Z mrtvého
domu LIVE
O
veleúspěšné inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu
referuje živě z Vídně Rakouský deník Vlasty Reittererové
III:
Festival Wiener Festwochen se letos soustředil na Leoše
Janáčka, jehož dílo se objevilo na několika koncertech:
hrál se sextet Mládí, Concertino a Capriccio pro levou
ruku, a Zápisník zmizelého (s Alešem Brisceinem). Na špici
však jednoznačně stojí – a to i v rámci celého
festivalu – inscenace opery Z mrtvého domu
v Divadle na Vídeňce, v hudebním nastudování
Pierra Bouleze a režii Patrika Chéreaua na na scéně
Richarda Peduzziho. To je ta trojice, která vytvořila roku
1976 v Bayreuthu nejprve skandalizovanou, a vzápětí na
to do nebes vyzdvihovanou inscenaci Prstenu Nibelungova.
Tentokrát přinesli další důkaz, co jedinečného může
vzniknout, když členové inscenačního týmu táhnou za jeden
provaz.
Mé sdělení není recenze – jen se svěřuji s poznáním,
že se v divadle ještě dají potkat nezapomenutelné
události. Od prvních tónů jsem byla do té nervózně těkavé
Janáčkovy hudby vtažena, prázdná scéna se šedivými zdmi bez
jakýchkoli komplikovaných scénografických kouzel
s jedinou špinavou lágrovou žárovkou doslova vsála
hlediště do sebe, plyšové sedačky zmizely. Najednou jsme
byli všichni sibiřskými vězni.
Hrálo se bez přestávky, a když spadla opona, nedokázala
jsem zatleskat. Prostě se to nehodilo. A přitom nešlo o
žádná velká kouzla. Návod na dobrou operní inscenaci je
prajednoduchý: vezmi dobrý kus, vyber k němu vhodné
inscenátory, kterým jde o společnou věc, a poctivě to
připrav. A obsaď lidmi, kteří pochopí, co inscenátoři
chtějí, a provedou to. To představení měli vidět všichni
ti, kdo si myslí, že režie spočívá ve vymýšlení čehokoli,
co divák nečeká, kdo si myslí, že operní zpěváci jsou
stejně dřeva, tak jaképak se s nimi dá dělat divadlo,
a hlavně ti, kdo neustále žehrají, jak to u nás za nic
nestojí a jak je za hranicemi všechno skvělé. Třetina
sólových partů této kolektivní opery byla obsazena „našimi“
(Čechoslováky): Štefan Margita, Vladimír Chmelo, Jiří
Sulženko, Ján Galla, Tomáš Krejčiřík, Martin Bárta. No
prosím.