W.Shakespeare: Othello – Willard White, Ian McKellan (Stratford 1990)

Na programu byly především spirituály, jazzové, populární a lidové písně z Robesonova repertoáru, prokládané čtenými pasážemi o jeho životě. Ve čtení se střídali klavírista doprovodného souboru Neal Thornton s Willardem Whitem. V doprovodné skupině zasedli vedle dívčího smyčcového kvarteta Pavao další osobnosti jazzového světa – trumpetista Guy Barker a kytarista Richard Bolton.
Na rozdíl od Robesona, který se opeře nevěnoval, působí White již od sedmdesátých let na prestižních světových scénách. K jeho oblíbeným rolím patří například Vodník z Dvořákovy Rusalky (podle jeho slov jej zpíval i zde v pražském Národním divadle), letos se k němu vrátí v Bruselu. Loni zpíval v Janáčkově Mrtvém domě v Metropolitní opeře, v Madridu dělá Čajkovského Jolantu. Nejvíce je však spojován s Gershwinovou operou Porgy a Bess, které se věnuje pravidelně již třicet let.Na jeho mohutném basu je po těch letech na jevišti jistá únava již znát – jeho témbr je ve středních polohách trochu šedivý, s přídechem, a některé tóny mu najednou zazní nejistě nebo je zaintonuje nepřesně. Ale vzhledem k uvolněné jazzové a zcela „neoperní“ atmosféře toho večera to zas tak příliš nevadilo. Nejvíce se mi líbily v jeho podání jazzové písně Rockin´Chair (Hoagland Howard“Hoagy“ Carmichael), kterou proslavili Louis Armstrong a Frank Sinatra, dále Gershwinovy kousky z Porgy a Bess ( A Woman Is a Sometime Thing , It Ain´t Necessarily So, I Got Plenty o´Nothin´). Zvláštní byla píseň ruských burlaků Ej uchněm, která ilustrovala obdiv Paula Robesona k Sovětskému svazu (proto byl tento pěvec komunistickým režimem jako jeden z mála Američanů respektován a i u nás vyšly jeho paměti a politické úvahy). Zvláštní bylo aranžmá písně, které při napětí všech sil skrovného doprovodného tělesa i sólisty nemohlo mohutnost mužského sboru nahradit. Také jediný český kousek v programu – Dvořákovo Goin´Home, populární písňová adaptace jeho Larga z Novosvětské – zazněl s velmi volně pojatým, jazzově stylizovaným doprovodem. Pro Čecha nezvyklé, pro Američany naprosto běžné v nesčetných žánrových obměnách.


V druhé polovině patřily k nejzdařilejším písním ještě Sleepy Time Down South (Clarence Muse / Leon René / Otis René) a Mood Indigo Duka Elingtona, která měla skvělou klubovou atmosféru. Koncert White zakončil neodmyslitelným kouskem Paula Robesona Ol´Man River (alias Missisipi, Jerome Kern / Oscar Hammerstein ).
Struny podzimu 2011
Sir Willard White – Robeson Re-Explored
Sir Willard White – basbaryton
Neal Thornton – klavír
Guy Barker – trubka
Richard Bolton – kytara
Pavão String Quartet:
Kerenza Peacock – housle
Ruth Funnel – housle
Cressida Wislocki – viola
Bryony James – violoncello
20.října 2011 Divadlo na Vinohradech Praha

Text byl publikován na Operaplus.cz