stálo za zamyšlení je docela děsná image. Dostala mě Radka Hrdinová, která v roli moderátorky vystoupila po fanfárách na jeviště a svůj děkovací projev sponzorům završila příslibem 3litrové láhve fernetu pro výherce divácké ankety. No, kdyby to byl Kmochův Kolín, tak proč ne... Je vskutku nutné oblažovat obecenstvo výstupy hudebních kritiček namísto nějaké Skarlandtové, Retkové nebo jiné profesionální moderátorky? Možná by se organizátoři mohli zamyslet i nad používáním rozverného loga festivalu - Jiránkova karikatura ječící tlusté subrety zdobí obálku programové brožury (v nevkusné kombinaci s hogo fogo křišťálovým lustrem a operní scénou) a je vyrytá i na festivalových cenách, žertovně nazvaných Libušky. Podobná legrace a lidová tvořivost dává festivalu ochotnický spolkový nádech. Ale na styl jsme si v Česku nikdy moc nepotrpěli.

Žen, které by se postavily do čela operního souboru není mnoho. U nás je v současnosti jediná. Řídit operní soubor není žádná romantika, ostatně její prosklená kancelář v zadním traktu Státní opery Praha je typickou pracovnou moderního manažera. Sedí v ní křehká rusovláska, kterou znám už od školy, kdy hrávala na starobylou violu da gamba. Na dveřích pracovny má vizitku se jménem jako vystřiženým z tajemných příběhů Harryho Pottera: dr. Ingeborg Žádná. Přečtěte si rozhovor.

Zamyšlení Olgy Heidingsfeldové nad urputně přežívající praxí výchovných koncertů.

Stalo se tradicí a součástí povinné školní docházky vzít čas od času žáky/studenty místo vyučování do koncertního sálu a vystavit je účinkům klasické hudby. Není snad generace, která by to nezažila. Rozpakuji se označovat takovéto události termínem výchovný koncert, trochu to zavání rákoskou či nápravným zařízením. Nicméně, zážitky z těchto „koncertů pro školy“ bývají tak hrůzyplné, že se dočkaly i beletristického zpracování (viz např. Viewegh: Výchova dívek v Čechách).

I v mých vzpomínkách figuruje protivná vřeštící úča, nepříjemní spolužáci, vysoká hladina hluku a jakýsi nešťastník, který se na pódiu ve Smetance snaží do toho všeho zpívat árii Lenského. To byl jeden z nejodpornějších rádoby hudebních zážitků, jaké mě kdy potkaly, a kdybych se měla rozhodovat jen podle něj, v životě už by mě nikdo na žádný koncert nedostal. Na gymplu to sice bylo snesitelnější, ale stejně: proč bych měla poslouchat, jak mi nějaký chytrolín před každou větou říká, co si o ní mám myslet?

Tohle je právě asi největší slabinou koncertů pro školy. V sále sedí pohromadě a) děti, které chodí do hudebky a nepotřebují, aby jim někdo sděloval, jak vypadá flétna a že symfonie má věty; b) děti, které sice nevědí nic o flétně ani o symfonii, ale taky jim to není třeba říkat, protože to vědět nechtějí; c) „šedá zóna“, děti, kterým by se to možná líbilo, ale za jiných okolností. Oslovit tyto tři skupiny současně je téměř nemožné. Podle mého názoru by maximálního možného výchovného cíle bylo dosaženo, kdyby si žáci ze skupiny b) zapamatovali tuto poučku: Až se stanete papaláši tak významnými, že se občas budete muset zúčastnit nějaké té "kultůrní akce" spojené s poslechem vážné hudby, neztrapňujte se tleskáním mezi větami. Na následném rautu vám pak bude chutnat o to víc.
Celý článek najdete zde

Známý filmový thriller Moucha s uhrančivým Jeffem Goldblumem se dočká zhudebnění. Příběh geniálního vědce, který se po jednom ze svých pokusů nechtěně mění v obří mouchu, se nyní bude hrát jako opera. To budou pane kostýmy, a jak asi zhudební tu oblíbenou scénu, kdy Goldblumovi explodují hnisem podebrané nehty a objeví se první muší drápy...
Operu píše autor filmové hudby k Mouše, skladatel Howard Shore, který má na svém kontě hudbu k dalším filmovým hitům jako Pán prstenu, Mlčení jehňátek, Philadelphia nebo Letec. Mouchu má nastudovat v příští sezóně pařížský Théâtre du Châtelet a po něm Los Angeles. Jako dirigent se novinky ujme Plácido Domingo. O díle se zatím nic podrobného neví, jen že si v něm zazpívá bas, tenor a mezzosoprán. Možná je to přirozený vývoj hlavní postavy - co říkáte? Od basu k tenkému bzučení...

Olga Heidingsfeldová napsala tuhle reportáž z tak trochu sportovního klání Českého národního symfonického orchestru:
Poslední únorový den (28.2.) jsem tak trochu neplánovaně vyslechla koncert Českého národního symfonického orchestru. Řídil Libor Pešek, dávali Mahlerovu Pátou.
ČNSO jsem naposledy slyšela před několika lety s Paulem Freemanem a bylo to takové nemastné neslané. Zato včerejší koncert s Peškem měl atmosféru a bylo příjemné vidět v Rudolfinu orchestr, který se netváří, jako že je to otrava - sedět tam a hrát. Patřím k obdivovatelům Libora Peška a jeho pojetí Mahlera by se mi bylo líbilo. Tady ovšem musím s výčtem pozitiv přestat, protože ani tato dirigentská legenda nedokázala zařídit, aby zvuk orchestru byl kompaktní. Jednotlivé sekce hrály izolovaně a kdyby to dávala televize jako sportovní přenos, komentátor by musel hlásit: „Zdá se, že lyrické smyčce nebudou stačit na agresivní žestě. Ale to už se nám o slovo hlásí nažhavená dřeva. A do hry ještě jistě promluví hlavní favorit, bicí“.
Při tomto stylu hry je pak každá nepřesnost či drobný problém jaksi mnohem slyšitelnější. A že jich tam bylo.
Ale abych jenom nehledala hnidy - velká smyčcová plocha v Adagiettu vyšla úžasně, až mrazilo (smyčce se tu kromě harfy neměly s kým prát). A ke konci se zlepšila i celková zvuková stránka, takže jsem si říkala, možná, že kdyby to teď vzali ještě jednou…
Aplaus byl ovšem velký a rozdalo se taky dost kytic. Nejvíc dostali hráči na žesťové nástroje (3), pak dirigent a smyčce (po 1), ostatní, pokud jsem si všimla, nic. Z toho by se dalo usoudit, že žestě vyhrály.


Koho tenhle první soukromý symfoňák v ČR blíže zajímá, může si přečíst rozhovor s jeho zakladatelem J. Hasenöhrlem "Všichni jsou KMČ" zde

Mezi hvězdami českého popu se rozhořel souboj o to, koho na základě diváckého hlasování vyšlou na pěveckou soutěž Eurovize. Zatímco mnozí mladší borci nad příležitostí vystoupit "na západě" ohrnuli nos, Helena Vondráčková využila "díry" ve stanovách, které neomezují horní věkovou hranici účastníků a hrdě ohlásila svou kandidaturu. Trochu mě děsí, jakou novou etapu své kariéry chce česká slavice tímto výbojem odstartovat. Zkouší už kde co - naposledy roli moderátorky nějaké šílené soutěžní show na Primě. S její prkennou "bezprostředností" a pohotovým humorem je to fakt dost tristní podívaná.
Nicméně jestli se do Eurovize probojuje, alespoň jednu cenu má jistou - pro nejstaršího účastníka. Nevěřím, že by ji ještě někdo další z Evropy trumfnul.

Hodně uvažuji o tom, že ještě do třetice půjdu na hokejovou operu Nagano do Stavovského divadla. Poslední 2 představení dávají ve středu 28. 2. a v úterý 6. 3., to je derniéra. Mám takové nejasné tušení, že podobně originální kousky mají teď v Praze na jistou dobu utrum.

A opravdu - jak mě správně upozorňujete v komentářích, derniéra je až 22. 3. Kdyby občas člověk obrátil o pár listů kalendáře víc, tak by na to přišel, že to tam má napsáno. Ostatně, už je to i pro mě opravdu poslední šance, protože obě předchozí, o nichž tu píšu, jsem samozřejmě nestihla. Takže se tam nejspíš všichni potkáme, co?

Já zatím ne, byla jsem tou dobou na horách, neb jarní prázdniny jsou pro rodiče všech školáků povinnou položkou, s tím se nedá nic dělat. Tak než to uvidím na vlastní oči, dávám prozatím k dobru alespoň tenhle článek.

Blížící se vystoupení Villazóna oslavila Věra Drápelová v sobotní Frontě ve velkém, zabral skoro tolik stránek jako senzační titul Šárky Záhrobské ve slalomu, a to už je co říct. Trochu mě pobavila formulací že na Villazónových vystoupeních se "publikum odvazuje jako na rockovém koncertu". Nevím, kolik rockových koncertů Věra Drápelová absolvovala a jakou má tedy představu o tom, co je to odvaz. Na ní osobně jsem žádný odvaz nezaznamenala, když tu naposledy zpíval, ale třeba nás teď překvapí. Villazóna rozhodně zbožňuje, protože superlativy v jeho případě nešetří: nejpozoruhodnější zjev z nové generace tenoristů, nejkrásnější tenorový hlas současnosti (cituje z Frankfurter Allgemeine Zeitung), ...dobyl svět jako Pavarotti nebo Domingo atd.atd.
Já nevím, jestli je to opravdu o tolik lepší hlas než třeba Calleja, který tu byl nedávno. Možná nebýt toho Dominga, který mu napomohl v začátku jeho kariéry a dodnes působí jako dobrá marketingová značka - hleďte, můj nástupce - možná by na tom byl se slávou stejně jako tenor z Malty, jak si Calleja říká.
Aniž bych nějak chtěla zpochybňovat kvality, které Villazón nesporně má, a publikum si umí hezky omotat kolem prstu, nevidím v něm tak jednoznačného lídra celé pěvecké generace. Okna Obecňáku se tedy pod jeho hlasem netřásla (i když jsem ho v medailónu před 2 lety označila jako silný, na desce to tak vypadalo), má spíše subtilní a technicky dokonale zvládnutý hlas, dojem dělá výraznou hereckou akcí a ochotou vtipkovat, bavit lidi. Což je celkem fajn.
Jako děsný kýč působí jeho historky ze životopisu, kterými krmí novináře. Minule to byly desky v zaprášených krabicích, jejichž objev změnil jeho život a také dramatická scénka na svatbě, kdy mu jeho snoubenka zakázala dělat profesora historie místo nejisté operní kariéry. Nyní se dozvídáme, že se pod dojmem Mahátmy Gándhího chtěl stát ve 12 letech mnichem... No, to je u extroverta se silnými komediálními sklony fakt k popukání. Ale co naděláme, psát se něco musí. To už poctivější je americká mezzosopranistka Jennifer Larmore, která asi dvacet let novináře oblažuje stále stejnou historkou, jak svým zpěvem obměkčila celníky, když je s manželem zatkli na letišti s větším obnosem peněz v hotovosti.
Ale jeden rekord u nás už Villazón má: je to asi nejdelší doba platnosti vstupenek na jeho koncert. Diváci, kteří si je zakoupili loni na jaře, kdy měl přijet, ale nevyšlo mu to, vydrželi na Mistrův odložený koncert čekat skoro celý rok a nikdo prý lístky za tu dobu nevracel. Tedy - doufám, že šly vrátit...?

Na nějakém francouzském vaudevillu, Dámský krejčí se to jmenuje (Georges Feydeau). Herci se překonávali, lidi se řezali smíchy, ale já nějak nevím - u komické opery takové ty lehké syžety o záletných pánech a paničkách, jak se všichni podvádějí se všemi a vydávají se za někoho jiného, tam mi to tak nevadí, protože ta hudba, zvláště je-li geniální, to slabé libreto zvedne, vynahradí ten nedostatek "duševních podnětů". Ale tahle fraška bez hudby, to mi nějak připadalo jako ztráta času.
Herci dobří - Radek Holub, Mahulena Bočanová, Zuzana Norisová, Jaromír Dulava nebo Ondřej Sokol v hlavní roli, kterého zatím na rozdíl od předchozích neznáme z TV. Absolutně nejlepší ale byly kostýmy (Nina A. Sillmark), ty nádherné šatičky, co měly slečny na sobě, by v jakémkoliv butiku šly na dračku. No - ne nadarmo se to jmenuje Dámský krejčí.

Ministryně kultury vydržela v křesle asi týden. Zaskočilo ji, chudinku, že ve vysoké politice, kam ji lidovci katapultovali, existují politické tlaky. Při vší úctě a sympatiích k paní režisérce - naivní lidé do vysokých postů nepatří. Když si vzpomenu, jak jí svého času vykradl byt jeden mladistvý delikvent, o němž léta točila dokument, vzala ho pod svou střechu a pak jen zírala, čeho je schopen, říkám si, že to s ministerstvem ještě nedopadlo tak špatně. Co kdyby probůh pár let opravdu úřadovala...

O ministerstvo kultury není mezi politickými stranami valný zájem - žádná moc, žádné prachy, rozpočet spíš pro ostudu. Možná proto politici post ministra kultury ponechávají blahosklonně umělcům, kterých se tu už vystřídala celá šňůra. (Jejich chaotický výběr vystihl K. Steigerwald v anekdotě, která prý v posledních týdnech kolovala mezi uměleckou elitou: "Vypni si mobil, už zas hledají ministra kultury").

Jak víme, výsledky uměleckého vládnutí byly tristní, dotyční nepomohli ani kultuře ani sobě a jejich osobní prestiž - byla-li předtím jaká - v době výkonu funkce zpuchřela a oloupala se jako fasády jimi spravovaných památek. Nový ministr si do vlády odskočil ze senátu, po dlouhé době první politik. Uvidíme, jak se osvědčí. (Asi ty mobily fakt všichni vypnuli.)

Jediným skutečným zájemcem o práci na tomhle ministerstvu zůstává jenom ten zlořečený Formánek, kterého za náměstka nikdo nechce, ale on by tak potřeboval dotáhnout zbourání těch pár památek, kde mají stát Billy a nová obchodní centra...

Hysterie kolem Karla Svobody v tisku vrcholí a tak asi není důvod přikládat další polínka pod kotel. Bez ohledu na žánr a vkus, který mám někde jinde, musím přiznat, že to byl jeden z mála profíků, kteří ještě uměli psát MELODIE. Velké, zapamatovatelné, skutečné melodie, kdykoliv je do něčeho potřeboval. A to se dnes ani v popíku tak často nevidí.
Mám strašně ráda třeba Hapku, ale kolikrát se ve filmové hudbě a i na posledních albech opakoval, sám sebe vykrádal. Je těžké vymýšlet stále nové, krásné, dojemné nebo patetické melodie, v jakémkoliv žánru, proto už to skladatelé nedělají.
Stejně mi připadá, že těch dobrovolně odchozích umělců je v poslední době nějak moc. Hrabal, Vimr, Brabec, Lébl, Tigrid, Brodský, a to je sotva půlka, co si tak letmo vybavím. A teď další blesková zpráva o spisovatelce Ivě Hercíkové, která se v sobotu oběsila. To už je jak epidemie.

No, našlápnuto na to má slušně - soudě podle jeho pražského vystoupení. Kritika ho srovnává dokonce s Carusem, prý podle barvy hlasu, což je trochu ošemetný kompliment, když si vybavíme ty staré ječivé nahrávky na šelakových deskách.

Tenor z Malty, jak se Josephu Callejovi říká (a vyslovuje se skutečně maltsky Kaleja, ne španělsky Kalecha), vystoupil s orchestrem FOK v Obecním domě 10.1. na pozvání agentury Nachtigall Artists. Je mu teprve 29, má už ženu a dvě děti (ti zpěváci s tím nijak neotálejí, všimli jste si?) a za sebou má desetiletou strmou kariéru korunovanou úspěchy v Covent Garden, Metropolitní opeře, Vídeňské státní opeře, v Berlíně, Salcburku atd.

Mám slabost pro světlé italské tenory a už v ukázce ze zkoušky, kterou jsem zahlídla v televizních zprávách, se mi zdál hodně zajímavý. Nicméně první půlka koncertu byla spíš průměrná, Bizet, Massenet, Verdi - vcelku korektní, ale dojem matný, s lidma to nic moc nedělalo. Měl tendenci občas zpívat malinko nad tónem. Trochu ho handicapoval také nevýrazný zjev, je to takový malý, všední chlápek, ani tlustý ani tenký, znáte to...

Teprve po přestávce se uvolnil a začal předvádět neuvěřitelnou techniku, smělé skoky do výšek s naprostou jistotou a pevností hlasu i dojímavou barvu (Donizetti - Lagrima, Gounod - Romeo, Pietri, Leoncavallo - Mattinata). Najednou bylo publikum jeho, vysloužil si obrovské sympatie a ovace, asi čtyřikrát musel přidávat. Myslím, že si pražský debut může odškrtnout jako velmi úspěšný večer.

I když, jak řekla jedna posluchačka o přestávce: Na Pavarottiho stejně nikdo nemá...

Vladimír Just si povšimnul, že z veřejnoprávních médií zmizela kritika a komentáře. Ve svém článku Česká televize nemá ráda názor (poslední Kavárna MF Dnes loňského roku) si všímá, jak postupně z obrazovky vymizela publicistika zaměřená na kritiku (v politice i kultuře) a jak se kulturní pořady vyvíjejí směrem k PR: upozorňují na tipy, novinky a jiné události, které propagují, ale zpětně nereflektují. To samozřejmě není nic nového, stejně se to děje i v novinách a časopisech, kde o sdělování zážitků z nějakého koncertu už nikdo nestojí.

Zaujalo mě, že mezi takovými "promo" pořady Just jmenoval i Kulturu.cz, na níž jsem v začátku párkrát spolupracovala. Zejména se trefuje do její rubriky Kritická židle. Píše: To se posadíte ve studiu na židli , předloží vám vzorně "vyvážené" zadání "co vás v poslední době nejvíc naštvalo a co vás nejvíc potěšilo", dají vám na to minutu či dvě (můžete samozřejmě mluvit i dvacet minut, ale víc než dvě minuty z toho stejně nezbudou). Na židli pak při vysílání nesedí kritik, nýbrž sádrový trpaslík.

Musím říct, že to docela trefil, i když nemohu přidat vlastní zkušenost, poněvadž do téhle kritické židle mně nikdo nedostane. Stačilo mi vidět R. Hrdinovou, jak se na potítku snažila zkritizovat Nekvasilovu Prodanou nevěstu, a i když by jí to za jiných okolností šlo rovnou od srdce, tady odříkala způsobně do kamery naučené věty a působila opravdu gypsově. Čímž neříkám, že by se jiným včetně mně na jejím místě vedlo lépe.

Na druhé straně zrušená Katovna, jíž Just svého času vévodil, také nebyla právě vzrušující podívanou. Za což nemohl ani tak Just nebo jeho hosté, ale spíš televizí nedotažemá tradičně slabá koncepce pořadu. Posadit do studia pár dědků a zapnout na 20 minut kamery, z toho nemohlo vylézt nic víc než terč budoucích vtípků a parodií na podobný druh pořadů. A ČT si tímhle lacino plnila 2. program "pro náročné" po celá 90. léta.

Slušně rozjetý blog mi lednu zbrzdila dvojitá nemoc v rodině, dokonce jsem strávila několik dní se synem na infekci na Bulovce. A mohu k tomu říct jediné - o českém zdravotnictví jsem nikdy neměla iluze, ale že to někde pořád ještě vypadá TAKHLE, až tak humusovitě, jsem fakt netušila. Že kolují hračky napříč infekčním oddělením, že leží na pokojích různé diagnózy společně a že všichni mají také společné WC, které slouží zároveň jako sklad nočníků, bažantů a šampusek, nijak zvlášť voňavých, to nikoho nevzrušuje. Hlavně že je celá ta bída maskovaná veselými čmáranicemi na stěnách a rozvěšenými plyšáky po chodbách - mimojiné další skvělé lapače prachu a špíny - to aby se tu dětem líbilo.

Nechápu, jak v něčem takovém mohou pracovat doktoři, kteří si jinak doma v soukromí potrpí na moderní design, hezká autíčka a stylové chaty. Já bych asi v takovém prostředí nepracovala. Ještě zajímavější mi přijde poznatek, že zatímco zdravotní pojišťovny si z nějakých 3 % všech peněz, co jimi protečou, dokázaly postavit ty pověstné paláce a zajistit svým zaměstnancům úroveň, v nemocnicích, kde zpravidla těch zbývajících 97% peněz skončí, není vidět nic. Bulovka je momentálně tak někde kolem roku 1960.
Kluka jsem odsud na reverz vytáhla, ten zápal plic, co tam chytil, už jsme doma s antibiotiky zvládli. A jako prémie za to všechno se konečně umoudřilo i počasí a začalo sněžit, jak v lednu má. Takže: konečně už zase normální stav. Co si přát víc?

Tak tohle je nejvtipnější plakát Státní opery Praha za posledních několik sezón. Gratuluji!
On i syžet opery bude docela zajímavý - dívka, která se zbaví prsou, protože má už dost své podřízené role ženy v domácnosti, nebo staří mládenci, kteří musejí rodit děti - to bude panečku soustíčko pro feministky.
Premiéra bude 22. 2. 2007

V sobotní MF Dnes se Mirka Spáčilová v rozhovoru zeptala Miloše Formana, zda by ještě dělal Dalibora, kdyby se mu vedení Národního divadla pokorně omluvilo a požádalo jej o to. Forman sarkasticky odpověděl:
"Kdyby se mi podařilo vybičovat se znovu k nadšení, které k takovému projektu nutně potřebujete, tak bych si to asi nejprve vyzkoušel někde v nenápadném ústraní, kde na vás nikdo neječí a neklepe vás přes prsty dřív, než odevzdáte hotovou práci. Třeba v Metropolitní opeře v New Yorku, kde o tuto inscenaci mají dojemný zájem, nebo ve Valencii ve Španělsku, kde projevili zájem ještě dojemnější. Teprve potom bych se odvážil ji přivézt na nábřeží."
Velmi výstižné! Forman tak naráží na trapnou epizodu ND za Srstkova ředitelování, kdy se na jeho koncepci Dalibora vrhli oponenti z uměleckých kruhů a kritici již v době příprav inscenace. Forman tehdy odstoupil od projektu. Zpět do ND jej přivedl až Daniel Dvořák, k práci na jazzové opeře Suchého a Šlitra Dobře placená procházka, která se v lednu začne zkoušet a v dubnu má premiéru. Projekt vypadá slibně: podílet se budou i Formanovic dvojčata, řada známých zpěváků z neoperního světa a dirigent Libor Pešek, což je nejlepší varianta pro tenhle druh hudby, jakou mohli zvolit. Až se Formanovo účinkování na první scéně synergicky propojí s českou premiérou filmu Goya, bude to slušný zápočet pro ND. Který ředitel asi slízne smetanu?

Prima uvedla sestřih z příprav na novoroční prezidentský projev. Pan prezident, jak je jeho zvykem, do toho štábu dost kecal a mimojiné se mu nelíbila přílišná délka fanfár z Libuše. Na jednom záběru byl vidět už dost zpruzený mluvčí Hájek, jak říká: "ty fanfáry ale takhle přesně trvají" a Klaus na to: "Tak se musí zkrátit."
Škoda, že se ti dva se Smetanou nepotkali, možná by mu jeho veličenstvo také vytklo "příliš mnoho not", jako se to kdysi stalo Mozartovi.

V prosinci do českých médií pronikla zpráva, že se v Rakousku měly najít jedna až dvě anonymní skladby, které mohou být ve skutečnosti Mozartovými díly. Nedalo mi to, abych se nezeptala přímo u zdroje - naší rakouské dopisovatelky Vlasty Reittererové, co se o tom píše ve Vídni. Zde máte její bleskovou odpověď a tudíž i první letošní díl Rakouského deníku Vlasty Reittererové, na který - jak doufám - se můžeme těšit i v tomto roce.
Vlasta píše: Myslím, že není důvod k velkému vzrušení. Píšu to tak, jak to vyšlo v "Die Presse" 28.12.: "Právě čtyři dny před koncem Mozartova roku se v Salcburku vynořila dosud neznámá klavírní skladbička, kterou možná zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart, mezi svým šestým a osmým rokem. Podle údajů ORF se dotyčné Allegro zachovalo v notovém svazku, který byl před několika měsíci nabídnut neznámým majitelem archiváři salcburské arcidiecéze. Svazek sestavili za Mozartova života salcburští učitelé klavíru. Vedle několika anonymních skladeb se zde nalézá také skladba, nadepsaná "Allegro di Wolfgango Mozart". Tento pátek [tedy 29.12.] má být domnělá senzace poprvé představena veřejnosti. Říká se, že by i jedna z dalších skladeb svazku mohla být od Mozarta."
Prakticky stejně formulovanou zprávičku má Der Standard 28.12., - píše že "s nejvyšší pravděpodobností", "na základě zevrubného zkoumání se přiklánějí k domněnce" a připouštějí "možné" autorství i dalšího kousku. "V pátek 29. prosince v 11 hodin bude faksimile poprvé představeno veřejně v rytířském sále salcburské rezidence. Na cembalo ji zahraje Florian Birsak." Tam jsem sice nejela, ale dále je k tomu komentář účastníka tohoto matiné, badatele Rudolfa Angermüllera.
celý článek