Opera 2011: Ostravský Werther okouzlil
05/03/11 22:10
Laťka kvality na Festivalu hudebního divadla se s příjezdem ostravské opery v pátek 4.března vyhoupla prudce vzhůru. Národní divadlo moravskoslezské uvedlo svého Werthera, premiérovaného loni v listopadu.
Pro řadu diváků v hledišti to bylo první setkání „naživo“ s touto operou, mě nevyjímaje. Není divu, Massenet na českých scénách není právě častým autorem. Jeho opera na námět románu Johanna Wolfganga von Goethe Utrpení mladého Werthera líčí příběh nešťastné lásky stejnojmenného hrdiny ke vdané ženě, kvůli níž a zachování její počestnosti se mladík zastřelí. Svého času tento literární vzor romanticky rozervaného hrdiny obětujícího život kultu nejčistší lásky vyvolal epidemii sebevražd mladých mužů v Evropě.
Massenetova opera je úžasná, hudba plyne od prvního taktu ladně a přirozeně, bez dramatických „záseků“, zvratů a kontrastů, stejně jako se rozvíjí psychologická látka komorního příběhu. Je zážitek slyšet známé Massenetovy árie jako homogenní součást celku.
Na počátku můžeme vidět osamělého zadumaného Werthera v obrazárně, kolem kypí rušný a veselý život, korzují páry, klábosí přátelé (vtipné výstupy dvou kustodů), hlouček dětí se pošťuchuje, svačí a zpívá koledu (motiv, který se v závěru osudově vrátí). Zde poprvé Werther spatří svou fatální lásku Charlottu. Přeskočí jiskra, oba mladí lidé si porozumí, ovšem hned vzápětí se Werther dozví o zasnoubení Charlotty s jiným mužem, kterého si jako poslušná dcera také vezme. Tím je vše dáno, Wertherovo vleklé utrpení začíná. Opera se nesoustředí na děj, žádné vrcholící drama svatby, střety dvou soků, ani akt sebevraždy zde není vidět, vše plyne formou konverzace mezi postavami nebo Wertherových vnitřních monologů. A přesto ani na okamžik představení neztrácí tah, nenudí, ale poutá a dojímá (skvělá režie).
Werther se dále koří modle nenaplněné lásky, jiné nabídky odmítá (Charlottinu švagrovou) a dokonce na čas opouští město. Vrací se o Vánocích a po setkání se svou milovanou spáchá sebevraždu pistolí, kterou si od ní vypůjčil. Otřesená Charlotta ho najde a konečně opětuje jeho lásku.
Celé představení se odehrává ve stejných kulisách obrazárny jako na začátku (slouží i jako prostředí domácího salonu), s nimi si scénograf (David Bazika) vystačí až do posledního jednání, šikovně mění pouze nasvícení. Až ve scéně Wertherovy sebevraždy (čtvrté jednání) přichází první proměna – obrazy mizí (mimochodem měly v ději svůj symbolický význam), stěny se tlačí dopředu na vyděšenou Charlottu a z prostorného sálu se stává malý chudý mládenecký pokoj. Ve chvíli Wertherovy smrti se scéna otevře a vrací se motiv dětí zpívajících koledu, na ulici sněží a všichni se těší z příchodu Vánoc.
Vynikající úroveň mělo i hudební nastudování. Mladý dirigent Robert Jindra (známe jej z pražského Národního divadla, Dětské opery, diriguje v Duisburgu, v Ostravě je hudebním ředitelem operního souboru) vytvořil s orchestrem ostravské opery zdařilou a respektuhodnou zvukovou podobu Massenetova díla, která citlivě dotváří psychologii postav a situací. Steven Harrison byl jako Werther skvělý, jeho lyrický tenor sice nemůže soupeřit silou s orchestrem (párkrát během večera ten souboj prohrál), ale v Massenetovi předvedl mnohem zásadnější kvality – intonační přesnost, romantický výraz, styl. Hvězdou večera se stala slovenská mezzosopranistka Zuzana Šveda (Charlotte), její výkonný hlas dramatického typu snadno opanoval prostor Stavovského divadla. Ale celý ansámbl podal pozoruhodné výkony: Jakub Kettner (Albert) i polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka, jejíž lehký koloraturní styl dobře zapadal do role hravé dětské Sophie, i komická dvojice správcových přátel, zde „kustodů“ Schmidta a Johana si vedla dobře (tenorista Václav Morys a basista David Szendiuch), nebylo zde malých rolí… Velkou zásluhu na tom všem má Jiří Nekvasil, nejen jako zkušený režisér, ale jako ředitel ostravské scény, který kolem sebe dokázal seskupit mladý talentovaný tvůrčí tým (do nějž patří také teprve třicetiletá brněnská výtvarnice kostýmů Marie Blažková).
Takovou inscenaci můžeme Ostravě jen závidět. Jak je zřejmé, z pražské divadelní scény se talenty přesunuly jinam (za což můžeme poděkovat i odvoláváním a zásahům z ministerstva kultury). A tak zatímco v Brně se tančí na prvním plese v opeře, zpívá na novém janáčkovském operním festivalu a v Ostravě i jinde vznikají hodnotná představení, v Praze se dál propouští, buzeruje a zavírají se operní domy se stoletou tradicí. Opravdu moc děkujeme…
Festival hudebního divadla Opera 2011 Jules Massenet: Werther Dirigent: Robert Jindra Režie: Jiří Nekvasil Scéna: David Bazika Kostýmy: Marie Blažková Dramaturgie: Daniel Jäger Choreografie: Igor Vejsada Premiéra 18. 11. 2010 v Divadla Antonína Dvořáka Ostrava Psáno z festivalové reprízy 4.3.2011 ve Stavovském divadle v Praze
Werther – Steven Harrison Charlotte – Zuzana Šveda Albert – Jakub Kettner Bailli – Bogdan Kurowski Sophie – Agnieszka Bochenek – Osiecka Schmidt – Václav Morys Johann – David Szendiuch Brühlmann – Rudolf Medňanský Kätchen – Andrea Jurčíková Správcovy děti – členové Operního studia NDM
Text byl publikován na Operaplus.cz
Pro řadu diváků v hledišti to bylo první setkání „naživo“ s touto operou, mě nevyjímaje. Není divu, Massenet na českých scénách není právě častým autorem. Jeho opera na námět románu Johanna Wolfganga von Goethe Utrpení mladého Werthera líčí příběh nešťastné lásky stejnojmenného hrdiny ke vdané ženě, kvůli níž a zachování její počestnosti se mladík zastřelí. Svého času tento literární vzor romanticky rozervaného hrdiny obětujícího život kultu nejčistší lásky vyvolal epidemii sebevražd mladých mužů v Evropě.
Massenetova opera je úžasná, hudba plyne od prvního taktu ladně a přirozeně, bez dramatických „záseků“, zvratů a kontrastů, stejně jako se rozvíjí psychologická látka komorního příběhu. Je zážitek slyšet známé Massenetovy árie jako homogenní součást celku.
Na počátku můžeme vidět osamělého zadumaného Werthera v obrazárně, kolem kypí rušný a veselý život, korzují páry, klábosí přátelé (vtipné výstupy dvou kustodů), hlouček dětí se pošťuchuje, svačí a zpívá koledu (motiv, který se v závěru osudově vrátí). Zde poprvé Werther spatří svou fatální lásku Charlottu. Přeskočí jiskra, oba mladí lidé si porozumí, ovšem hned vzápětí se Werther dozví o zasnoubení Charlotty s jiným mužem, kterého si jako poslušná dcera také vezme. Tím je vše dáno, Wertherovo vleklé utrpení začíná. Opera se nesoustředí na děj, žádné vrcholící drama svatby, střety dvou soků, ani akt sebevraždy zde není vidět, vše plyne formou konverzace mezi postavami nebo Wertherových vnitřních monologů. A přesto ani na okamžik představení neztrácí tah, nenudí, ale poutá a dojímá (skvělá režie).
Werther se dále koří modle nenaplněné lásky, jiné nabídky odmítá (Charlottinu švagrovou) a dokonce na čas opouští město. Vrací se o Vánocích a po setkání se svou milovanou spáchá sebevraždu pistolí, kterou si od ní vypůjčil. Otřesená Charlotta ho najde a konečně opětuje jeho lásku.
Celé představení se odehrává ve stejných kulisách obrazárny jako na začátku (slouží i jako prostředí domácího salonu), s nimi si scénograf (David Bazika) vystačí až do posledního jednání, šikovně mění pouze nasvícení. Až ve scéně Wertherovy sebevraždy (čtvrté jednání) přichází první proměna – obrazy mizí (mimochodem měly v ději svůj symbolický význam), stěny se tlačí dopředu na vyděšenou Charlottu a z prostorného sálu se stává malý chudý mládenecký pokoj. Ve chvíli Wertherovy smrti se scéna otevře a vrací se motiv dětí zpívajících koledu, na ulici sněží a všichni se těší z příchodu Vánoc.
Vynikající úroveň mělo i hudební nastudování. Mladý dirigent Robert Jindra (známe jej z pražského Národního divadla, Dětské opery, diriguje v Duisburgu, v Ostravě je hudebním ředitelem operního souboru) vytvořil s orchestrem ostravské opery zdařilou a respektuhodnou zvukovou podobu Massenetova díla, která citlivě dotváří psychologii postav a situací. Steven Harrison byl jako Werther skvělý, jeho lyrický tenor sice nemůže soupeřit silou s orchestrem (párkrát během večera ten souboj prohrál), ale v Massenetovi předvedl mnohem zásadnější kvality – intonační přesnost, romantický výraz, styl. Hvězdou večera se stala slovenská mezzosopranistka Zuzana Šveda (Charlotte), její výkonný hlas dramatického typu snadno opanoval prostor Stavovského divadla. Ale celý ansámbl podal pozoruhodné výkony: Jakub Kettner (Albert) i polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka, jejíž lehký koloraturní styl dobře zapadal do role hravé dětské Sophie, i komická dvojice správcových přátel, zde „kustodů“ Schmidta a Johana si vedla dobře (tenorista Václav Morys a basista David Szendiuch), nebylo zde malých rolí… Velkou zásluhu na tom všem má Jiří Nekvasil, nejen jako zkušený režisér, ale jako ředitel ostravské scény, který kolem sebe dokázal seskupit mladý talentovaný tvůrčí tým (do nějž patří také teprve třicetiletá brněnská výtvarnice kostýmů Marie Blažková).
Takovou inscenaci můžeme Ostravě jen závidět. Jak je zřejmé, z pražské divadelní scény se talenty přesunuly jinam (za což můžeme poděkovat i odvoláváním a zásahům z ministerstva kultury). A tak zatímco v Brně se tančí na prvním plese v opeře, zpívá na novém janáčkovském operním festivalu a v Ostravě i jinde vznikají hodnotná představení, v Praze se dál propouští, buzeruje a zavírají se operní domy se stoletou tradicí. Opravdu moc děkujeme…
Festival hudebního divadla Opera 2011 Jules Massenet: Werther Dirigent: Robert Jindra Režie: Jiří Nekvasil Scéna: David Bazika Kostýmy: Marie Blažková Dramaturgie: Daniel Jäger Choreografie: Igor Vejsada Premiéra 18. 11. 2010 v Divadla Antonína Dvořáka Ostrava Psáno z festivalové reprízy 4.3.2011 ve Stavovském divadle v Praze
Werther – Steven Harrison Charlotte – Zuzana Šveda Albert – Jakub Kettner Bailli – Bogdan Kurowski Sophie – Agnieszka Bochenek – Osiecka Schmidt – Václav Morys Johann – David Szendiuch Brühlmann – Rudolf Medňanský Kätchen – Andrea Jurčíková Správcovy děti – členové Operního studia NDM
Text byl publikován na Operaplus.cz