Opera se musí umět prodat, ještě víc než pop
02/07/10 11:12
Rozhovor s dirigentem Peterem Feranecem o opeře v Rusku, vzpourách orchestrů a penězích v kultuře
Je nepřehlédnutelnou postavou slovenské hudby. A to doslova. Když diriguje se svou téměř dvoumetrovou výškou a pažemi košatě rozpřaženými, rozhodně se před žádným orchestrem neztratí. Začínal ve Vídeňské komorní opeře, v jednatřiceti se stal nejmladším šéfdirigentem Velkého divadla v Moskvě a navíc prvním cizincem v této pozici. Dlouhodobě spolupracuje s Petrohradskou filharmonií, šéfoval Slovenskému národnímu divadlu i Slovenské filharmonii. Nyní je zpět v Petrohradu, čerstvě byl jmenován hudebním ředitelem Michailovského divadla. U nás vystupuje Peter Feranec jen zřídka, například doprovázel Jessye Norman v Praze, dělal zde několik operních premiér (Figarova svatba, Adriana Lecouvreur, Falstaff). Letos zahajoval na Smetanovu Litomyšl, kde vystoupil poprvé. Při této příležitosti vznikl náš rozhovor.
V Litomyšli jsi dirigoval zahajovací koncert. Ale co opera – děláš rád open air představení?
Samozřejmě. Opera, to je svět, který miluju. V posledních letech jsem více operní, než symfonický dirigent, i během svého angažmá ve Slovenské filharmonii jsem dirigoval tak třicet procent koncerty a sedmdesát procent operní představení všude po světě. A samozřejmě i open air představení. Když jsem začínal ve Vídni, dělali jsme v Schönbrunnu „Mozartovky“ (oblíbený festival Mozart in Schönbrunn – pozn. autorky). Má to svá plus i mínus, někde musí mít zpěváci mikroporty, někde se to mírně ozvučuje. Jeden Rakušan má světový patent na takový systém - jak zpěvák s mikroportem chodí na pódiu, tak se ten ozvučený zpěv přesouvá sem a tam s ním. Nezní to stále jen z jednoho rohu u reproduktorů. Hodně se to teď užívá tam, kde není moc dobrá akustika. Ale dělali jsme taky koncert v Akropoli v Athénách a tam nebylo třeba nic ozvučovat, akustika je tam fenomenální.
Loni jsi skončil po dvou letech ve Slovenské filharmonii a je známo, že vaše vztahy s orchestrem nebyly právě idylické. V čem byl problém?
Moje smlouva byla dvouletá a ředitel Lapšanský ji neprodloužil. Nerozuměli jsme si. Jakmile přijdeš do starého týmu, i generačně, tak to nefunguje. Já také nechtěl orchestr a management v této podobě. Bylo potřeba redukovat zbytečně velký počet hráčů a mnoho lidí obměnit. Jsou tam nezdravé poměry, hráči v důchodovém věku, různé rodinkaření. Tyto struktury pak vládnou v orchestru, ne ředitel, šéfdirigent nebo koncertní mistr. (Pro mě nenašli za dva roky ani kancelář...) Slovenská filharmonie vždycky pokukovala po České jako její mladší bratr, a mám dojem, že jsme od ní převzali spíš to nezdravé, než to dobré. Problém toho orchestru je, že neumí správně diagnostikovat svůj stav a neustále se hledají výmluvy, proč se mu nedaří. Oni vědí, že ten stav není dobrý, ale řeknou si - na vině je šéfdirigent. Udělají podpisovou akci a tak odejde šéfdirigent, ale stav je stejný, nebo ještě horší. Tak se mění další dirigenti a pořád dokola, čímž samozřejmě padá i prestiž orchestru. Dělali jsme třeba koncerty po internetu, byl to projekt, na který jsme získali dotaci z ministerstva a díky tomu se muzikantům i trochu zvedly platy. Tak jsem si myslel, že si toho orchestr bude vážit. Nestalo se. Chtějí hlavně zájezdy a nahrávat desky. Ale já jim říkám: vzbuďte se, kdo dneska nahrává? Desek jsou plné obchody. Nahrává Berlínská filharmonie a té to ještě platí město.
Stal ses hudebním ředitelem a hlavním dirigentem Michailovského divadla. Jak se těšíš na novou spolupráci?
Je to teď moje hlavní angažmá, začal jsem tam letos v březnu hostovat a od 1. července jsem byl jmenován hudebním ředitelem. Což pro mě znamenalo, že jsem v posledních měsících kromě dirigování seděl od rána do večera v kanceláři divadla a připravovali jsme novou sezónu. Dnes jsem hrdý na to, že ji máme komplet hotovou, ale i dramaturgický plán do roku 2014, všechny tituly včetně režisérů, dirigentů atd. Myslím, že jsme udělali fůru práce. Měli jsme tam letos pěvce Neila Shicoffa, Angelu Gheorghiu, uvedli jsme Halévyho Židovku, ta je teď nominovaná na Zlatou masku, což je nejprestižnější ruská cena. Našim PR manažerem je Ioan Holender, současný dosluhující šéf Vídeňské státní opery, a dramaturgem Peter Blaha, můj dlouholetý známý, který byl dvacet let ve Vídeňské státní opeře. Od nové sezóny budeme mít také nového šéfa baletu ze Španělska, to bude bomba, opravdu skvělý, ale zatím nechci jeho jméno prozrazovat.
Jakou pozici má v Petrohradě Michailovské divadlo - vedle Mariinského?
Mariinské divadlo je historicky první opera v Petrohradě a Valerij Gergiev po svém příchodu vytáhl "Mariinku" do světových výšin. V Michailovském divadle to bylo poslední roky takové nijaké. Peníze tam byly, ale kvalita ne. Když jsem přišel, hráli tam dvacetileté třicetileté inscenace, na které se nedalo dívat. Jeden ruský miliardář vzal to divadlo pod křídla a zrekonstruoval za vlastní peníze. Patří sice stále městu, ale to garantuje jen základní platy, asi čtvrtinu z toho, co tam lidé ve skutečnosti berou. Na vše ostatní si divadlo musí vydělat samo, nebo to platí mecenáš. Například výpravy jsou v Rusku neuvěřitelně drahé. Dělali jsme loni třeba Rusalku, supermoderní, která stála půl milionu euro.
Jak taková Rusalka vypadá? To byla moje první premiéra v Michailovském divadle. Ne Dargomyžského Rusalka, kterou tam znají, ale Dvořákova, ta se zde hrála poprvé. Scénu tvořily kvalitní 3D videoprojekce, koupila se na to nejnovější technika. Jeviště třeba úplně zalije voda a ty máš pocit, že jsi pod hladinou a plavou tam rusalky. Není to nějaká naivní filmová projekce, ale dokonalá prostorová iluze. Pro diváky to byl šok, protože do té doby tam nic takového nebylo.
Takže peníze v kultuře nejsou v Rusku takový problém jako u nás? Hudebníci v Michailovském divadle berou víc než ve Slovenské a předpokládám i v České filharmonii. A v Mariinském divadle - tam má koncertní mistr 6000 euro měsíčně a k tomu odměny.
Je to štědrým financováním státu?
V Mariinském divadle ano, když Putin rozdával, tak nadělil těm špičkovým souborům královsky. Nám ne, ale máme bohatého sponzora. Ty platy jsou dnes v některých divadlech v Rusku o mnoho vyšší a i proto se muzikanti a pomalu i pěvci do Ruska vracejí. V nějakém malém německém divadle musí zpívat mnohem víc, všechno možné, i operetu, a nevydělají si tolik. Situace není v Rusku tak zlá, lidé chodí do divadla, zveme i zahraniční soubory, třeba tu byl Béjart Ballet. Návštěvnost našeho divadla je 97 procent ročně. Petrohrad má taky pět milionů obyvatel, to máš jako celé Slovensko! (smích)
Na co se nejvíc těšíš v příští sezóně? Máme opravdu výbornou inscenaci Halévyho Židovky s francouzským režisérem Arnaudem Bernardem a rakouským scénografem Herbertem Murauerem, prostě celý tým byl mezinárodní včetně sólistů na premiéře. A teď s Židovkou budeme hostovat v Tel Avivu, a jedeme také do Berlína, Varšavy, Drážďan a v roce 2012 budeme v New York City Opera. Neil Shicoff , který v Židovce zpíval roli Eleazara, byl naprosto nadšený, podle něj to byla nejlepší inscenace, ve které účinkoval. Těším se opět na Japonsko , kde budu na Vánoce a Nový rok, Chile, kam jedu nastudovat Borise Godunova, na Argentinu a zrekonstruované slavné divadlo Teatro Colon a samozřejmě na nové premiéry u nás – Káťu Kabanovou a Carmen.
Jak vycházíš s pěveckými hvězdami? Shicoff mě mile překvapil, nejdřív se na tu inscenaci tvářil nedůvěřivě, pak ho ale začal lámat i režisér Bernard, a najednou ho to chytlo a začal pracovat a pracovat, byl úžasný. Šedesátiletý člověk, a on se tam válí po jevišti, hážou s ním, ponižují ho, a on to dělal s takovou radostí, byl úplně nadšený. Ale diváci taky, po premiéře Židovky divadlo úplně explodovalo, patnáctiminutový aplaus! Měl jsem radost i za něj, měl úplně slzy v očích. Musíš ty pěvce přesvědčit, že tvoje pravda je ta jediná správná. To platí asi o celém dirigování. Samozřejmě – jiné je to u hvězd na jednu hostovačku. Ty víš, že nějaké jejich slabiny neodstraníš, když přijedou zpívat na jeden dva dny, nepracuješ s nimi perspektivně, ale jen pro to konkrétní vystoupení. Snažím se najít nějaký kontakt s nimi, pochopit, co jak kdo zpívá a dát to dohromady s ostatními. Nemá smysl je žádat - mistře, byl byste tak laskav a zazpíval to takhle a takhle? Na to oni ti řeknou, ano Petře, samozřejmě, tak to uděláme, to bude výborné, ale ty víš, že jak mu dají večer na hlavu paruku a nalíčí ho, tak na všechno zapomene a jede si po svém (smích).
Po Tosce v Tokyu s tenorem B.Maisuradzem
Jak vzpomínáš na své angažmá ve Velkém divadle v Moskvě? Nejmladší šéf a ještě cizinec – jak ses cítil? Přišel jsem tam s obrovským respektem, s velkou snahou se etablovat a získat si ty lidi. Taková slavná budova a já ještě takový mladíček! Předtím jsem s nimi nastudoval Figarku, která byla úspěšná, takže jsem měl dobrou startovní pozici. S orchestrem jsme měli skvělý vztah, to bylo úplné manželství, vzájemná symbióza. Šéfdirigent tam má obrovské slovo, může dát do druhého dne komukoli výpověď, což jsem nikdy nevyužil. Měli jsme například problémy u několika členů orchestru s alkoholem, posílal jsem je na léčení. Kdybych je vyhodil, do týdne by se upili, protože bez divadla by pro ně život ztratil smysl. Já jsem tam byl všechno, jejich matka, otec, švagrová, chůva (směje se). V divadle jsem byl ve dne v noci. Moje žena s naší první dcerkou, které jsem vzal do Moskvy s sebou, si mně moc neužily.
S manželkou
Mám na tu dobu ale jen ty nejlepší vzpomínky. Zažili jsme s divadlem skvělé zájezdy, v Japonsku, v Americe, v nejlepších sálech po celé Evropě, kritiky psaly v superlativech.
Nedávno jsem jel do Moskvy dirigovat Toscu. Město jsem skoro nepoznal, Moskva se mění z roku na rok, tolik nových a přestavěných budov, jiné zase zmizely. A přišel jsem do "Balšáku" na první zkoušku a celý orchestr povstal. Po deseti letech...! Ti mladí, co byli v orchestru noví, koukali, proč to, co se to děje, samozřejmě. Dojalo mně to.
Na jaký repertoár se v Rusku chodí?
V Mariinském divadle dnes hostují největší světoví režiséři, z devadesáti procent jsou zahraniční. Tam uvidíš supermoderní inscenace, nic konzervativního už tam neuvidíš. Dnešní Rusové jsou nadšení ze všeho nového, chtějí jít dopředu, všechno je zajímá. Strašně chtějí pracovat, srší nápady, jsou draví. Zvláště nová generace. Vidím to v našem divadle.
J.Obrazcovova, N.Shicoff, V.Kekhman (ředitel Michailovského divadla), A.M.Siri
Na Slovensku mám pocit, že jsou všichni unavení. Postavili tam novou scénu a na představení přijde 300 lidí. To je trapné, i pro ty účinkující. Důležité je, aby divadlo bylo plné. Neříkám, že máme snižovat kvalitu a přibližovat se nějakému masovému vkusu, ale umět prodat ten produkt - operu. Rusové už to pochopili, a dělají to. Na Slovensku se to stále nedělá, stále nechápou, že klasiku musíš prodávat dokonce ještě víc, než nějaký pop. Do toho se u nás neinvestuje, pořád si myslíme, že si lidé budou automaticky kupovat abonentky a chodit na představení. Změnila se doba, je rychlejší, je třeba na to zareagovat. Změnily se inscenace, jejich estetika, změnil se životní rytmus, i celá tato oblast se musí změnit. Jinak nemáme šanci.
Citát:
Musíš ty pěvce přesvědčit, že tvoje pravda je ta jediná správná. To platí asi o celém dirigování.
Text byl publikován na Operaplus.cz
Je nepřehlédnutelnou postavou slovenské hudby. A to doslova. Když diriguje se svou téměř dvoumetrovou výškou a pažemi košatě rozpřaženými, rozhodně se před žádným orchestrem neztratí. Začínal ve Vídeňské komorní opeře, v jednatřiceti se stal nejmladším šéfdirigentem Velkého divadla v Moskvě a navíc prvním cizincem v této pozici. Dlouhodobě spolupracuje s Petrohradskou filharmonií, šéfoval Slovenskému národnímu divadlu i Slovenské filharmonii. Nyní je zpět v Petrohradu, čerstvě byl jmenován hudebním ředitelem Michailovského divadla. U nás vystupuje Peter Feranec jen zřídka, například doprovázel Jessye Norman v Praze, dělal zde několik operních premiér (Figarova svatba, Adriana Lecouvreur, Falstaff). Letos zahajoval na Smetanovu Litomyšl, kde vystoupil poprvé. Při této příležitosti vznikl náš rozhovor.
V Litomyšli jsi dirigoval zahajovací koncert. Ale co opera – děláš rád open air představení?
Samozřejmě. Opera, to je svět, který miluju. V posledních letech jsem více operní, než symfonický dirigent, i během svého angažmá ve Slovenské filharmonii jsem dirigoval tak třicet procent koncerty a sedmdesát procent operní představení všude po světě. A samozřejmě i open air představení. Když jsem začínal ve Vídni, dělali jsme v Schönbrunnu „Mozartovky“ (oblíbený festival Mozart in Schönbrunn – pozn. autorky). Má to svá plus i mínus, někde musí mít zpěváci mikroporty, někde se to mírně ozvučuje. Jeden Rakušan má světový patent na takový systém - jak zpěvák s mikroportem chodí na pódiu, tak se ten ozvučený zpěv přesouvá sem a tam s ním. Nezní to stále jen z jednoho rohu u reproduktorů. Hodně se to teď užívá tam, kde není moc dobrá akustika. Ale dělali jsme taky koncert v Akropoli v Athénách a tam nebylo třeba nic ozvučovat, akustika je tam fenomenální.
Loni jsi skončil po dvou letech ve Slovenské filharmonii a je známo, že vaše vztahy s orchestrem nebyly právě idylické. V čem byl problém?
Moje smlouva byla dvouletá a ředitel Lapšanský ji neprodloužil. Nerozuměli jsme si. Jakmile přijdeš do starého týmu, i generačně, tak to nefunguje. Já také nechtěl orchestr a management v této podobě. Bylo potřeba redukovat zbytečně velký počet hráčů a mnoho lidí obměnit. Jsou tam nezdravé poměry, hráči v důchodovém věku, různé rodinkaření. Tyto struktury pak vládnou v orchestru, ne ředitel, šéfdirigent nebo koncertní mistr. (Pro mě nenašli za dva roky ani kancelář...) Slovenská filharmonie vždycky pokukovala po České jako její mladší bratr, a mám dojem, že jsme od ní převzali spíš to nezdravé, než to dobré. Problém toho orchestru je, že neumí správně diagnostikovat svůj stav a neustále se hledají výmluvy, proč se mu nedaří. Oni vědí, že ten stav není dobrý, ale řeknou si - na vině je šéfdirigent. Udělají podpisovou akci a tak odejde šéfdirigent, ale stav je stejný, nebo ještě horší. Tak se mění další dirigenti a pořád dokola, čímž samozřejmě padá i prestiž orchestru. Dělali jsme třeba koncerty po internetu, byl to projekt, na který jsme získali dotaci z ministerstva a díky tomu se muzikantům i trochu zvedly platy. Tak jsem si myslel, že si toho orchestr bude vážit. Nestalo se. Chtějí hlavně zájezdy a nahrávat desky. Ale já jim říkám: vzbuďte se, kdo dneska nahrává? Desek jsou plné obchody. Nahrává Berlínská filharmonie a té to ještě platí město.
Stal ses hudebním ředitelem a hlavním dirigentem Michailovského divadla. Jak se těšíš na novou spolupráci?
Je to teď moje hlavní angažmá, začal jsem tam letos v březnu hostovat a od 1. července jsem byl jmenován hudebním ředitelem. Což pro mě znamenalo, že jsem v posledních měsících kromě dirigování seděl od rána do večera v kanceláři divadla a připravovali jsme novou sezónu. Dnes jsem hrdý na to, že ji máme komplet hotovou, ale i dramaturgický plán do roku 2014, všechny tituly včetně režisérů, dirigentů atd. Myslím, že jsme udělali fůru práce. Měli jsme tam letos pěvce Neila Shicoffa, Angelu Gheorghiu, uvedli jsme Halévyho Židovku, ta je teď nominovaná na Zlatou masku, což je nejprestižnější ruská cena. Našim PR manažerem je Ioan Holender, současný dosluhující šéf Vídeňské státní opery, a dramaturgem Peter Blaha, můj dlouholetý známý, který byl dvacet let ve Vídeňské státní opeře. Od nové sezóny budeme mít také nového šéfa baletu ze Španělska, to bude bomba, opravdu skvělý, ale zatím nechci jeho jméno prozrazovat.
Jakou pozici má v Petrohradě Michailovské divadlo - vedle Mariinského?
Mariinské divadlo je historicky první opera v Petrohradě a Valerij Gergiev po svém příchodu vytáhl "Mariinku" do světových výšin. V Michailovském divadle to bylo poslední roky takové nijaké. Peníze tam byly, ale kvalita ne. Když jsem přišel, hráli tam dvacetileté třicetileté inscenace, na které se nedalo dívat. Jeden ruský miliardář vzal to divadlo pod křídla a zrekonstruoval za vlastní peníze. Patří sice stále městu, ale to garantuje jen základní platy, asi čtvrtinu z toho, co tam lidé ve skutečnosti berou. Na vše ostatní si divadlo musí vydělat samo, nebo to platí mecenáš. Například výpravy jsou v Rusku neuvěřitelně drahé. Dělali jsme loni třeba Rusalku, supermoderní, která stála půl milionu euro.
Jak taková Rusalka vypadá? To byla moje první premiéra v Michailovském divadle. Ne Dargomyžského Rusalka, kterou tam znají, ale Dvořákova, ta se zde hrála poprvé. Scénu tvořily kvalitní 3D videoprojekce, koupila se na to nejnovější technika. Jeviště třeba úplně zalije voda a ty máš pocit, že jsi pod hladinou a plavou tam rusalky. Není to nějaká naivní filmová projekce, ale dokonalá prostorová iluze. Pro diváky to byl šok, protože do té doby tam nic takového nebylo.
Takže peníze v kultuře nejsou v Rusku takový problém jako u nás? Hudebníci v Michailovském divadle berou víc než ve Slovenské a předpokládám i v České filharmonii. A v Mariinském divadle - tam má koncertní mistr 6000 euro měsíčně a k tomu odměny.
Je to štědrým financováním státu?
V Mariinském divadle ano, když Putin rozdával, tak nadělil těm špičkovým souborům královsky. Nám ne, ale máme bohatého sponzora. Ty platy jsou dnes v některých divadlech v Rusku o mnoho vyšší a i proto se muzikanti a pomalu i pěvci do Ruska vracejí. V nějakém malém německém divadle musí zpívat mnohem víc, všechno možné, i operetu, a nevydělají si tolik. Situace není v Rusku tak zlá, lidé chodí do divadla, zveme i zahraniční soubory, třeba tu byl Béjart Ballet. Návštěvnost našeho divadla je 97 procent ročně. Petrohrad má taky pět milionů obyvatel, to máš jako celé Slovensko! (smích)
Na co se nejvíc těšíš v příští sezóně? Máme opravdu výbornou inscenaci Halévyho Židovky s francouzským režisérem Arnaudem Bernardem a rakouským scénografem Herbertem Murauerem, prostě celý tým byl mezinárodní včetně sólistů na premiéře. A teď s Židovkou budeme hostovat v Tel Avivu, a jedeme také do Berlína, Varšavy, Drážďan a v roce 2012 budeme v New York City Opera. Neil Shicoff , který v Židovce zpíval roli Eleazara, byl naprosto nadšený, podle něj to byla nejlepší inscenace, ve které účinkoval. Těším se opět na Japonsko , kde budu na Vánoce a Nový rok, Chile, kam jedu nastudovat Borise Godunova, na Argentinu a zrekonstruované slavné divadlo Teatro Colon a samozřejmě na nové premiéry u nás – Káťu Kabanovou a Carmen.
Jak vycházíš s pěveckými hvězdami? Shicoff mě mile překvapil, nejdřív se na tu inscenaci tvářil nedůvěřivě, pak ho ale začal lámat i režisér Bernard, a najednou ho to chytlo a začal pracovat a pracovat, byl úžasný. Šedesátiletý člověk, a on se tam válí po jevišti, hážou s ním, ponižují ho, a on to dělal s takovou radostí, byl úplně nadšený. Ale diváci taky, po premiéře Židovky divadlo úplně explodovalo, patnáctiminutový aplaus! Měl jsem radost i za něj, měl úplně slzy v očích. Musíš ty pěvce přesvědčit, že tvoje pravda je ta jediná správná. To platí asi o celém dirigování. Samozřejmě – jiné je to u hvězd na jednu hostovačku. Ty víš, že nějaké jejich slabiny neodstraníš, když přijedou zpívat na jeden dva dny, nepracuješ s nimi perspektivně, ale jen pro to konkrétní vystoupení. Snažím se najít nějaký kontakt s nimi, pochopit, co jak kdo zpívá a dát to dohromady s ostatními. Nemá smysl je žádat - mistře, byl byste tak laskav a zazpíval to takhle a takhle? Na to oni ti řeknou, ano Petře, samozřejmě, tak to uděláme, to bude výborné, ale ty víš, že jak mu dají večer na hlavu paruku a nalíčí ho, tak na všechno zapomene a jede si po svém (smích).
Po Tosce v Tokyu s tenorem B.Maisuradzem
Jak vzpomínáš na své angažmá ve Velkém divadle v Moskvě? Nejmladší šéf a ještě cizinec – jak ses cítil? Přišel jsem tam s obrovským respektem, s velkou snahou se etablovat a získat si ty lidi. Taková slavná budova a já ještě takový mladíček! Předtím jsem s nimi nastudoval Figarku, která byla úspěšná, takže jsem měl dobrou startovní pozici. S orchestrem jsme měli skvělý vztah, to bylo úplné manželství, vzájemná symbióza. Šéfdirigent tam má obrovské slovo, může dát do druhého dne komukoli výpověď, což jsem nikdy nevyužil. Měli jsme například problémy u několika členů orchestru s alkoholem, posílal jsem je na léčení. Kdybych je vyhodil, do týdne by se upili, protože bez divadla by pro ně život ztratil smysl. Já jsem tam byl všechno, jejich matka, otec, švagrová, chůva (směje se). V divadle jsem byl ve dne v noci. Moje žena s naší první dcerkou, které jsem vzal do Moskvy s sebou, si mně moc neužily.
S manželkou
Mám na tu dobu ale jen ty nejlepší vzpomínky. Zažili jsme s divadlem skvělé zájezdy, v Japonsku, v Americe, v nejlepších sálech po celé Evropě, kritiky psaly v superlativech.
Nedávno jsem jel do Moskvy dirigovat Toscu. Město jsem skoro nepoznal, Moskva se mění z roku na rok, tolik nových a přestavěných budov, jiné zase zmizely. A přišel jsem do "Balšáku" na první zkoušku a celý orchestr povstal. Po deseti letech...! Ti mladí, co byli v orchestru noví, koukali, proč to, co se to děje, samozřejmě. Dojalo mně to.
Na jaký repertoár se v Rusku chodí?
V Mariinském divadle dnes hostují největší světoví režiséři, z devadesáti procent jsou zahraniční. Tam uvidíš supermoderní inscenace, nic konzervativního už tam neuvidíš. Dnešní Rusové jsou nadšení ze všeho nového, chtějí jít dopředu, všechno je zajímá. Strašně chtějí pracovat, srší nápady, jsou draví. Zvláště nová generace. Vidím to v našem divadle.
J.Obrazcovova, N.Shicoff, V.Kekhman (ředitel Michailovského divadla), A.M.Siri
Na Slovensku mám pocit, že jsou všichni unavení. Postavili tam novou scénu a na představení přijde 300 lidí. To je trapné, i pro ty účinkující. Důležité je, aby divadlo bylo plné. Neříkám, že máme snižovat kvalitu a přibližovat se nějakému masovému vkusu, ale umět prodat ten produkt - operu. Rusové už to pochopili, a dělají to. Na Slovensku se to stále nedělá, stále nechápou, že klasiku musíš prodávat dokonce ještě víc, než nějaký pop. Do toho se u nás neinvestuje, pořád si myslíme, že si lidé budou automaticky kupovat abonentky a chodit na představení. Změnila se doba, je rychlejší, je třeba na to zareagovat. Změnily se inscenace, jejich estetika, změnil se životní rytmus, i celá tato oblast se musí změnit. Jinak nemáme šanci.
Citát:
Musíš ty pěvce přesvědčit, že tvoje pravda je ta jediná správná. To platí asi o celém dirigování.
Text byl publikován na Operaplus.cz