Pecková hypnotizovala publikum Mahlerem
01/06/11 22:30
Mahlerovu Píseň o zemi v méně známé komorní úpravě Arnolda Schönberga přednesli v Rudolfinu 30.května Dagmar Pecková a Jaroslav Březina za doprovodu instrumentálního souboru Ameropa.
I když se Dagmar Pecková zlobila na název koncertu Pocta atonalitě a abstrakci, který mohl odradit publikum (náš rozhovor s pěvkyní najdete zde), nestalo se a Dvořákova síň byla vyprodána. Ovšem než došlo na laskavého Mahlera, přece jen byla ouška posluchačů podrobena lehké dávce atonality: Schönbergovu Smyčcovému kvartetu č. 2 se sopránovým sólem (Anna Maria Pammer a Zemlinského kvarteto), který je pokládán za klíčové dílo k volné tonalitě, a Třem klavírním kusům op.11 (Siegfried Mauser) stejného autora. Ty byly díky kultivovanému tónu a decentnímu přednesu klavíristy vcelku něžné a příjemné. Byť vám zapřísáhlí fanoušci Schönberga budou totéž tvrdit i o kvartetu, že je krotký a vlastně skoro romantický, myslím si, že na disonantní a expresivní spleť smyčcových hlasů, nad níž vítězně vibruje vysoký ženský hlas, si běžný posluchač ještě nějakou dobu bude muset zvykat. Bude to dalších sto let? Koncert byl totiž přesnou historickou replikou Schönbergova mnichovského koncertu z 2. ledna 1911. Proto ta nezvyklá dramaturgie s mnoha sólisty, připomínající tak trochu akademickou přehlídku.
Mahler po přestávce přinesl několik příjemných překvapení. První z nich – Jaroslav Březina. Známe jej hlavně z opery, ale zde se ukázalo, že mu velmi dobře padne i mahlerovský repertoár, německá „písňová“ lyrika, s níž se jeho světlý tenor příjemně snoubí. Náročný part zvládl výtečně, nasazoval ve výškách tóny jemně a čistě (jen jednou dvakrát některé tóny dotlačil nahoru víc silou), zpíval s citem a plastickým výrazem. Kdyby v tom Březina chtěl pokračovat a dělal komorní recitály z německého romantismu, určitě by potěšil mnohé příznivce zpěvu.
Druhým překvapením byla komorní podoba Písně o zemi. Schönbergovi se povedlo téměř nemožné: z naddimenzovaného romantického orchestru posíleného o různé tam-tamy a celesty udělal partituru pro pouhých třináct hráčů a skladba přitom je k poznání, dostatečně reprezentuje Mahlerovy myšlenky a často k tomu potřebuje jen jeden či dva nástroje. Instrumentální soubor Ameropa, vedený Marko Ivanovičem, podal soustředěný a důstojný výkon. Určité výhrady lze mít k ne vždy precizní intonaci prvního houslisty Davida Ehricha, naopak krásným tónem zaujala sóla cellistky Jitky Vlašánkové a dalších. Ameropa není souborem stabilním, členové pocházejí z různých pražských těles a sdružili se na půdorysu mezinárodních kurzů stejného jména, kde působí jako lektoři.
To, že Dagmar Pecková umí Mahlera, naopak překvapením není, a ani tentokrát nezklamala. Na Pražském jaru zpívala ve vrcholné kondici, její mezzosoprán zní stále temněji až uhrančivě, spodní tóny jejího partu byly mimořádně znělé, barevné, výšky měly sílu. A ten výraz – postupně vtahovala publikum do mlhavé, snové atmosféry Mahlerovy hudby, v nostalgickém závěru Rozloučení už sál téměř nedýchal, byl tichý, jako zhypnotizovaný. Hudba skončila a ticho ještě chvíli vytrvalo, než se spustily nadšené ovace. A to je známka velké soustředěnosti a vzájemnosti mezi publikem, interprety i autorem hudby, takové okamžiky jsou výjimečné a cenné.
Dagmar Pecková – Posta atonalitě a abstrakci I. Koncert k jubileu Dagmar Peckové
Dagmar Pecková (mezzosoprán) Anna Maria Pammer (soprán) Jaroslav Březina (tenor) Siegfried Mauser (klavír) Zemlinského kvarteto Instrumentální soubor Ameropa Marko Ivanović (dirigent) Pražské jaro 2011 30.května 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program: Arnold Schönberg: Smyčcový kvartet fis moll č. 2 Arnold Schönberg: Tři klavírní kusy op. 11 Gustav Mahler: Píseň o zemi (úprava Arnold Schönberg)
Text byl publikován na Operaplus.cz
I když se Dagmar Pecková zlobila na název koncertu Pocta atonalitě a abstrakci, který mohl odradit publikum (náš rozhovor s pěvkyní najdete zde), nestalo se a Dvořákova síň byla vyprodána. Ovšem než došlo na laskavého Mahlera, přece jen byla ouška posluchačů podrobena lehké dávce atonality: Schönbergovu Smyčcovému kvartetu č. 2 se sopránovým sólem (Anna Maria Pammer a Zemlinského kvarteto), který je pokládán za klíčové dílo k volné tonalitě, a Třem klavírním kusům op.11 (Siegfried Mauser) stejného autora. Ty byly díky kultivovanému tónu a decentnímu přednesu klavíristy vcelku něžné a příjemné. Byť vám zapřísáhlí fanoušci Schönberga budou totéž tvrdit i o kvartetu, že je krotký a vlastně skoro romantický, myslím si, že na disonantní a expresivní spleť smyčcových hlasů, nad níž vítězně vibruje vysoký ženský hlas, si běžný posluchač ještě nějakou dobu bude muset zvykat. Bude to dalších sto let? Koncert byl totiž přesnou historickou replikou Schönbergova mnichovského koncertu z 2. ledna 1911. Proto ta nezvyklá dramaturgie s mnoha sólisty, připomínající tak trochu akademickou přehlídku.
Mahler po přestávce přinesl několik příjemných překvapení. První z nich – Jaroslav Březina. Známe jej hlavně z opery, ale zde se ukázalo, že mu velmi dobře padne i mahlerovský repertoár, německá „písňová“ lyrika, s níž se jeho světlý tenor příjemně snoubí. Náročný part zvládl výtečně, nasazoval ve výškách tóny jemně a čistě (jen jednou dvakrát některé tóny dotlačil nahoru víc silou), zpíval s citem a plastickým výrazem. Kdyby v tom Březina chtěl pokračovat a dělal komorní recitály z německého romantismu, určitě by potěšil mnohé příznivce zpěvu.
Druhým překvapením byla komorní podoba Písně o zemi. Schönbergovi se povedlo téměř nemožné: z naddimenzovaného romantického orchestru posíleného o různé tam-tamy a celesty udělal partituru pro pouhých třináct hráčů a skladba přitom je k poznání, dostatečně reprezentuje Mahlerovy myšlenky a často k tomu potřebuje jen jeden či dva nástroje. Instrumentální soubor Ameropa, vedený Marko Ivanovičem, podal soustředěný a důstojný výkon. Určité výhrady lze mít k ne vždy precizní intonaci prvního houslisty Davida Ehricha, naopak krásným tónem zaujala sóla cellistky Jitky Vlašánkové a dalších. Ameropa není souborem stabilním, členové pocházejí z různých pražských těles a sdružili se na půdorysu mezinárodních kurzů stejného jména, kde působí jako lektoři.
To, že Dagmar Pecková umí Mahlera, naopak překvapením není, a ani tentokrát nezklamala. Na Pražském jaru zpívala ve vrcholné kondici, její mezzosoprán zní stále temněji až uhrančivě, spodní tóny jejího partu byly mimořádně znělé, barevné, výšky měly sílu. A ten výraz – postupně vtahovala publikum do mlhavé, snové atmosféry Mahlerovy hudby, v nostalgickém závěru Rozloučení už sál téměř nedýchal, byl tichý, jako zhypnotizovaný. Hudba skončila a ticho ještě chvíli vytrvalo, než se spustily nadšené ovace. A to je známka velké soustředěnosti a vzájemnosti mezi publikem, interprety i autorem hudby, takové okamžiky jsou výjimečné a cenné.
Dagmar Pecková – Posta atonalitě a abstrakci I. Koncert k jubileu Dagmar Peckové
Dagmar Pecková (mezzosoprán) Anna Maria Pammer (soprán) Jaroslav Březina (tenor) Siegfried Mauser (klavír) Zemlinského kvarteto Instrumentální soubor Ameropa Marko Ivanović (dirigent) Pražské jaro 2011 30.května 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program: Arnold Schönberg: Smyčcový kvartet fis moll č. 2 Arnold Schönberg: Tři klavírní kusy op. 11 Gustav Mahler: Píseň o zemi (úprava Arnold Schönberg)
Text byl publikován na Operaplus.cz