Opera Zítra se bude… je konečně v kinech
13/05/10 10:46
Opera o procesu s Miladou Horákovou, tohle zprvu trochu nechtěné a vysmívané dítě Národního divadla, spěje do dalšího stádia svého nevšedního příběhu. Právě ode dneška ji diváci mohou díky filmovému zpracování režiséra Jana Hřebejka vidět v kinech.
Komorní opera Zítra se bude... s vynikající exilovou pěvkyní Soňou Červenou v hlavní roli se hraje již druhým rokem v Divadle Kolowrat. Zprvu nebylo ani jisté, zda ji Národní divadlo uvede, v novinách vycházely pobavené glosy, jak může vypadat opera na takové politické téma. Dnes je jasné, že originální nápad tvůrčího tria Březina - Nekvasil - Dvořák zaujal a jde od úspěchu k úspěchu: získal řadu divadelních ocenění (cena Sazky, Divadelních novin, Cena Alfréda Radoka pro Soňu Červenou i pro Aleše Březinu za hudbu). Nyní vstupuje na filmové plátno (kolika operám se to poštěstí?) a v létě jej čeká uvedení na prestižním Karlovarském filmovém festivalu. Pro ty, kdo operu již viděli v Kolowratu, bude filmové představení docela novým zážitkem. Filmový detail mnohem víc přiblížil tváře aktérů, zesiluje expresivitu výrazu a účinek na diváka. Jsou to výjevy ostré jak žiletka, které se mu dostávají pod kůži. Soňa Červená je vynikající herečka, to osvědčila již v mnoha inscenacích, a zde je sugestivní jako oběť i jako žalobce. Její rychlé kadence monologů, kdy zpaměti chrlí trestní spisy a dobové propagandistické texty, a ještě rytmizovaně, to si zalouží obdiv. Její zpěv dojímá a v jednom místě, kde na její monolog navazuje záznam skutečného hlasu Milady Horákové, to je taková podoba, že vám přeběhne mráz po zádech. Soňa Červená je v té roli autentická, protože je to jednak její osobní téma (hlásí se k odkazu Horákové a kvůli komunismu emigrovala), jednak její jevištní řeč má čistotu a noblesní výslovnost prvorepublikové češtiny.
Skvělý je i kontratenorista Jan Mikušek, silně stylizovaný do nenávistného komunistického „záporáka“ všech podob (žalobce Urválka, hlásné trouby dobového tisku atd.). Fokus kamery si vybírá detaily, jaké účastník v publiku nemá šanci vidět: například práci dirigenta Marko Ivanoviče, jak napovídá slova a zpívá s sebou. Nebo pohled do tváří účinkujících ve sboru (Canti di Praga, Kühnův dětský sbor), ten ukáže, jak hrají s mnohem větším výrazem, individuálněji, než lze vidět na divadle. Tam sbor působí jako figury s maskou, synchronizovaná masa doplňující hlavní aktéry.
Na druhé straně filmoví diváci většinou nevidí dynamiku scény jako celku, kde má pohyb účinkujících daný plán, choreografii a rytmus. Točilo se na běžném představení s publikem, kamery rozmístěné v maličkém prostoru podkrovního divadla loví záběry ve tmě i v prudkém světle reflektorů, proplétají se mezi trámovím. Nic se neupravovalo, nesvítilo ani nearanžovalo speciálně pro film. Tohle omezení má docela autentický efekt, jako byste nahlíželi do soudní síně odněkud špehýrkou.
Pocit všudypřítomné autentičnosti zajímavě kontrastuje s druhou polohou plnou absurdna: písně mají dadaisticky střižené texty, rozsudky smrti padají do lehké taneční melodie. Čtení rozsudků psaných „zdeúřední“ knižní češtinou, při němž žalobci sedí jako apoštolové u posledního soudu, zní skoro spirituálně, jako sborová modlitba. Ale je to antiotčenáš, kde lidé volají po zlém, namísto po dobrém. Co asi pohne každým, je zhudebněný dopis Horákové na rozloučenou s rodinou. Je to další ze silných okamžiků, kterých má dílo o stopáži pouhých 62 minut opravdu dost.
Zítra se bude..., Česká republika, 2010, 62 min., režie: Jan Hřebejk, Jiří Nekvasil, hrají: Soňa Červená, Jan Mikušek, Kühnův dětský sbor, instrumentální soubor PurPur, dirigent Marko Ivanovič ad.
A ještě některá další fakta: Záznam z představení Zítra se bude… vznikal původně jen pro pár minut, které chtěl režisér Hřebejk včlenit do svého filmu Kawasakiho růže. Proto v záznamu opery vidíme sedět v publiku filmovou dvojici Lenky Vlasákové s Jiřím Menzelem, který ovšem nakonec v Kawasakiho růži nehrál. I když se divadelní scéna do Hřebejkova filmu potom už nevešla, naštěstí byl záznam natolik úplný, že z něj mohl vzniknout nový hudební snímek. Autor opery Aleš Březina je dlouholetý přítel Hřebejka a úspěšný skladatel filmové hudby (Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Kráska v nesnázích, Obsluhoval jsem anglického krále). Zahrál si i v menších rolích Hřebejkových filmů, i se Soňou Červenou například hráli v Pupendu. „Nechci si tu připínat za ten film metály, já jsem opravdu jen natočil něco, co udělali jiní,“ řekl na novinářské předpremiéře filmu Jan Hřebejk s poukazem na práci inscenačního týmu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. V roli režiséra hudebního záznamu se ve své kariéře ocitl poprvé. Podle jeho slov na něj dílo jeho dlouholetého přítele udělalo hluboký dojem. "Měl jsem z toho trochu strach, co když se mi to nebude líbit? Aleš je můj kamarád, jak mu to pak řeknu? Ale nic takového se nestalo, úplně mi to vyrazilo dech,“ svěřil se se svými pocity na předpremiéře. I na základě toho se pak rozhodl použít operu, nebo alespoň hudbu z ní v Kawasakiho růži. Nakonec se ale dílo ukázalo natolik výrazné, jiné a svébytné, že do filmu nezapadlo.
Text byl publikován na Operaplus.cz
Komorní opera Zítra se bude... s vynikající exilovou pěvkyní Soňou Červenou v hlavní roli se hraje již druhým rokem v Divadle Kolowrat. Zprvu nebylo ani jisté, zda ji Národní divadlo uvede, v novinách vycházely pobavené glosy, jak může vypadat opera na takové politické téma. Dnes je jasné, že originální nápad tvůrčího tria Březina - Nekvasil - Dvořák zaujal a jde od úspěchu k úspěchu: získal řadu divadelních ocenění (cena Sazky, Divadelních novin, Cena Alfréda Radoka pro Soňu Červenou i pro Aleše Březinu za hudbu). Nyní vstupuje na filmové plátno (kolika operám se to poštěstí?) a v létě jej čeká uvedení na prestižním Karlovarském filmovém festivalu. Pro ty, kdo operu již viděli v Kolowratu, bude filmové představení docela novým zážitkem. Filmový detail mnohem víc přiblížil tváře aktérů, zesiluje expresivitu výrazu a účinek na diváka. Jsou to výjevy ostré jak žiletka, které se mu dostávají pod kůži. Soňa Červená je vynikající herečka, to osvědčila již v mnoha inscenacích, a zde je sugestivní jako oběť i jako žalobce. Její rychlé kadence monologů, kdy zpaměti chrlí trestní spisy a dobové propagandistické texty, a ještě rytmizovaně, to si zalouží obdiv. Její zpěv dojímá a v jednom místě, kde na její monolog navazuje záznam skutečného hlasu Milady Horákové, to je taková podoba, že vám přeběhne mráz po zádech. Soňa Červená je v té roli autentická, protože je to jednak její osobní téma (hlásí se k odkazu Horákové a kvůli komunismu emigrovala), jednak její jevištní řeč má čistotu a noblesní výslovnost prvorepublikové češtiny.
Skvělý je i kontratenorista Jan Mikušek, silně stylizovaný do nenávistného komunistického „záporáka“ všech podob (žalobce Urválka, hlásné trouby dobového tisku atd.). Fokus kamery si vybírá detaily, jaké účastník v publiku nemá šanci vidět: například práci dirigenta Marko Ivanoviče, jak napovídá slova a zpívá s sebou. Nebo pohled do tváří účinkujících ve sboru (Canti di Praga, Kühnův dětský sbor), ten ukáže, jak hrají s mnohem větším výrazem, individuálněji, než lze vidět na divadle. Tam sbor působí jako figury s maskou, synchronizovaná masa doplňující hlavní aktéry.
Na druhé straně filmoví diváci většinou nevidí dynamiku scény jako celku, kde má pohyb účinkujících daný plán, choreografii a rytmus. Točilo se na běžném představení s publikem, kamery rozmístěné v maličkém prostoru podkrovního divadla loví záběry ve tmě i v prudkém světle reflektorů, proplétají se mezi trámovím. Nic se neupravovalo, nesvítilo ani nearanžovalo speciálně pro film. Tohle omezení má docela autentický efekt, jako byste nahlíželi do soudní síně odněkud špehýrkou.
Pocit všudypřítomné autentičnosti zajímavě kontrastuje s druhou polohou plnou absurdna: písně mají dadaisticky střižené texty, rozsudky smrti padají do lehké taneční melodie. Čtení rozsudků psaných „zdeúřední“ knižní češtinou, při němž žalobci sedí jako apoštolové u posledního soudu, zní skoro spirituálně, jako sborová modlitba. Ale je to antiotčenáš, kde lidé volají po zlém, namísto po dobrém. Co asi pohne každým, je zhudebněný dopis Horákové na rozloučenou s rodinou. Je to další ze silných okamžiků, kterých má dílo o stopáži pouhých 62 minut opravdu dost.
Zítra se bude..., Česká republika, 2010, 62 min., režie: Jan Hřebejk, Jiří Nekvasil, hrají: Soňa Červená, Jan Mikušek, Kühnův dětský sbor, instrumentální soubor PurPur, dirigent Marko Ivanovič ad.
A ještě některá další fakta: Záznam z představení Zítra se bude… vznikal původně jen pro pár minut, které chtěl režisér Hřebejk včlenit do svého filmu Kawasakiho růže. Proto v záznamu opery vidíme sedět v publiku filmovou dvojici Lenky Vlasákové s Jiřím Menzelem, který ovšem nakonec v Kawasakiho růži nehrál. I když se divadelní scéna do Hřebejkova filmu potom už nevešla, naštěstí byl záznam natolik úplný, že z něj mohl vzniknout nový hudební snímek. Autor opery Aleš Březina je dlouholetý přítel Hřebejka a úspěšný skladatel filmové hudby (Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Kráska v nesnázích, Obsluhoval jsem anglického krále). Zahrál si i v menších rolích Hřebejkových filmů, i se Soňou Červenou například hráli v Pupendu. „Nechci si tu připínat za ten film metály, já jsem opravdu jen natočil něco, co udělali jiní,“ řekl na novinářské předpremiéře filmu Jan Hřebejk s poukazem na práci inscenačního týmu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. V roli režiséra hudebního záznamu se ve své kariéře ocitl poprvé. Podle jeho slov na něj dílo jeho dlouholetého přítele udělalo hluboký dojem. "Měl jsem z toho trochu strach, co když se mi to nebude líbit? Aleš je můj kamarád, jak mu to pak řeknu? Ale nic takového se nestalo, úplně mi to vyrazilo dech,“ svěřil se se svými pocity na předpremiéře. I na základě toho se pak rozhodl použít operu, nebo alespoň hudbu z ní v Kawasakiho růži. Nakonec se ale dílo ukázalo natolik výrazné, jiné a svébytné, že do filmu nezapadlo.
Text byl publikován na Operaplus.cz