Francouzská Popelka: Pohádka pro dospělé
15/04/11 22:15
Premiéra Prokofjevovy Popelky (Cinderella) v Národním divadle pod vedením francouzského týmu z proslulého Les Ballets de Monte-Carlo byla napjatě očekávaným vrcholem letošní sezóny. V „půvabně bizarní verzi“ známého baletu francouzští tvůrci předvedli gejzíry nápadů, nových a zajímavých figur, prvků z akrobacie i klauniády, výtvarné invence – a někdy toho bylo možná až moc.
Adéla Pollertová (Popelka)
Není to Popelka, jakou znají děti z knížek. Choreograf a režisér představení Jean–Christophe Maillot se rozhodl skromnou a utlačovanou dívku ukázat jako bytost schopnou lásky, a to i té fyzické. Na pohádkový příběh o ztraceném střevíčku a princi hledajícím svou lásku se dívá s dospělým, mírně ironickým odstupem. V prvním jednání jej mnohem víc zajímají složité psychologické vazby mezi Popelkou, jejím otcem a macechou, nevlastními sestrami, vzpomínky na zesnulou matku a lásku mezi rodiči. (To je originální Maillotův vklad do děje baletu – že do něj vrací postavu Popelčiny matky.) Líčení charakterů postav a nejednoznačných vztahů mezi nimi Maillot věnuje velkou část prvního jednání, zatímco pohádkový syžet uvede zkráceně jako pitvorné pimprlové „divadlo na divadle“. (Mimochodem tato pasáž mi v ději připadala zbytečná a zdlouhavá, proč máme znovu sledovat macechu a ústrky sester v ještě karikovanější podobě?). Od této chvíle již divák tuší, že humor, karikatura a nadsázka budou součástí stylizace příběhu až do konce. Prokofjevova hravá, pikantní a osobitá hudba ostatně k tomu svádí. K modernímu tanci je ideální. A tak zatímco skladatel řetězí nové a nové zajímavé motivy a neotřelé barvy orchestrální instrumentace, na scéně se to hemží postavami, které se přetahují, postrkují, vyskakují, sbližují a odbíhají. Stále je tu plno. Maillot to dělá systematicky – skoro nikdy se nemůžete soustředit na jeden pár, na jeden děj, vždy do tance vstupuje ještě nějaký další prvek, přijde někdo navíc a naruší symetrii tanečních párů, nebo poodjede kulisa, změní se světlo apod. Někdy je to až únavné.
Pavla Hrubešová, Edita Raušerová (Sestry), Adéla Pollertová (Popelka)
Alexandre Katsapov (Princ), Zuzana Šimáková (Matka/Víla)
Nejlyričtějšími pasážemi jsou tak prolog a závěr, kde choreograf nechá tančit Popelčinu mrtvou matku s otcem, jejich duet je nejcitovější, nejněžnější. Proti jejich lásce vypadá vztah Popelky a Prince jako chvilkové poblouznění s příležitostným sexem. Opravdu, místo pro romantiku zde nehledejte.
Po výtvarné stránce je představení úžasné: scénograf Ernest Pignon-Ernest staví na motivu velkých listů papíru, ty tvoří stěny pokoje, jindy se změní v plachty lodi, promítají se na ně barevné palácové motivy, i schodiště paláce je jako dětská skládačka z papíru… List papíru má v ději důležitou roli, je na něm dopis mrtvé maminky, pozvánka na bál nebo nákres Popelčiny nožky, když se ji princ vydá hledat. Značný podíl na efektní scéně má i světelná režie (Dominique Drillot).
Také kostýmy Jérôma Kaplana jsou vynikající a plné fantazie, přitom funkční. I při křehkém vzhledu některé kostýmy umožňují choreografovi s nimi zajímavě pracovat (například „žihadlo“ na zadku macechy). Nejsou to tedy krinolíny pro hezoučké princezny, hodně postav zde působí panoptikálně. Půvabná je scéna příprav dívek a macechy na bál před velkým zrcadlem, tam se kostymér s režií vyřádili, líbil se mi nápad s živými figurínami na šaty, ztvárněnými muži. A jak se Kaplan vyrovnal s Popelčinými střevíčky? Je bosá, jen má nožky celé pozlacené kouzelným prachem od víly…
Alexandre Katsapov (Princ), Adéla Pollertová (Popelka)
Michal Štípa (Otec), Michaela Wenzelová (Macecha)
Balet Národního divadla se pyšní skvělými sólisty, na první premiéře jsme jako ústřední dvojici viděli Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova. Některé prvky, jež jim choreograf připravil, nebyly ani tak pohledné a efektní, jako obtížné, například když se Popelka točila diagonálně kolem Princova těla jako na hrazdě. Pokud má balet nějaký rekord, bude to nejspíš v počtu polibků – stěží si sólisté kde jinde užili tak výrazné a vášnivé líbání, aby bylo vidět až na druhé galerii.
Půvabně a pružně kouzlila Zuzana Šimáková jako Víla, hezky se na ni dívalo i v roli Matky s Michalem Štípou (Otec), o jejichž duetu zde již byla řeč. Macechu ztvárnila Michaela Wenzelová, Sestry tančily Pavla Hrubešová a Edita Raušerová.
Orchestr pod vedením Davida Švece podal velmi soustředěný solidní výkon. Premiéra byla odměněna bouřlivým ohlasem obecenstva.
Alexandre Katsapov (Princ), Adéla Pollertová (Popelka), Michal Štípa (Otec)
Sergej Prokofjev:
Popelka
(Cinderella)
Choreografie a režie: Jean-Christophe Maillot
Dirigent: David Švec
Scéna: Ernest Pignon-Ernest
Kostýmy: Jérôme Kaplan
Světla: Dominique Drillot
Nastudování: Bernice Coppieters, Giovanna Lorenzoni
Balet a orchestr Národního divadla
Premiéra 14.dubna 2011 v Národním divadle
Popelka – Adéla Pollertová Princ – Alexander Katsapov Matka / Víla – Zuzana Šimáková Macecha – Michaela Wenzelová Sestra – Pavla Hrubešová, Edita Raušerová Otec – Michal Štípa Organizátoři – Oleksandr Kysil, Karel Audy Přátelé Prince – Mathias Deneux, Jonáš Dolník, Petr Strnad, Jiří Waňka
Text byl publikován na Operaplus.cz
Adéla Pollertová (Popelka)
Není to Popelka, jakou znají děti z knížek. Choreograf a režisér představení Jean–Christophe Maillot se rozhodl skromnou a utlačovanou dívku ukázat jako bytost schopnou lásky, a to i té fyzické. Na pohádkový příběh o ztraceném střevíčku a princi hledajícím svou lásku se dívá s dospělým, mírně ironickým odstupem. V prvním jednání jej mnohem víc zajímají složité psychologické vazby mezi Popelkou, jejím otcem a macechou, nevlastními sestrami, vzpomínky na zesnulou matku a lásku mezi rodiči. (To je originální Maillotův vklad do děje baletu – že do něj vrací postavu Popelčiny matky.) Líčení charakterů postav a nejednoznačných vztahů mezi nimi Maillot věnuje velkou část prvního jednání, zatímco pohádkový syžet uvede zkráceně jako pitvorné pimprlové „divadlo na divadle“. (Mimochodem tato pasáž mi v ději připadala zbytečná a zdlouhavá, proč máme znovu sledovat macechu a ústrky sester v ještě karikovanější podobě?). Od této chvíle již divák tuší, že humor, karikatura a nadsázka budou součástí stylizace příběhu až do konce. Prokofjevova hravá, pikantní a osobitá hudba ostatně k tomu svádí. K modernímu tanci je ideální. A tak zatímco skladatel řetězí nové a nové zajímavé motivy a neotřelé barvy orchestrální instrumentace, na scéně se to hemží postavami, které se přetahují, postrkují, vyskakují, sbližují a odbíhají. Stále je tu plno. Maillot to dělá systematicky – skoro nikdy se nemůžete soustředit na jeden pár, na jeden děj, vždy do tance vstupuje ještě nějaký další prvek, přijde někdo navíc a naruší symetrii tanečních párů, nebo poodjede kulisa, změní se světlo apod. Někdy je to až únavné.
Pavla Hrubešová, Edita Raušerová (Sestry), Adéla Pollertová (Popelka)
Alexandre Katsapov (Princ), Zuzana Šimáková (Matka/Víla)
Nejlyričtějšími pasážemi jsou tak prolog a závěr, kde choreograf nechá tančit Popelčinu mrtvou matku s otcem, jejich duet je nejcitovější, nejněžnější. Proti jejich lásce vypadá vztah Popelky a Prince jako chvilkové poblouznění s příležitostným sexem. Opravdu, místo pro romantiku zde nehledejte.
Po výtvarné stránce je představení úžasné: scénograf Ernest Pignon-Ernest staví na motivu velkých listů papíru, ty tvoří stěny pokoje, jindy se změní v plachty lodi, promítají se na ně barevné palácové motivy, i schodiště paláce je jako dětská skládačka z papíru… List papíru má v ději důležitou roli, je na něm dopis mrtvé maminky, pozvánka na bál nebo nákres Popelčiny nožky, když se ji princ vydá hledat. Značný podíl na efektní scéně má i světelná režie (Dominique Drillot).
Také kostýmy Jérôma Kaplana jsou vynikající a plné fantazie, přitom funkční. I při křehkém vzhledu některé kostýmy umožňují choreografovi s nimi zajímavě pracovat (například „žihadlo“ na zadku macechy). Nejsou to tedy krinolíny pro hezoučké princezny, hodně postav zde působí panoptikálně. Půvabná je scéna příprav dívek a macechy na bál před velkým zrcadlem, tam se kostymér s režií vyřádili, líbil se mi nápad s živými figurínami na šaty, ztvárněnými muži. A jak se Kaplan vyrovnal s Popelčinými střevíčky? Je bosá, jen má nožky celé pozlacené kouzelným prachem od víly…
Alexandre Katsapov (Princ), Adéla Pollertová (Popelka)
Michal Štípa (Otec), Michaela Wenzelová (Macecha)
Balet Národního divadla se pyšní skvělými sólisty, na první premiéře jsme jako ústřední dvojici viděli Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova. Některé prvky, jež jim choreograf připravil, nebyly ani tak pohledné a efektní, jako obtížné, například když se Popelka točila diagonálně kolem Princova těla jako na hrazdě. Pokud má balet nějaký rekord, bude to nejspíš v počtu polibků – stěží si sólisté kde jinde užili tak výrazné a vášnivé líbání, aby bylo vidět až na druhé galerii.
Půvabně a pružně kouzlila Zuzana Šimáková jako Víla, hezky se na ni dívalo i v roli Matky s Michalem Štípou (Otec), o jejichž duetu zde již byla řeč. Macechu ztvárnila Michaela Wenzelová, Sestry tančily Pavla Hrubešová a Edita Raušerová.
Orchestr pod vedením Davida Švece podal velmi soustředěný solidní výkon. Premiéra byla odměněna bouřlivým ohlasem obecenstva.
Alexandre Katsapov (Princ), Adéla Pollertová (Popelka), Michal Štípa (Otec)
Sergej Prokofjev:
Popelka
(Cinderella)
Choreografie a režie: Jean-Christophe Maillot
Dirigent: David Švec
Scéna: Ernest Pignon-Ernest
Kostýmy: Jérôme Kaplan
Světla: Dominique Drillot
Nastudování: Bernice Coppieters, Giovanna Lorenzoni
Balet a orchestr Národního divadla
Premiéra 14.dubna 2011 v Národním divadle
Popelka – Adéla Pollertová Princ – Alexander Katsapov Matka / Víla – Zuzana Šimáková Macecha – Michaela Wenzelová Sestra – Pavla Hrubešová, Edita Raušerová Otec – Michal Štípa Organizátoři – Oleksandr Kysil, Karel Audy Přátelé Prince – Mathias Deneux, Jonáš Dolník, Petr Strnad, Jiří Waňka
Text byl publikován na Operaplus.cz