Dorothee Mields na křídlech lva
23/07/11 22:35
Letní slavnosti staré hudby v Míčovně Pražského hradu zahájil 22.července soubor Musica Fiata s vynikající německou sopranistkou Dorothee Mields. Koncert byl věnovaný autorům 16. a 17. století z prostředí památné baziliky sv. Marka v Benátkách. Znakem Benátek je lev, a protože se hudba z této provenience rozlétla po italských a evropských dvorech a ovlivnila vývoj barokního stylu (concertato) v celé Evropě, nesl včerejší koncert přiléhavý název Na křídlech lva. Navíc pár kroků od místa, kde se na Hradě lvi skutečně chovali – opravdu důvtipné…
V programu se střídaly vokální skladby na duchovní texty s instrumentálními sonátami. V podání sopranistky Dorothee Mields jsme slyšeli Canzon I Giovanniho Gabrieliho, motet Regina coeli Alessandra Grandiho, píseň Benedicta sit (Giovanni Arrigoni), virtuózní Confiteor tibi Domine Claudia Monteverdiho, O bone Jesu (Marco Gioseppe Peranda) a Žalm 6. Johanna Rosenmüllera s rozkošným dialogem sopránu s cinkem. Mieldsová má měkký, sametový, čistě intonující soprán, zpívala prostě a jednoduše, s minimem ozdob, jen s drobným vibratem tam, kde je to třeba. Její průzračný hlas zněl v „dlouhé“ akustice Míčovny nebesky, zvláště v zadních řadách, kde jsem seděla v 1. polovině, její aleluja k nám doléhalo jako z andělských kůrů. Dorothea umí perfektně pracovat s „chrámovou“ akustikou, měkce formuje tón tak, aby působil zaobleně: má jemné nasazení, vprostřed nechá tón naplno rozeznít a opět zakončí lehce, do ztracena. V Monteverdim předvedla i výtečnou techniku, hybnost a rychlost, je to náročný styl plný virtuózních běhů na jeden nádech. Totéž v závěrečném Rosenmüllerovi.
Byť se jednalo o skladby s duchovním námětem, autoři se tím nedali moc svazovat, hudba to byla nesmírně optimistická, až vesele hravá (Peranda). Mieldsová je navíc takové usměvavé sluníčko, její tvář při zpěvu doslova září, takže dala celému koncertu velmi příjemný a pozitivní náboj.
Čistě instrumentální části programu se nesly ve stejném „světsky“ odlehčeném tónu, občas ovlivněném operní tvorbou svých autorů, a byly určeny kupodivu k provádění jak u dvora, tak i v chrámu. Musica Fiata hrála ve složení dvoje housle, cink (cornett), pozoun, dulcian (fagot), varhany a chitarrone (coby basso continuo), během večera v různých kombinacích. Kromě doprovodů sopranistky uvedla sonáty Antonia Bertaliho, Daria Castella, Johanna Heinricha Schmelzera, Davida Pohleho (velmi vroucně a citlivě zahraná) a Johanna Rosenmüllera. Jsou to skladby reprezentující rodící se princip concertato, všichni zúčastnění (kromě continua) jsou zde v roli sólisty, střídavě si předávají vedení a předvádějí svou virtuozitu. Mimochodem značnou – Benátky 17. století byly plné skvělých varhaníků, houslistů, fagotistů, cinkistů, sackbutistů (pozounéři), kteří skládali a vydávali své skladby tiskem. I dnešní hráči s nimi měli dost co dělat.
Umělecký vedoucí Roland Wilson a Peter Stelzl (cink a pozoun) byli občas mimo ladění zbytku souboru (zvláště to drhlo u cinku v kombinaci s houslemi), což se u těchto na intonaci mimořádně náročných nástrojů toleruje, ale nevyhnuli se ani malým tónovým výpadkům. Zato Adrien Rovatzky (fagot) exceloval jak technicky, tak svěžím výrazem plným entuziasmu (v Castellovi), jeho spolupráce například s houslovou sekcí byla také vzorná. Obě houslistky byly sladěné a sehrané jako jedna, dokonale. Celkový pohled na tu partičku na pódiu, která se pořád přeskupuje a střídá místa zprava doleva, by pro nezasvěcence byl asi kuriózní – varhaník (Arno Schneider), tichá a spolehlivá opora souboru, sedí zády k publiku i hráčům, uměleckému vedoucímu visí celou dobu z pusy šňůrka (cink se někdy ovazoval před potažením kůží), uprostřed ohromný dvoumetrový chitarrone se „žirafím“ krkem, jehož hráč (Axel Wolf) si omotává stehno provazem v rámci nějaké protiskluzové úpravy a pořád ladí… Ale publikum Míčovny bylo znalé a také uznalé, zahrnulo umělce vřelým aplausem. Dokonce po mnoha deštivých dnech do sálu nesměle nakouklo večerní slunce, což atmosféru ještě více zpříjemnilo.
Na křídlech lva Benátská hudba na dvorech v Drážďanech, ve Vídni a v Brunšviku Dorothee Mields – soprán Musica Fiata Anette Sichelschmidt, Christine Moran – barokní housle Roland Wilson, Arno Paduch – cink Detlef Reimers, Peter Stelzl – pozoun Adrian Rovatkay – dulzian Christoph A. Noll – varhany Axel Wolf – chitarrone Roland Wilson – umělecký vedoucí Letní slavnosti staré hudby 2011 22.července 2011 Míčovna Pražského hradu
program: G.Gabrieli, A.Grandi, A.Bertali, D.Castello, G.Arrigoni, J.H.Schmelzer, C.Monteverdi, D.Pohle, M.G.Peranda, J.Rosenmüller
Text byl publikován na Operaplus.cz
V programu se střídaly vokální skladby na duchovní texty s instrumentálními sonátami. V podání sopranistky Dorothee Mields jsme slyšeli Canzon I Giovanniho Gabrieliho, motet Regina coeli Alessandra Grandiho, píseň Benedicta sit (Giovanni Arrigoni), virtuózní Confiteor tibi Domine Claudia Monteverdiho, O bone Jesu (Marco Gioseppe Peranda) a Žalm 6. Johanna Rosenmüllera s rozkošným dialogem sopránu s cinkem. Mieldsová má měkký, sametový, čistě intonující soprán, zpívala prostě a jednoduše, s minimem ozdob, jen s drobným vibratem tam, kde je to třeba. Její průzračný hlas zněl v „dlouhé“ akustice Míčovny nebesky, zvláště v zadních řadách, kde jsem seděla v 1. polovině, její aleluja k nám doléhalo jako z andělských kůrů. Dorothea umí perfektně pracovat s „chrámovou“ akustikou, měkce formuje tón tak, aby působil zaobleně: má jemné nasazení, vprostřed nechá tón naplno rozeznít a opět zakončí lehce, do ztracena. V Monteverdim předvedla i výtečnou techniku, hybnost a rychlost, je to náročný styl plný virtuózních běhů na jeden nádech. Totéž v závěrečném Rosenmüllerovi.
Byť se jednalo o skladby s duchovním námětem, autoři se tím nedali moc svazovat, hudba to byla nesmírně optimistická, až vesele hravá (Peranda). Mieldsová je navíc takové usměvavé sluníčko, její tvář při zpěvu doslova září, takže dala celému koncertu velmi příjemný a pozitivní náboj.
Čistě instrumentální části programu se nesly ve stejném „světsky“ odlehčeném tónu, občas ovlivněném operní tvorbou svých autorů, a byly určeny kupodivu k provádění jak u dvora, tak i v chrámu. Musica Fiata hrála ve složení dvoje housle, cink (cornett), pozoun, dulcian (fagot), varhany a chitarrone (coby basso continuo), během večera v různých kombinacích. Kromě doprovodů sopranistky uvedla sonáty Antonia Bertaliho, Daria Castella, Johanna Heinricha Schmelzera, Davida Pohleho (velmi vroucně a citlivě zahraná) a Johanna Rosenmüllera. Jsou to skladby reprezentující rodící se princip concertato, všichni zúčastnění (kromě continua) jsou zde v roli sólisty, střídavě si předávají vedení a předvádějí svou virtuozitu. Mimochodem značnou – Benátky 17. století byly plné skvělých varhaníků, houslistů, fagotistů, cinkistů, sackbutistů (pozounéři), kteří skládali a vydávali své skladby tiskem. I dnešní hráči s nimi měli dost co dělat.
Umělecký vedoucí Roland Wilson a Peter Stelzl (cink a pozoun) byli občas mimo ladění zbytku souboru (zvláště to drhlo u cinku v kombinaci s houslemi), což se u těchto na intonaci mimořádně náročných nástrojů toleruje, ale nevyhnuli se ani malým tónovým výpadkům. Zato Adrien Rovatzky (fagot) exceloval jak technicky, tak svěžím výrazem plným entuziasmu (v Castellovi), jeho spolupráce například s houslovou sekcí byla také vzorná. Obě houslistky byly sladěné a sehrané jako jedna, dokonale. Celkový pohled na tu partičku na pódiu, která se pořád přeskupuje a střídá místa zprava doleva, by pro nezasvěcence byl asi kuriózní – varhaník (Arno Schneider), tichá a spolehlivá opora souboru, sedí zády k publiku i hráčům, uměleckému vedoucímu visí celou dobu z pusy šňůrka (cink se někdy ovazoval před potažením kůží), uprostřed ohromný dvoumetrový chitarrone se „žirafím“ krkem, jehož hráč (Axel Wolf) si omotává stehno provazem v rámci nějaké protiskluzové úpravy a pořád ladí… Ale publikum Míčovny bylo znalé a také uznalé, zahrnulo umělce vřelým aplausem. Dokonce po mnoha deštivých dnech do sálu nesměle nakouklo večerní slunce, což atmosféru ještě více zpříjemnilo.
Na křídlech lva Benátská hudba na dvorech v Drážďanech, ve Vídni a v Brunšviku Dorothee Mields – soprán Musica Fiata Anette Sichelschmidt, Christine Moran – barokní housle Roland Wilson, Arno Paduch – cink Detlef Reimers, Peter Stelzl – pozoun Adrian Rovatkay – dulzian Christoph A. Noll – varhany Axel Wolf – chitarrone Roland Wilson – umělecký vedoucí Letní slavnosti staré hudby 2011 22.července 2011 Míčovna Pražského hradu
program: G.Gabrieli, A.Grandi, A.Bertali, D.Castello, G.Arrigoni, J.H.Schmelzer, C.Monteverdi, D.Pohle, M.G.Peranda, J.Rosenmüller
Text byl publikován na Operaplus.cz