Louskáček: Neverending Story
16/01/11 20:32
Od roku 2004 řeší pražské rodiny s malými dětmi každou zimu stejnou otázku – jak sehnat lístky na Louskáčka? Navštívit tohle představení se stalo otázkou prestiže i u lidí ke kultuře jinak vlažných. Louskáček -Vánoční příběh je předním bestsellerem baletu Národního divadla, který v období Vánoc plní sál i kasu spolehlivě již osmým rokem. Přestože mi dítě za tu dobu docela povyrostlo, znovu jsem podlehla sváteční rodičovské nostalgii a opět jsme vyrazili na Louskáčka. Asi počtvrté, ale déle jak do maturity to táhnout nehodlám.
I když … Kouzlo toho představení vůbec nevyprchalo. Je neuvěřitelné, že v hlavních rolích v choreografiii Youriho Vàmose dokonce můžeme vidět stále tytéž protagonisty jako na premiéře: Adélu Pollertovou a Jiřího Kodyma jako Kláru a Louskáčka, Radka Vrátila jako Scrooge, Viktora Konvalinku jako Ďábla a další (tady musím poznamenat, že v čertovské roli mám radši dynamičtějšího Katsapova, i on dosud v představení působí). Hlavně díky tomu je Louskáček stále přitažlivý a nedegeneruje, jako se to stává u řady (i operních) představení, kde po naleštěné premiéře nahradí hostující hvězdy v běžném provozu druhá liga a za chvíli už tu inscenaci pomalu nepoznáte.
Hlavní hvězdou je zde samozřejmě Adéla Pollertová, je ve všech ohledech dokonalá, v rukou Jiřího Kodyma působí křehce jako papírová panenka. Jak ji zvedá a dlouze drží ve výšce… Jejich pas de deux získalo vždy největší ocenění publika. A také sympatické výkony dětských tanečníků. Ale velký půvab měl i tanec celého souboru ve slavném Valse des fleurs, neseném širokým tématem lesních rohů. Roztančené dvojice v blankytně modrých kostýmech a ve skvěle sladěných formacích tvořily s hudbou i s pohádkovou zimní kulisou dokonalou harmonii. Možná jsem si toho více povšimla proto, že jsem tentokrát seděla na 1. galerii – z nižších pater ty obrazce jakoby roztančených květů z vířících sukní tanečnic neuvidíte.
O něco méně sladěný byl orchestr, vedený Sergejem Poluektovem, začátek jim šel překvapivě ztuha na to, že se Louskáček teď hraje skoro obden. Cella moc neladila, reputaci zachraňovali jako obvykle hráči dechů – zmíněný valčík byl vydařený. Také celesta (Libuše Klausová) zvládla své slavné sólo na jedničku. Sergej Poluektov působil jako korepetitor baletu ve Velkém divadle v Moskvě, posléze v pražském Národním dostal i příležitost jako dirigent a autor orchestrálních aranžmá baletu.
Velký podíl na úspěchu představení má i spojení Čajkovského geniální hudby s Dickensovou lehce hororovou Vánoční koledou (být to jen ruská klasika, myslím, že by tolik netáhla). Příběh o napraveném lakomci Scroogeovi jsme mohli vidět v několika filmových podobách, naposledy před dvěma lety i v 3D animaci režírované Robertem Zemeckisem. Výtvarník Louskáčka Michael Scott navázal právě na tuto anglosaskou linii příběhu a vytvořil rozkošnou a veskrze realistickou scénu a kostýmy ve viktoriánském stylu – zasněžené domy, rozžatá světýlka v oknech, víla s kouzelnou hůlkou: další body u vděčného publika. Je pozoruhodné, že stejnou podobu Scrooge, ale i jiné detaily, jako aranžmá nazelenalých duchů s lomozícími řetězy, odbíjející hodiny atd. potkáváme téměř beze změn ve všech ztvárněních příběhu, i u Zemeckise. Tak je silná ta dickensovská tradice.
Text byl publikován na Operaplus.cz
I když … Kouzlo toho představení vůbec nevyprchalo. Je neuvěřitelné, že v hlavních rolích v choreografiii Youriho Vàmose dokonce můžeme vidět stále tytéž protagonisty jako na premiéře: Adélu Pollertovou a Jiřího Kodyma jako Kláru a Louskáčka, Radka Vrátila jako Scrooge, Viktora Konvalinku jako Ďábla a další (tady musím poznamenat, že v čertovské roli mám radši dynamičtějšího Katsapova, i on dosud v představení působí). Hlavně díky tomu je Louskáček stále přitažlivý a nedegeneruje, jako se to stává u řady (i operních) představení, kde po naleštěné premiéře nahradí hostující hvězdy v běžném provozu druhá liga a za chvíli už tu inscenaci pomalu nepoznáte.
Hlavní hvězdou je zde samozřejmě Adéla Pollertová, je ve všech ohledech dokonalá, v rukou Jiřího Kodyma působí křehce jako papírová panenka. Jak ji zvedá a dlouze drží ve výšce… Jejich pas de deux získalo vždy největší ocenění publika. A také sympatické výkony dětských tanečníků. Ale velký půvab měl i tanec celého souboru ve slavném Valse des fleurs, neseném širokým tématem lesních rohů. Roztančené dvojice v blankytně modrých kostýmech a ve skvěle sladěných formacích tvořily s hudbou i s pohádkovou zimní kulisou dokonalou harmonii. Možná jsem si toho více povšimla proto, že jsem tentokrát seděla na 1. galerii – z nižších pater ty obrazce jakoby roztančených květů z vířících sukní tanečnic neuvidíte.
O něco méně sladěný byl orchestr, vedený Sergejem Poluektovem, začátek jim šel překvapivě ztuha na to, že se Louskáček teď hraje skoro obden. Cella moc neladila, reputaci zachraňovali jako obvykle hráči dechů – zmíněný valčík byl vydařený. Také celesta (Libuše Klausová) zvládla své slavné sólo na jedničku. Sergej Poluektov působil jako korepetitor baletu ve Velkém divadle v Moskvě, posléze v pražském Národním dostal i příležitost jako dirigent a autor orchestrálních aranžmá baletu.
Velký podíl na úspěchu představení má i spojení Čajkovského geniální hudby s Dickensovou lehce hororovou Vánoční koledou (být to jen ruská klasika, myslím, že by tolik netáhla). Příběh o napraveném lakomci Scroogeovi jsme mohli vidět v několika filmových podobách, naposledy před dvěma lety i v 3D animaci režírované Robertem Zemeckisem. Výtvarník Louskáčka Michael Scott navázal právě na tuto anglosaskou linii příběhu a vytvořil rozkošnou a veskrze realistickou scénu a kostýmy ve viktoriánském stylu – zasněžené domy, rozžatá světýlka v oknech, víla s kouzelnou hůlkou: další body u vděčného publika. Je pozoruhodné, že stejnou podobu Scrooge, ale i jiné detaily, jako aranžmá nazelenalých duchů s lomozícími řetězy, odbíjející hodiny atd. potkáváme téměř beze změn ve všech ztvárněních příběhu, i u Zemeckise. Tak je silná ta dickensovská tradice.
Text byl publikován na Operaplus.cz