Spící krasavice oživne na scéně SOP
23.01. 2010 16:07
Již dnes večer uvidíme premiéru baletu P.I. Čajkovského Spící krasavice, kterou Státní opera Praha uvádí v choreografii Yourie Vámose.
Spící krasavice stojí v Čajkovského trojce slavných baletů (s Louskáčkem a Labutím jezerem) údajně nejvýše, sám Petr Iljič o ní v dopise své mecenášce paní von Meck napsal: „Mám dojem, že hudba tohoto baletu patří k mým nejlepším dílům. se v dopise.
Pohádku o zakleté princezně, Šípkové Růžence, kombinuje choreograf Youri Vámos s dalším příběhem ztracené carské dcery Anastazie. Inpiroval se skutečným příběhem dívky jménem Anna Andersonová, která žila v utkvělé představě, že je nejmladší dcerou popraveného cara Mikuláše II. a tudíž jedinou přeživší dědičkou rodu. Podobným způsobem spojil Vámos veleúspěšného Louskáčka v ND s novelou Charlese Dickense Vánoční koleda. Vámos je mezi významnými evropskými choreografy uznáván jako nejlepší choreografický vypravěč příběhů, soustřeďuje se na celovečerní dějové balety s klasickými náměty, které novými tanečními prvky obohacuje jemnější psychologické nuance postav. Ve Státní opeře se navíc potká se svým dvorním scénografem Michaelem Scottem, u nás známým také z Louskáčka. Takže se máme jistě na co těšit.
Balet s orchestrem nastudoval dirigent Pabl Šnajdr. V tanečních sólech uvidíme P.Ďumbalu, M.Šebora, P. Ďumbalovou, A. Spáčilovou, Anastázii tančí Andreu Kramešovou j.h., Rebeccu King, Annu Ščekalevu ad.
Spící krasavice stojí v Čajkovského trojce slavných baletů (s Louskáčkem a Labutím jezerem) údajně nejvýše, sám Petr Iljič o ní v dopise své mecenášce paní von Meck napsal: „Mám dojem, že hudba tohoto baletu patří k mým nejlepším dílům. se v dopise.
Pohádku o zakleté princezně, Šípkové Růžence, kombinuje choreograf Youri Vámos s dalším příběhem ztracené carské dcery Anastazie. Inpiroval se skutečným příběhem dívky jménem Anna Andersonová, která žila v utkvělé představě, že je nejmladší dcerou popraveného cara Mikuláše II. a tudíž jedinou přeživší dědičkou rodu. Podobným způsobem spojil Vámos veleúspěšného Louskáčka v ND s novelou Charlese Dickense Vánoční koleda. Vámos je mezi významnými evropskými choreografy uznáván jako nejlepší choreografický vypravěč příběhů, soustřeďuje se na celovečerní dějové balety s klasickými náměty, které novými tanečními prvky obohacuje jemnější psychologické nuance postav. Ve Státní opeře se navíc potká se svým dvorním scénografem Michaelem Scottem, u nás známým také z Louskáčka. Takže se máme jistě na co těšit.
0 Comments
Chopinův festival slaví půl století
12.08. 2009 21:13
Jen pár šťastých dní strávených Chopinem ve světoznámých Mariánských lázních stačilo k tomu, aby zde vznikla na památku této návštěvy v roce 1959 česká Chopinova společnost a s ní klavírní festival. Jubilejní 50. ročník právě zítra 13.8. začíná.
V úvodním koncertu vystoupí Ivan Klánský, který vedl festival a loni předal žezlo svým nástupcům - klavíristovi Martinu Kasíkovi a Ondřeji Valentovi. Klánský zahraje Chopinův Koncert č. 2 pro klavír a orchestr f moll se Západočeským symfonickým orchestrem pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera.
Dokonale romantický večer přinese ještě Dvořákův Karneval a Mendelsohnovu 3. symfonii Skotskou. Častými hosty festivalu budu letos Poláci. Hned následujícího dne můžeme slyšet Varšavské klavírní trio s Haydnem, Chopinem a Beethovenem, sobotní matiné bude patřit Lukaszovi Trepczynskému, slavnostní závěrečný večer bude zase patřit polskému dirigentovi Lukaszovi Borowiczovi, který provede Eroicu a Chopinů 1. koncert s francouzským klavíristou Julienem Quentinem.
Z dalších klavírních osobností přijedou Martha Noguera z Argentiny, Avan Yu z Kanady nebo Kevin Kenner z USA. Také na domácí osobnosti se můžeme těšit, např. Goldbergovy variace v podání Romana Patočky, Jakuba Fišera a Jiřího Bárty, Kvarteto Pavla Hase, Bennewitzovo kvarteto ad. Jedním z vrcholů festivalu bude Mozartovo Requiem ke 160. výročí úmrtí Mozarta interpretované festivalovým orchestrem a sborem a pěvci Barborou Pernou, Kateřinou Jalovcovou,Tomášem Kořínkem a Zdeňkem Plechem.
Festival potrvá do 22. 8. Podrobnější informace na http://www.chopinfestival.cz/
P.S.: A teď méně formální info - na tenhle festival se chystám a dost se těším, protože mi celé roky unikal kvůli souběžné akci Mladé pódium v Karlových varech, na které jsem byla zaháčkovaná pořadatelsky, takže jsem se do Mariánek nikdy nedostala, i když to bylo co by kamenem dohodil a hosté obou festivalů mez nimi úspěšně migrovali.
Takže až se vrátím, napíšu dojmy. První velmi příznivý dojem už mám z webové stránky festivalu - zvláště z rubriky Oficiální bar :-). Oficiální dopravce, ubytování apod., to už známe z různých festivalů, ale bar je alespoň pro mne příjemné překvapení...
P.S.: A teď méně formální info - na tenhle festival se chystám a dost se těším, protože mi celé roky unikal kvůli souběžné akci Mladé pódium v Karlových varech, na které jsem byla zaháčkovaná pořadatelsky, takže jsem se do Mariánek nikdy nedostala, i když to bylo co by kamenem dohodil a hosté obou festivalů mez nimi úspěšně migrovali.
Takže až se vrátím, napíšu dojmy. První velmi příznivý dojem už mám z webové stránky festivalu - zvláště z rubriky Oficiální bar :-). Oficiální dopravce, ubytování apod., to už známe z různých festivalů, ale bar je alespoň pro mne příjemné překvapení...
Otello na Pražském jaru
26.05. 2009 17:56
Státní opera Praha přispěje k letošnímu festivalu Pražské jaro obnovenou premiérou Verdiho Otella z roku 1991, kterou uvede ve čtvrtek 28.5. od 19. hodin.
Foto Karel Kouba
Když se Otello hrál ve Státní opeře, tehdy ještě Novém německém divadle, poprvé (1911), byl u toho slavný rakouský tenorista, šumperský rodák, Leo Slezak, a byl jediný, kterému dovolili v německy nastudované inscenaci zpívat italsky. Jako host Slezak nechyběl (navzdory svému americkému angažmá v Met) ani v druhém nastudování z roku 1924 pod taktovkou dirigenta a skladatele Alexandera Zemlinského, ba ani v tom třetím z roku 1928, které dirigoval Hans Wilhelm Steinberg, známý premiérováním Schönberga, Weberna a také jeden z mála hudebníků, kteří otiskli svou hvězdu na hollywoodský chodník slávy.
K legendárním uvedením Otella ve Státní opeře patřilo také zdejší hostování Komické opery Berlín na Pražském jaru 1962 pod taktovkou Kurta Masura a v režii Waltera Felsensteina s Annou Schlemm jako Desdemonou.
Tolik jen na okraj k tradici a historii jedné pražské scény, jejíž smysl a existenci dnešní současníci řeší coby věc nejasnou...
Otello, kterého máme možnost vidět nyní na Pražském jaru, je obnovenou premiérou mimořádně úspěšné inscenace z roku 1991, na níž se v tehdy již autonomním Smetanově divadle podíleli dirigent Martin Turnovský a švýcarský režisér Dominik Neuner (o rok později zde uvedl neméně úspěšnou Straussovu Salome). Do derniéry v roce 1998 se uskutečnilo 60 repríz této inscenace. Z původního pěveckého obsazení (Leo Marian Vodička, Zora Jehličková ad.) už zůstali Ivan Kusnjer a Richard Haan (Jago), v roli Otella se budou střídat Efe Kislali, Sergej Ljadov, Desdemonu zpívá Anda-Louise Bogza, Christina Vasileva, Marina Vyskvorkina ad.
Současnou obnovenou premiéru nastudoval podle Neunerovy režijní koncepce Lubor Cukr, orchestru se ujal německý dirigent Heiko Mathias Förster, který spolupracuje s pěvci světového renomé jako jsou José Cura, Angela Gheorghiu, Rolando Villazón, Joseph Calleja, Elina Garanča nebo Barbara Fritolli.
28. a 30. 5. 2009, Státní opera Praha, 19.00
červnové reprízy: 4., 7., 12., 17. 6. 2009
Foto Karel Kouba
K legendárním uvedením Otella ve Státní opeře patřilo také zdejší hostování Komické opery Berlín na Pražském jaru 1962 pod taktovkou Kurta Masura a v režii Waltera Felsensteina s Annou Schlemm jako Desdemonou.
Otello, kterého máme možnost vidět nyní na Pražském jaru, je obnovenou premiérou mimořádně úspěšné inscenace z roku 1991, na níž se v tehdy již autonomním Smetanově divadle podíleli dirigent Martin Turnovský a švýcarský režisér Dominik Neuner (o rok později zde uvedl neméně úspěšnou Straussovu Salome). Do derniéry v roce 1998 se uskutečnilo 60 repríz této inscenace. Z původního pěveckého obsazení (Leo Marian Vodička, Zora Jehličková ad.) už zůstali Ivan Kusnjer a Richard Haan (Jago), v roli Otella se budou střídat Efe Kislali, Sergej Ljadov, Desdemonu zpívá Anda-Louise Bogza, Christina Vasileva, Marina Vyskvorkina ad.
Současnou obnovenou premiéru nastudoval podle Neunerovy režijní koncepce Lubor Cukr, orchestru se ujal německý dirigent Heiko Mathias Förster, který spolupracuje s pěvci světového renomé jako jsou José Cura, Angela Gheorghiu, Rolando Villazón, Joseph Calleja, Elina Garanča nebo Barbara Fritolli.
28. a 30. 5. 2009, Státní opera Praha, 19.00
červnové reprízy: 4., 7., 12., 17. 6. 2009
Juan Diego Flórez: muž s laserovým hlasem
15.05. 2009 23:07
V Praze se dnes představil další z latinoamerické líhně světových tenorů - peruánský tenorista Juan Diego Flórez zazpíval v pátek 15. 5. v Rudolfinu.
"... a ještě tu na nás celou dobu řve mrňavý (sic!) Mexičan."
hláška z publika
Flórez je přírodní úkaz - zazpívá bez problémů jakoukoliv výšku, jeho světlý tenor je neuvěřitelně lehký a pohyblivý, může si dovolit jakékoli skoky či složité ozdoby, ale přitom je nesmírně průrazný. Když nasadí vysoký tón, čekáte praskání žárovek v lustru. Zkrátka - přesný a výkonný jako laser. Jeho pražské vystoupení přineslo árie Belliniho, Rossiniho, Gounoda a Donizettiho, které trochu stereotypně střídaly operní předehry - sinfonie. Mimochodem střižené jak podle kopíráku jedna vedle druhé. Říkala jsem si, jak jsme jako operní obecenstvo vlastně nenároční, když nám stačí pár veselých zrychlujících se motivů a nakonec hlavně ty kila s činely...
Ale zpět k Flórezovi. Drobný tenorista (postavou připomíná Sarkyho) je jistě pozoruhodný talent, všimly si ho již všechny světové scény, ve svých 36 letech se honosí titulem "král vysokých cé". Někoho jeho technicky dokonalý zpěv uvádí v nadšené vytržení (v Praze měl standing ovation), já musím přiznat, že mně s tím nedostal. Nemá charisma, neupoutává jako Villazón, nedojímá jako Domingo. Jeho výkon je spíše atletický. (Pamatujete na film Tajemství hradu v Karpatech? Tak on je jak ten zpívající hrabě Teleke z Tölökö.)
Koncert patřil k ostře sledovaným vrcholům Pražského jara, mezi hosty byla řada politiků, diplomatů, zkrátka smetánka. Flórez zpíval za doprovodu Pražské komorní filharmonie (dir. Christopher Franklin), která si tak může udělat další zářez za spolupráci se světovou operní třídou.
"... a ještě tu na nás celou dobu řve mrňavý (sic!) Mexičan."
hláška z publika
Flórez je přírodní úkaz - zazpívá bez problémů jakoukoliv výšku, jeho světlý tenor je neuvěřitelně lehký a pohyblivý, může si dovolit jakékoli skoky či složité ozdoby, ale přitom je nesmírně průrazný. Když nasadí vysoký tón, čekáte praskání žárovek v lustru. Zkrátka - přesný a výkonný jako laser. Jeho pražské vystoupení přineslo árie Belliniho, Rossiniho, Gounoda a Donizettiho, které trochu stereotypně střídaly operní předehry - sinfonie. Mimochodem střižené jak podle kopíráku jedna vedle druhé. Říkala jsem si, jak jsme jako operní obecenstvo vlastně nenároční, když nám stačí pár veselých zrychlujících se motivů a nakonec hlavně ty kila s činely...
Ale zpět k Flórezovi. Drobný tenorista (postavou připomíná Sarkyho) je jistě pozoruhodný talent, všimly si ho již všechny světové scény, ve svých 36 letech se honosí titulem "král vysokých cé". Někoho jeho technicky dokonalý zpěv uvádí v nadšené vytržení (v Praze měl standing ovation), já musím přiznat, že mně s tím nedostal. Nemá charisma, neupoutává jako Villazón, nedojímá jako Domingo. Jeho výkon je spíše atletický. (Pamatujete na film Tajemství hradu v Karpatech? Tak on je jak ten zpívající hrabě Teleke z Tölökö.)
Koncert patřil k ostře sledovaným vrcholům Pražského jara, mezi hosty byla řada politiků, diplomatů, zkrátka smetánka. Flórez zpíval za doprovodu Pražské komorní filharmonie (dir. Christopher Franklin), která si tak může udělat další zářez za spolupráci se světovou operní třídou.
Pražské jaro nebo Eurosong?
13.05. 2009 08:40
Hudba na jedničce, hudba na dvojce. Česká televize vysílala v úterý v hlavním vysílacím čase samou hudbu. Něco takového tu nebylo od série státních pohřbů sovětských generálních tajemníků v 80. letech. Tentokrát měla hudba v programu ČT lepší opodstatnění - na druhém kanále běželo zahájení Pražského jara, na jedničce mu konkuroval přímý přenos Eurosongu z Moskvy. SOČR s Mou vlastí na zahájení nebyl až takový trhák, takže se přiznám, že jsem čas od času surfovala po kanálech. Výsledkem byla docela pestrá koláž absurdních výstupů. Gipsy.cz jsem sice prošvihla, ale zato mi do Českých luhů a hájů vstoupil arménský pop ( tedy žánr, ne ten duchovní) prezentovaný jakousi cirkusovou verzí souboru národních písní a tanců. Svými exotickými zpěvy v angličtině se snažil předstírat, že má něco společného s Evropou a songem. A takových tam byly tucty. Bída, nuda, děs. Myslím, že slušná kapela, jako jsou Gipsy, nemá na takové estrádě vůbec co pohledávat.
Dvojka mezitím servírovala klišé v opačném gardu. Když jsem přepla poprvé, bežel v pauze koncertu další z řady korektních festivalových dokumentů, které se jistě líbí zadavatelům a možná nejtvrdšímu jádru konzervativních diváků, ale málokdy jdou nad rámec úhledně seřazených informací a povrchních vstupů hostujících hvězd, z nichž lezou většinou jen fráze. Je zvláštní, proč se klasické hudbě vyhýbá dobrá publicistika jako čert kříži.
Když jsem přepla podruhé, pronášel tam Lukáš Hurník právě jakési eko-bio-krizo-zamyšlení nad hudbou českých klasiků, které oslovoval s očima upřenýma k noční obloze, zřejmě do hudebního nebe... To už se fakt v ČT asi někdo zbláznil.
Kdyby takhle vypadal mediální obraz festivalu v Cannes, taky je asi nikdo nebude brát vážně. O to příjemnější překvapení toho večera přinesla komerční Nova Cinema: Pravidla moštárny ve skvělém hereckém obsazení.
Dvojka mezitím servírovala klišé v opačném gardu. Když jsem přepla poprvé, bežel v pauze koncertu další z řady korektních festivalových dokumentů, které se jistě líbí zadavatelům a možná nejtvrdšímu jádru konzervativních diváků, ale málokdy jdou nad rámec úhledně seřazených informací a povrchních vstupů hostujících hvězd, z nichž lezou většinou jen fráze. Je zvláštní, proč se klasické hudbě vyhýbá dobrá publicistika jako čert kříži.
Když jsem přepla podruhé, pronášel tam Lukáš Hurník právě jakési eko-bio-krizo-zamyšlení nad hudbou českých klasiků, které oslovoval s očima upřenýma k noční obloze, zřejmě do hudebního nebe... To už se fakt v ČT asi někdo zbláznil.
Kdyby takhle vypadal mediální obraz festivalu v Cannes, taky je asi nikdo nebude brát vážně. O to příjemnější překvapení toho večera přinesla komerční Nova Cinema: Pravidla moštárny ve skvělém hereckém obsazení.
Ministrem kultury bude skladatel. Nomenklaturní
07.05. 2009 21:21
Pořád na to hudebníci čekali, až po všech hercích, spisovatelích, divadelnících a nebo jen úřednících stane v čele ministerstva kultury také hudebník. Teď se mohou konečně ambice muzikantů naplnit v osobě skladatele Václava Riedlbaucha, nominovaného do vlády socialisty. Žádné nadšení a jásot ho ale z hudební obce nevítá. Naopak se členové Unie orchestrálních hráčů na stránkách Lidových novin rozpomněli, kterak před dvaceti lety v listopadu držel coby šéf opery Národního divadla klíče od Zlaté kaplličky a odmítal vpustit dovnitř revoltující umělce a studenty s jejich vystoupeními k národu. A jak hrozil muzikantům, že je odvedou z orchestřiště tajní v klepetech.
Bylo jasné, že novináři tuhle historku s chutí vytáhnou, a možná to tím neskončí. Uvidíme, jak otrlý je Václav Riedlbauch proti propírání vlastní minulosti v tisku. A jaké odpovědi si pro novináře vymyslí. Co ho pamatuju, nikdy se za své členství ve straně nestyděl a neměl potřebu se nějak omlouvat. Ostatně nikdo to po něm ani nežádal. Jeho dobře nastartovaná kariéra z 80. let v Národním se dál nerušeně vyvíjela - byl po revoluci šéfem katedry skladby na HAMU, ředitelem Pantonu a konečně generálním ředitelem České filharmonie. On by tím ministrem kultury byl i za komunistů, jen možná dřív.
Není v tom sám, vstoupil do vlády s největším počtem bývalých komunistů od r. 1989, premiéra nevyjímaje. Uvidíme, zda se mu za těch pár měsíců v čele resortu podaří udělat něco pro hudební život - např. posunout diskusi o Státní opeře na racionálnější úroveň, nebo navrhnout řešení pro podfinancované orchestry. Poslední ministři kultury tam také nebyli dlouho, ale stihli mnohdy drtivé zásahy do institucí a odvolávání jejich šéfů. To je ta horší varianta vládnutí. Nikde ale není řečeno, že Václav Riedlbauch bude jen letním ministrem. Pokud nás na podzim opět zavalí oranžová tsunami, může ve svém úřadě setrvat klidně i další čtyři roky.
Bylo jasné, že novináři tuhle historku s chutí vytáhnou, a možná to tím neskončí. Uvidíme, jak otrlý je Václav Riedlbauch proti propírání vlastní minulosti v tisku. A jaké odpovědi si pro novináře vymyslí. Co ho pamatuju, nikdy se za své členství ve straně nestyděl a neměl potřebu se nějak omlouvat. Ostatně nikdo to po něm ani nežádal. Jeho dobře nastartovaná kariéra z 80. let v Národním se dál nerušeně vyvíjela - byl po revoluci šéfem katedry skladby na HAMU, ředitelem Pantonu a konečně generálním ředitelem České filharmonie. On by tím ministrem kultury byl i za komunistů, jen možná dřív.
Není v tom sám, vstoupil do vlády s největším počtem bývalých komunistů od r. 1989, premiéra nevyjímaje. Uvidíme, zda se mu za těch pár měsíců v čele resortu podaří udělat něco pro hudební život - např. posunout diskusi o Státní opeře na racionálnější úroveň, nebo navrhnout řešení pro podfinancované orchestry. Poslední ministři kultury tam také nebyli dlouho, ale stihli mnohdy drtivé zásahy do institucí a odvolávání jejich šéfů. To je ta horší varianta vládnutí. Nikde ale není řečeno, že Václav Riedlbauch bude jen letním ministrem. Pokud nás na podzim opět zavalí oranžová tsunami, může ve svém úřadě setrvat klidně i další čtyři roky.
Situace v České filharmonii se může ještě zkomplikovat
01.05. 2009 10:21
Nový ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin ještě ani nenastoupil a už z ČF vycházejí první rozporuplné signály. Tiskový mluvčí ČF v tiskovém prohlášení ujišťuje hudební veřejnost, že filharmonie stojí dál pevně stojí za nominací budoucího šéfdirigenta Eliahu Inbala a počítá s jeho nástupem v září 2009 a setrváním v čele orchestru podle podepsaných dohod. "Eliahu Inbal je připraven v plném rozsahu naplnit smlouvu, kterou s Českou filharmonií podepsal v únoru 2008. Od podpisu smlouvy se podílí na plánování příštích sezón orchestru a od nového generálního ředitele pan Inbal očekává vstřícnost a těší se na vzájemnou spolupráci," píše se ve společném prohlášení orchestru a designovaného šéfdirigenta zaslaném novinářům.
Reagují tak na úvahy Vladimíra Darjanina, že by si v čele orchestru dovedl představit i některý z výrazných talentů mladé české dirigentské generace a že smlouva s izraelským dirigentem by se mohla omezit na kratší dobu působení. Je to úvaha logická - výběr staršího a nijak výjimečně ve světě ceněného dirigenta Eliahu Inbala nevzbudila v Česku žádné ovace, byla vždy vnímána jako nouzové řešení, když se řediteli Riedelbauchovi dlouhodobě nedařilo najít nástupce po předčasném odchodu Zdeňka Mácala. Naopak nástup mladých talentů jako Netopil, Hrůša je výrazný, a zatím z nich profitují jiné orchestry a divadla. Chce to jen určitou odvahu dát jim příležitost u prvního orchestru a zdá se, že Darjanin by tu odvahu našel. Spekuluje se i o možném návratu Jiřího Bělohlávka k orchestru - kéž by.
Je ale otázka, jak s kartami ještě zamíchá vládní krize - Paroubek se dal slyšet, že by měli tip i na ministra kultury - Václava Riedelbaucha. Byla by to zajímavá situace, Riedelbauch by se tak po svém víceméně vynuceném odchodu z ČF ocitl v roli přímého nadřízeného vůči novému řediteli Darjaninovi. A možná by jej i během krátké letní vlády stihl odvolat. Nechme se překvapit - kdo kam po prázdninách vlastně nastoupí.
Reagují tak na úvahy Vladimíra Darjanina, že by si v čele orchestru dovedl představit i některý z výrazných talentů mladé české dirigentské generace a že smlouva s izraelským dirigentem by se mohla omezit na kratší dobu působení. Je to úvaha logická - výběr staršího a nijak výjimečně ve světě ceněného dirigenta Eliahu Inbala nevzbudila v Česku žádné ovace, byla vždy vnímána jako nouzové řešení, když se řediteli Riedelbauchovi dlouhodobě nedařilo najít nástupce po předčasném odchodu Zdeňka Mácala. Naopak nástup mladých talentů jako Netopil, Hrůša je výrazný, a zatím z nich profitují jiné orchestry a divadla. Chce to jen určitou odvahu dát jim příležitost u prvního orchestru a zdá se, že Darjanin by tu odvahu našel. Spekuluje se i o možném návratu Jiřího Bělohlávka k orchestru - kéž by.
Je ale otázka, jak s kartami ještě zamíchá vládní krize - Paroubek se dal slyšet, že by měli tip i na ministra kultury - Václava Riedelbaucha. Byla by to zajímavá situace, Riedelbauch by se tak po svém víceméně vynuceném odchodu z ČF ocitl v roli přímého nadřízeného vůči novému řediteli Darjaninovi. A možná by jej i během krátké letní vlády stihl odvolat. Nechme se překvapit - kdo kam po prázdninách vlastně nastoupí.
Za Foersterem do Libáně
01.05. 2009 09:28
2. května začíná v Libáni na Jičínsku festival Foersterovy dny 2009. Jedno z nejmenších měst královéhradeckého kraje se tak již po deváté stane dějištěm pozoruhodné kulturní akce.
Zítra festival zahájí sólistka Státní opery Praha Simona Procházková písňov
ým recitálem, v sobotu 9. 5. vystoupí v Poctě J. B. Foerstera známá herečka Gabriela Vránová, která bude číst literární odkaz skladatele, a s ní cellista Jirka Hanousek s klavíristou Pavlem Kašparem (SRN). Záznam koncertu odvysílá ČRo. Na další májové soboty jsou naplánovány koncerty Smetanova tria a Otakara Brouska s Pěveckým sdružením pražských učitelů.
Po prázdninách se festival ještě vrátí dvěma akcemi - koncertem Spirituál kvintetu a autorským čtením Michala Viewegha. Koncerty probíhají v místním kulturním domě a v Kostele sv. Ducha v Libáni.
Program najdete na http://www.mestoliban.cz/index.php?nid=777&lid=CZ&oid=1299460
Zítra festival zahájí sólistka Státní opery Praha Simona Procházková písňov
Po prázdninách se festival ještě vrátí dvěma akcemi - koncertem Spirituál kvintetu a autorským čtením Michala Viewegha. Koncerty probíhají v místním kulturním domě a v Kostele sv. Ducha v Libáni.
Program najdete na http://www.mestoliban.cz/index.php?nid=777&lid=CZ&oid=1299460
Pražský debut Nicole Cabell
27.04. 2009 00:07
Slavnostní večer s operními áriemi se chystá ve středu 29. 4. v Obecním domě - za doprovodu FOK řízeného dirigentem Ivanem Repušičem poprvé v Praze vystoupí americká sopranistka Nicole Cabell. Jako pěvecký partner se po jejím boku objeví slovenský baryta Aleš Jenis.
Půvabná americká sopranistka má zajímavý původ - dědeček byl prvním afroamerickým šerifem v Los Angeles a kořeny jejího rodu sahají do Afriky, Koreje i Evropy. Poprvé na sebe poprvé upozornila v roce 2005, kdy vyhrála soutěž BBC Cardiff Singer of the World. Uzavřela exkluzivní nahrávací smlouvu se společností Decca a její první sólové album vyšlo v roce 2007 pod názvem Soprano. Se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za řízení Bertranda de Billy nahrála pro společnost Deutsche Grammophon rovněž úlohu Musetty v Pucciniho Bohémě, kde jsou jejími partnery Anna Netrebko a Rolando Villazon. Často vystupuje koncertně, pod vedením dirigentů jako Sir Andrew Davis, James Conlon, Daniel Barenboim, Antonio Pappano, André Previn či Sir Raymond Leppard. Do jejího stále širšího repertoáru patří Gershwin, Puccini, Poulenc, Ravel, ale i Janáček, Mahler. Nicole Cabell získala řadu cen, mj. Cenu George Soltiho Orphée d´Or 2007 udílenou Académie du Disque Lyrique a Editor´s choice časopisu The Gramophone (2007). V Praze s Alešem Jenisem zazpívá Mozarta, Rossiniho, Massenetta, Gounoda, Torrobu, Donizettiho a Delibese.
29. 4. 2009, Obecní dům, 19.30
Monteverdim a Händelem pokračuje most Praha - Drážďany
26.04. 2009 20:13
Již v úterý 28. 4. bude hrát Collegium 1704 i s jeho vokálním souborem v kostele Panny Marie pod řetězem Monteverdiho Mariánské nešpory. Stejný koncert pod taktovkou Václava Lukse se poté zopakuje v Drážďanech. Minulou neděli jsem tento ansámbl měa možnost slyšet ve Stavovském divadle v Händelově Rinaldovi a můžu potvrdit, že jim to "šlape" vzorově.
O měsíc později - 23. 5. - se hudební most a stejný soubor zapojí i do festivalového programu Pražského jara a přinese Händelovo Vzkříšení se sólisty Simonou Houda-Šaturovou, Marianou Rewerskou, Ericem Stoklossou a Tobiasem Berndtem.
28. dubna 2009, kostel Panny Marie pod řetězem, Velkopřevorské nám., Praha 1, v 19.30 h
Apocalyptika se blíží k Praze
15.04. 2009 21:58
Tentokrát Apocalyptika přijede s vokalisty, na jejím evropském miniturné o 16 koncertech se objeví např. Nina Hagen, Ville Valo z Him, Adam Gontier z Three Days Grace, Cristina Scabbia z Lacuna Coil, Lauri Ylonen z Rasmus nebo naprosto skvělý Corey Taylor z kapely Slipknot, společně s dalšími vokalisty. „Dejme našim fandům to, co chtějí…, “ řekla si kapela, která předvede publiku nové pódiové zpracování svých nejlepších skladeb a zároveň předznamenává novou desku, která má vyjít v roce 2010. Poslední dobou hraje téměř výhradně vlastní tvorbu svého člena Eicca Toppinena.
18. , 19., 20. 4. 2009, Zlín, Ostrava, Praha, 20.00
Chvete vědět víc? Podrobnosti a fotky na www.1015.cz
Tři pěvecká esa na koncertu České filharmonie
15.04. 2009 21:19
Večer silných individualit - tak by se dala nazvat neobvyklá dramaturgie dvou nadcházejících koncertů České filharmonie 16. a 17. dubna. Uslyšíme tři vokální díla Brittena, Schulhoffa a Skrjabina se třemi různými pěveckými sólisty, Pražským filharmonickým sborem a dirigentem Eliahu Inbalem. Jako první zazní Brittenova Sinfonia da requiem, psaná jako mírové poselství v dobách 2. sv. války, poté Schulhoffova Symfonie Menschheit (Lidstvo) se sólistkou Janou Sýkorovou, dílo ovlivněné autentickými zážitky autora z 1. sv. války a nakonec věnované zavražděnému levicovému politikovi Karlu Liebknechtovi. Na závěr uslyšíme Tomáše Černého a Monicu Groop ve Skrjabinově šestivěté rané Symfonii č. 1 s finálovým "Hymnem na umění" . Jak si s tímto zvláštním mixem válečných a i méně hraných skladeb poradí budoucí šéfdirigent filharmoniků Inbal, a jak publikum, uvidíme.
16., 17. 4. 2009, Rudolfinum, 19.30
16., 17. 4. 2009, Rudolfinum, 19.30
Velikonoční festival Praha
07.04. 2009 07:08
Od neděle v Praze běží nový Velikonoční festival. Sérii desíti koncertů symfonické duchovní a barokní hudby 5. - 14. dubna pořádá FOK a Česká filharmonie. Dnes večer hraje Collegium Gabriely Demeterové Bachovy Braniborské koncerty, zítra J. Kout s FOK a zahraničními sólisty provede Dvořákovo requiem. Do České filharmonie se opět vrátí Gerd Albrecht, aby uvedl 9. a 10. 4. Haydna Sedm slov vykupitelových. Wiener Akademie s Martinem Haselböckem v neděli má na programu také Haydna: Symfonii lamentatione a Stabat mater.
Dramaturgie festivalu je opravdu ambiciózní, otázkou je, zda jeden až dva koncerty denně pražské publikum vstřebá (bude-li vůbec ve městě přes svátky). Některé koncerty si dokonce navzájem konkurují ve stejném termínu. Zdá se, že festival vznikl spíše souběhem sezónních koncertů obou symfonických těles, a následným zahuštěním o další akce. Což se - i vzhledem k malé propagaci - může ukázat jako riskantní.
www.fok.cz, www.ceskafilharmonie.cz
Dramaturgie festivalu je opravdu ambiciózní, otázkou je, zda jeden až dva koncerty denně pražské publikum vstřebá (bude-li vůbec ve městě přes svátky). Některé koncerty si dokonce navzájem konkurují ve stejném termínu. Zdá se, že festival vznikl spíše souběhem sezónních koncertů obou symfonických těles, a následným zahuštěním o další akce. Což se - i vzhledem k malé propagaci - může ukázat jako riskantní.
www.fok.cz, www.ceskafilharmonie.cz
Smiřické svátky hudby
02.04. 2009 10:26
Ve Smiřicích nedaleko Hradce Králové poběží 7. až 13. dubna velikonoční festival. Smiřické svátky hudby se točí kolem zámecké kaple Zjevení páně, která je autorsky připisovaná snad Kryštofu Dienzenhoferovi. Má mimořádnou akustiku a ta před lety učarovala spoluzakladateli a dnes i dramaturgovi festivalu houslistovi Jaroslavu Svěcenému. Letos se koná již 6. ročník Smiřických svátků hudby a je potěšitelné, že v době všeobecných nářků na ekonomickou situaci se tento malý mezinárodní festival rozšířil na 10 koncertů a ještě se může pochlubit nově opravenými barokními varhanami, které po desetiletích mlčení opět rozezní kapli.
,,Varhany rozezní na třech koncertech vynikající čeští interpreti - Josef Popelka,Václav Uhlíř a Vladimír Roubal, z excelentních českých pěvkyň vystoupí sopranistky Zdeňka Kloubová, Ludmila Vernerová a mezzosopranistka Karla Bytnarová, " uvedl Svěcený. Dále účinkují např. lucemburský flétnista Carlo Jans, belgický klavírista a skladatel Francois Glorieux, harfenistka Kateřina Englichová, violistka Jitka Hosprová, trumpetista Vladimír Rejlek. Originální multižánrové projekty představí český cimbalista Dalibor Štrunc se svým souborem Cimbal Classic či Francois Glorieux s Richardem Pachmanem. Závěrečný koncert na velikonoční pondělí diriguje jediná česká dirigentka Miriam Němcová, která uvede mj. slavnostní Vivaldiho Gloria D-Dur pro soprán, alt, sbor, orchestr a continuo.
Dvakrát se bude na koncertu hrát živě i Vivaldiano, pop-rocková úprava Čtvera ročních dob, kterou Svěcený natočil s Michalem Dvořákem ad. instrumentalisty na CD a letos s ní aspirují na platinovou desku.
Další informace na www.festival.smirice.cz
,,Varhany rozezní na třech koncertech vynikající čeští interpreti - Josef Popelka,Václav Uhlíř a Vladimír Roubal, z excelentních českých pěvkyň vystoupí sopranistky Zdeňka Kloubová, Ludmila Vernerová a mezzosopranistka Karla Bytnarová, " uvedl Svěcený. Dále účinkují např. lucemburský flétnista Carlo Jans, belgický klavírista a skladatel Francois Glorieux, harfenistka Kateřina Englichová, violistka Jitka Hosprová, trumpetista Vladimír Rejlek. Originální multižánrové projekty představí český cimbalista Dalibor Štrunc se svým souborem Cimbal Classic či Francois Glorieux s Richardem Pachmanem. Závěrečný koncert na velikonoční pondělí diriguje jediná česká dirigentka Miriam Němcová, která uvede mj. slavnostní Vivaldiho Gloria D-Dur pro soprán, alt, sbor, orchestr a continuo.
Dvakrát se bude na koncertu hrát živě i Vivaldiano, pop-rocková úprava Čtvera ročních dob, kterou Svěcený natočil s Michalem Dvořákem ad. instrumentalisty na CD a letos s ní aspirují na platinovou desku.
Další informace na www.festival.smirice.cz
ČF: Premiér není nikdy dost
01.04. 2009 07:47
Sotva v Rudolfinu skončil festival Pražské premiéry, už nabízí Česká filharmonie další tři: 2. a 3. 4. uvede v české premiéře skladby Islanďana Jóna Leifse (Geysir, předehra pro orchestr, 1961), Fina Kaleviho Aha (Koncert pro klarinet a orchestr, 2005) a Dána Carla Nielsena (Symfonie č. 4 „Det Uudslukkelige“ - To nezničitelné, 20. léta). Bude to jedno velké severské derby: sólistou klarinetového koncertu je švédský klarinetista Martin Fröst, Českou filharmonii povede finský dirigent Osmo Vänskä. Že by to byla současně labutí píseň odstupujícího ředitele ČF Václava Riedelbaucha, nadšeného propagátora moderní hudby?
2. a 3. 4. 2009, Rudolfinum, 19.30
2. a 3. 4. 2009, Rudolfinum, 19.30
Missa solemnis s Jiřím Bělohlávkem
30.03. 2009 07:48
Pražská komorní filharmonie dává jednou do měsíce koncert s výjimečnou dramaturgií. Po shakespearovském večeru nebo koncertu s Peckovou tentokrát vybrali Missu solemnis, kterou po svém nedávném hostování v Metropolitní opeře (Rusalka) bude dirigovat Jiří Bělohlávek. Koncerty s tímto "otcem zakladatelem" PKF v Praze jsou stále vzácnější...
Beethovenovo mistrovské dílo provede Bělohlávek se sólisty Katarínou Štúrovou (soprán), Evou Garajovou (alt), Tomášem Černým (tenor) a Gustávem Beláčkem (bas) a s vynikajícím Českým filharmonickým sborem Brno.
30. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30
Beethovenovo mistrovské dílo provede Bělohlávek se sólisty Katarínou Štúrovou (soprán), Evou Garajovou (alt), Tomášem Černým (tenor) a Gustávem Beláčkem (bas) a s vynikajícím Českým filharmonickým sborem Brno.
30. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30
Opera v Ústí bude mít čínského Otella
22.03. 2009 15:19
A jak k tomu došlo, že tento vytížený evropský pěvec kývnul na další roli v Ústí? „O Otellovi jsem s Tomášem Šimerdou, ředitelem SDOB, mluvil už na podzim při zkoušení Hoffmannových povídek. Bohužel to tehdy vypadalo, že kvůli povinnostem jinde nebude mé angažmá v ústeckém Otellovi možné. V lednu ale dostaly věci rychlý spád. Nejprve došlo k jistým termínovým změnám mých původně naplánovaných závazků této sezóny. Do toho přišla užší nominace na cenu Thálie 2008. A jednoho lednového odpoledne jsem po divadelní zkoušce ve Švýcarsku zapnul mobilní telefon a měl tam asi osm zmeškaných hovorů od ředitele Šimerdy plus vzkaz v hlasové schránce, že za daných okolností nemohu Otella odmítnout (smích). A tak jsem zpátky...“, říká Tao a pokračuje: „Jsem moc rád, mohu v Ústí na tomto kuse spolupracovat s režisérkou Žantovskou, dirigentem Baxou a skvělými kolegy z řad sólistů ústecké opery. V hlavních rolích to jsou především Valeria Vaygant jako Desdemona a Vladimir Někrassov jako Jago.“
Opera se po premiéře 27. 3. bude v dávat jen v pěti reprízách: 29. a 31. března, 19., 29. dubna a 13. května 2009.
Další informace na www.operabalet.cz
Státní opera: Potřebujeme ji?
19.03. 2009 07:12
Vlasta Reittererová
„Metropolitní opera se z finančních důvodů rozhodla prodat dvě nástěnné malby Marca Chagalla o rozměrech 9 x 11 metrů, jejichž cena se odhaduje na 20 milionů dolarů. Vzhledem k finanční krizi klesly dotace pro operní dům o třetinu.“ Dvouřádková zpráva ze 7. března letošního roku charakterizuje všeobecnou situaci. Ne všude však mají divadla obrazy v milionové hodnotě, aby si alespoň na chvíli pomohla. Vedení dalších z newyorských oper, New York City Opera, měl od sezóny 2009/10 převzít Gerard Mortier, začátkem listopadu 2008 však odstoupil: „Žádal jsem o rozpočet ve výši 60 milionů dolarů, a dozorčí rada mi sdělila, že mohu dostat jen 36 milionů. To jsem nemohl přijmout. Vím, že budou i subvencované instituce postiženy finanční krizí, já jsem však ve věku, kdy už nechci dělat žádnou ‚rabatovou‘ operu. Dva roky jsem se připravoval, už jsem měl naplánované tři sezóny. V první sezóně bych rád předvedl, že se dá udělat z opery 20. století právě tak přitažlivý plán jako z Donizettiho, Bizeta nebo Gounoda. Když ne tedy v New Yorku, tak někde jinde.“
V milánské Scale málem loni nedošlo kvůli stávce odborů k zahájení sezóny. Italská vláda snížila už roku 2005 subvenci o šest milionů euro, přesto se dosud dařilo udržet vyrovnaný rozpočet; šetřilo se v kostymérských a dekoračních dílnách, v muzeu, které ke Scale patří, jeviště úspory dosud nemuselo příliš pocítit. Umělecký ředitel Stéphane Lissner spoléhá na velké kulturní dědictví Itálie, „jež musí být financováno a zachováno, ovšem když přijde finanční krize, nastanou tady větší obtíže, než jinde“. Ty se ostatně vlečou již od odchodu Riccarda Mutiho z postu hudebního ředitele, a dosud se neví, kdo by jím měl být. Scala je ovšem spolu s orchestrem Santa Cecilia v Římě jedinou institucí, jejíž subvence v důsledku letošní krize zkráceny nebyly, což ovšem vyvolalo velkou nevoli například v opeře v Neapoli či v Areně Verona, jejichž budoucnost je nejistá.
Krizi silně pociťuje Franz Welser-Möst jako šéfdirigent Clevelandského orchestru, i jako budoucí hudební ředitel Státní opery Vídeň, jejíž vedení má od podzimu 2010 spolu s Dominiquem Meyerem převzít. K přiškrcení zdrojů na kulturu říká: „To máte jako s údržbou nějakého domu. Když do něj po dvacet let neinvestujete ani groš, stojí vás to najednou kopu peněz, protože musíte provést celkovou rekonstrukci. Politikové by si měli vyzkoušet, co by znamenalo, nepořádat jeden rok Salcburské slavnosti. Pak by uslyšeli lamentace všech těch, kteří sice na koncerty ani do divadla nechodí, ale zatraceně cítí každý obchodní pokles.“ Dějí se také věci absurdní: Ve zprávě rakouského nejvyššího kontrolního úřadu se objevila chvála vedení Hudebního spolku (Musikverein) za dobré obchodní vedení. Důsledek? Návrh na zastavení subvencí, neboť Musikverein je schopen si vystačit z vlastních zdrojů. „To považuji za skandál,“ říká Welser-Möst. „Kdo dobře hospodařil, bude za to ještě potrestán. Rakousko by si mělo rozmyslet, zda vůbec nějaký kulturní život chce mít.“
O otazníku visícím nad vídeňským Rozhlasovým symfonickým orchestrem (Radio-Sinfonieorchester) jsem už psala, jeho další existence byla na vážkách ještě před finanční krizí. Nejistota, co bude, s sebou přináší nejrůznější šeptandy, rodí se intriky a vše, co vynikající těleso – jež dirigent Bertrand de Billy přivedl na kvalitativní špičku –, rozbíjí zevnitř. Napjatá situace je kolem vídeňských činoherních divadel, na volání po „rychlém zásahu“ zaznívá ze zodpovědných míst, že „nejprve musí finanční experti přezkoumat, kolik peněz je opravdu potřeba“. A to nejde jen o umělecký provoz jako takový. Ve Volkstheater je nezbytné vyměnit okna. „V zimě jimi protahuje tak, že jsme je museli zakrýt dekami. To jsou poměry jako za války,“ říká rada pro kulturu Mailath-Pokorny.
V Berlíně se o budoucnosti tří oper (Německá opera, Státní opera Pod lipami, Komická opera) diskutuje už řadu let. Berlín stojí tyto opery ročně 118 milionů euro (tři vídeňské opery – Staatsoper, Volksoper a Theater an der Wien – stojí podstatně méně), a je to málo. Nejnověji přišel právě Gerard Mortier, který už nechce dělat „rabatovou“ operu, s návrhem, jenž visí ve vzduchu hodně dlouho, totiž na sloučení Státní opery a Německé opery; společný orchestr by podle něj měl mít 120 členů, sbor 190. Pokusy a příklady jsou různé. V Berlíně založili operní nadaci, ve Vídni před deseti lety divadelní holding, a ani jedno se neosvědčilo bez výhrad. Hudební divadlo (nejen opera!) je zkrátka drahé a bez mecenášství státu se neobejde. Jenže historickými a uměleckými argumenty je obtížné se bránit proti útoku cifer, s nimiž se dá žonglovat všelijak.
A otazníky kolem pražských oper a především Státní opery Praha? Také nejsou nové. O návrhu na její opětovné sloučení s Národním divadlem debatovala komise při ministerstvu kultury už na podzim 2007. Shodou okolností jsem v ní onehdy seděla, a nešlo jen o operu, ale o řadu dalších institucí, jež měly být poslučovány, „racionalizovány“, potažmo zrušeny. Tehdy se podařilo návrh na sloučení s Národním divadlem odmítnout, ovšem na jak douho? Jedním z problémů bylo a je, že pro ministerské úředníky začíná existence Státní opery roku 1992. Existenci Nového německého divadla (kde působili Angelo Neumann, Alexander Zemlinsky, Hans William Steinberg, Georg Széll a zahajovali kariéru mnozí, které dnes počítáme k legendám), krátkou, ale výraznou etapu Velké opery 5. května (v níž se profilovali Václav Kašlík, Alfréd Radok či Josef Svoboda) a fakt jejího shora nařízeného včlenění do Národního divadla pod jménem Smetanovo divadlo ignorují. Mimochodem: O nesmyslnosti sloučeného divadelního mastodonta se vedly vášnivé debaty už v šedesátých letech minulého století, a teprve za další čtvrtstoletí se díky politickému převratu podařilo obě scény opět osamostatnit.
Stejně tak je úřadujícím cizí proces vzniku a udržování chodu divadel vůbec. „Otázka nezní, kolik kdy bylo v Praze operních nebo jiných scén. Otázka zní, kolik jich bylo zřizováno, tedy z větší části placeno státem,“ bylo mi onehdy na ministerstvu sděleno. Mohu zde uvést, co jsem tehdy odpověděla a k čemu se stále hlásím:
„Pokud bychom si kladli otázku, kolik divadel kdy u nás bylo zřizováno státem, dospěli bychom k závěru, že žádné. V době, kdy divadla, o která jde, vznikala, se tak dělo na základě sborů (Sbor pro postavení Národního divadla) resp. družstev (Družstvo Národního divadla je spravovalo, Deutscher Theaterverein zakládal a spravoval Nové německé divadlo atd.). Dvorní divadlo či opera, kterou by bylo možno považovat za „státní“, u nás, jak známo, nikdy nebyly. Jako družstvo byla založena Česká filharmonie (a takto vedena až do zestátnění roku 1946). Národní muzeum založila zemská šlechta z iniciativy hraběte Kašpara Šternberka atd. Národní divadlo bylo zestátněno roku 1929, a ne každý to vnímal jako krok k lepšímu – byly obavy z jeho ještě většího zpolitizování, a po válce se ukázalo, že to byly obavy oprávněné.
Nicméně: Mohu jen opakovat, že považuji dvě opery pro Prahu jako hlavní město – vzhledem k počtu obyvatel, jeho sociálnímu a věkovému složení, k počtu návštěvníků, kteří Prahou projdou, proporcím nabídky žánrů atd., – za zcela přiměřené. Obě divadla by měla mít možnost pracovat v souměřitelných podmínkách, nikoli takových, které by je z ekonomických důvodů nutily omezovat repertoár a snižovat jeho dramaturgickou náročnost, které by jim zcela znemožnily zvát zahraniční hosty, jejichž působení u nás je vždy motivační a možnost srovnávání s cizinou je nutná (nebo nastoupí po letech, kdy jsme byli v tomto směru izolováni z důvodů politických, izolace z důvodů ekonomických).“
Ke svým slovům z podzimu 2007 dodávám: Je smutné, že divadlo, jehož existenci jednou zničil nacistický režim a podruhé komunistický, se musí třást o bytí i dnes. Omezování počtu premiér, redukce repertoáru na osvědčené Tosky a Carmen se projevuje navenek a je nejsnadněji kritizovatelná. Dopátrat se, proč tomu tak je, vyžaduje především nepředpojatost úsudku. S ohledem na to, že ony krácené subvence v zahraničí by pro naše opery představovaly královské sumy, a s vědomím toho, že operní provoz vyžaduje několikaletý předstih v přípravách a zde se neví, co bude za půl roku, dějí se u nás vlastně zázraky. K tomu ještě připočtěme děsivý hřích minulého režimu, kdy se vinou stavby oné úžasné magistrály, jež zmrzačila celé okolí horní části Václavského náměstí, stal přístup do budovy dnešní Státní opery možný jen za cenu překonání nejrůznějších bariér.
K postoji kritiků k celé otázce jen malou poznámku. Kritik zůstane vždycky subjektivním hodnotitelem, ať se o objektivitu snaží sebevíc. Nejhorší službu však dělá takový kritik, jenž využívá prostor v médiích k tomu, aby si odbourával osobní mindráky. A že jen my operu dělat neumíme a všude jinde je špičková? Aktuálně: Poslouchali jste přímý přenos z MET 14. března, když vysílali Rusalku? Byli bychom nadšeni tak, jako newyorské publikum, kdyby stejné obsazení stejným způsobem zazpívalo tuto operu v Praze? (A to jsme neviděli výsledek práce režiséra.)
Vlasta Reittererová
„Metropolitní opera se z finančních důvodů rozhodla prodat dvě nástěnné malby Marca Chagalla o rozměrech 9 x 11 metrů, jejichž cena se odhaduje na 20 milionů dolarů. Vzhledem k finanční krizi klesly dotace pro operní dům o třetinu.“ Dvouřádková zpráva ze 7. března letošního roku charakterizuje všeobecnou situaci. Ne všude však mají divadla obrazy v milionové hodnotě, aby si alespoň na chvíli pomohla. Vedení dalších z newyorských oper, New York City Opera, měl od sezóny 2009/10 převzít Gerard Mortier, začátkem listopadu 2008 však odstoupil: „Žádal jsem o rozpočet ve výši 60 milionů dolarů, a dozorčí rada mi sdělila, že mohu dostat jen 36 milionů. To jsem nemohl přijmout. Vím, že budou i subvencované instituce postiženy finanční krizí, já jsem však ve věku, kdy už nechci dělat žádnou ‚rabatovou‘ operu. Dva roky jsem se připravoval, už jsem měl naplánované tři sezóny. V první sezóně bych rád předvedl, že se dá udělat z opery 20. století právě tak přitažlivý plán jako z Donizettiho, Bizeta nebo Gounoda. Když ne tedy v New Yorku, tak někde jinde.“
V milánské Scale málem loni nedošlo kvůli stávce odborů k zahájení sezóny. Italská vláda snížila už roku 2005 subvenci o šest milionů euro, přesto se dosud dařilo udržet vyrovnaný rozpočet; šetřilo se v kostymérských a dekoračních dílnách, v muzeu, které ke Scale patří, jeviště úspory dosud nemuselo příliš pocítit. Umělecký ředitel Stéphane Lissner spoléhá na velké kulturní dědictví Itálie, „jež musí být financováno a zachováno, ovšem když přijde finanční krize, nastanou tady větší obtíže, než jinde“. Ty se ostatně vlečou již od odchodu Riccarda Mutiho z postu hudebního ředitele, a dosud se neví, kdo by jím měl být. Scala je ovšem spolu s orchestrem Santa Cecilia v Římě jedinou institucí, jejíž subvence v důsledku letošní krize zkráceny nebyly, což ovšem vyvolalo velkou nevoli například v opeře v Neapoli či v Areně Verona, jejichž budoucnost je nejistá.
Krizi silně pociťuje Franz Welser-Möst jako šéfdirigent Clevelandského orchestru, i jako budoucí hudební ředitel Státní opery Vídeň, jejíž vedení má od podzimu 2010 spolu s Dominiquem Meyerem převzít. K přiškrcení zdrojů na kulturu říká: „To máte jako s údržbou nějakého domu. Když do něj po dvacet let neinvestujete ani groš, stojí vás to najednou kopu peněz, protože musíte provést celkovou rekonstrukci. Politikové by si měli vyzkoušet, co by znamenalo, nepořádat jeden rok Salcburské slavnosti. Pak by uslyšeli lamentace všech těch, kteří sice na koncerty ani do divadla nechodí, ale zatraceně cítí každý obchodní pokles.“ Dějí se také věci absurdní: Ve zprávě rakouského nejvyššího kontrolního úřadu se objevila chvála vedení Hudebního spolku (Musikverein) za dobré obchodní vedení. Důsledek? Návrh na zastavení subvencí, neboť Musikverein je schopen si vystačit z vlastních zdrojů. „To považuji za skandál,“ říká Welser-Möst. „Kdo dobře hospodařil, bude za to ještě potrestán. Rakousko by si mělo rozmyslet, zda vůbec nějaký kulturní život chce mít.“
O otazníku visícím nad vídeňským Rozhlasovým symfonickým orchestrem (Radio-Sinfonieorchester) jsem už psala, jeho další existence byla na vážkách ještě před finanční krizí. Nejistota, co bude, s sebou přináší nejrůznější šeptandy, rodí se intriky a vše, co vynikající těleso – jež dirigent Bertrand de Billy přivedl na kvalitativní špičku –, rozbíjí zevnitř. Napjatá situace je kolem vídeňských činoherních divadel, na volání po „rychlém zásahu“ zaznívá ze zodpovědných míst, že „nejprve musí finanční experti přezkoumat, kolik peněz je opravdu potřeba“. A to nejde jen o umělecký provoz jako takový. Ve Volkstheater je nezbytné vyměnit okna. „V zimě jimi protahuje tak, že jsme je museli zakrýt dekami. To jsou poměry jako za války,“ říká rada pro kulturu Mailath-Pokorny.
V Berlíně se o budoucnosti tří oper (Německá opera, Státní opera Pod lipami, Komická opera) diskutuje už řadu let. Berlín stojí tyto opery ročně 118 milionů euro (tři vídeňské opery – Staatsoper, Volksoper a Theater an der Wien – stojí podstatně méně), a je to málo. Nejnověji přišel právě Gerard Mortier, který už nechce dělat „rabatovou“ operu, s návrhem, jenž visí ve vzduchu hodně dlouho, totiž na sloučení Státní opery a Německé opery; společný orchestr by podle něj měl mít 120 členů, sbor 190. Pokusy a příklady jsou různé. V Berlíně založili operní nadaci, ve Vídni před deseti lety divadelní holding, a ani jedno se neosvědčilo bez výhrad. Hudební divadlo (nejen opera!) je zkrátka drahé a bez mecenášství státu se neobejde. Jenže historickými a uměleckými argumenty je obtížné se bránit proti útoku cifer, s nimiž se dá žonglovat všelijak.
A otazníky kolem pražských oper a především Státní opery Praha? Také nejsou nové. O návrhu na její opětovné sloučení s Národním divadlem debatovala komise při ministerstvu kultury už na podzim 2007. Shodou okolností jsem v ní onehdy seděla, a nešlo jen o operu, ale o řadu dalších institucí, jež měly být poslučovány, „racionalizovány“, potažmo zrušeny. Tehdy se podařilo návrh na sloučení s Národním divadlem odmítnout, ovšem na jak douho? Jedním z problémů bylo a je, že pro ministerské úředníky začíná existence Státní opery roku 1992. Existenci Nového německého divadla (kde působili Angelo Neumann, Alexander Zemlinsky, Hans William Steinberg, Georg Széll a zahajovali kariéru mnozí, které dnes počítáme k legendám), krátkou, ale výraznou etapu Velké opery 5. května (v níž se profilovali Václav Kašlík, Alfréd Radok či Josef Svoboda) a fakt jejího shora nařízeného včlenění do Národního divadla pod jménem Smetanovo divadlo ignorují. Mimochodem: O nesmyslnosti sloučeného divadelního mastodonta se vedly vášnivé debaty už v šedesátých letech minulého století, a teprve za další čtvrtstoletí se díky politickému převratu podařilo obě scény opět osamostatnit.
Stejně tak je úřadujícím cizí proces vzniku a udržování chodu divadel vůbec. „Otázka nezní, kolik kdy bylo v Praze operních nebo jiných scén. Otázka zní, kolik jich bylo zřizováno, tedy z větší části placeno státem,“ bylo mi onehdy na ministerstvu sděleno. Mohu zde uvést, co jsem tehdy odpověděla a k čemu se stále hlásím:
„Pokud bychom si kladli otázku, kolik divadel kdy u nás bylo zřizováno státem, dospěli bychom k závěru, že žádné. V době, kdy divadla, o která jde, vznikala, se tak dělo na základě sborů (Sbor pro postavení Národního divadla) resp. družstev (Družstvo Národního divadla je spravovalo, Deutscher Theaterverein zakládal a spravoval Nové německé divadlo atd.). Dvorní divadlo či opera, kterou by bylo možno považovat za „státní“, u nás, jak známo, nikdy nebyly. Jako družstvo byla založena Česká filharmonie (a takto vedena až do zestátnění roku 1946). Národní muzeum založila zemská šlechta z iniciativy hraběte Kašpara Šternberka atd. Národní divadlo bylo zestátněno roku 1929, a ne každý to vnímal jako krok k lepšímu – byly obavy z jeho ještě většího zpolitizování, a po válce se ukázalo, že to byly obavy oprávněné.
Nicméně: Mohu jen opakovat, že považuji dvě opery pro Prahu jako hlavní město – vzhledem k počtu obyvatel, jeho sociálnímu a věkovému složení, k počtu návštěvníků, kteří Prahou projdou, proporcím nabídky žánrů atd., – za zcela přiměřené. Obě divadla by měla mít možnost pracovat v souměřitelných podmínkách, nikoli takových, které by je z ekonomických důvodů nutily omezovat repertoár a snižovat jeho dramaturgickou náročnost, které by jim zcela znemožnily zvát zahraniční hosty, jejichž působení u nás je vždy motivační a možnost srovnávání s cizinou je nutná (nebo nastoupí po letech, kdy jsme byli v tomto směru izolováni z důvodů politických, izolace z důvodů ekonomických).“
Ke svým slovům z podzimu 2007 dodávám: Je smutné, že divadlo, jehož existenci jednou zničil nacistický režim a podruhé komunistický, se musí třást o bytí i dnes. Omezování počtu premiér, redukce repertoáru na osvědčené Tosky a Carmen se projevuje navenek a je nejsnadněji kritizovatelná. Dopátrat se, proč tomu tak je, vyžaduje především nepředpojatost úsudku. S ohledem na to, že ony krácené subvence v zahraničí by pro naše opery představovaly královské sumy, a s vědomím toho, že operní provoz vyžaduje několikaletý předstih v přípravách a zde se neví, co bude za půl roku, dějí se u nás vlastně zázraky. K tomu ještě připočtěme děsivý hřích minulého režimu, kdy se vinou stavby oné úžasné magistrály, jež zmrzačila celé okolí horní části Václavského náměstí, stal přístup do budovy dnešní Státní opery možný jen za cenu překonání nejrůznějších bariér.
K postoji kritiků k celé otázce jen malou poznámku. Kritik zůstane vždycky subjektivním hodnotitelem, ať se o objektivitu snaží sebevíc. Nejhorší službu však dělá takový kritik, jenž využívá prostor v médiích k tomu, aby si odbourával osobní mindráky. A že jen my operu dělat neumíme a všude jinde je špičková? Aktuálně: Poslouchali jste přímý přenos z MET 14. března, když vysílali Rusalku? Byli bychom nadšeni tak, jako newyorské publikum, kdyby stejné obsazení stejným způsobem zazpívalo tuto operu v Praze? (A to jsme neviděli výsledek práce režiséra.)
Vlasta Reittererová
Temlova premiéra v rukou Moniky Knoblochové
16.03. 2009 17:34
Známá cembalistka Monika Knoblochová uvede 18. 3. světovou premiéru nového Temlova Koncertu pro cembalo a komorní orchestr. Koncert s 
Pražským komorním orchestrem zazní v Rudolfinu v rámci festivalu soudobé hudby Pražské premiéry.
Vedle novinky Jiřího Temla uvede PKO s Pražskými pěvci skladbu Erica Sweeneyho "Niamh of the Golden Hair" podle povídky Anny Farrellové a další tři zahraniční autory: Petera Maxwella Daviese (The Golden Rule pro smíšený sbor a orchestr), Davida Flynna (Echoes of Bamako pro smyčce) a Petera-Jana Wagemanse (Summer Concerto pro piano, housle, cello a komorní orchestr).
O den později, ve čtvrtek 19.3., zahraje známý Ensemble Modern Frankfurt (spolupracoval s nimi mj. i Frank Zappa) novinku českého skladatele Jiřího Srnky Les Adieux. Další podrobnosti o probíhajícím festivalu na www.prazskepremiery.cz
18. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30
Vedle novinky Jiřího Temla uvede PKO s Pražskými pěvci skladbu Erica Sweeneyho "Niamh of the Golden Hair" podle povídky Anny Farrellové a další tři zahraniční autory: Petera Maxwella Daviese (The Golden Rule pro smíšený sbor a orchestr), Davida Flynna (Echoes of Bamako pro smyčce) a Petera-Jana Wagemanse (Summer Concerto pro piano, housle, cello a komorní orchestr).
O den později, ve čtvrtek 19.3., zahraje známý Ensemble Modern Frankfurt (spolupracoval s nimi mj. i Frank Zappa) novinku českého skladatele Jiřího Srnky Les Adieux. Další podrobnosti o probíhajícím festivalu na www.prazskepremiery.cz
18. 3. 2009, Rudolfinum, 19.30
Operní festival zakončí gala večer Simony Šaturové
16.03. 2009 17:17
Simona Houda-Šaturová má za sebou velmi úspěšný start do roku 2009 - po vystoupení s impozantním Brynem Terfelem v pražském Obecním domě absolvovala také recitál ve Vatikánu pro papeže Benedikta XVI.
17. 3. 2009, Stavovské divadlo, 19.00
Soňa Červená dostala Radokovu cenu za herecký výkon
15.03. 2009 11:00
Že operní pěvci většinou neumí na jevišti hrát? Soňa Červená patří k těm šťastným výjimkám, které dokazují opak, podařil se jí dokonce husarský kousek, když za svůj herecký výkon v opeře Zítra se bude... získala včera Radokovu cenu. Za sebou nechala herečky jako je Zuzana Stivínová či Dagmar Havlová.
Březinova a Nekvasilova opera Zítra se bude... byla nominována na Cenu Alfréda Radoka hned v pěti kategoriích: Česká hra, Inscenace a Hudba, za ženský a mužský herecký výkon (Soňa Červená a Jan Mikušek). Nakonec získala vedle Červené ještě cenu za hudbu skladatele Aleše Březiny.
Březinova a Nekvasilova opera Zítra se bude... byla nominována na Cenu Alfréda Radoka hned v pěti kategoriích: Česká hra, Inscenace a Hudba, za ženský a mužský herecký výkon (Soňa Červená a Jan Mikušek). Nakonec získala vedle Červené ještě cenu za hudbu skladatele Aleše Březiny.
Státní opera trne napjatým očekáváním
11.03. 2009 21:39
Jako scéna s nejistou budoucností se dnes jeví Státní opera Praha. Po ohlášeném odchodu ředitele Vocelky do penze to tam sice chvíli pulsovalo nadějemi a vyhlídkami na nové osobnosti (do konkurzu na jeho místo se přihlásil např. světový tenorista Peter Dvorský, režisér Jiří Nekvasil nebo Karel Drgáč, kteří už zde úspěšně působili, scénárista a kameraman Jan Růžička, Martin Otava, německý režisér Sturm a řada jiných), brzy ale vyšlo najevo, že se hledá spíše ředitel likvidační. Ministerstvo totiž podlehlo stejnému názoru, jaký troubí do světa někteří hudební kritici (jak smutné!), že podprůměrná Státní opera je tu tak nějak navíc, že stačí živit jen jednu průměrnou, tedy tu v Národním divadle. Jako ideální kandidáty na tento úkol komise vybrala postupující trojici ředitelských adeptů - Ingeborg Radok Žádnou (pro ni by to mohla být i jistá satisfakce poté, co v létě práskla dveřma a z SOP odešla), Tomáše Šimerdu a dirigenta Jiřího Mikulu.
A teď se řeší, co se Státní operou dál. Ministr Jehlička nezklamal a oprášil svůj oblíbený recept na úspory pomocí slučování a padl návrh na sloučení SOP s Národním divadlem. (Dodejme opětovné sloučení, protože tak už to před revolucí bylo.) Kromě platu ředitele a pár lidí z vedení by se ovšem nic neušetřilo. Má-li se pravidelně hrát opera v obou budovách, budou nadále nutné dva soubory, dva orchestry atd.
Další nápad byl nabídnout operu městu jako metropolitní soubor. Na to ovšem Praha nijak nadšeně nereflektuje, má dost starostí s hordou odbojných činoher a dalšího žrouta obecních peněz nechce. Praha není totiž na tom tak dobře, jako Opava, Ostrava, České Budějovice a jiná města, která operu utáhnou.
Pak se ještě vynořil mlhavý návrh svěřit scénu nějakému bohatému mecenáši, kterého v nynější době celosvětového ekonomického rozkvětu bude jistě hračkou najít. A tím plejáda geniálních nápadů na záchranu Státní opery končí...
Ale proč vlastně je třeba SOP zachraňovat? Kdo otevřel tu Pandořinu skříňku pochybností, zda a jak má pokračovat osud divadla s tradicí stejně dlouhou, ba delší, než má Národní divadlo? A opět se musím vrátit k tomu, jak sami kritici, kteří by měli být na stejné lodi s hudebníky, vložili úředníkům a radním do rukou skvělé argumenty. Kolikrát jen Věra Drápelová veřejně zopakovala svou ideé fix, že Státní opera se dostatečně repertoárově nevyprofilovala a neodlišila od Národního divadla, a tudíž její existence postrádá jakýkoli smysl? Jako Cato v římském senátu donekonečna opakoval "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", tak neúnavně trousí Drápelová své jedy o nadbytečnosti Státní opery, a to dokonce jedním dechem i v recenzi na kvalitní premiéru, která se jí líbila!? (Naposledy na Smrt v Benátkách). Co k tomu dodat.
Není pravda, že Státní opera je slabší klon Národního divadla. Tím by se naopak stala po znovusjednocení, ztratila by konkurenční motivaci. Má na co navazovat, má svou historii, tradici, své umělecké vrcholy i pády. A je na novém vedení, jaký směr opeře vtiskne. Nejhorší možnou variantou je, aby jí umělecké směřování diktovali úředníci, politici a všeználci z kulturní rubriky novin.
A teď se řeší, co se Státní operou dál. Ministr Jehlička nezklamal a oprášil svůj oblíbený recept na úspory pomocí slučování a padl návrh na sloučení SOP s Národním divadlem. (Dodejme opětovné sloučení, protože tak už to před revolucí bylo.) Kromě platu ředitele a pár lidí z vedení by se ovšem nic neušetřilo. Má-li se pravidelně hrát opera v obou budovách, budou nadále nutné dva soubory, dva orchestry atd.
Další nápad byl nabídnout operu městu jako metropolitní soubor. Na to ovšem Praha nijak nadšeně nereflektuje, má dost starostí s hordou odbojných činoher a dalšího žrouta obecních peněz nechce. Praha není totiž na tom tak dobře, jako Opava, Ostrava, České Budějovice a jiná města, která operu utáhnou.
Pak se ještě vynořil mlhavý návrh svěřit scénu nějakému bohatému mecenáši, kterého v nynější době celosvětového ekonomického rozkvětu bude jistě hračkou najít. A tím plejáda geniálních nápadů na záchranu Státní opery končí...
Ale proč vlastně je třeba SOP zachraňovat? Kdo otevřel tu Pandořinu skříňku pochybností, zda a jak má pokračovat osud divadla s tradicí stejně dlouhou, ba delší, než má Národní divadlo? A opět se musím vrátit k tomu, jak sami kritici, kteří by měli být na stejné lodi s hudebníky, vložili úředníkům a radním do rukou skvělé argumenty. Kolikrát jen Věra Drápelová veřejně zopakovala svou ideé fix, že Státní opera se dostatečně repertoárově nevyprofilovala a neodlišila od Národního divadla, a tudíž její existence postrádá jakýkoli smysl? Jako Cato v římském senátu donekonečna opakoval "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", tak neúnavně trousí Drápelová své jedy o nadbytečnosti Státní opery, a to dokonce jedním dechem i v recenzi na kvalitní premiéru, která se jí líbila!? (Naposledy na Smrt v Benátkách). Co k tomu dodat.
Není pravda, že Státní opera je slabší klon Národního divadla. Tím by se naopak stala po znovusjednocení, ztratila by konkurenční motivaci. Má na co navazovat, má svou historii, tradici, své umělecké vrcholy i pády. A je na novém vedení, jaký směr opeře vtiskne. Nejhorší možnou variantou je, aby jí umělecké směřování diktovali úředníci, politici a všeználci z kulturní rubriky novin.
Premiéra vlámského skladatele v ČF
11.03. 2009 21:27
Ve čtvrtek a pátek 12. a 13. 3. uvede Česká filharmonie ve světové premiéře Symfonii č. 1 vlámského skladatele středních let Boudewijna Coxe, která vznikla na objednávku orchestru s podporou Belgické královské vlámské akademie. Boudewijn Cox svou první symfonii věnoval kupodivu ne filharmonii, ani královně, ale své malé dcerce Ymke.
V druhé polovině koncertu zazní Mendelssohnova 2. symfonie - kantáta "Chvalozpěv" se sólisty Kristīne Opolais, Tove Dahlbergovou a Johannesem Chumem. Diriguje Ch. Olivieri- Munroe.
V druhé polovině koncertu zazní Mendelssohnova 2. symfonie - kantáta "Chvalozpěv" se sólisty Kristīne Opolais, Tove Dahlbergovou a Johannesem Chumem. Diriguje Ch. Olivieri- Munroe.
Věc Makropulos nasadila vysokou laťku
28.02. 2009 07:15
Povedlo se prostě všechno - vynikající scéna (Charles Edwards), moderní chladně luxusní prostor advokátní kanceláře, který bez větších změn vystačí k zarámování celého dramatu. Povedly se civilní kostýmy ála 20. léta (Sue Willmington), upozornila na sebe i světelná režie (Adam Silverman), dokonale imitující přirozené světlo a sluneční svit v prosklené loftové kanceláři. Strhující byla režie Christophera Aldena. Všichni protagonisté hráli na doraz, co v nich bylo, vydali ze sebe a nikdo nezakolísal (přitom zahrát chechtavého pomatence nebo potácející se heroinu ve smrtelném záchvatu, to jsou docela rizikové situace, které se mohou změnit v trapas). Velmi sugestivní byla i práce s koordinovanými figurami sboristů, kteří vytvářeli dojem velkoměstského davu nebo velké zalidněné firmy.Takovou blízkost Čapkovi a Janáčkovi u českých operních režisérů abys pohledal, tak dokonalé souznění s moderním duchem a přitom smyslem pro tajemno.
Samozřejmě největší hvězdou byla německá sopranistka Gun-Brit Barkmin jako Elina Makropulos, která celou operu táhne, je členkou Berlínské Komische Oper a v Česku jsme ji viděli díky této sérii představení poprvé. Kromě zdatné pěvecké techniky má herecký talent a silné charisma, v průběhu Věci Makropulos se dokázala proměnit v několik různých žen: ze záhadné cizinky a uctívané primadony, přes sexuální idol a ohnivou cikánku až ke své podstatě mateřské, ale i cynické ponížené trosce, alkoholičce, znechucené životem. Opravdu byste jí věřili, že prožila tolik různých osudů díky kouzelnému elixíru mládí, který jí před 370 lety dal vypít na zkoušku její otec, alchymista na dvoře Rudolfa II.
Neuvěřitelný byl italský tenorista Gianluca Zampieri (Albert Gregor), svou bravurní češtinou mně dokázal ošálit, že se jedná o českého pěvce. Dobře se vedlo i zbývajícím pěvcům, vesměs "domácím": Martinu Bártovi (Prus), Gustávu Beláčkovi (dr. Kolenatý), Janu Ježkovi (Hauk-Šendorf), Alžbětě Poláčkové (Kristina) ad. Spolu s dirigentem Tomášem Hanusem dokázali, že české obsazení a hudební nastudování, často tak kritikou podceňované, může splňovat ty nejvyšší nároky, pokud se ocitne v kvalitní inscenaci.
Video můžete shlédnout na www.vecmakropulos.cz
Opera 2009 začíná!
09.02. 2009 08:12
Janáčkovou Věcí Makropulos dnes večer začíná v Národním divadle celonárodní přehlídka českých operních scén. Na festival Opera 2009 přijede předvést své nejlepší repertoárové kousky 9 operních souborů z oblastních divadel, představí se i tři menší komorní sdružení.
Janáček zazní na festivalu hned třikrát - Plzeň nastudovala Její pastorkyni a Ústí přiveze Káťu Kabanovou v titulní roli s podmanivou Valerií Vaygant.
Třikrát se na festivalu představí jeden z nejvytíženějších operních režisérů Michael Tarant. Jeho režii uvidíme v libereckém Simonu Boccanegrovi (v titulní roli s Anatolijem Orlem, který na festivalu v minulých letech zazářil jako Jago ve Verdiho Otellovi nebo jako Macbeth), v olomouckém Daliborovi (v titulní roli s mexickým tenoristou Rafaelem Alvarezem) a ostravském Donu Giovannim (v titulní roli s vynikajícím basistou mladé generace Martinem Gurbaľem). „Opera oper“ ve Stavovském divadle zazní v novém českém přebásnění známého písničkáře Jaromíra Nohavici!
Státní opera Praha si v rámci festivalu odbude premiéru Brittenovy Smrti v Benátkách a Dětská opera Praha uvede poprvé Křičkovy Ogary. Určitě zaujme i Ensemble Damian s novinkou Víta Zouhara Noci Dnem na motivy Goethova fragmentu Zauberflöte s postavami známými i z Mozartovy stejnojmenné opery.
I když přehlídka není soutěžní, budou i letos výjimečné festivalové výkony oceňovány skleněnými "Libuškami" z dílny významného sklářského výtvarníka a designéra Václava Hanuše.
Více informací na www.festival-opera.cz.
Janáček zazní na festivalu hned třikrát - Plzeň nastudovala Její pastorkyni a Ústí přiveze Káťu Kabanovou v titulní roli s podmanivou Valerií Vaygant.
Třikrát se na festivalu představí jeden z nejvytíženějších operních režisérů Michael Tarant. Jeho režii uvidíme v libereckém Simonu Boccanegrovi (v titulní roli s Anatolijem Orlem, který na festivalu v minulých letech zazářil jako Jago ve Verdiho Otellovi nebo jako Macbeth), v olomouckém Daliborovi (v titulní roli s mexickým tenoristou Rafaelem Alvarezem) a ostravském Donu Giovannim (v titulní roli s vynikajícím basistou mladé generace Martinem Gurbaľem). „Opera oper“ ve Stavovském divadle zazní v novém českém přebásnění známého písničkáře Jaromíra Nohavici!
Státní opera Praha si v rámci festivalu odbude premiéru Brittenovy Smrti v Benátkách a Dětská opera Praha uvede poprvé Křičkovy Ogary. Určitě zaujme i Ensemble Damian s novinkou Víta Zouhara Noci Dnem na motivy Goethova fragmentu Zauberflöte s postavami známými i z Mozartovy stejnojmenné opery.
I když přehlídka není soutěžní, budou i letos výjimečné festivalové výkony oceňovány skleněnými "Libuškami" z dílny významného sklářského výtvarníka a designéra Václava Hanuše.
Více informací na www.festival-opera.cz.
Smrt v Benátkách se blíží
08.02. 2009 23:52
Státní opera Praha nastudovala premiéru v trojkoprodukci - spolupracovala s festivalem v Aldeburghu, festivalem v Bregenzi a s Opérou de Lyon, kde bude uvedena teprve v květnu 2009. Na režii si přizvala japonského režiséra žijícího v Paříži Yoshiho Oidu, který vychází mj. z tradičního japonského divadla kjógen. K jeho hypnotizující strohosti se přidala střídmá nadčasová scénografie Toma Schenka, edwardovskou dobu evokující kostýmy Richarda Hudsona a choreografie Daniely Kurz.
26.2.,1., 4., 10., 12. 3. 2009 Státní opera Praha, 19.00
Večer pravé melancholie s Dášou Peckovou
08.02. 2009 23:21
Na středu 18. 2. naplánovala Pražská komorní filharmonie pro své posluchače večer samých proslulých skladeb: Schubertovu 7. symfonii "Nedokončenou", o které se dlouho tvrdilo, že ji smrt nedovolila Schubertovi dopsat, i když ve skutečnosti autor toto dílo o šest let přežil a pouze jej odložil pro přemíru jiných úkolů. Ale ta pověst vždy dodá hudbě na dojemnosti. Další slavná skladba s nádechem smrti je Mahlerovo Adagietto z 5. symfonie cis moll, které proslavil mj. režisér Visconti ve filmu Smrt v Benátkách.
Velmi očekávanou sólistkou večera bude mezzosopranistka Dagmar Pecková. Zazpívá Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera, kterého vždy uměla ve velkém stylu, takže je na co se těšit. Ani zde nevypadneme z pravé melancholie, tolik lahodící romantickým duším - nešťastně zamilovaný mladý tovaryš, jemuž se vdala milá, se zaobírá úvahami o smrti a vše končí pohřebním pochodem...
Pražskou komorní filharmonii bude řídit Patr Altrichter.
18.2.2009, Rudolfinum, 19.30
Landa a jeho Tajemství: znesvětí brněnské Národní divadlo?
02.02. 2009 20:16
Věřím, že Landův kus je patetický a pseudofilosofický blábol, Zlatého draka jsem neviděla a do Brna kvůli němu věru nepojedu. Ale nemá opravdu Mahenovo divadlo nárok něco podobného uvádět jen proto, že patří pod hlavičku brněnského Národního divadla? Je to znesvěcení? A co když má národ, nebo jeho nemalá část, za kulturu právě Landu? Takže - patří tam nebo ne?
Důležité je podle mého názoru i to, že se v divadle něco děje, že je důvod o něm mluvit. V Brně nemají jen Landu, na podzim Dvořák uvedl v divadle nový mezinárodní festival Janáček Brno 2008. "Divadlo hoří", dali si kdysi s Nekvasilem heslo do záhlaví pražského Národního divadla. Znamená to uvádět třeba i kontroverzní kusy a mít odvahu umělecky riskovat. Jenže dnes to pražské ND už nehoří, skoro ani nedoutná... Programy tří scén jsou protkány šedými kolonkami s oznámením "nehraje se". Dřív se tři soubory (opera, balet, činohra) doslova praly o místo na jevišti a nemohly se tam vejít s premiérami. Ale kritika kupodivu decentně mlčí, nečinnost jí zřejmě vadí méně, kdo nic nedělá, nic nepokazí.
Mozartovy narozeniny ve Stavovském divadle
27.01. 2009 00:17
Již v úterý 27. 1. se koná tradiční "narozeninová party" Wolfiho Mozarta na jeho "domácí scéně", ve Stavovském divadle. Tentokrát s Adrianou Kučerovou, mladou pěvkyní, která se stala na plakátech loni tváří Pražského jara, a s mladým šéfdirigentem první scény Tomášem Netopilem.
Od 19.00 hod. zazní ve Stavovském divadle árie z Mozartových oper La finta giardiniera, La finta semplice, Idomeneo, Le nozze di Figaro (Figarova svatba), Così fan tutte a Die Entführung aus dem Serail (Únos ze serailu). Vybrané árie doplní předehra k opeře Don Giovanni, Symfonie č. 25 g moll KV 183, a Koncert pro flétnu a harfu C Dur KV 299, jehož sólové party přednesou členové orchestru Národního divadla harfenistka Ivana Pokorná a flétnista Jaroslav Pelikán. Vstupenky na slavnostní večer jsou tentokrát v širokém cenovém rozpětí od 50 do 2000 Kč.
27. 1. 2009, Stavovské divadlo, 19.00
Březina s Nekvasilem porazili ostře sledovanou Havlovu premiéru
21.01. 2009 12:05
Opera o Miladě Horákové Zítra se bude... od Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila skončila v anketě Divadelních novin "Inscenace roku" na druhém místě. Přeskočila tak i ostře sledovanou premiéru Havlova Odcházení v Radokově režii. Na prvním místě a tedy vítězem ankety je Obludárium bratří Formanů. Je sympatické, že i přes povinné nadšení z Havlovy dlouho očekávané novinky si srdce kritiků získaly dvě nezávislé autorské inscenace.
Když si vzpomenu na loňskou premiéru Březinovy opery, bylo tehdy v hledišti víc celebrit jak na jevišti, namátkou manželé Menzelovi, Jaroslav Dušek, Jan Klusák a řada dalších osobností. Soubor tvořili naopak méně známí ale talentovaní mladí pěvci, tanečníci, herci a výběr excelentních muzikantů. A mezi nimi kralovala neuvěřitelně silná, dramatická a ojedinělým způsobem stylizovaná Soňa Červená. Zítra se bude... není opera v klasickém slova smyslu, v popředí není hudební plán a osobnost skladatele (i když pár výrazných hudebních motivů si v hlavě domů odnesete), je to spíš silná esence emocí, brutální autenticity, morálních paradoxů. V prostředí malého Divadla Kolowrat není úniku, nelze si zachovat odstup od dění na jevišti. Je dobře, že se k ní Národní divadlo po krátké odmlce vrátilo. Téma Milady Horákové i prokurátorky Ludmily Brožové na opačné straně je stále aktuální a inscenace si pozornost i vzhledem k nynějšímu ocenění v anketě Divadelních novin zaslouží. Kdyby ji měla v tomto malém prostoru vidět celá Praha (což by bylo velmi výchovné!), derniéry bychom se hned tak nedočkali.
Divadlo Kolowrat, 28. 1. a 1. 2. 2009
Když si vzpomenu na loňskou premiéru Březinovy opery, bylo tehdy v hledišti víc celebrit jak na jevišti, namátkou manželé Menzelovi, Jaroslav Dušek, Jan Klusák a řada dalších osobností. Soubor tvořili naopak méně známí ale talentovaní mladí pěvci, tanečníci, herci a výběr excelentních muzikantů. A mezi nimi kralovala neuvěřitelně silná, dramatická a ojedinělým způsobem stylizovaná Soňa Červená. Zítra se bude... není opera v klasickém slova smyslu, v popředí není hudební plán a osobnost skladatele (i když pár výrazných hudebních motivů si v hlavě domů odnesete), je to spíš silná esence emocí, brutální autenticity, morálních paradoxů. V prostředí malého Divadla Kolowrat není úniku, nelze si zachovat odstup od dění na jevišti. Je dobře, že se k ní Národní divadlo po krátké odmlce vrátilo. Téma Milady Horákové i prokurátorky Ludmily Brožové na opačné straně je stále aktuální a inscenace si pozornost i vzhledem k nynějšímu ocenění v anketě Divadelních novin zaslouží. Kdyby ji měla v tomto malém prostoru vidět celá Praha (což by bylo velmi výchovné!), derniéry bychom se hned tak nedočkali.
Divadlo Kolowrat, 28. 1. a 1. 2. 2009
Jaké byly novinky roku 2008
19.01. 2009 11:43
Já osobně si na sledování výbojů našich soudobých autorů moc nepotrpím, ale naštěstí tu máme jedince, kteří tuto část české hudby - v rámci časových možností - sledují ochotněji. Takže vám nyní nabízím text Olgy Heidingsfeldové. Popsala v něm, co za loňský rok ze soudobé hudby (nejen premiérové) stihla, viděla a slyšela.
Taková díla jako Zvěrohra by měla být aspoň občas uváděna také na koncertech pro školy. Aby mládež zažila v Rudolfinu něco „fakt hustýho“.
Olga H.
Lidé někdy přijdou na koncert z jiného důvodu, než předpokládají organizátoři a odnesou si jiné dojmy, než by očekávali recenzenti.
Olga H.
Poznámky ze zápisníku Olgy Heidingsfeldové 2008:
Taková díla jako Zvěrohra by měla být aspoň občas uváděna také na koncertech pro školy. Aby mládež zažila v Rudolfinu něco „fakt hustýho“.
Olga H.
Lidé někdy přijdou na koncert z jiného důvodu, než předpokládají organizátoři a odnesou si jiné dojmy, než by očekávali recenzenti.
Olga H.
Poznámky ze zápisníku Olgy Heidingsfeldové 2008:
Je to stručný seznam děl, která podle mého soudu stojí v dobrém smyslu slova za upozornění, a která by neměla zapadnout. Chybí v něm samozřejmě i řada jiných, která by si zde zasloužila být, ale na něž jsem bohužel nestihla zajít.
Aleš Pavlorek: Introdukce, téma a variace pro klarinet, violoncello a klavír (9.1.2008, Přítomnost; Jan Brabec, Vladan Kočí, Eva Benešová). Přímočará a rytmicky pregnantní skladba. Snad jedinou vadou bylo, že Pavlorkova skladba se zvukově „nevešla“ do sálu v Pálffyho paláci, byla by vyžadovala větší prostor.
Jana Vöröšová: Gulliverovy cesty (13.3.2008, Orcherstr Berg, dir. Peter Vrábel). Velmi mě okouzlily. Nesmírně barevná, poetická a zasněná, ale přitom promyšleně vystavěná skladba.
Ivan Kurz: Missa Bohemica (28.3.2008, FOK, Kühnův dětský sbor, dir. Serge Baudo). Byla pro mně silným zážitkem. Myslím, že už jsem se tu o ní zmiňovala v diskusi. Sbor je psán většinou v unisonu a orchestru je užíváno dosti střídmě, což jistě klade na dětské interprety velké nároky. Díky vynikajícímu výkonu sboru i orchestru se však právě takováto uměřená sazba ukázala jako velmi účinná.
Ctirad Kohoutek: Doušky z pramenů pro housle a hoboj (1.4.2008, Pražské premiéry; Anna a Vilém Veverkovi). Přiznám se, že předem jsem od tohoto opusu vlastně nic nečekala, i ten název se mi zdál tak nějak divný. Dialog houslí a hoboje mě ale po chvíli úplně vtáhl. Zjevně šlo o prameny v kulturním smyslu slova, ať už v podobě ohlasů starších slohových vrstev, nebo v návaznosti na tradici přírodní lyriky.
Kryštof Mařatka: Zvěrohra (4.4.2008, Pražské premiéry; Česká filharmonie, dir. Michel Swierczewski, soprán Elena Vassilieva) byla už hojně diskutována a patrně má na publikum polarizující vliv. To je jistě lepší, než kdyby nikomu nestála za řeč. Mě osobně nadchl už samotný nápad pokusit se zpracovat hlasové projevy našich dávných předků a vývoj lidské řeči. Očekávala jsem ale, že méně artikulované zvuky se postupně stanou strukturovanějšími. Vývoj však neproběhl a tím pádem jsem měla pocit, že by se nic nestalo, kdyby skladba byla o trochu kratší. Nicméně si myslím, že taková díla jako Zvěrohra by měla být aspoň občas uváděna také na koncertech pro školy. Aby mládež zažila v Rudolfinu něco „fakt hustýho“.
Na tomto koncertě Pražských premiér, byl také můj známý, francouzký chemik Nicolas, který nepřišel kvůli novinkám, ani kvůli uváděným francouzským autorům, ale proto, aby si před koncem svého pracovního pobytu v Praze ještě užil České filharmonie. Své dojmy popsal takto: „Všiml jsem si, že nejvíc pozornosti přitáhl Mařatka. Mě se ale nejvíc líbilo …numquam excidit… od Slavomíra Hořínky. To byla prostě hudba mého srdce.“ V kontextu všemožných komentářů a zejména s ohledem na výkon, který onoho večera filharmonie podala, se Nicolasovy názory mohou jevit jako zvláštní. Jsou ale pěknou ukázkou toho, že lidé někdy přijdou na koncert z jiného důvodu, než předpokládají organizátoři a odnesou si jiné dojmy, než by očekávali recenzenti. Mohu totiž říci, že do mého srdce se …numquam excidit… nezapsalo. Zato se mi líbila jiná Hořínkova skladba: koncisní, pečlivě vystavěné a zvukově zajímavé Responsorium, které před Vánocemi premiéroval Orchestr Berg (15.12.2008, dir. Peter Vrábel). Ani toto Hořínkovo dílo však nemělo jednoduchý vstup do společnosti. Zaznělo totiž vedle dvou nesmírně silných a časem prověřených opusů Alfreda Schnittka, které se asi do myslí mnohých posluchačů vryly hlouběji.
Marko Ivanović: Zvěstování (15.6.2008, Orchestr absolventů a přátel školy, dir.Viktor Hruška), které jsem slyšela na absolventských koncertech studentů Gymnázia Jana Nerudy. Vychází z minimalismu.
Ivana Loudová: Ballata Antica pro trombon a klavír (31.5.2008, Jakub Míšek, Eva Hutyrová), vyslechnuto tamtéž. Obě tyto drobné skladby přeskočily mou pomyslnou laťku, ukazující, na co je třeba upozornit.
Marek Kopelent: Sonáta pro 11 smyčcových nástrojů Veroničina rouška (14.4.2008, Orchestr Berg, dir. Peter Vrábel). Svůj nejsilnější zážitek s hudbou současných autorů jsem si nechala na konec. Byla jím bez jakýchkoli pochybností tato 35 let stará sonáta. Myslím, že bude lépe, když vynechám jakékoli přívlastky, aby si případní zájemci vytvořili názor nezávisle. Stojí to za to. Přesto si s odstupem času nejsem jistá, jestli by na mě Veroničina rouška zapůsobila tak intenzivně, kdybych ji byla slyšela jindy a jinde. Svou roli totiž sehrálo asi i místo a čas uvedení. Genius loci Sovových mlýnů, kde se koncert konal. A jarní večer, kdy se stmívá dost pozdě na to, aby člověk mohl poslouchat hudbu a přitom se dívat, jak pod okny teče Vltava a jak na staroměstském břehu budou teprve rozsvěcet pouliční lampy. Byl to zkrátka jeden z těch vzácných okamžiků, které zůstávají dlouho v paměti a dělají život krásnější.
Aby v roce 2009 byla zas aspoň jedena taková chvíle, to přeji všem, kdo dočetli až sem, i sama sobě.
Labyrint světa a ráj srdce Petra Ebena
15.01. 2009 11:28
27. 1. 2009, Rudolfinum, 19.30
Camoufl.Age: baletní premiéra s mini travesty show
12.01. 2009 10:57
Komorní scéna divadla Kolowrat se stane 15. 1. 2009 místem světové premiéry tanečně-dramatického představení Jana Kodeta a Janka Růžičky Camoufl.Age. Česky řečeno Kamufláž - ovšem se zdůrazněnou koncovkou - francouzským slovem Age, což znamená, že autoři se pokusili zároveň charakterizovat věk či dobu, v níž žijeme. Jan Kodet, choreograf o tom říká: "Pro mě je to i o přetvářce, o nadsázce. Kamufláž pro mě znamená zamaskování, nikoli lež. Dokonce tam bude i minitravestyshow, tedy přímo esence kamufláže! Přál bych si, aby to bylo představení odlehčené, které ale přes humor zamrazí.“
V představení nehledejte tradiční příběh nebo děj tak, jak ho chápeme u děl s pevným libretem či literární předlohou. Důležitá je především výtvarná stránka představení, o kterou se postarala Lucie Loosová a světelný design Dana Tesaře. Nejdůležitějším elementem představeni však stále zůstává fascinující tělo tanečníka.
15., 16. 1. 2009, Divadlo Kolowrat, 19.00
Sen se Shakespearem byl okouzlující
11.01. 2009 12:24
Včera jsem se vrátila z mimořádného projektu Pražské komorní filharmonie Sen noci svatojánské s kompletní scénickou hudbou Mendelssohna k tomuto slavnému Shakepearovu kusu. V hledišti jsem si všimla i Martina Hilského, nejznámějšího českého překladatele shakespearových her. A musím říct - byl to večer zcela okouzlující. Potemnělé jeviště, hudebníci s rožnutými divadelními lampičkami na pultech, a kužely reflektorů sledující na empoře Rudolfina herce (Sabina Laurinovou, Oldřicha Víznera a Ivanu Jirešovou jako Titanii, Oberona a Puka) a jejich výrazné líčení - masky a blýskavé kostýmy s flitry...
Ještě větší potlesk, než známí herci, sklidil orchestr. Přinesl mnoho krásné hudby, která se občas melodramaticky prolínala i do monologů herců. Napadlo mě, jak silný účinek musela kdysi mít činohra, když místo jakés takés hudby ze záznamu v ní hrával živý orchestr a psali ti nejlepší skladatelé! PKF řídil s velkým šarmem a energií Jakub Hrůša. Je radost se na něj dívat. Proč po takových talentech už dávno nesáhly utrápené velké pražské symfoňáky, je mi záhadou.
PKF v letošní sezóně slaví 15. výročí založení, nezbývá popřát: jen tak dále!
Ještě větší potlesk, než známí herci, sklidil orchestr. Přinesl mnoho krásné hudby, která se občas melodramaticky prolínala i do monologů herců. Napadlo mě, jak silný účinek musela kdysi mít činohra, když místo jakés takés hudby ze záznamu v ní hrával živý orchestr a psali ti nejlepší skladatelé! PKF řídil s velkým šarmem a energií Jakub Hrůša. Je radost se na něj dívat. Proč po takových talentech už dávno nesáhly utrápené velké pražské symfoňáky, je mi záhadou.
PKF v letošní sezóně slaví 15. výročí založení, nezbývá popřát: jen tak dále!
Bryn Terfel v Praze - ještě je šance koupit poslední vstupenky
09.01. 2009 06:48
Pěvec, který je svým impozantním hlasem i zjevem jako stvořený pro wagnerovské role, uvede ve svém českém debutu árie z oper Verdiho, Wagnera, Mozarta a Gershwina. Doprovodí jej Symfonický orchestr českého rozhlasu s italským dirigentem Paolem Olmi. Jako partnerka Terfla na pódiu vystoupí sopranistka Simona Houda Šaturová. Na koncert v Obecním domě lze ještě sehnat několik desítek posledních vstupenek - v doprodejích v Obecním domě (ještě všechny cenové kategorie), Ticketpro a Bohemia Ticket.
Bryn Terfel se narodil nedaleko města Caernarfon v severním Walesu v roce 1965 a na pódiu vystoupil poprvé ve čtyřech letech. Vystudoval Guildhall School of Music and Drama a poprvé se prosadil, když v roce 1988 vyhrál cenu Kathleen Ferrier Award. Od svého debutu s Welsh National Opera v roce 1990 v roli Guglielma v Mozartově Cosi Fan Tutte, začal velmi rychle budovat svůj operní repertoár. Jeho první mezinárodní nabídka přišla ze Salzburgu. Od té doby se objevuje ve všech nejvýznamnějších operních domech po celém světě s rozmanitým repertoárem od Mozarta po Wagnera, od Pucciniho po Stravinského, od Verdiho po Brittena. V newyorské Met debutoval v Tanhäuserovi v roce 1997. V operních představeních je uznáván zejména díky své interpretaci Figara, Wotana a Falstaffa, Holanďana, Mefistofela ve Faustovi, Leporella a Dona Giovanniho, Wolframa v Tannhäuserovi ad.
A na co se můžeme v galavečeru těšit? Na árie z Tanhäusera, Rigoletta, Otella, Fausta, Falstaffa, Figarovy svatby, Romea a Jůlie, Porgy a Bess.
13. ledna 2009 v 19.30 hodin, Smetanova síň Obecního domu.
Sabina ve Snu noci svatojánské
09.01. 2009 06:34
Sobota 10. 1. 2009, Rudolfinum, 19. 30
Novoroční pohoda s ČNSO
06.01. 2009 23:51
Šéf Českého národního symfonického orchestru Jan Hasenöhrl pronesl u příležitosti nového roku 2009 zásadní projev. Shédnout jej můžete zde:
http://www.youtube.com/watch?v=VZNFRPtTJ9A&feature=channel_page
http://www.youtube.com/watch?v=VZNFRPtTJ9A&feature=channel_page
V Česku si na vlajky nepotrpíme - ani na koncertu k EU
02.01. 2009 14:47
V prosinci jsem byla na koncertu České filharmonie k předsednictví ČR v EU. Na pódiu se střídali řečníci, ředitel Riedlbauch, francouzský velvyslanec s tlumočnicí, ministr Saša Vondra (bohužel nebylo na tolik lidí vedle dirigentského stupínku místo, tak tam stáli za sebou jak ve frontě na maso, ty záběry - musím politovat fotografa Zdeňka Chrapka - asi nebudou moc repre...).
Ještě jedna vadu na kráse měla ta sláva: na pódiu ani nikde jinde nebyla jediná vlajka - modrá ani česká. V tom měl Sarkozy pravdu, na vlajky ani evropské symboly si moc nepotrpíme. Jediným výrazným logem večera se tak paradoxně stalo Ferrero rocher, bonbóny se rozdávaly ve foyer a před Rudolfinem se hrdě tyčila typická zlato červená světélkující pyramida Ferrero. Evropě jsme to tentokrát opravdu osladili.
Českou filharmonii vedl Vladimír Válek. Zvolili vcelku náročný program, který asi ne všichni hosté ocenili - zvláště francouzská moderna (Honeggerova Liturgická symfonie a Milhaudova Hudba pro Prahu) byla vedle Sukovy Pragy a Janáčkovy Sinfonietty pro méně otužilé obecenstvo už příliš. Idea ukázat "to nejlepší" z francouzské i české hudby a spojit to s Prahou zvítězila nad přirozeným výběrem, který by zatraktivnil program nějakým virtuózem nebo pěveckou osobností. Janáček sklidil zasloužené sympatie, známé "prezidentské fanfáry" v tak výtečném obsazení často neuslyšíte. Válek dirigoval svým ustáleným pozitivistickým stylem - zahrát vše, co je v notách, bez velkého nadšení a mimořádné inspirace. Pořád je to ale lepší, než výkony, které předváděli se SOČRem na festivalu v Krumlově. Doprovázeli proslulého flétnistu Sira Jamese Galwaye takovým způsobem, že to znělo, jako by půlku orchestru tvořily posily z místní ZUŠ. Trapnější už byla jen lady Jane Galwayová (vizáží dvojnice Ivany Trumpové), také flétnistka, která to vzala jako velkou příležitost zahrát si s manželem v duu, takže jsme z toho koncertu neměli fakt nic.
Ale to už je zas jiná kapitola.
Ještě jedna vadu na kráse měla ta sláva: na pódiu ani nikde jinde nebyla jediná vlajka - modrá ani česká. V tom měl Sarkozy pravdu, na vlajky ani evropské symboly si moc nepotrpíme. Jediným výrazným logem večera se tak paradoxně stalo Ferrero rocher, bonbóny se rozdávaly ve foyer a před Rudolfinem se hrdě tyčila typická zlato červená světélkující pyramida Ferrero. Evropě jsme to tentokrát opravdu osladili.
Českou filharmonii vedl Vladimír Válek. Zvolili vcelku náročný program, který asi ne všichni hosté ocenili - zvláště francouzská moderna (Honeggerova Liturgická symfonie a Milhaudova Hudba pro Prahu) byla vedle Sukovy Pragy a Janáčkovy Sinfonietty pro méně otužilé obecenstvo už příliš. Idea ukázat "to nejlepší" z francouzské i české hudby a spojit to s Prahou zvítězila nad přirozeným výběrem, který by zatraktivnil program nějakým virtuózem nebo pěveckou osobností. Janáček sklidil zasloužené sympatie, známé "prezidentské fanfáry" v tak výtečném obsazení často neuslyšíte. Válek dirigoval svým ustáleným pozitivistickým stylem - zahrát vše, co je v notách, bez velkého nadšení a mimořádné inspirace. Pořád je to ale lepší, než výkony, které předváděli se SOČRem na festivalu v Krumlově. Doprovázeli proslulého flétnistu Sira Jamese Galwaye takovým způsobem, že to znělo, jako by půlku orchestru tvořily posily z místní ZUŠ. Trapnější už byla jen lady Jane Galwayová (vizáží dvojnice Ivany Trumpové), také flétnistka, která to vzala jako velkou příležitost zahrát si s manželem v duu, takže jsme z toho koncertu neměli fakt nic.
Ale to už je zas jiná kapitola.
Dnes televizní vzpomínka na Pavarottiho
01.01. 2009 08:32
Televizní záznam ojedinělého koncertu "Pocta Pavarottimu" v jordánské Petře uvede Česká televize na druhém programu 1. ledna 2009 od 20.00 hodin. Charitativní galakoncert se uskutečnil 12. října 2008 za přítomnosti jordánské královny Ranie, Pavarottiho vdovy Nicoletty Mantovaniové s pětiletou dcerou Alicí a dalších osobností. Vedle hudebních hvězd Plácida Dominga, Josého Carrerase, Stinga, Angely Gheorgiu, Andrey Bocelliho či Zucchera na něm vystoupila Pražská komorní filharmonie.
Charitativní koncert se uskutečnil jeden rok po smrti legendárního tenoristy v den, kdy by oslavil 73. narozeniny. Za jeho uspořádáním stály Pavarottiho vdova Nicoletta Mantovaniová a jordánská princezna Haja a produkce této hudební události se ujal světově proslulý impresário Harvey Goldsmith. Vedle operních i popových hvězd, které s Pavarottim v minulosti vystupovaly na jeho beneficích "Pavarotti and Friends", byla ke koncertu přizvána také Pražská komorní filharmonie. Orchestr doprovázel Luciana Pavarottiho na koncertě v Praze v roce 2005 v rámci pěvcova závěrečného světového turné.
Mám k tomu osobní poznámku - když Pavarotti zemřel, nepsala jsem na blog nic, v tu chvíli mně napadaly jen samé patetické nesmysly a těch vycházelo jinde až až (pominu-li nevkusné příspěvky některých žurnalistů, kteří dokázali nekrolog za Pavarottiho spojit s kritikou jeho stáří a posledních koncertů na rozloučenou). Ale dnes, po roce od Pavarottiho smrti je jasné, že odešel král opery bez následníka. Přes všechny spekulace, kdo po něm převezme žezlo, a že těch adeptů bylo, není mezi současnými tenoristy hvězda s tak globálním char
ismatem. Kvůli nikomu z těch Alagnů, Villazónů, Callejů, Vargasů se v hotelích nepřestavují pokoje a nebudují kuchyně v apartmá na přání. A Central Park by také "nevyprodali". Na osobnost takového kalibru si ještě nějakou dobu asi počkáme.
Ale posuďte sami, jak tohohle chlapíka neobdivovat...?
http://cz.youtube.com/watch?v=CR85o0-8sRA
Charitativní koncert se uskutečnil jeden rok po smrti legendárního tenoristy v den, kdy by oslavil 73. narozeniny. Za jeho uspořádáním stály Pavarottiho vdova Nicoletta Mantovaniová a jordánská princezna Haja a produkce této hudební události se ujal světově proslulý impresário Harvey Goldsmith. Vedle operních i popových hvězd, které s Pavarottim v minulosti vystupovaly na jeho beneficích "Pavarotti and Friends", byla ke koncertu přizvána také Pražská komorní filharmonie. Orchestr doprovázel Luciana Pavarottiho na koncertě v Praze v roce 2005 v rámci pěvcova závěrečného světového turné.
Mám k tomu osobní poznámku - když Pavarotti zemřel, nepsala jsem na blog nic, v tu chvíli mně napadaly jen samé patetické nesmysly a těch vycházelo jinde až až (pominu-li nevkusné příspěvky některých žurnalistů, kteří dokázali nekrolog za Pavarottiho spojit s kritikou jeho stáří a posledních koncertů na rozloučenou). Ale dnes, po roce od Pavarottiho smrti je jasné, že odešel král opery bez následníka. Přes všechny spekulace, kdo po něm převezme žezlo, a že těch adeptů bylo, není mezi současnými tenoristy hvězda s tak globálním char
Ale posuďte sami, jak tohohle chlapíka neobdivovat...?
http://cz.youtube.com/watch?v=CR85o0-8sRA
