Oratorium o spáleném panenství
14/07/05 09:18
Čím víc toho víte o baroku, tím víc jste rádi, že v té době nežijete. Alespoň tak na mě zapůsobila Barokní noc v Českém Krumlově (Festival komorní hudby). Taškařice harlekýnů na nádvoří, tanečky v Maškarním sále, to ještě nebylo nic tak neobvyklého.
Dostihy hlodavců coby aristokratická hazardní hra sice vypadaly mezi tabulemi plnými jídla trochu riskantně, ale budiž. Nejsilnější - protože zároveň nejautentičtější - výjev přišel až v krumlovském zámeckém divadle.
Capella Regia tu scénicky uvedla Carissimiho oratorium Jephta. Seděli jsme víceméně potmě, na prostých lavicích bez opěradel, doslova na bidýlku, a na jevišti zatím probíhalo defilé mužských nohou v punčochách, paruk, strnulých figur ve stylizovaných pózách, tváří vypudrovaných doběla, nasvícených zespodu, prostě hotový ples upírů. Když si přimyslím vyhynulý druh kastrátů, vychází z toho pěkně bizarní podívaná. A nejhorší na tom všem je, že takhle to nejspíš doopravdy vypadalo.
Světlo svíček je romantické, když máš po ruce vypínač, jinak je dost skličující, zvlášť ve velkých sálech. Sedět v korzetu a krinolíně na lavici tři čtyři hodiny, jak už to tak u barokních oper bývá, by mi taky moc nálady nepřidalo. VIP lavice v prvních třech řadách měly aspoň kožený polstrovaný sedák. WC jsem v historické budově ani nehledala, jak to asi dělali? V těch krinolínách... Nejvíc mi ale otevřelo oči samotné Carissimiho dílo. Jephta v něm má za vítězství v bitvě obětovat bohu prvního člověka, kterého doma potká. Shodou okolností je to jeho dcera, má zemřít na hranici. Všichni litují mladou dívku a hlavně její panenství. Kolem toho se točí všechny litanie, panna a má zemřít... Kdyby tak Jephta narazil na starou služku, co porodila a odchovala deset dětí, shořela by na to tata, ani by nebylo o čem zpívat... Z toho je zřejmé, jak vážně brala tehdejší společnost poučku, že panenství je na ženě to nejcennější. Když k tomu připočtu morové rány, neexistenci penicilínu a dost omezený výběr hudby (Carissimi je fajn, ale poslouchat celý život jen baroko?), jsem docela vděčná za tohle století.
Ještě krátce k zámeckému divadlu: takto úplných scén se zachovanou jevištní technikou, oponou, kulisami atd. je na světě velmi málo, asi tři divadla, z nichž krumlovské je v nejlepším stavu. Po létech restaurování se v něm konečně může hrát, ale jen třikrát v roce. Z toho dvě představení má Festival komorní hudby - klobouk dolů. Tak zase za rok....
Fotky a texty o festivalu na http://www.efez.info/program.php?id_program=7
http://www.ckrumlov.info/apps/cz/fekohu.xsp
Dostihy hlodavců coby aristokratická hazardní hra sice vypadaly mezi tabulemi plnými jídla trochu riskantně, ale budiž. Nejsilnější - protože zároveň nejautentičtější - výjev přišel až v krumlovském zámeckém divadle.
Capella Regia tu scénicky uvedla Carissimiho oratorium Jephta. Seděli jsme víceméně potmě, na prostých lavicích bez opěradel, doslova na bidýlku, a na jevišti zatím probíhalo defilé mužských nohou v punčochách, paruk, strnulých figur ve stylizovaných pózách, tváří vypudrovaných doběla, nasvícených zespodu, prostě hotový ples upírů. Když si přimyslím vyhynulý druh kastrátů, vychází z toho pěkně bizarní podívaná. A nejhorší na tom všem je, že takhle to nejspíš doopravdy vypadalo.
Světlo svíček je romantické, když máš po ruce vypínač, jinak je dost skličující, zvlášť ve velkých sálech. Sedět v korzetu a krinolíně na lavici tři čtyři hodiny, jak už to tak u barokních oper bývá, by mi taky moc nálady nepřidalo. VIP lavice v prvních třech řadách měly aspoň kožený polstrovaný sedák. WC jsem v historické budově ani nehledala, jak to asi dělali? V těch krinolínách... Nejvíc mi ale otevřelo oči samotné Carissimiho dílo. Jephta v něm má za vítězství v bitvě obětovat bohu prvního člověka, kterého doma potká. Shodou okolností je to jeho dcera, má zemřít na hranici. Všichni litují mladou dívku a hlavně její panenství. Kolem toho se točí všechny litanie, panna a má zemřít... Kdyby tak Jephta narazil na starou služku, co porodila a odchovala deset dětí, shořela by na to tata, ani by nebylo o čem zpívat... Z toho je zřejmé, jak vážně brala tehdejší společnost poučku, že panenství je na ženě to nejcennější. Když k tomu připočtu morové rány, neexistenci penicilínu a dost omezený výběr hudby (Carissimi je fajn, ale poslouchat celý život jen baroko?), jsem docela vděčná za tohle století.
Ještě krátce k zámeckému divadlu: takto úplných scén se zachovanou jevištní technikou, oponou, kulisami atd. je na světě velmi málo, asi tři divadla, z nichž krumlovské je v nejlepším stavu. Po létech restaurování se v něm konečně může hrát, ale jen třikrát v roce. Z toho dvě představení má Festival komorní hudby - klobouk dolů. Tak zase za rok....
Fotky a texty o festivalu na http://www.efez.info/program.php?id_program=7
http://www.ckrumlov.info/apps/cz/fekohu.xsp