Kardinál Richelieu české hudby incognito
Salzmann by se nestačil divit!
Je zajímavé, že se tyhle ruské mazanice pomalu přesouvají z tržnic do kamenných obchodů na nejlepších místech Starého města. Kupujou to turisté, nebo se tu perou prachy?, napadne mě vždycky při pohledu na prázdný krám a znuděné ruské bohatýry. Z hlediska té druhé eventuality bych si na místě banky rozmyslela budovat image právě na tomhle „umění“.
Chalupáři s ochrankou a komorníkem
Mozart nebyl žádný proutník,
a pokud ano, tak dost opožděně. Žádné nevázané bohémské mládě, jak ho sympaticky vykreslil Forman. Ještě ve 22 letech ho na cestách Evropou doprovázela matka. Starala se mu o jídlo a stav šatstva, ale zároveň ho to táhlo ke dnu, protože musel vydělat i na ni a na nájmy bytů, všude kam přijeli. Otec to všechno dirigoval ze Salcburku, bombardoval ho dopisy plnými otravných rad a pobouření nad tím, co Amadeus dělá špatně. Asi si to všichni umíme představit...
Mozart v dětství sice už komponoval jako dospělý, ale v dospělosti byl před praktickými otázkami bezradný jako dítě. Nakonec na to doplatila i matka, její nepohodlný život na cestách ukončila v Paříži tyfová horečka, přičemž jí zoufalý Mozart nebyl schopen ani sehnat pořádného doktora (při svých aristokratických konexích) a čekalo se na nějakého německého mastičkáře...
Smrtí matky začala jeho emancipace. Domů z Paříže se vrátil až po půl roce, na cestách si užíval svobody, a pak to vzal zkrátka - odešel od nenáviděného salcburského arcibiskupa, oženil se proti vůli otce s Konstancí Weberovou a začal žít ve Vídni na volné ( a někdy dost vysoké) noze. Jeho opožděná puberta vyvrcholila hned sňatkem...
Mozart je znám spíše svými oplzlými slovními hříčkami a záchodovým humorem. Co se děvčat týče, první zkušenosti nabyl se svou setřenkou, do nevěstinců se styděl chodit (alespoň to psal otci, i když později v Praze měl rád tahy nočním městem) a ze tří sester Weberových byl zamilován minimálně do dvou. Trochu jako Dvořák - nejprve do starší zpěvačky Aloisie, která mu dala košem a pak si vzal mladší Konstanci. Možná pár flirtů na cestách, ale to je asi tak vše. Ani Fritz Spiegl, lovec sexuálních historek slavných skladatelů, toho na něj víc nevyštrachal. Dokonce si nepovšimnul ani Mozartova přátelství s paní Duškovou, pro kterou psal árie o loučení milenců...
Oratorium o spáleném panenství
Dostihy hlodavců coby aristokratická hazardní hra sice vypadaly mezi tabulemi plnými jídla trochu riskantně, ale budiž. Nejsilnější - protože zároveň nejautentičtější - výjev přišel až v krumlovském zámeckém divadle.
Capella Regia tu scénicky uvedla Carissimiho oratorium Jephta. Seděli jsme víceméně potmě, na prostých lavicích bez opěradel, doslova na bidýlku, a na jevišti zatím probíhalo defilé mužských nohou v punčochách, paruk, strnulých figur ve stylizovaných pózách, tváří vypudrovaných doběla, nasvícených zespodu, prostě hotový ples upírů. Když si přimyslím vyhynulý druh kastrátů, vychází z toho pěkně bizarní podívaná. A nejhorší na tom všem je, že takhle to nejspíš doopravdy vypadalo.
Světlo svíček je romantické, když máš po ruce vypínač, jinak je dost skličující, zvlášť ve velkých sálech. Sedět v korzetu a krinolíně na lavici tři čtyři hodiny, jak už to tak u barokních oper bývá, by mi taky moc nálady nepřidalo. VIP lavice v prvních třech řadách měly aspoň kožený polstrovaný sedák. WC jsem v historické budově ani nehledala, jak to asi dělali? V těch krinolínách... Nejvíc mi ale otevřelo oči samotné Carissimiho dílo. Jephta v něm má za vítězství v bitvě obětovat bohu prvního člověka, kterého doma potká. Shodou okolností je to jeho dcera, má zemřít na hranici. Všichni litují mladou dívku a hlavně její panenství. Kolem toho se točí všechny litanie, panna a má zemřít... Kdyby tak Jephta narazil na starou služku, co porodila a odchovala deset dětí, shořela by na to tata, ani by nebylo o čem zpívat... Z toho je zřejmé, jak vážně brala tehdejší společnost poučku, že panenství je na ženě to nejcennější. Když k tomu připočtu morové rány, neexistenci penicilínu a dost omezený výběr hudby (Carissimi je fajn, ale poslouchat celý život jen baroko?), jsem docela vděčná za tohle století.
Ještě krátce k zámeckému divadlu: takto úplných scén se zachovanou jevištní technikou, oponou, kulisami atd. je na světě velmi málo, asi tři divadla, z nichž krumlovské je v nejlepším stavu. Po létech restaurování se v něm konečně může hrát, ale jen třikrát v roce. Z toho dvě představení má Festival komorní hudby - klobouk dolů. Tak zase za rok....
Fotky a texty o festivalu na http://www.efez.info/program.php?id_program=7
http://www.ckrumlov.info/apps/cz/fekohu.xsp