Idomeneo: Kde zůstala režie?
07/05/10 10:41
Mozartova opera Idomeneo se vrátila do repertoáru Národního divadlo bezmála po osmdesáti letech. Na svou druhou šanci čekala dlouho. Bohužel to, co se od včerejška (6. 5. 2010) hraje ve Stavovském divadle, je spíše koncert v kostýmech, ne představení, které by si mohlo získat srdce diváka.
Když Mozart v roce 1781 složil tříhodinovou operu pro dvorní divadlo v Mnichově, byla to velkolepá podívaná (zvláště kulisy Poseidonova chrámu prý budily obdiv) s mnoha áriemi, velkými sbory a baletními čísly. Diváci mohli zažít iluzi mořské bouře, za burácení hromů a blesků se z vod vynořila mořská obluda nebo hrozivý přízrak Neptuna, před nímž v panice prchá vše živé. Účastníci pražské premiéry o přestávkách prchali hlavně před nudou. Nebýt Mozartovy hudby, zajímavých zahraničních sólistů a téhle recenze, asi bych to udělala také.
Moderní divák nemá nároky mnichovského kurfiřta a od státního divadla nečeká zázraky. Tady ale nechyběly ani tak finance, jako spíš nápady. Nemám nic proti prázdné scéně oproštěné od kulis, pak se ale musí na ní něco dít. Režisér Yoshi Oidabohužel rezignoval na vyprávění příběhu i na dramatické scény (s výjimkou obětování, to mělo za svitu pochodní aspoň trochu šťávu). Psychologie postav, o níž režisér před premiérou hovořil jako o jedné z priorit, nebyla také nijak zjevná. Příběh o Idomeneovi, který má obětovat bohům vlastního syna, ale nakonec nad sudbou vítězí síla čisté lásky, nabízí řadu zajímavých postav a komplikovaných vztahů mezi nimi. Pěvci ale většinou zůstávali na scéně izolovaní, statičtí, zpívali árie jakoby sami pro sebe. Text byl někdy přímo v rozporu s činy – proč sbor zpívá o panické hrůze a útěku a přitom zůstává sedět na zemi? Proč zlá Elektra, která nemůže unést štěstí dvojice, proti níž celou dobu intrikovala, nespáchá v závěru sebevraždu, jak zpívá, ale Idomeneo jí zadrží ruku? Co chce režie naznačit takovým otevřeným koncem?
Scéna (Tom Schenk) tvořená batikovaným závěsem v pozadí měla jediný efektní prvek: zavěšenou skleněnou desku, v níž se zrcadlí části pódia nebo se na ni promítají mořské vlny. (Někdy dost popisně, když hrdina zpívá „vlny bouří v mém nitru...“). Pak už situaci dotvářely jen rekvizity, jaké pořídíte na rychlém nákupu v Baumaxu – bambusové tyče, umělé listy palmy, provazy, naturální sekyra trčící z taburetu (podobný si doma u televize dáváte pod nohy), to bylo obětiště. Na abstraktní scéně ty předměty vyzněly trapně, nehodily se tam a občas bylo těžké odhadnout, co měly symbolizovat. Kostýmy (Elena Mannini) neurčitých barev a tvarů moc nehýřily originalitou, spíše nenápadně odkazovaly na antické prvky, ale celkem dobře zapadaly do batikované scény.
Cenná je na inscenaci hlavně hudební stránka. V hlavní roli Idomenea jsme mohli vidět amerického tenoristu Charlese Workmana, který žije v Londýně, hostuje na předních světových scénách a na Mozarta se specializuje. Zpíval sice v ohlášené indispozici, ale vážnější kolize jsem nezaregistrovala. Má znělý hlas a technicky zkušený projev. Velmi solidní výkon podala i mezzosopranistka Hannah Esther Minutillo v náročné roli Idamanta, rodačka z Jihlavy a absolventka pardubické konzervatoře, která hostuje ve významných inscenacích po celé Evropě. V úboru Idamanta vypadala hodně klukovsky, moc jí slušel a se sopranistkou Jankovou vytvořily hezkou zamilovanou dvojici. Mladá sopranistka Martina Janková (Ilia) působí v Curychu. Má opravdu okouzlující soprán, zvonivý a svěží. Zbytečně si to trochu kazila nepřesnou intonací některých míst, snad pod vlivem trémy. To ale toho večera nebyla zdaleka jediná… Csilla Boross, maďarská sopranistka toho času působící v Brně, se v roli Elektry snažila o velkou expresivitu a hlasovou průraznost, ovšem občas to bylo na úkor přirozené barvy hlasu. Některé pasáže jí zněly až nepříjemně ječivě. Dále jsme v inscenaci slyšeli Jaroslava Březinu, Zdeňka Plecha, Václava Lemberka ad. K nejhezčím místům opery patřily pěvecké duety, tria a kvartety (3. jednání) a také sborové scény, zde bych velmi vyzdvihla krásnou spolupráci sboru s orchestrem Národního divadla. Tomáš Netopil připravil hudební nastudování dobře, snad by některá tempa časem mohla být ještě jiskrnější a orchestr by mohl dopilovat trochu „chlupaté“ primy do větší souhry.
Je dobře, že Idomeneo již nechybí na repertoáru jediného mozartovského divadla v Praze. Škoda, že to představení má tak nevýrazný styl. Když se podíváte na youtube, najdete nejrůznější podoby Idomenea od současných aktualizací, přes moderní minimalismus až k pietní připomínce rokoka. Všude zpěváci naplno hrají a vtahují diváka do děje. To mi v Nostickém divadle chybělo.
Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Yoshi Oida
Scéna: Tom Schenk
Kostýmy: Elena Mannini
Světla: Lutz Deppe
Sbormistr: Pavel Vaněk
Režijní spolupráce: Rob Kearley
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 6.května 2010 Stavovské divadlo Praha
Ilia - Martina Janková Elektra - Csilla Boross Idamante - Hannah Esther Minutillo Idomeneo - Charles Workman Arbace - Jaroslav Březina Poseidonův velekněz - Václav Lemberk Hlas věštby - Zdeněk Plech První Trójan - Václav Hajduch Druhý Trójan - Pavel Novák První Kréťanka - Michaela Šrůmová Druhá Kréťanka - Lenka Kučerová
Text byl publikován na Operaplus.cz
Když Mozart v roce 1781 složil tříhodinovou operu pro dvorní divadlo v Mnichově, byla to velkolepá podívaná (zvláště kulisy Poseidonova chrámu prý budily obdiv) s mnoha áriemi, velkými sbory a baletními čísly. Diváci mohli zažít iluzi mořské bouře, za burácení hromů a blesků se z vod vynořila mořská obluda nebo hrozivý přízrak Neptuna, před nímž v panice prchá vše živé. Účastníci pražské premiéry o přestávkách prchali hlavně před nudou. Nebýt Mozartovy hudby, zajímavých zahraničních sólistů a téhle recenze, asi bych to udělala také.
Moderní divák nemá nároky mnichovského kurfiřta a od státního divadla nečeká zázraky. Tady ale nechyběly ani tak finance, jako spíš nápady. Nemám nic proti prázdné scéně oproštěné od kulis, pak se ale musí na ní něco dít. Režisér Yoshi Oidabohužel rezignoval na vyprávění příběhu i na dramatické scény (s výjimkou obětování, to mělo za svitu pochodní aspoň trochu šťávu). Psychologie postav, o níž režisér před premiérou hovořil jako o jedné z priorit, nebyla také nijak zjevná. Příběh o Idomeneovi, který má obětovat bohům vlastního syna, ale nakonec nad sudbou vítězí síla čisté lásky, nabízí řadu zajímavých postav a komplikovaných vztahů mezi nimi. Pěvci ale většinou zůstávali na scéně izolovaní, statičtí, zpívali árie jakoby sami pro sebe. Text byl někdy přímo v rozporu s činy – proč sbor zpívá o panické hrůze a útěku a přitom zůstává sedět na zemi? Proč zlá Elektra, která nemůže unést štěstí dvojice, proti níž celou dobu intrikovala, nespáchá v závěru sebevraždu, jak zpívá, ale Idomeneo jí zadrží ruku? Co chce režie naznačit takovým otevřeným koncem?
Scéna (Tom Schenk) tvořená batikovaným závěsem v pozadí měla jediný efektní prvek: zavěšenou skleněnou desku, v níž se zrcadlí části pódia nebo se na ni promítají mořské vlny. (Někdy dost popisně, když hrdina zpívá „vlny bouří v mém nitru...“). Pak už situaci dotvářely jen rekvizity, jaké pořídíte na rychlém nákupu v Baumaxu – bambusové tyče, umělé listy palmy, provazy, naturální sekyra trčící z taburetu (podobný si doma u televize dáváte pod nohy), to bylo obětiště. Na abstraktní scéně ty předměty vyzněly trapně, nehodily se tam a občas bylo těžké odhadnout, co měly symbolizovat. Kostýmy (Elena Mannini) neurčitých barev a tvarů moc nehýřily originalitou, spíše nenápadně odkazovaly na antické prvky, ale celkem dobře zapadaly do batikované scény.
Cenná je na inscenaci hlavně hudební stránka. V hlavní roli Idomenea jsme mohli vidět amerického tenoristu Charlese Workmana, který žije v Londýně, hostuje na předních světových scénách a na Mozarta se specializuje. Zpíval sice v ohlášené indispozici, ale vážnější kolize jsem nezaregistrovala. Má znělý hlas a technicky zkušený projev. Velmi solidní výkon podala i mezzosopranistka Hannah Esther Minutillo v náročné roli Idamanta, rodačka z Jihlavy a absolventka pardubické konzervatoře, která hostuje ve významných inscenacích po celé Evropě. V úboru Idamanta vypadala hodně klukovsky, moc jí slušel a se sopranistkou Jankovou vytvořily hezkou zamilovanou dvojici. Mladá sopranistka Martina Janková (Ilia) působí v Curychu. Má opravdu okouzlující soprán, zvonivý a svěží. Zbytečně si to trochu kazila nepřesnou intonací některých míst, snad pod vlivem trémy. To ale toho večera nebyla zdaleka jediná… Csilla Boross, maďarská sopranistka toho času působící v Brně, se v roli Elektry snažila o velkou expresivitu a hlasovou průraznost, ovšem občas to bylo na úkor přirozené barvy hlasu. Některé pasáže jí zněly až nepříjemně ječivě. Dále jsme v inscenaci slyšeli Jaroslava Březinu, Zdeňka Plecha, Václava Lemberka ad. K nejhezčím místům opery patřily pěvecké duety, tria a kvartety (3. jednání) a také sborové scény, zde bych velmi vyzdvihla krásnou spolupráci sboru s orchestrem Národního divadla. Tomáš Netopil připravil hudební nastudování dobře, snad by některá tempa časem mohla být ještě jiskrnější a orchestr by mohl dopilovat trochu „chlupaté“ primy do větší souhry.
Je dobře, že Idomeneo již nechybí na repertoáru jediného mozartovského divadla v Praze. Škoda, že to představení má tak nevýrazný styl. Když se podíváte na youtube, najdete nejrůznější podoby Idomenea od současných aktualizací, přes moderní minimalismus až k pietní připomínce rokoka. Všude zpěváci naplno hrají a vtahují diváka do děje. To mi v Nostickém divadle chybělo.
Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Yoshi Oida
Scéna: Tom Schenk
Kostýmy: Elena Mannini
Světla: Lutz Deppe
Sbormistr: Pavel Vaněk
Režijní spolupráce: Rob Kearley
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 6.května 2010 Stavovské divadlo Praha
Ilia - Martina Janková Elektra - Csilla Boross Idamante - Hannah Esther Minutillo Idomeneo - Charles Workman Arbace - Jaroslav Březina Poseidonův velekněz - Václav Lemberk Hlas věštby - Zdeněk Plech První Trójan - Václav Hajduch Druhý Trójan - Pavel Novák První Kréťanka - Michaela Šrůmová Druhá Kréťanka - Lenka Kučerová
Text byl publikován na Operaplus.cz