V neděli 28. prosince připomene Národní divadlo hned dvakrát osmdesáté výročí smrti Leoše Janáčka: odpoledne od 14 hodin uvede Věc Makropulos a od 19 hodin to bude Pocta Leoši Janáčkovi s Dášou Peckovou a Ivanem Kusnjerem. Oba pěvci za klavírního doprovodu Vojtěcha Spurného, dvorního klavíristy a dirigenta Peckové, zazpívají Janáčkovu Moravskou lidovou poesii v písních a písňové cykly Janáčkových souputníků Maxe Broda, Pavla Haase a Albana Berga.
Inscenace Janáčkovy opery Věc Makropulos vznikla v koprodukci s English National Opera v Londýně, bude už uvedena pouze čtyřikrát, a to ve dnech 28. prosince (od 14.00), 17. ledna (od 19.30), 1. a 21. února (od 19.00). U příležitosti premiéry nové inscenace byla spuštěna speciální internetová stránka www.vecmakropulos.cz.

Dny Bohuslava Martinů, které začaly v listopadu violoncellovou soutěží, pokračují 9.12. koncertem na počest skladatelovy manželky Charlotty Martinů. V Lichtenštejnském paláci (HAMU) hraje od 19.30 soubor In modo camerale díla Martinů a jeho pařížských současníků.
Netrpělivě očekávaným vyvrcholením festivalu je světová premiéra Tří fragmentů z Martinů opery Juliette, kterou zazpívá Magdalena Kožená v Rudolfinu s Českou filharmonií pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase 11. a 12.12. I když opera se ve světě hraje, partitura několika jejích neznámých fragmentů byla objevena teprve nedávno. "Je to právě takový typ skladby, kterou je možné velice jednoduše provést koncertně, čímž může dát lidem chuť slyšet operu celou. Takový předkrm, který hudebně dává smysl...," řekla premiérované skladbě Magdalena Kožená s tím, že se jí Fragmenty jako celek velice líbí. Celý rozhovor Aleše Březiny se sólistkou můžete slyšet zde:

http://www.rozhlas.cz/vltava/zaznamenali/_archiv

Koncert je prologem nadcházejícího jubilejního roku 2009, kdy uplyne 50 let od smrti Martinů. Po celém kulturním světě jej připomenou desítky akcí a koncertů, které se spojí pod názvem Martinů Revisited, což je projekt pražského Institutu B. Martinů iniciovaný jeho šéfem Alešem Březinou.

10. a 11. 12. vystoupí s orchestrem FOK v Praze mladá houslová virtuózka Arabella Steinbacherová. Ačkoli se narodila v Mnichově, má po japonské mamince kouzlo východních krásek. K jejím úspěchům z poslední doby patří spolupráce s Pařížským rozhlasovým orchestrem a drigentem Sirem Nevillem Marrinerem, debut ve Spojených státech s Londýnskou filharmonií a dirigentem Kurtem Mazurem, debut s NHK Symphony, dále spolupráce s věhlasnými dirigenty jako Vladimir Fedossejev, Valerij Gergiev, Marek Janowski, Jiří Kout, Sakari Orama, Pinchas Steinberg, Seiji Ozawa, Lorin Maazel, Christoph von Dohnányi.
S Jiřím Koutem a FOK přednese Houslový koncert č. 2 g moll, op. 63 Sergeje Prokofjeva. Arabella hraje na housle “Booth” Stradivari z roku 1716.
Dále na večeru zazní Symfonie č. 82 C dur „Medvěd“ Josepha Haydna a Symfonie č. 4 A dur „Italská“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Je to typická Italka, veselá, milá, temperamentní a upovídaná. Nestydí se říct věci přímo, energicky přitom vrtí hlavou a blýská očima. “Nerada zpívám operní árie na koncertech, být to na mně, zpívala bych jen koncertní věci,” říká sopranistka Barbara Frittoli, která 11. 11. vystoupila s dirigentem Heiko Mathiasem Försterem a Českým národním symfonickým orchestrem na operním gala v Obecním domě. “V Praze bude první část podle mého – koncertní árie, a ta druhá bude na přání pořadatele operní,” rozhodla Barbara.

"Já a zpěvačka? Zpěváci jsou tak hloupí…"
B. Frittoli

Barbara Frittoli se narodila v Miláně, kde s nejlepším prospěchem vystudovala konzervatoř Giuseppa Verdiho. Nejdříve si ovšem myslela, že se stane pianistkou. “Do 13 let jsem studovala klavír, nemířila jsem na operní pódia, spíš jsem se viděla před symfonickým orchestrem. Když mi na konzervatoři říkali, ať zpívám, že mám hezký hlas, tvrdila jsem: Já a zpěvačka? Vždyť zpěváci jsou tak hloupí! Můj bože – dnes jsem jednou z nich a ještě jsem si vzala zpěváka…”, s úsměvem glosuje Barbara Frittoli.
Dnes své ztracené klavírní kariéry nelituje: “Byla bych jedna ze dvou miliónů, zato zpěv mi přinesl hezké příležitosti.”
Většina zpěváků na začátku kariéry potřebuje pomoc silné umělecké osobnosti, nejčastěji dirigenta. U kolébky Barbařina úspěchu se sešli hned dva význační dirigenti: Abbado a Muti. “S Abbadem jsem se potkala díky jedné malé roli v Rossinim. Pak mi nabídl Desdemonu v Otellovi v Berlíně a Salzburku. S Mutim jsem dělala Figara a poté Cosi fan tutte ve Vídni. Od té doby hodně zpívám Mozarta: jeho hudba je pro zpěváka základ, jako abeceda, navíc se velmi hodí k mému hlasu. Nesnáším, když se hlas musí přemáhat, jak říkáme my v Itálii - nemůžeš mít delší krok, než máš nohy. Takže – lepší je dělat méně a dobře, než naopak.”

Mimi? Na tu roli jsem až moc energická

Na to, co má a nemá zpívat, má Barbara poměrně vyhraněné názory. Například na autentickou interpretaci staré hudby. “Jednou jsem zpívala Mitridate se souborem barokních nástrojů – a zařekla jsem se: nikdy více! Byla to noční můra. Oni hráli v barokním ladění, na to nejsem zvyklá. V kontraaltovém partu jsem měla řadu nízko položených tónů, což je technická záležitost, a já přesně vím, kde ten tón v mém hlase leží. Ale v tom jejich ladění jsme se nemohli sejít, všechno bylo najednou jinde. Tak jsem řekla – dost. Ani když mi nabídli natáčení se Sirem Charlesem Mackerrasem a známým Orchestra of the Age of Enlightenment, nedala jsem se přesvědčit. Je to skvělý soubor, ale hraje ve starém ladění a tak jsme to radši natočili se Skotským komorním orchestrem.”
Barbara debutovala v roce 1992 v Neapoli jako Mimi. Od té doby zpívala Bohému pod nejlepšími dirigenty na předních světových scénách včetně Metropolitní opery v New Yorku, také ji natočila na CD se Zubinem Mehtou a Andreou Bocellim v hlavní roli. Ale k srdci jí nepřirostla. “Většina dirigentů Pucciniho hraje jako Götterdämmerung (bouřlivý Wagnerův Soumrak Bohů - pozn. autora), v druhé polovině opery už musíte musíte ječet jak trhovkyně. Publikum sice vidí, že otvíráte ústa, ale neslyší nic. Proto mám Bohému mnohem radši, když ji točím ve studiu, než ji zpívat živě na jevišti. Ani charakter Mimi ke mně nesedí, je slabá, pasivní, já jsem energická. Cítím tu hudbu, ale nedokážu se vžít do té role.”
A jaký byl jako partner Andrea Bocelli? “No... je vždycky problém, když někdo chce být operním i popovým zpěvákem současně. Můžete být jedno, nebo druhé, ale ne obojí. To platí pro všechny, pro mně také, kdybych chtěla zpívat pop. Na druhé straně je Andrea skutečný profesionál, poctivý a velmi dobře připravený.”

Miluji Mozarta a Praha - to je pro mě Mozart!
B. Frittoli

Inscenace se nesmí příčit mým katolickým zásadám
Barbara je ohledně nabídek na práci vybíravá. "Jsem opatrná ve volbě, vyhýbám se produkcím, které se neslučují s tím, že jsem katolička, Italka, žena… Prostě musí to být hezká incenace, může být moderní, ale logická, v souladu s hudbou a v souladu s mou představou o morálce." Je o ní známo, že nemá problém odejít z produkce, která se jí nezamlouvá.
Z české hudby zná především Janáčka. "Nesmírně se mi líbí jeho Jenůfa, Káťa Kabanová, ale bohužel vaše řeč je pro mne téměř nenaučitelná. Nerada zpívám v jazycích, které neumím a kterým nerozumím, " vysvětluje sopranistka.
Její proklamace mohou působit příkře - budu zpívat tohle, nebudu dělat tohle, neumím, nechci... Ale ve skutečnosti se za nimi skrývá citlivý odhad vlastních kvalit a značná hudební inteligence. A jak se zdá, i bez kompromisů si umí prosadit svou.
A jak je to s jejím volným časem? Možná vás překvapí, že tak výjimečnou ženu a umělkyni mohou těšit běžné ruční práce - pletení, paličkování a vaření. "Jsou to úžasné ženské záliby! Během sezóny si pletení vozím s sebou, háčkuji, paličkuji krajky – to je opravdu má vášeň… Taky strašně ráda vařím. Všude ve světě sbírám recepty, ráda ochutnávám místní kuchyni a pak se pokouším to sama uvařit." Aby to trochu vyvážila tělesnou aktivitou, vrhá se Barbara v době prázdnin na sporty: "Hraji hodně tenis, ničím se a hubnu," směje se sopranistka. "Vyzkoušela už jsem i adrenalinové sporty, včetně parašutismu."
Že mají italští pěvci vřelý vztah k jídlu a vaření, není novinkou, zářným příkladem byl Luciano Pavarotti. V něčem je však Barbara hodně netradiční Italka. To když básní o místě, kde by chtěla žít: "Miluji zimu, nejraději bych žila v Norsku – Oslo je můj ideál. Ale je to jinak, žiji v Monte Carlu, kde je horko a mnoho lidí."
Článek s použitím zahraničních materiálů a agenturního rozhovoru Nachtigall Artists Management.
foto: agentura Nachtigall Artists Management


C.V.
Barbara Frittoli, italská sopranistka, narozená v Miláně, studovala klavír, zpěv na konzervatoři Giuseppa Verdiho u Giovanny Canetti. Vyhrála několi mezinároních soutěží. Zpívala ve Videňské státní opeře, v Covent Garden, v pařížské Bastille, na festivalu v Salcburku, v newyorké Metropolitní opeře ad., s nejlepšími dirigenty jako Muti, Abbado, Semjon Byčkov, Mackerras, Levine, Conlon, Haitink, Lorin Maazel. Po jejím boku vystupovali nebo nahrávali slavní tenoristé José Cura, Roberto Alagna, Juan Diego Flórez, Ben Heppner, Andrea Bocelli. Účinkovala na koncertu pro oběti 11. září v Ground Zero v New Yorku s Natale De Carolis a Giuseppem Sabbatinim. Žije v Monte Carlu s manželem, který se věnuje operní režii. V Praze vystoupí s ČNSO a dirigentem Heiko Mathiasem Försterem 11. 11. v Obecním domě v áriích Beethovena, Mozarta, Verdiho a Leoncavalla.

28., 29. 11., Staroměstské náměstí
Již osmnáctým rokem má Praha o jednu předvánoční atrakci postaráno - vždy na začátku adventu se na Staroměstském náměstí jeden víkend střídají sbory z nejrůznějších koutů světa, které se do našeho hlavního města sjedou na Mezinárodní festival adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena. Na venkovním pódiu se po krátkých desetiminutových intervalech střídají desítky těles, stovky zpěváků a vše vyvrcholí společným vystoupením všech soutěžících v sobotu 29. 11. v 16.00. Určitě si tu sváteční atmosféru přijďte také užít!

K soudobým operám jsem vcelku skeptická, ale nějak to vyšlo, že můj první přímý přenos z MET, na který jsem se vypravila, byla zrovna opera současného amerického skladatele Johna Adamse. První dojem z kina Aero, kde přenosy dávají, byl velmi sympatický - šňůry barevných žárovek nad otevřenou dvoranou před kinem připomínaly letní slavnosti, i když už bylo po Dušičkách, přišla spousta známých, klub uvnitř skýtal jakés takés občerstvení, takže to vypadalo, že by tu mohla být docela zábava.
Ale asi by musel být na programu jiný titul, než Doctor Atomic. Už ten název by měl být podezřelý u jakéhokoliv jiného žánru, než je kreslený komiks. Ale divák, ukolébán faktem, že libreto napsal známý divadelník Peter Sellars, že John Adams také není žádný začátečník a že tuto věc dává Metropolitní opera, si spokojeně sedne do lavice a očekává "Dílo".
Scéna z laboratoří v Los Alamos na výrobu jaderných zbraní zpočátku působí zajímavě, vystupují zde "skutečné" postavy ze 40. let jako J. Robert Oppenheimer a jeho žena, kapitáni a generálové, meteorolog ad. Efektně vypadají i zvolna kroužící trosky kolem měsíce jako zlověstný předobraz možného zničení planety. S postupem času (a věřte, že se tu vleče) začíná ovšem být stále zjevnější, že se jedná o vcelku ploché a nezáživné vyjádření autorových postojů, skoro bych řekla o prvoplánovou agitku proti jaderným zbraním. Představení totiž chybí to hlavní - drama. Je to panoptikum neživotných deklamujících postav, např. Oppenheimer nemá žádnou integritu ani smysluplný vývoj, v první půlce opery se žene do pokusů a obhajuje je proti všem, v druhé má z ničeho nic hlavu plnou pochybností, moralit a zodpovědnosti za lidstvo. Nebo jeho manželka - když s ním laškuje na posteli, vypouští z úst neuvěřitelné filosofické perly. A jejich služka, Indiánka? Ta nevaří ani neuklízí, ale promlouvá jak velký Manitou. Další symbol špatného amerického svědomí... Pak se tam ještě zamíchá východní filosofie a zjevení boha Vishnu (to jsem asi zaspala), takže po dvou a půl hodinách už docela netrpělivě čekáte, kdy to konečně bouchne a půjde se domů. Když se to pak stane, už to ani nestojí za řeč. Kdyby zúčastněné postavy zpívaly totéž bez kostýmů v koncertní síni, jako kantátu nebo oratorium, vyšlo by to úplně nastejno. A za menší prachy.
Ani hudba nepřináší mnoho silných míst, možná jednu výraznější árii Oppenheimera na konci prvního jednání, s trochu barokizujícím patosem. Geniální dílo, jak se někde psalo, si představuji jinak. Hlavní roli Oppenheimera zpíval Gerald Finley, dirigoval Alan Gilbert. Režii měla Panny Woolcocková, scénu Julian Crouch.

22.11.2008, Dvořákova síň, 19.30

Pianista světové třídy Oleg Maisenberg, rodák z Oděsy žijící bezmála 30 let v Rakousku, uvede v Rudolfinu 22. 11. sólový klavírní recitál. I když jeho oblibou je klasický repertoár 19. století, připravil si pro Prahu neméně atraktivní program: Musorgského Kartinky a dále dva francouzské autory - Ravelova Zrcadla a Debussyho Rytiny. Sólové recitály Olega Maisenberga mají vysokou kvalitu a neopakovatelnou atmosféru, o čemž svědčí např. nevídaná série jeho 12 recitálů ve vídeňském Konzerthausu v jediné sezóně. Vedle spolupráce s předními světovými orchestry a dirigenty se Maisenberg věnuje i komorní hudbě, mj. je jeho pravidelným uměleckým partnerem houslista Gidon Kremer.

V ředitelně na vltavském nábřeží zatím sedí stále Václav Riedlbauch, ale o jeho nástupci je už rozhodnuto. Dnes ministr kultury jmenoval generálním ředitelem České filharmonie Vladimíra Darjanina.

Darjanin má za sebou úspěšný cyklus dokumentů Deset století architektury v ČT a stejnojmennou výstavu, kterou produkovala jeho společnost DaDa, byl generálním konzulem české účasti na Světové výstavě v Japonsku a věnuje se také operní režii. Letos v srpnu s úspěchem uskutečnil první ročník mezinárodního festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu.

Velmi slibně vypadá trailer k novému filmu Česká RAPublika, kde uvidíme i veskrze seriózní umělce jako je prof. Petráš nebo Hana Hegerová. A také se zřejmě můžeme těšit na další převratnou verzi státní hymny Kde domov můj.

Podívejte se na trailer k filmu Česká RAPublika

 
Česká RAPublika je první celovečerní film o českém hip-hopu. Už 27. listopadu bude společností Bioscop do uveden do kin. Ve filmu režiséra Pavla Abrahama vystupují Orion, James Cole a Hugo Toxxx (Supercroo), ale také Indy, Dj Wich, LA4, Vladimir 518, ale i profesorka lingvistiky, příznivci Josefa Jungmanna nebo Hana Hegerová.
 
Více informací a hymnu RAPubliky (Kde domov můj? - Orion, James Cole, Hugo Toxxx, Hana Hegerová) ke stažení najdete na www.ceskarapublika.cz

Místo původně plánované houslistky Julie Fischer vystoupí v neděli na Strunách podzimu rovněž velmi mladá, talentovaná ruská virtuoska Alina Pogostkina. Pětadvacetiletá německá umělkyně Julia Fischer byla z důvodu nemoci nucena zrušit celé turné, v jehož rámci se mělo uskutečnit její pražské vystoupení.
Zajímavé je, že na Pogostkinu si pražští pořadatelé vzpomenou vždy až když je zle, loni tady zaskakovala na Pražském jaru zase za Lisu Batiashvili. Nehraje přitom vůbec špatně, trochu mi připadala subtilnější v tónu, ale s komorním tělesem místo symfoňáku, jak tomu bude dnes večer, může vyznít úplně jinak.
Program koncertu, na kterém Alinu Pogostkinu doprovodí Württembergisches Kammerorchester, zůstává beze změny. Zazní tedy Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, KV 219, Janáčkova Suita pro smyče, Mozartova Symfonie č. 29 A dur, KV 201 a Sinfonietta č. 1, op. 48 Sira Malcolma Arnolda. Koncert se koná od 19.30 hod v prostoru Pražské křižovatky (kostel sv. Anny).

Vlasta Reittererová popsala své první zážitky z vídeňské sezóny takto:
Minulou sezónu jsem končila Divadlem na Vídeňce, začala jsem v něm i sezónu novou. Ve spolupráci s Théâtre des Champs-Elysées z Paříže zde měla 16. září premiéru opera Georga Friedricha Händela Ariodante, jedna z mnoha oper, které čerpaly z eposu Ludovica Ariosta Orlando furioso. Kolik oper už bylo napsáno podle podobného dějového vzorce – on miluje ji, ona jeho, je tu však také sok, kterého zase miluje jiná, a hlavně je tu vyhlídka na vysoký post. Někdo se vydává za někoho jiného, někdo je považován za mrtvého, ale není... A vždycky jsme znovu zvědavi, jak se chumel nedorozumění rozmotá. Ariodante měl premiéru roku 1735 v Covent Garden, byla to první Händelova opera pro toto divadlo a začátek jeho třetí londýnské operní etapy. Zpěvákům napsal party přímo na tělo: v titulní roli byl kastrát Giovanni Carestini, jeho milou a falešně z nevěry podezřívanou Ginevru zpívala Anna Maria Strada del Pò, roli intrikána Polinessa, který si dělá zálusk na Ginevru a trůn, určený Ariodantemu, mezzosopranistka Maria Caterina Negri – všechno tehdejší hvězdy, pro jejichž hrdla byly krkolomné koloratury přímo darem.
Ale i v jednadvacátém století se mohou najít sólisté, kteří zvládají kaskády tónů jako by to nic nebylo. Místo onemocnělé Angeliky Kirchschlager zaskočila Australanka Caitlin Hulcup, a myslím, že k prospěchu věci – upřímně řečeno, Angelika Kirchschlager je vynikající zpěvačka a herečka, ale její vlastní obor leží někde jinde, zatímco Caitlin Hulcup v provedení jednoznačně vedla. Ale pozadu nezůstal nikdo: Danielle de Niese byla vynikající Ginevra, pochoutkou byly tmavý kulatý mezzosoprán Vivicy Genaux (Polinesso), stříbrný soprán Marie Grazie Schiavo (Ginevrina družka Dalinda), krásný lehký tenor Topi Lehtipuu (Ariodantův bratr Lurcanio), i baryton Luky Pisaroniho (král, otec Ginevry). Režii měl německý režisér Lukas Hemleb, dirigentem byl Francouz Christophe Rousset, hrál soubor Les Talens Lyriques a zpíval Schönbergův sbor. Viděla jsem první reprízu, než jsem šla do divadla, mohla jsem si tedy už přečíst první popremiérovou kritiku. Psalo se v ní:
„Po provedení Händelova Ariodanta by si člověk přál, aby příští premiéra [Gluckův Orfeo a Eurydika] následovala hned teď a potěšila tím, že na představení převzaté z Théâtre des Champs-Elysées, které vyžadovalo olympskou trpělivost, budeme moci zapomenout. [...] Všechno sice nebylo úplně propastně špatné, ale úplně vedle byla režie. [...] V bílém, pohyblivém jednotném prostoru s naznačeným hradem čokoládové barvy jsou postavy většinou odkázány k bezmocnému postávání. Občas to sice trochu oživí tanec a pantomima, ale to nestačí, protože na emočně vypjatých místech se předvádí jen jevištní bezradnost. [...] Z orchestru zní strnulý jednotný sound bez jakéhokoli výrazu či emocionálního zabarvení, orchestr Les Talens Lyriques hraje jako barokní hudební stroj schopný vydávat jen monotónního zvuky, a Christophe Rousset je dirigent, kterému doslova jen stačí číst noty.“ A tak dále – ani na zpěvácích nenechala kritička chloupek čistý.
Nuže – někdo má rád vdolky a jiný..., nebo byla kolegyně kritička zkrátka v jiném divadle než já. Bylo to čisté, ve střídmé volbě mezi barokními náznaky a moderní oproštěností stylově jednotné představení, bez trhání kulis, bez „actions“, při nichž zpěváci běhají po šikmách a skáčí z praktikáblů, představení, spoléhající na to, že Händel vše potřebné vepsal do hudby. Potřebují jeho nádherná larga (nenapsal jen to jedno v Xerxovi!) něco víc než krásně vedený hlas, podpořený úspornou partiturou? Je potřeba při koloraturách intriku chystajícího Polinessa ještě dělat kotrmelce? Rozptyl v hodnotících názorech na umění je na umění právě to krásné; ovšem v momentě, kdy někdo soudí, že on jediný má právo říkat, jak je to „jedině správně“, stává se nebezpečným. Ale to bychom byli zase u politiky.
Představení začalo v sedm, z divadla jsme odcházeli čtvrt hodiny před půlnocí, trvalo tedy čtyři a půl hodiny, ale ode mne olympskou trpělivost (a že jsem hodně netrpělivý člověk) rozhodně nevyžadovalo. Publikum tleskalo po každé árii a téměř vždy se k tomu ozývalo bravo, brava, bravi. (Tak mě teď napadá: co je to vlastně „olympská trpělivost“? Na Olympu to přece velmi, převelice jiskřívalo!)

Vlasta Reittererová

Letošní prázdniny byly vražedné pro řadu manažerů kulturních institucí. Již v létě se proslýchalo, že situaci v České filharmonii neustojí Vácav Riedlbauch, ale ještě než svou rezignaci na začátku sezóny stihl ohlásit, předběhl jej Vlastimil Ježek, odvolaný z čela Národní knihovny. Jeho boj za Kaplického chobotnici může být mnoha lidem sympatický, ale na druhé straně by byl zázrak, kdyby Ježek jako manažer takový projekt uskutečnil. Jak já si vybavuju, tak ještě nikdy nic nedotáhl do konce. Šéfoval už v rozhlase a ten megalomanský mrakodrap, co tam měli rozestavěný asi dvacet let, se za něj taky nedostavěl. Pak šel dělat hlavního komisaře na Expu, ale uprostřed vrcholících příprav svůj tým nechal plavat kvůli výzvě "Děkujeme, odejděte", ve které se angažoval. Nakonec nikdo neodešel - kromě samotných iniciátorů téhle politické akce.
Takže nová knihovna je zase jen další jeho zpackaný projekt. Ve stejnou dobu v Praze 6 vyrostla moderní budova Národní technické knihovny, která je v mnoha směrech také novátorská a high - tech co do obsluhy čtenáře, a prošlo to bez bez většího zájmu veřejnosti a politických tlaků.

http://old.stk.cz/ntk/viz_01.html
http://www.novinky.cz/clanek/141846-nova-technicka-knihovna-nabidne-studentum-nebyvaly-komfort.html

Ovšem není to tak efektní pomník generálního ředitele jako Kaplického blob. K tomu mám jednu historku - na závěrečném koncertu festivalu Dvořákova Praha byl i primátor Bém se svou ženou (která jej mimochodem jen zřídka pustí ke slovu). Stáli se skleničkou na balkónu Rudolfina a kochali se rozsvíceným Hradem a nábřežím nad Vltavou a mně to nedalo a říkám: krása co, ale něco tomu chybí, třeba nějaká chobotnice...
Pavel Bém to docela vzal, trochu něco vysvětloval, jak by to panorama s hradem změnilo a nakonec říká: víte, my si za to tak trochu můžem sami. Když jsme začli s úvahami o tom, že by na Letné mohlo být oceanárium s těmi žraloky, tak od toho je jen krůček k chobotnicím a rejnokům.

Vlastimil Ježek se teď vrhne na politiku, kam půjde Václav Riedlbauch po svém plánovaném ukončení angažmá v ČF nevím, ale nebojím se, že bychom o něm neslyšeli. Oba pánové totiž dokázali, že patří k úspěšně recyklovatelným manažerům, kteří se jen tak neztratí.

Vlasta Reittererová popsala situaci v Rakousku, kde o víkendu proběhly předčasné volby takto:
Rakousko stojí před volbami, každé úterý a čtvrtek proti sobě v televizním studiu sedí dva představitelé různých politických stran a hodinu hovoří o svých programech. Tedy mají hovořit – místo toho na sebe vzájemně vytahují mrtvoly ze skříní a vyčítají si minulé i přítomné, a dokonce už i pomyslné budoucí, jen aby pokud možno protivníka co nejvíce před voliči deklasovali. Na začátku debat se drží v mezích společenského taktu, dokonce občas padne i nějaké to uznalé slovo, asi po dvaceti minutách masky spadnou a po zbytek času má obdivuhodná moderátorka co dělat, aby příslušné politiky přesvědčila, že by měli aspoň občas mluvit jeden po druhém.
Určitě není náhoda, že právě v této atmosféře se dostala do tisku informace z ministerstva kultury, uvádějící seznam těch, jimž by v roce 2009 měla být výrazně zkrácena nebo vůbec zrušena státní subvence. Mělo by se tak ušetřit pět a půl milionu eur. Pikantní na věci je, že zprávu do tisku dala vedoucí sekce umění za zády ministryně kultury Claudie Schmied. Postiženými institucemi by měli být Vídeňští symfonikové, Komorní opera ve Vídni, Haydnův festival, festival Štýrský podzim, Festival staré hudby v Innsbrucku, Arnold Schöenberg Center, Institut Ernsta Křenka, vídeňský Schauspielhaus, Brucknerův festival v Linci, Wagnerův Tyrolský festival v Erlu a další. Ven se dostaly i formulace hodnocení, na jejichž základě byl seznam vypracován, jako například: „Wagnerův festival v Erlu je průměrné kvality bez nároků na inovativnost.“, Brucknerův festival se „umělecky vyčerpal“, jiným se vytýkají „přemrštěné náklady s malým uměleckým dopadem“ atd. Seznam nese datum 8. března letošního roku, jeho zveřejnění právě teď je tedy součástí předvolebního boje.
Ministryně Schmied obtelefonovala bezprostředně poté všechny postižené a sdělila jim, že o materiálu nevěděla, a že rozhodně jejím politickým záměrům neodpovídá. Ústy svého mluvčího však ministerstvo přiznalo, že šetřit se samozřejmě bude: na pokyn ministerstva financí musí být do roku 2010 u všech ministerstvem kultury subvencovaných institucí dosaženo devítiprocentní úspory. Ministryně má prý ale také v zásuvce materiál, který chce zveřejnit až po volbách. Ten dokládá, že třetina rakouských umělců vydělává měsíčně méně než 700 euro (a to včetně vedlejších příjmů) a leží tedy pod hranicí chudoby. Kulturní politika tedy selhala a je třeba nový zákon o sociálním pojištění umělců – a nejen to.
Podstatný je ve financování kultury trend, podle kterého by ten, kdo nese zodpovědnost, měl také nést náklady: vídeňský Schauspielhaus je zařízením (s. r. o.) města Vídně, Štýrský podzim (rovněž s. r. o.) města Štýrský Hradec a spolkové země Štýrsko atd., je tedy jejich starostí, aby své instituce finančně podporovaly, pokud o ně stojí. (Na to už u nás ministerstvo kultury přišlo dávno.) A hlavně: „Dostat podporu neznamená dostat ji pokaždé. Uvažovat o tom, jak podporovat to, co přináší něco nového, je v zásadě správná myšlenka,“ říká ministryně Schmied. (Pro nás také nic nového.)
Stačilo by tedy jen vyměnit jména a názvy institucí, a je to jako u nás. Podobnost či dokonce shoda problémů ukazuje, jak si s širokánskými pojmy kultura, umění, umělec, nové, přínosné, dlouho či krátkodobého významu atd., nevíme rady. A v přepočtu na peníze ani nemůžeme vědět, protože kultura se zkrátka nedá změřit ani zvážit. Jenže když není, nebo padá kamsi, kde už opravdu každý pozná, že to kultura není, je to znát několik generací. O to důležitější je, aby na místech, které o podmínkách pro kulturu rozhodují, seděl někdo – kulturní.

Umění potřebuje a zaslouží podporu. Na druhé straně vnucovat to, čemu se říká „vyšší kultura“, někam, kde to nikdo nečeká a nežádá, může vést jen k ostudě a k finanční ztrátě s nepříjemnými dozvuky. Jako například nápad uspořádat při červnovém mistrovství světa ve fotbale sérii podniků včetně galakoncertu operních hvězd, koncertu Eltona Johna, představení Lehárovy Veselé vdovy a mega koncertu hvězd rakouského popu. Nápad skončil fiaskem, krachem agentury, která akce pořádala, a ještě to bude mít podle všeho soudní dohru. Do Městské haly pro 11 000 diváků přišlo na koncert Edity Gruberové, Eliny Garanči, Ramóna Vargase a Carla Alvaréze 847 diváků. Na hvězdy austropopu jich sice přišlo víc, ale také jen 4 000. Veselou vdovu v rodném městě vídeňské operety vidělo asi 3 000 diváků, a ani Elton John nedopadl lépe. Agentura nemá na zaplacení honorářů (ten pro Eltona Johna prý obnášel 380 000 euro), našel se ale „soukromý sponzor“, který je ochoten z nich uhradit 40 procent. Edita Gruberová – zcela logicky – odmítla a předala věc svému právnímu zástupci.
Vlasta Reittererová

Tak se nám po prázdninách rozhoupaly ředitelské stoličky hned v několika kulturních institucích. Sérii zahájila ještě v létě Inge Žádná, šéfka ve Státní opery Praha, která podala výpověď, když ředitel Vocelka neprodloužil roční smlouvu francouzského dirigenta Guillauma Tourniaira. Dirigent údajně neměl respekt orchestru (v Čechách žádná novinka), "nebyl osobnost" a umělecká rada jeho setrvání v SOP nedoporučila. Spekulovalo se o nízké úrovni jeho nastudování Bludného Holanďana, ale co já si pamatuju, mělo představení řadu silných hudebních momentů, včetně špičkového představitele Holanďana. Kritiku sklidila spíše statická režie, což zajisté vina dirigenta není. V pozadí odchodu šéfky opery jsou spíše ony "dlouhodobě rozdílné názory s ředitelem Jaroslavem Vocelkou na umělecké směřování operního domu". Ani se moc nedivím. Další troškoviny, královny popu v opeře a podobné zážitky, kdo by se na tom chtěl podílet?
Bývalá šéfka je tedy pryč, personál divadla jásá a staronové figury nastupují - novým šéfem opery je od 1. 9. dirigent Rudolf Krečmer (v SOP působí již od r. 1999). Jen tak na okraj, zaujal mně internetový rozhovor s panem dirigentem kdesi z roku 2002 a některé odpovědi opravdu stojí za to ocitovat:

* Jste spokojen se svou dosavadní kariérou? Eva
Ne.

* Věříte na Horoskopy? Lída
Ano.

* Bude někdy dirigent nahrazen digitálními přístroji? Pavel
Věřím, že ano, v době, kdy se i pohlavní styk stane virtuální záležitostí. Bohužel.

* Máte strach před premiérou? ali
Obrovský.

* Spíte někdy v partiturách? Kdy se Vám to stalo naposledy? Puk
Pakliže usnu při čtení partitury, lze říci, že v nich spím. Což se mi v těchto právě zamlžených dnech stává dosti často.

No, já myslím, že jako osobnost pan dirigent nebude mít s respektem orchestru problém...

Příště Ředitelské krize aneb vyhazovy a odchody v české kultuře 2: Ježek nebo chobotnice?

V úterý 23. 9. poběží v kině Světozor od 19.30 záznam opery First Emperor současného skladatele Tan Duna. Martin Cikánek (Met Live in HD) mi k tomu poslal následující info:

Je to monumentální opera s obrovským jevištním i orchestrálním aparátem. Skladatel Tan Dun v ní kombinuje prvky západní i čínské kultury na mnoha rovinách. Zpracovává příběh císaře Qina, který sjednotil Čínu a postavil Velkou čínskou zeď (taková "Stará pověst čínská"). V české premiéře jsme to uváděli na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde to dokonce několik dní vedlo v divácké soutěži deníku Právo. Titulní role byla na míru ušitá Placidu Domingovi. Viděl jsem to naživo v Met a musím říct, že jsem opravdu obdivoval, co všechno ještě ve svém věku bravurně zvládá. Každopádně videjka asi řeknou stejně nejvíc:
 
http://www.youtube.com/watch?v=QjZoBOPVHiQ
http://www.youtube.com/watch?v=SLYzhj6q1Eo&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=lNgQVo47IZY&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=DPIuZYIjUWk&feature=related
 
a tady Tan Dun a další věci k opeře:
http://www.youtube.com/watch?v=8y66Nqr3jHM&feature=related

Jinak existuje také dokument, který jsme promítli novinářům, jak se First Emperor nastudovával. Je tam například orchestr Metropolitní opery, jak pod dohledem Tana Duna nacvičuje, jak vydávat při hraní ty správné čínské skřeky hu-uuuuuuu a ha-uuuuuuu:))

A já jen dodávám - kdo by takové pozvánce odolal?
 

18. 9. 2008, kostel sv. Vavřince (PJ), 19.30

Novou sérii koncertů, které se budou identicky opakovat vždy v Praze a Drážďanech, si pro podzimní sezónu naplánoval soubor barokní hudby Collegium 1704. Jeho ideou je navázání na bohaté kulturní vazby Prahy a Drážďan, jako za dob skladatele Jana Dismase Zelenky, jedné z nejvýznamnějších osobností české hudby a zároveň drážďanského baroka. "Věřím, že důležité je hledat nejen mosty spojující
odlišné kulturní tradice a staré umění se současností, ale za ještě důležitější považuji hledání a nacházení mostů mezi lidmi. Proto jsme oslovili vynikající osobnosti reprezentující obory na první pohled sobě vzdálené, aby pohovořily o svém vztahu k
hudbě, o své práci, názorech a životních zkušenostech. Jako hosté podzimní části cyklu přijali pozvání přednosta kardiocentra IKEM Jan Pirk, biskup Václav Malý, historik umění Pavel Preiss a prorektor Univerzity Karlovy Mojmír Horyna", říká umělecký vedoucí souboru Collegium 1704 a zároveň dramaturg projektu Václav Luks.
Úvodní koncert 18. 9. v pražském kostele sv. Vavřince představí posluchačům Stabat Mater Giovanniho Baptisty Pergolesiho, další koncerty s díly Zelenky, Händela, Buxtehudeho, Vivaldiho aj. navážou v říjnu a listopadu a v prosinci se můžeme těšit na Bachovo Vánoční oratorium. Protože koncerty probíhají paralelně v Praze a Drážďanech (Annenkirche), mohou se ti, kteří nestihli některý z pražských koncertů,
vypravit do hlavního města Saska. Díky nové dálnici trvá cesta z centra Prahy až k Annenkirche necelé dvě hodiny a návštěva nově opraveného centra Drážďan skutečně stojí za to! Další informace naleznete na www.collegium1704.com.

Pražský podzim opět startuje skandálem - Libor Pešek, uváděný jako protagonista jednoho z koncertů s Liverpoolskými filharmoniky a všude ukazovaný na billboardech, ve skutečnosti s festivalem nepodepsal smlouvu a na festivalu nevystoupí. Festival měl údajně pro diváky připravenou omluvu, že dirigent odstoupil pro indispozici. Proti čemuž se dirigent v tisku ohradil a billboardovou kampaň považuje za účelové zneužití své fotografie.
V programu na festivalovém webu se u dotyčného koncertu před časem objevil náhradník - Oliver von Dohnányi. ( - von? Občas se píše tak a jindy bez. Nikdy si nejsem jistá, zda je to um. pseudonym nebo má tento slovenský dirigent šlechtické předky, nebo se jedná o překlep pořadatele z neznalosti či úmyslu - tak lákavá je paralela k proslulému dirigentovi Christophovi von Dohnányi.)
Loni se Pražský podzim v čele s ředitelem Špirochem proslavil tím, že vyhodil slavnou klavíristku Heléne Grimaud i s orchestrem za její nespokojenost s laděním klavíru. Takže festival dnes startuje a novináři jsou ve střehu: čím nás letos ještě pan ředitel překvapí?

12. 9. – 1. 10. 2008, Rudolfinum, 19.30

Pražský podzim, který již 18 let tvoří protiváhu Pražského jara, je pestrou přehlídkou zahraničních orchestrů, sólistů a dirigentů. Letos navštíví Prahu kromě domácích hned 9 orchestrů z Německa, Španělska, Maďarska, Francie, Polska a Velké Británie. K největším magnetům pro publikum bude jistě patřit Konzerthausorchester Berlin s Lotharem Zagrosekem nebo Royal Liverpool Philharmonic Orchestra s Vasilijem Petrenkem. Významným hostem bude také světoznámý polský skladatel a dirigent Krzsysztof Penderecki, který s orchestrem Sinfonia Varsovia provede vlastní skladbu, Concerto grosso pro tři violoncella.
Zahajovací koncerty 12. a 13. 9. svěřila festivalová dramaturgie lipskému tělesu MDR Sinfonieorchester Leipzig, já osobně bych si nenechala ujít zvláště druhý koncert s Mendelssohnovým oratoriem Eliáš a se sólisty a sborem. Pěvecká tělesa mají v Lipsku vysokou tradici již od dob Bacha a bude to jistě velký zážitek.
Mimořádnou pozornost publika provází netradiční orchestry folklórní či taneční hudby, jejichž zařazování se již pomalu stává značkou Pražského podzimu. O Budapešťský cikánský symfonický orchestr byl již předem takový zájem, že dávají hned tři koncerty v Praze za sebou. Pokud by ale někdo očekával na programu samé čardáše, bude překvapen – v podání houslí, cimbálů a klarinetů uslyší klasické kousky z dílny Brahmse, Liszta, Rossiniho, Straussovy valčíky ad.
Festival se může pochlubit i hvězdnými sólisty: náročný 3. Rachmaninův koncert zahraje ruský pianista Arkadij Volodos se Španělským národním orchestrem, přijede fenomenální houslistka Isabelle van Keulen, do Prahy se po krátkém čase vrátí trumpetista Gabor Boldocki. Slavný cellista Antonio Meneses s britským Bournemouth Symphony Orchestra festival uzavře tradičním Dvořákovým Cellovým koncertem h moll. Další informace na www.prazskypodzim.cz

Přiznám se, že jsem střílela tak trochu naslepo, když jsem v profilu sopranistky Kovalevské napsala "hlas o síle atomu" - bylo to jen ze zprostředkovaných zpráv, včera jsem ji slyšela poprvé. A nezklamala! Po včerejšku má ve mně novou fanynku. Její árie Teresy z Berliozova Benvenuta Celliniho byla asi to nejlepší z večera, ale i árie Taťány z Oněgina či Mimi byly strhující. A to má ještě pěvecké zrání před sebou... Co to bude pak?

Jejímu hlasu a technice není co vytknout, stejně dokonalá je i její štíhlá postava s vosím pasem. Každou půlku koncertu odzpívala v jiných šatech, antracitově černých a temně nachových, jedny lepší než druhé. Ksichtí se sice u zpěvu dost legračně, na koncert to byly emoce trochu bombastické, ale na velkých scénách to může být tak akorád. Tomáš Netopil představil orchestr ND rozhodně v lepší formě, než tomu bylo na jejich lednovém vystoupení k mozartovskému výročí. Kritizovat divadelní orchestr za Mozartovy symfonie, kde to chce opravdu enormní cit a přesnost, mi tehdy připadalo laciné, ale teď musím říct, že udělali kus práce a v romantickém repertoáru (předehra Carmen, Romeo a Julie Čajkovského nebo Pucciniho Rej čarodějnic) jim to docela šlo.

Publikum bylo plné VIP, hlavně z médií i z politiky. Vznikaly tam půvabné kombinace, jako třeba poslankyně Zubové s profesorem zpěvu a hlasovým poradcem Eduardem Klezlou v jedné lóži. Nakonec - třeba jí poradí, jak v parlamentu nakládat se svým hlasem...

Bohužel bylo publikum trapně prořídlé - buď kampaň na Kovalevskou nezabrala, nebo se ještě nepodařilo pražské chalupáře v tak pěkném počasí dostat zpátky do města, nevím. V každém případě to byla jedinečná šance, mám takové tušení, že tuhle vycházející hvězdu budeme spíš potkávat v přímých přenosech z Met než na pražských scénách.

14.9. 2008, Národní divadlo, 19.00

"Večer, který píše taneční dějiny," tak hodnotili novináři inscenaci Dortmundského baletu Stars and Steps, kterou nyní můžeme vidět 14. 9. v Praze a o dva dny později i v Brně. Představení spojuje dvě choreografie: klasickou Balanchinovu (Who cares?) na Gershwinovu hudbu a moderní Bigonzettiho (Rossini Cards). Ten se dal inspirovat Rossiniho hudbou i jeho zálibami – vařením a ženami. A tak během představení (se spoře oděnými tanečníky) zazní na scéně čtený recept na špagety přímo z pera slavného skladatele. „Je to emocionální tanec s italským „pomrkáváním oka“, je v tom skrytý humor, jaký mají Italové rádi a Češi taky,“ uvedl k tomu Radko Kubičko, iniciátor výměnného projektu Taneční most, díky němuž se toto významné představení dostává na českou scénu.

11. 9. 2008, Národní divadlo, 19.00
Operní domy objevují kouzlo hollywoodského receptu na úspěch: dobře vypadající hvězda znamená kasovní trhák. Doby korpulentních pěvkyň, které odzpívaly představení ze středu jeviště a nepotřebovaly nic než velký hlas, jsou definitivně pryč. Operu dnes dobývají stále mladší talentované krásky. Jako Maija Kovalevska.

Není to tak dávno, co svět žasl nad sexappealem útlé Anny Netrebko. Sotva nastoupila na mateřskou (dítě čeká v září), už je tu za ni náhrada - lotyšská kráska Maija Kovalevska. Role Mimi a Lucie di Lamermoor v Metropolitní opeře převezme za Annu Netrebko právě ona. Debut Kovalevské v newyorské Met (2006) po boku Rollanda Villazóna se stal senzací sezóny. Podle očitých svědků naprosto přezpívala slavného tenoristu, o jejím ztvárnění Mimi básnili fanoušci ve svých chatech: "Bohéma z loňské sezóny byla anemická ve srovnání s touhle. Hlavním lákadlem byla podle mého Maija Kovalevska, její vzrušující hlas naplnil operu až po strop. Je hlasitější a rajcovnější než Villazón. Jakmile otevře ústa, jakoby do svého hrdla vsála pozornost celého publika."

Maija Kovalevska se narodila v Rize roku 1979. V sedmnácti přesedlala ze studia klavíru na operní zpěv. Vedle hudby ji bavily jazyky - dnes hovoří plynně lotyšsky, rusky, italsky a anglicky, zpívá v němčině a francouzštině. Ve 22 letech, ještě jako studentka hudební akademie, debutovala v Lotyšské národní opeře. Italský debut si Maija odbyla ve Veroně během sezóny 2005/2006 jako Dona Elvíra pod taktovkou Claudia Abbada. Je žákyní Anity Garanca a Mirelly Freni, kterou navštěvuje poblíž Bologně dodnes a radí se s ní. Dokonce se kvůli tomu přestěhovala do Itálie. Ostatně k Freniové Maiju novináři často přirovnávají. Španělský list El País napsal: "Maija Kovalevska se svou mimořádnou interpretací je již v 27 letech pokračovatelkou velké Tebaldi, Freni, Los Angeles."

V současnosti není neobvyklé, když se neznámý operní zpěvák stane během týdne slavným. Není lepšího příkladu, než právě Maija Kovalevska. V říjnu 2006 zvítězila v soutěži Operalia sponzorované Plácidem Domingem. O měsíc později už obdržela nabídku na hlavní roli v Bohémě v Metropolitní opeře. "Přišlo to tak brzy," vzpomíná Maija v rozhovoru pro Los Angeles Times. "Pamatuji si, jak jsem poprvé vstoupila na pódium Met. Nedohlédla jsem na konec sálu hlediště, tak bylo velké!" Domingo, který představení dirigoval, ji pobízel, aby vyzkoušela akustiku. "Řekl mi, abych se nebála a prostě jen zpívala. Tak jsem to udělala a bylo to moc hezké. Vůbec to nebylo těžké."
Domingo rád dělá laureátům Operalie celoživotního mentora. "Nikdy je nenechám tak zcela odejít. Vždycky jim radím do té doby, dokud mě poslouchají." A dodává, že Kovalevská jej zaujala od první chvíle, kdy ji slyšel na představení. "A jak vypadá! Samozřejmě, hlas je nejdůležitější, ale jaké je štěstí pro ni i pro ostatní vypadat jako filmová hvězda."
O opeře se občas mluví jako o mrtvém umění, o žánru na pokraji vyhynutí. Maija je však optimistka: "Opera je tak silná, buďto ji milujete nebo nenávidíte, ale nikoho nenechá lhostejným. Když přežila až do dneška, jistě to mělo důvod. Myslím si, že je opera věčná."

Článek vznikl s použitím zahraničních materiálů, mj. Los Angeles Times
Maija Kovalevska (1979) pochází z Rigy, kde vystudovala hudební akademii. Na operním jevišti vystoupila poprvé v sezoně 2002/2003 jako Donna Elvíra v Lotyšské národní opeře v Rize. V roce 2006 zahájila mezinárodní kariéru v téže roli ve Veroně a v Reggio Emilia. Ve stejném roce ztvárnila Mimi v Pucciniho Bohémě ve Valencii. S touto rolí debutovala také v Metropolitní opeře v New Yorku po boku Rollanda Villazóna a za řízení Plácida Dominga. V květnu 2007 dosáhla v Metropolitní opeře velkého úspěchu jako Gluckova Euridice pod taktovkou Jamese Levina. Na salcburském festivalu debutovala jako Teresa v Berliozově opeře Benvenuto Cellini v hudebním nastudování Valerije Gergijeva. Koncertní vystoupení sopranistky Maiji Kovalevské zahájí 11. 9. novou sezónu v Národním divadle. Ve světových áriích ji doprovodí Orchestr ND s Tomášem Netopilem, designovaným šéfdirigentem ND od sezóny 2009/10.

Dvěma významnými koncerty vrcholí v těchto dnech první ročník festivalu Dvořákova Praha - dnes doprovodí Berlínský rozhlasový symfonický orchestr klavíristu Nikolaje Luganského v náročném Rachmaninově 2. koncertu a zítra vystoupí Jiří Bárta s Royal Philharmonic Orchestra ve Dvořákově cellovém koncertu h moll.
Berlínské symfoniky vede Marek Janowski a na programu je mimo jiné oblíbený Straussův Zarathustra, londýnské těleso přijede s Charlesem Dutoitem a festival uzavře vedle Dvořáka Prokofjevem (Romeo a Julie) a Ravelovým La valse.

První ročník mezinárodního festivalu Dvořákova Praha ještě ani nezačal a už jsou tu první změny - místo klavíristy Stanislava Bunina, který se omluvil ze zdravotních důvodů, vystoupí Piotr Anderszewski a nepřijede ani orchestr "George Enescu" z Bukurešti. Podle tiskového prohlášení festivalu nedošlo k dohodě s managementem orchestru, který nepřistoupil na podmínky zjara podepsané smlouvy. Stručně řečeno - chtěli víc peněz. Jako náhradník za rumunský orchestr vystoupí Česká filharmonie, od níž si festival slibuje, že by mohla zvednout zájem publika o dotyčný koncert 22. 8. Na rumunské těleso fronty před kasou nestály.
Nezměněn zůstává program, dirigent Christian Badea i sólisté koncertu Nicolas Baldeyrou a Ludmila Peterková. Ředitel festivalu Vladimír Darjanin má výhodu, když se může spolehnout v případě poslední jmenované sólistky na manželskou solidaritu, ta mu smlouvu určitě nevypoví...
Festivalovou novinkou je Klub mladých, který poskytuje mladým lidem slevněný vstup na koncerty na klubovou kartu za 50 Kč. Podrobnosti najdete na http://www.dvorakovapraha.cz/cs/klub-mladych/index.shtml

Dvořákova Praha, 16. 8. - 4. 9. 2008

Dále čtěte zde

Anna Netrebko, Rolando Villazón a Placido Domingo vystoupili 27. června 2008 na Galakoncertu v Schönbrunnu, program byl ze všeho možného, jak to při takových příležitostech bývá, nastávající mamince Anně to moc slušelo a dokonce si – trochu nerozumně – troufla zatančit sólo (úplně jsem slyšela dávná poučení z těhotenské poradny: hlavně otáčky při valčíku jsou nebezpečné...), oba pánové k ní byli neobyčejně galantní a byl to příjemný večer, i počasí vydrželo, pršelo jen na generálce.

Ale stahovaly se jiné mraky a z těch sprchlo v následujících dnech v novinách: rozmázly kauzu situace v Radio-Sypmhonieorchestru, který večer v Schönbrunnu výtečně doprovázel. RSO je spolehlivý orchestr výtečné kvality, kterou uplatňuje často i v opeře (např. při staggionách v Divadle na Vídeňce), ale zachází se s ním podivně, způsobem, jaký připomíná některá rozhodování u nás (z poslední doby například případ Plzeňské filharmonie, která také komusi připadá zbytečná). Šéfdirigent RSO Betrand de Billy využil (někteří říkají zneužil) tiskové konference před schönbrunnským Galakoncertem a pustil do tisku své rozčarování nad situací v managementu orchestru. Den poté mu věnovala většina deníků celé strany.
Z historie orchestru: Byl založen roku 1969 jako orchester stanice ORF (tehdy se jmenoval ORF-Symphonieorchester), mimo jiné s cílem propagovat díla 20. století a „tehdejší avantgardu“ – čímž byli míněni Ligeti, Penderecki, rakouský skladatel Friedrich Cerha ap. Roku 1996 se stal jeho šéfdirigentem Američan Dennis Russell Davies, tehdy se změnil název na RSO, kvalita a prestiž orchestru stoupala. Roku 2002 nastoupil na místo šéfdirigenta Francouz Betrand de Billy. Vídeňané ho znali z předchozích let jako prvního dirigenta Volksoper, a také s RSO už pracoval před tímto datem, poprvé při nastudování Massenetova oratoria Maria Magdalena. Následovala spoluúčast orchestru při inscenacích pro vídeňské festivaly Osterklang a Klangbogen – Verdiho Luisy Miller, Massenetova Werthera, Mozartova Idomenea, v Mozartově roce při Donu Giovannim, a v posledních letech např. při Schulhoffových Plamenech, inscenaci, která zejména patřila k vynikajícím zážitkům. Pod existencí orchestru se zahoupala půda už roku 2003, neboť někomu začal vadit, a nyní nanovo, když byla orchestru přidělena nová manažerka, dosavadní rozhlasová redaktorka, nacházející se momentálně na mateřské dovolené (a dočasně kýmsi zastupovaná). A de Billy se rozzlobil: Místo aby bylo splněno, co se slibovalo ohledně rozpočtu (ročně obnáší 8.5 milionů euro), zvýšení počtu hráčů ap., nastalo něco, co de Billymu připadá jako krok k likvidaci orchestru. Designování nové manažerky, která svou funkci nejen nemůže vykonávat, ale podle jeho názoru patří k těm, kdo „nerozeznají pozoun od anglického rohu“, označil za pohrdání orchestrem. Vyčítá rozhlasovému vedení, že za tu dobu, co stojí jako šéfdirigent v čele orchestru, je v rozhlase pro něj uplatňován jediný koncept, a ten zní „šetřit“. Nějak je to všechno podezřele povědomé, ne?
Ale slíbila jsem, že půjdu do Divadla na Vídeňce, na zarzuelu Luisa Fernanda Federica Morena Torroby. Domingo opravdu nezklamal. Jak přiznává, se zarzuelou (španělský druh hudebního divadla, žánrově mezi operetou a operou) vyrostl, jeho rodiče byli zpěváci zarzuely a maminka mu místo ukolébavek zpívala písně ze zarzuel, zarzuela stála na začátku jeho kariéry, když zaskočil právě v Luise Fernandě. Mnohokrát zpíval tenorovou roli mladého důstojníka Javiera, dnes zpívá jeho barytonového soka Vidala (a je to role nejen rozsahem větší, ale také mnohem vděčnější herecky). Inscenace byla vyprodukována ve spolupráci s Teatro Real z Madridu, před nějakou dobou se mi ji podařilo vidět v televizním přenosu, ale živě je to přece jen něco jiného. Děj je milióntá pátá varianta milostného příběhu na pozadí politických střetů. Torroba svou zarzuelu napsal roku 1932, ale jazykem hudby poloviny 19. století, a zarzuela, ať se děje co se děje, musí skončit happy endem. Je to žánr, který stojí a padá s přesvědčivou interpretací těch, pro které představuje národní dědictví. Madridští umělci zarzuele věří, a je to vidět a slyšet. Inscenace režiséra a scénografa Emilia Sagiho byla v decentní černobílé dekoraci i kostýmech Pepy Ojangurena – tedy žádný strakatý nevkus, jak si někteří scéničtí výtvarníci představují „autentické“ Španělsko. A když přijde na jeviště Domingo, tak přijde osobnost a zpívá mu to pořád výtečně. Čtyři představení byla vyprodána. Doprovázel – vzdor nejisté budoucnosti – výtečně RSO (a ORF natáčelo a vysílalo po rozhlasových vlnách), dirigentem byl hostující Josep Caballé Domenech.
Operní a operetní představení „open air“ se už před řadou let stala letním tahákem a přibývají nová. V Mörbischi letos zahajovala opereta U bílého koníčka Ralpha Benatzského, při premiérovém představení přenášeném do televize vypadl zvuk a vůbec to byla produkce, kde to hodně drhlo (už jen proto, že přenést děj spíše intimního rozměru na scénu pro obrovské revuální spektákly opravdu nebyl šťastný nápad). Karel Drgáč uvedl v Gars am Kamp Verdiho Aidu, o níž se píše zhruba tolik, že „dva živí velbloudi to nezachrání“. Neviděla jsem, neslyšela jsem, Aida se do plenéru hodí, ale koneckonců, co tam pak s ní...
Na nádvoří vídeňských kasáren Roßauer vznikla další letní operní scéna. 16. července se na ní odehrála rakouská premiéra druhé opery Giacoma Pucciniho Edgar, v provedení k této příležitosti sestaveného ansámblu, orchestru a sboru, dirigent byl Tiziano Duca, režisér Juha Hemánus. Počasí je letos vrtkavé a premiéra se nedohrála, přišla průtrž a představení muselo být přerušeno. Já měla o dva dny později štěstí. Když byla opera Edgar roku 1889 poprvé uvedena v Miláně, zavětřil nakladatel Ricordi, že by z toho mladého Pucciniho mohlo něco vyrůst a začal ho zaměstnávat. Pak už příšla Manon Lescaut, Bohéma, Tosca atd. Edgar galantně ustoupil do pozadí a svým sestupem do propadla historie otevřel cestu Pucciniho ženským hrdinkám. Edgar doplatil hlavně na libreto. Nese už znaky verismu, ale libretista Ferdinando Fontana si se stavbou příběhu podle Alfreda de Musetta nevěděl moc rady: Fidelia miluje Edgara, Tigrana je lehká děva, její bratr Frank ji napomíná, Tigrana provokuje vesničany svým vyzývavým chováním, ti jí vyhrožují (trošinku se to rozbíhá jako Carmen, Fontana ji určitě znal), Edgar ji brání (nikdo neví proč, copak neví, že ho miluje Fidelia? a kam vlastně najednou zmizela?), ze vzteku zapálí dům svého otce (proč? co s tím stařičký otec má společného?), zraní Franka v souboji a prchá s Tigranou. V druhém dějství už žije Edgar s Tigranou kdesi na zámku (jak k němu přišli?), už jí má plné zuby a vzpomíná na věrnou Fideliu (tak přece), kolem táhnou vojáci, jejichž velitelem je – jaké překvapení – Frank. Po jeho zranění ani stopy a po nenávisti rovněž, takže Edgar se přidá k vojákům (všecko lepší než Tigrana) a jako nejlepší kamarádi táhnou všichni pryč. Tigrana proklíná Edgara. A celé třetí dějství je pohřební scéna za údajně mrtvého Edgara v jeho rodné obci, pohřební ceremonii vede mnich, kterého ve vesnici nikdo nezná, ale nikdo se ničemu nediví, je tam i Tigrana a pláče pro Edgara krokodýlí slzy, Fidelia roní slzy opravdové, přijdou vojáci s Frankem, Tigrana a mnich najednou zapomenou, že „o mrtvých jen dobré“ a prohlásí Edgara za zrádce vlasti (tak on dezertoval, byl zastřelen na útěku nebo co?), vojáci se vrhnou na rakev a ejhle – ona je prázdná, mnich sundá kápi a je to Edgar, „veřejné přiznání k hříchům jej od nich osvobodí a nyní může začít nový život s Fidelií“, stojí v obsahu. Ovšem je tu ještě Tigrana, konečně víme, proč se tak jmenuje, protože sbor na ni začne pokřikovat „Tigrana – curtisana“, ta se prodere davem a probodne Fidelii a Edgar klesá zlomen na její mrtvolu. Opona nespadla, protože žádná nebyla.
Leč konec žertů. Skutečně není mnoho důvodů takové nepovedené pokusy o „operu pravdy“ oživovat, ale jeden podstatný důvod tu přece je – pro ty, koho zajímá, jak se tak stane, že se najednou někde zrodí génius, umělecká hvězda, veličina kulturních dějin nebo jak tomu chceme říkat. Zazní první tóny předehry, a vybaví se Turandot. Zazní sbor z kostela a slyšíme intermezzo z Butterfly. Tigrana svolává pomstu na hlavu Edgarovu a slyšíme Toscu. Edgar si zoufá a slyšíme Rodolfa v Bohémě a snad v nejkrásnější árii celé opery vůbec, barytonové árii Franka (zpíval ho mimochodem Michele Kalmandi, Bludný Holanďan z poslední inscenace Státní opery Praha) jsou tóny Collinova loučení s kabátem z téže opery, v árii nešťastné Fidelie je slyšet Manon i sestra Angelica – ten dozrálý a světový Giacomo Puccini tam už zkrátka je. Jako je například Dvořák už ve svých prvních kvartetech a symfoniích, i když ještě píše neuspořádaným rukopisem a s každým písmenkem do jiného směru. Je tomu tak vždycky v prvních písankách, ale někomu se písmo a sloh vytříbí tak, že nedokážeme pochopit, kde se to vzalo. A už jen pro ty nádherné sbory (v prvním dějství vesničané v kostele za scénou a v posledním rekviem za domněle mrtvého Edgara) stojí za to tu hudbu znát. Co takhle to občas uvést aspoň koncertně?
Vlasta Reittererová

Ještě že ho pořád nezbourali, myslím tu raritu a velký turistický magnet, otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Díky tomu mohl jako novinku MHF Český Krumlov uvádět ve spolupráci s Jihočeským divadlem Verdiho Sílu osudu na této unikátní přírodní scéně s hosty z Metropolitní opery z New Yorku, dirigentem Johnem Keenanem, tenoristou Allanem Glassmanem a také jihokorejskou sopranistkou Kyunghye La. Dnes se hraje poslední představení, už v tuzemské sestavě. V představení hraje na 150 účinkujících, z nichž někteří jezdí na koních, nechybí živé ohně, svíce a podobné scénické efekty.
Několik zajímavých osobností na festivalu ještě do jeho konce 23. 8. potkáte: např. "neposlušnou" Sharon Kam, která si tentokrát zahraje Webera s takovou kadencí, jakou chce a se Severočeskou filharmonií, nebo britského flétnistu Sira Jamese Galwaye, jehož zářná kariéra přivedla až do Buckinghamského paláce.Více jak polovina festivalových večerů se uskuteční pod širým nebem, oblíbené jsou koncerty v Pivovarské zahradě, na jednom z nich vystoupí i oscarové duo Markéty Irglové s Glenem Hansardem a jejich hosty. Více na www.festivalkrumlov.cz.

Tak od téhle chvíle, moji milí čtenáři a pilní komentátoři, si zapamatujte, že naše postřehy z kuloárů a diskusní přestřelky se stávají součástí literárního dědictví, shromažďovaného Národní knihovnou. Tato ctihodná instituce mně totiž poctila výzvou, abych jí zpřístupnila data svého blogu, coby kvalitního zdroje informací, který - cituji - by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Zapýřila jsem se pýchou a hrdostí a po několika upomínkách (protože na nic není nikdy čas) jsem této žádosti vyhověla a vstoupila mezi milion dalších ctihodných blogerů, kteří nyní rozmnožují naše kulturní bohatství pro další generace. Jen mně napadá, co si s tím chudáci naši potomci počnou, až budou číst všechny ty zvěčnělé pitomosti...

Pražská komorní filharmonie se podílela na ojedinělém vystoupení dvou světových operních hvězd, tenoristů Juana Diega Flóreze a Rolanda Villazóna,  v Paříži.

Koncert těchto dvou "supertenorů", jak pěvce označují někteří kritici, v Théâtre des Champs-Elysées v úterý 8. července 2008 byl jejich prvním společným vystoupením, a díky tomu také netrpělivě očekávaným vyvrcholením pařížské hudební sezony.
Oběma pěvcům se dostalo bouřlivého přijetí již při příchodu na scénu a ovace v průběhu večera gradovaly. Na programu byly árie z několika oper a zarzuel, duety z Belliniho opery Kapuleti a Montekové, Rossiniho Otella a společně oba tenoristé zazpívali i několik latinskoamerických písní. Publikum ocenilo také výkon Pražské komorní filharmonie a mladého italského dirigenta Michele Mariottiho. Orchestr se představil v několika samostatných číslech – předehře k Belliniho opeře Kapuleti a Montekové, intermezzech z Rossiniho Viléma Tella a z Giménezovy zarzuely La Boda de Luis Alonso. Podle vlivného francouzského deníku Le Mond tato orchestrální čísla "zřetelně ukázala kvality Pražské komorní filharmonie".
Pražská komorní filharmonie doprovázela Rolanda Villazóna již při mnoha jeho recitálech v Praze, Paříži a v Německu; naposledy v březnu 2008 v Mnichově a Kolíně nad Rýnem. S Juanem Diegem Flórezem se orchestr setkal na pódiu poprvé.

Loketské kulturní léto jako obvykle připravilo na červenec několik operních inscenací v přírodním amfiteátru. Opakuje se loňská Prodanka a Rusalka, bez níž si tuto půvabnou open air scénu nad řekou ani nedovedeme představit, a jako novinku letos festival uvede Verdiho Aidu. Hudební nastudování opery převzal Jan Chalupecký, režii má Martin Otava ze Státní opery Praha a zpívají mj. Galia Ibragimova a Vladimír Chmelo. V dalších inscenacích se vrátí stálice loketské Rusalky, Miroslav Podskalský, Helena Kaupová, Tomáš Černý, Lenka Šmídová a další sólisté ND a Státní opery Praha. Více na www.loketfestival.info.

Jak vyplynulo z diskuse k Zelenému Raoulovi, měli bychom se radši vrátit zpátky k hudbě. Naše vídeňská zpravodajka píše o poslední premiéře Henzeho Phaedry před koncem sezóny:
Tak tedy poslední zážitek - rakouská premiéra nové opery Hanse Wernera Henzeho Phaedra v rámci Wiener Festwochen. Titulní role byla původně psána pro Magdalenu Koženou. Pokud vím, skladatel poněkud přecenil její hlasový rozsah a světovou premiéru v září 2007 Berlíně zpívala Maria Riccarda Wesseling. Ne tak ve Vídni, kde musela nakonec v dlouho plánovaných dvou představeních 30. května a 1. června zaskočit mladá polská zpěvačka Magdalena Anna Hoffmann, která měla na nastudování skutečně nesnadné partie jen týden. Řešení se našlo v rozdvojení postavy – Hoffmannová zpívala v orchestřišti z not (výtečně, měli bychom si ji pamatovat), herečka Susanne Marik za ni mimovala na jevišti, což v zásadě vůbec nevadilo, protože skladatel své dílo označil „koncertní opera“ a velké akce se v ní neodehrávají. Spíš vadilo uniformní kostýmování, které (při absenci titulků u italsky zpívaného textu a vinou příliš propleteného libreta) nedovolovalo rozlišit, kdo je kdo – Phaedra a Aphrodite byly jedna jako druhá, situaci ještě komplikovalo, že role bohyně Artemis je přidělena kontratenoru, stylizace gest a vůbec pohyb po scéně připomínal „zpomalený film“ Roberta Wilsona. Henzeho hudba dnes už dávno není výbojná, je to taková „umírněná moderna“ („zlí“ berlínští kritici psali o „slabosti stáří“ – Henzemu je 81 let), ale plná barev a mám-li se vyjádřit tak, jak se recenzent vyjadřovat nemá, líbila se mi a Ensemble modern s dirigentem Christianem Lehnertem ji výtečně hráli. Pro velký orchestr musel být ale parter Divadla na Vídeňce z poloviny uvolněn a zbylí diváci v přízemí toho vůbec asi mnoho neviděli. Ovšem kromě jediného obsazení hlavní role, na níž vše závisí, byl dalším kamenem úrazu režijní koncept, patrně dobře vymyšlený, ale pokud se stanou divadelní „živáčkové“ obětí tvrdohlavých elektronických vynálezů, je takzvaně po ptákách. Scénický obraz byl založen na zrcadlové stěně, v níž se odráželo hlediště (při troše vůle jste mohli najít sami sebe – Václave Kašlíku, tvůj nápad z Dona Giovanniho šedesátých let se dnes dělá jinak!). Nicméně: Z balkónu bylo sice vidět dobře, ovšem co všechno měl složitý proměnlivý scénický obraz, založený na computerové technice, nabídnout, jsem se vlastně nedozvěděla. Po omluvě záskoku představitelky titulní role a žádosti o pochopení před představením přišlo po přestávce oznámení o selhání důležité funkce computeru. Takže se zpívalo a hrálo, ale technická kouzla byla zřejmě značně okleštěná. Jojo, Thespidovi stačila kára a pár hadrů...
V letošním roce jsem v Divadle na Vídeňce měla pech už podruhé. V únoru jsem se vypravila na komponovaný pořad nazvaný Era la note, sestavený z nejrůznějších lament od Monteverdiho až bůhví kam. Pan ředitel nás nechal pěkně odložit v šatně, koupit programy, vypít skleničku před začátkem, usadit na místa – a oznámil nám, že jediná představitelka onemocněla a náhrada není. Vstupné se vrací od – do.
Na 12. července mám do téhož divadla lístek na zarzuelu Federica Morena Torroby Luisa Fernanda s Plácidem Domingem. Domingo snad neselže, a mé oblíbené divadlo doufám do třetice taky ne.

Vlasta Reittererová

Po několikaměsíční pauze se před pražské publikum vrátí multižánrová zpěvačka a houslistka Iva Bittová. Letní kulturní dění v metropoli zpestří 7. července koncertem v kostele sv. Šimona a Judy od 20.00 hodin.

Sólový koncert podpoří dva výjimeční hosté – v zahraničí zocelený a v Česku chválený jazzový kytarista a skladatel David Dorůžka a syn Ivy Bittové, klavírista Antonín Fajt. Program  představuje Ivu Bittovou v té nejčistší podobě, kde hlas, housle a prostor, společně s diváky vytvářejí kouzlo okamžiku... Improvizace se střídají s pevně strukturovanými skladbami, moravské lidové s jidiš, poetika se zvukovou virtuozitou. Sólový koncert je nejpřesvědčivějším obrazem nesporného talentu a výrazových schopností této výjimečné divy, která se stala součástí světové hudební scény.

Startuje až v srpnu, ale ty nejlepší koncerty je lepší obstarat si již dnes. Vystoupením České filharmonie s „Novosvětskou“ se otevře 16. 8. nová kapitola pražského kulturního života – 1. ročník mezinárodního festivalu Dvořákova Praha. A podle jmen hostujících umělců lze tušit, že má nemalé ambice.

Stačí vyjmenovat jen několik z nich – dirigenti Ion Marin, Charles Dutoit, houslistka Isabelle Faust, pianisté Ivan Moravec a Nikolaj Luganski, nebo Královský filharmonický orchestr Londýn, jehož hostováním s violoncellistou Jiřím Bártou první ročník 4. září slavnostně vyvrcholí. „Náš festival nese podtitul Nový svět mezi festivaly, chceme velmi výrazně vstoupit na trh hudebních festivalů a takříkajíc ´rozrazit dveře´ hned od zahajovacího ročníku,“ uvedl ředitel a iniciátor Dvořákovy Prahy Vladimír Darjanin. I když název festivalu k tomu svádí, nebude se program orientovat výhradně na díla Antonína Dvořáka, vedle něj se objeví např. Schumann, Beethoven,  Mendelssohn a další klasici. „Filozofie festivalu je postavena nadčasověji, jako defilé špičkových interpretů, dirigentů a skvělých orchestrů, kteří k nám přijíždějí a přinášejí s sebou hlubší pohledy či inovativní přístupy ke Dvořákově hudbě,“ sdělil Darjanin. „Já osobně se vedle již uvedených hvězd velmi těším na koncert velkého talentu budoucnosti, mladičkého houslisty Mikhaila Ovrutského, písňový recitál Claudie Barainsky nebo kvarteto Artemis.“ Podrobnosti o vstupenkách a program všech 15 večerů naleznete na www.dvorakovapraha.cz.
16. 8. – 4. 9. 2008

Komiks kmenového karikaturisty týdeníku Reflex Štěpána Mareše( který je mi osobně sympatický tím, že mu nic, ale opravdu nic není svaté) pobouřil rakouské listy svým dílem Rakousko - země rodinných hodnot . A nejen je, jak se zdá, ozvala se i naše dopisovatelka z Vídně Vlasta Reittererová. Proč, zjistíte zde:
http://www.reflex.cz/Clanek32343.html
A co na to naše vídeňská zpravodajka? Čtěte zde:
7. června věnovaly Kronen Zeitung Čechům skoro celou šestou stranu. Přetiskly 689. pokračování „Zeleného Raoula“ z Reflexu, nazvané „Země rodinných hodnot“. Stěží se mohlo stát něco nešťastnějšího. Musím říci, že komentář Kronen Zeitung je ještě na jejich zvyklosti velmi mírný:
„S nacionalisticky zabarveným nevkusem, jaký bychom v dnešní Evropě nepovažovali za možný, prezentuje karikatura českého týdeníku Reflex přímou historickou linii dědičného hříchu, připisovaného Rakušanům. Pod heslem ‚Rakušan – praporečník evropské kultury‘ začíná podle této karikatury Rakušanova vina jako genetické strašidlo sexuálním zneužitím české služky, následuje uctíváním Hitlera a jeho působením jako dozorce v koncentračních táborech (ve strážní věži je umístěn Kurt Waldheim). Oblouk se uzavírá Priklopilem, Fritzlem a vrahem se sekerou. Nad takovým šablonovitým myšlením se lze jen divit, protože Češi a (východní) Rakušané mají tolik geneticky společného, že každý, kdo poukazuje na genetické chyby druhého, hledí vlastně do zrcadla.“
celý článek najdete zde

Pondělní koncert světové klarinetistky Sharon Kam měl být vrcholem sezóny SOČRu. Místo toho se šéfdirigent rozhlasového orchestru Vladimír Válek postaral o nový český hudební skandál. Dvakrát se mu na zkoušce údajně klarinetistka pokusila vysvětlit, že ve Weberově koncertu zahraje vlastní kadenci, což je místo, kde orchestr mlčí a sólista předvádí sólově svou virtuozitu či invenci. Válek trval na kadenci, která je v notách, a byl natolik neústupný, že se sólistka otočila do orchestru, poděkovala a odešla ze zkoušky. Vedení orchestru pak vzkázala, že bude hrát jedině s jiným dirigentem.
"Celých čtyřicet let mojí umělecké dráhy se mi nestalo, aby mi někdo odešel ze zkoušky. Jen jsem paní Kamovou prosil, aby mi napsala konec kadence. Chtěl jsem vědět, z čeho mám dirigovat," uvedl k tomu Válek v tisku. A vyjádření druhé strany?"Atmosféra byla strašná. O co víc mi orchestr vycházel vstříc, o to víc byl dirigent rozzuřenější. Úmyslně mě urážel (mj. poznámkami, že neumí číst noty). Možná proto, že jsem žena, co umí, a proto, že jsem mladá, mě před celým orchestrem ponížil a řekl mi, jak mám koncert hrát," popsala situaci sedmatřicetiletá Kam. Weberův klarinetový koncert nahrála před 15 lety se světovými experty podle svých slov nepotřebuje poučení od šéfdirigenta Válka.
V Rudolfinu Sharon Kam nakonec nevystoupila a hrál se náhradní program. Válek tak dorostl velikosti Špirochovy, který loni z Pražského podzimu vyhodil Drážďanskou Staatskapelle i s věhlasnou klavíristkou Héléne Grimaud. Špirocha od té doby není v uměleckých kruzích příliš vidět, ale co bude dělat Válek...?

Naposledy jsem psala o Hallé Orchestra z Manchesteru, a pak se to už sypalo večer za večerem a nestíhala jsem podat report. Takže až teď, po konci Jara, to shrnu všechno najednou.
Koncert slavné Petrohradské filharmonie, která hrála hned druhý den po Hallé, mně spíš zklamal, velký zvuk, hezká barva, ale výsledný dojem tak trochu laciný. Suita z Labutího jezera (sestavil ji osobně šéfdirigent Těrmikanov, který nakonec nepřijel) jen dokázala, jak jsou všechny melodie tohoto baletu už notoricky provařené. Zastupující dirigent Jurij Simonov předváděl teatrální gesta, která svou silou přebila i dojem z Rachmaninových Symfonických tanců, oba první houslisté zase předvedli pravé umělecké hřívy, delší než pověstný vlas kritičky Hanky Jarolímkové.
Mezitím jsem si na chvíli z Jara odskočila do Lucerny na McLaughlina a do Státní opery na Wagnera, ale o tom až jindy. Velké očekávání a těšení bylo na houslistu Kennedyho - hrál 26. 5. s Polským komorním orchestrem, který šéfuje, a budu upřímná - moc mně nebavil. Počítala jsem s lecčíms, jeho rebelský přístup a neformální chování na koncertech i účesy a oblečky mu vybudovaly slávu (asi taky kdysi skvěle hrál), ale tváří v tvář jeho blbinkám jsem pochopila, že na to můj vkus nestačí. Fotbalový kopačák vykopnutý do publika nebo jeho neustálé žvanění a vtípky mezi skladbami, to by ještě šlo přežít, ale slaboduché sekvence jakési "minimal music" (Kennedyho vlastní?) vpašované do Mozartova koncertu mně fakt otravovaly, a mimo jiné dokázaly, k jaké bezobsažnosti se za těch 250 let posunulo to, co jsme dnes ochotni akceptovat jako hudbu. I když mi Aleš Březina celou přestávku dělal osvětu, jaký nadhled mám v tom padesátiletém diblíkovi hledat, moc můj zakonzervovaný postoj nezviklal. Ocenila jsem, že aspoň do Beethovena (Koncert D rur) se v druhé půlce Kennedy nenavážel a odehrál ho víceméně tak, jak to kdysi autor napsal. Ale - když dva dělají totéž, není to totéž, Gidon Kremer taky podniká různé stylové výlety do Vivaldiho i jiných skladeb, a jak je vidět, dá se s klasiky experimentovat inteligentně.
Wayne Shorter kvartet naplnil Rudolfinum, a i když tenhle náročný a sofistikovaný jazz není úplně má srdeční záležitost, musela jsem ocenit virtuozitu a neuvěřitelnou výdrž téhle formace kolem slavného saxofonisty. Shorter sice na to nevypadá (chodil trochu nejistým rozkolísaným krokem), ale koncert jel prvních 70 minut bez přestávky a lidé byli opravdu v transu. Také jejich zvukař za míchacím pultem dělal piruety, které by mu nejeden DJ záviděl. Po nějakých dvou třech přídavcích byl najednou konec a lidé se vyhrnuli na schody a dlouho před Rudolfinem ještě postávali a rozebírali všechny své zážitky. Je to škoda, že v Rudolfinu takhle končí všechny večery, pořadatelé speciálně v téhle budově všechno hrnou ven až neurvale. Ta společenská stránka festivalu tady chybí, kavárna a dvorana je zavřená, není kam jít.
Můj poslední koncert Pražského jara, to byla BBC s Jiřím Bělohlávkem. Nasadil velmi ambiciózní, i když tematicky trochu ponurý program - Brittenova Sinfonia da requiem a Sukův Asrael, a nikde v programu jsem nenašla vysvětlení, za koho - za co je tahle tryzna. Asraela Bělohlávek miluje, takžepro něj - jak je to v tom reklamním sloganu - nebylo co řešit. V přídavcích to pak rozjeli s orchestrem trochu veseleji - brilantní Skočnou z Prodanky nebo Dvořákovým Slovanským tancem, také den předtím údajně přidávali až do jedenácti. Šéfdirigent Bělohlávek, myslím, měl velkou satisfakci, když se v Praze představil s jedním z nejlepších evropských těles a zažíval dlouhé ovace stojícího publika.

Mezi dvěma koncerty na Pražském jaru stihl hostující BBC Symphony Orchestra z Londýna přátelský zápas v kopané s týmem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Utkání proběhlo 1. 6. na hřišti na pražské Hanspaulce. Slavnostní výkop provedli nejpovolanější z povolaných: ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jan Simon, ředitel BBC Symphony Orchestra Paul Hughes, členka umělecké rady Pražského jara Eva Blahová a samozřejmě ředitel Pražského jara Roman Bělor.
Přes drtivý počáteční nápor Angličanů se českému týmu podařilo (díky vysokým sportovním kvalitám?) zvítězit vysoko 5:1. Velkou zásluhu na tak skvělém výsledku má brankář SOČRu Matěj Chadima, který úspěšné odrážel nápor soupeřů.
V brance SOČRu exceloval již zmíněný Matěj Chadima, v anglické se střídali Alex Neal, zástupce vedoucího skupiny bicích nástrojů, a kontrabasista Tim Gibbs.
Preventivně byla zavedena přísná bezpečnostní opatření (hráči byli vybráni vždy po jednom z každé nástrojové skupiny), aby nebyl ohrožen večerní koncert BBC Symphony Orchestra téhož dne, ani vystoupení SOČRu 3. 6. K žádnému zranění během zápasu naštěstí nedošlo.

A já k té zprávě mohu jen dodat - zatímco naši udělili Angličanům lekci ve sportu, který zrodila jejich země, britský orchestr měl tentýž večer slušnou odvetu: ukázal Pražanům fantastický výkon v české národní hudbě, konkrétně v Sukovi, Smetanovi nebo Dvořákovi.

Nechápu, jak tenhle konformní týpek mohl projít všemi vyřazovacími koly X-Faktoru až do finále. Ta písnička minule, kterou si sám vybral - o vlnících se lánech obilí a mírném podnebí, ta by byla dobrá tak na Děčínskou kotvu před 30 lety. Nebo ty jeho swingové "pecky" předtím, jak vystřižené ze sobotních estrád Československé televize blahé paměti. Pro mně absolutní antihvězda - hubený nadřený snažílek s tuctovým hlasem. A vyřadil i originální skupinu All X. Nejspíš mu posílají hlasy -náctileté fanynky, kterým v soutěži po vyhazovu Davida Gránského nezbyl žádný sladký zpívající koloušek, tak ho teď trochu supluje. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Zase se tedy ve finále utkají dva naprosto protichůdné typy – rockový buldozer Zonyga, osobnost tak silná, že je úplně jedno, jak vypadá, a proti němu tahle antihvězda Ruml.
Stejné to bylo dříve v SuperStar – dvojice protikladů Langerová versus Vaňková, Spilka versus ten blonďatý plyšák, jméno jsem už zapomněla, protože od té chvíle, co vyhrál, už o něm není slyšet. Atd, atd. Zatím nikdy proti sobě nestáli dva rovnocenní soupeři stejné „krevní skupiny“, podobného ražení. Prostě publikum se dělí na dvě půlky a podle toho generuje své vítěze – jedni volí osobnost a alespoň náznak něčeho výjimečného, ta druhá půlka uhlazenost, konformitu, nic silnějšího nebo originálnějšího nesnesou.

Státní opera Praha uvede 29. 5. v rámci Pražského jara mezinárodní inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana. Pokud jste na premiéru nesehnali lístky, většinu šancí máte ještě před sebou - Holanďan se bude hrát po celý červen.

Bludný Holanďan dnes zvláště u filmových fanoušků evokuje spíše strašidelnou loď ohrožující Piráty z Karibiku, než slavnou operu Richarda Wagnera. Nicméně - ani v ní není nouze o nadpřirozené jevy, tajemství a ponurou mystiku. Richard Wagner se nechal inspirovat legendou podle Heinricha Heina, kterou přebásnil do vlastního libreta a situoval příběh opery do Norska okolo roku 1650. Prokletý Holanďan musí věčně bloudit po mořích a spasit jej může pouze věrná dívčí láska. Tu nalezne v Sentě, dceři námořníka Dalanda, která je k Holanďanovi přitahována, ač je zasnoubena s myslivcem Erikem. Když se Holanďan chce vrátit na moře, zoufalá Senta se s výkřikem „věrná za hrob“ vrhá z útesu do moře. Podmínka Holanďanova vykoupení je tím splněna, jeho loď se potápí a duše obou milenců se vznášejí k nebesům.
"Wagner vycházel z dobové obliby nadpřirozených jevů příznačné pro 19. století a rozhodl se pro zpracování strašidelného námořnického příběhu. Měl totiž odjakživa dobrý instinkt pro to, co se může líbit publiku," říká k tomu britský režisér Stephen Taylor, jeden z tvůrců mezinárodního týmu, který se podílel na novém pražském nastudování opery.
Světová premiéra Bludného Holanďana se uskutečnila 2. 1. 1843 v Drážďanech za řízení skladatele. V Praze byl poprvé proveden ve Stavovském divadle 7. 9. 1856 pod taktovkou Františka Škroupa, tvůrce naší národní hymny. Díky jeho nadšení pro Wagnerovo dílo se Praha dokonce stala jedním z nejvýznamnějších wagnerovských center – předstihla i Lipsko, Drážďany, Berlín a další evropská města.
Tolik historie - ale jak vypadá současná inscenace Wagnera? "Tradiční postupy v inscenacích mytologických témat, zvláště pokud zvolíme dekorativní pojetí, může působit v dnešní době až komicky – ostatně němečtí diváci přijímají často jen se shovívavým úsměvem některé pasáže Wagnerových veršovaných textů," uvedl britský režisér. Jeho pojetí je bezesporu civilnější, soustředí se podle jeho slov na "hledání a nalézání jazyka souznějícího s emocionální pravdivostí Wagnerovy hudby". Stephen Taylor je specialistou na Wagnera, operní cyklus Prsten Niebelungův například uvedl ve Francii, Japonsku, v Petrohradě, v Moskvě (Bolšoj těatr), v Soulu, nebo v Austrálii (a bylo to vůbec poprvé, co zazněl na tomto kontinentu).
Vedle britského režiséra se na inscenaci ve Státní opeře podíleli čtyři tvůrci z Francie: scénograf Laurent Peduzzi, šéfdirigent Státní opery Guillaume Tourniaire , Nathalie Prats (kostýmy) a Christian Pinaud (světelný design). Hlavní roli Holanďana zpívá Michele Kalmandi, sólista Maďarské státní opery a v alternaci Gary Simpson. V roli Senty uvidíme tuniskou sopranistku Maidu Hundeling a Jitku Svobodovou. S napětím je očekáván host z Nového Zélandu - basista Martin Snell, který vystupuje v předních operních domech Evropy včetně wagnerovské svatyně Bayreuthu, s dirigenty jako Sebastian Weigle, Peter Eötvös, Herbert Blomstedt, Philippe Herreweghe, David Parry, René Jacobs ad. Alternovat jej bude Oleg Korotkov. A konečně tenorové role Erika se zhostí Tomáš Černý a mladý pěvec Christian Voigt z Berlína.

Premiéra 29. 5., reprízy: 1. , 5. , 8. ,11. a 17. 6. 2008, Státní opera Praha, 19.00

Ve středu 21. 5. vystoupí ve velkém sále Lucerny jazzový kytarista Jonh McLaughlin s formací The 4th Dimension – Markem Mondesirem (bicí), Garym Husbendem (klávesy) a Dominiquem di Pizza (basová kytara), jenž nahradil původně anoncovaného Hadriena Férauda. (Féraud si hned na začátku turné zlomil prst na pravé ruce - brrr, děsná představa pro muzikanta).
Naposledy jsme McLaughlina slyšeli v Praze před dvěma lety s indickými hudebníky ve skupině Shakti. Nyní se od jemných meditací a proměnlivých indických rytmů McLauglin posouvá ke dravějšímu jazzrockovému zvuku, jaký známe z alba Industrial Zen. Obě pražská vystoupení této kytarové legendy zprostředkoval festival Kytara napříč žánry, který oslavil desáté výročí své existence.
Vstupenky na koncert jsou ještě v prodeji v síti Ticketpro a v agentuře Taktika Muzika, od 350 Kč (ke stání) po 1 390 Kč.  Více informací na www.kytaranapriczanry.cz.

John McLaughlin se narodil roku 1942 ve Velké Británii, na kytaru se naučil jako samouk. Patří k největším hudebním legendám a k nejlepším světovým kytaristům – nahrával s Milesem Davisem, Carlosem Santanou, Waynem Shorterem, Chickem Coreou, Tonym Williamsem, Stingem, Jeffem Beckem, Jimi Hendrixem, Al Di Meolou, Paco de Lucíou či s London Symphony Orchestra. Pro jeho styl hraní je charakteristická neuvěřitelná rychlost, síla a virtuozita. Na svém kontě má mnoho alb, ať už s vlastními projekty (např. Mahavishnu Orchestra, The Free Spirits, Heart of Think) či jako hostující kytarista. V 70. letech se stal - jako mnoho dalších západních muzikantů - žákem indického guru Sri Chinmoye a přijal jméno Mahavishnu. Je držitelem několika cen Grammy a dalších ocenění – Nejlepší jazzový kytarista či Nejlepší kytarista vůbec.

Z křtu své nové crossover desky "Vivaldianno MMVIII" natočené společně s bývalým klávesistou kapely Lucie Michalem Dvořákem udělal Jaroslav Svěcený, jak je jeho zvykem, velkou společenskou událost. Křtilo se ( 28.4.) v novém holešovickém kulturním prostoru La Fabrika, který vznikl z dřívější továrny, posléze využívané v 90. letech jako obří second hand. Kuloáry tohoto klubu se pyšní i přímým výhledem do zachovaného komína fabriky.
Původně měl být kmotrem desky přímo prezident republiky (Svěcený má s rodinou Klausových stálé kontakty, paní Livie mu již pokřtila také jednu desku), ale když se Václav Klaus z časových důvodů omluvil, zaskočil za prvního muže republiky "alespoň" první muž Prahy, Pavel Bém. Další kmotrou byla Tereza Maxová. Sál byl k prasknutí plný novinářů a celebrit různého kalibru (od Bořka Šípka s Leonou Machálkovou, přes O. Soukupa, Vlastu "Superstar" Horvátha až po některé nové tváře z X Factoru).
Vivaldianno 2008 je Čtvero ročních dob v rockové úpravě, vedle Michala Dvořáka se na něm podílel i kytarista Radim Hladík, což považuji za cenné, a další hráči na různé etnické nástroje jako sitár, bolivijská charanga, didgeridoo a jiné kuriozity. Vivaldiho hudba je natolik univerzální, dynamická a hlavně chytlavá, že si o podobné experimenty téměř říká. Popovou verzi známé Vivaldiho skladby svého času vypustila do světa i Vanessa Mae. "Já jsem si řekl, že to musíme udělat ještě lépe," uvedl k tomu Jaroslav Svěcený. Dlouho ale na projekt neměl čas a odkládal jej. Na večírku se promítal klip k hudbě, natočený s Michalem Dvořákem v různých exotických destinacích (Rio de Janeiro, Indie, hory), který dokresluje odbočky Vivaldianna do stylu world music s etnickými nástroji, latinoamerické karnevalové "dechovky" ad. Desku vydal J. Svěcený pod vlastním labelem Subiton a vypadá díky zvláštní poetice fotografií Standy Merhouta moc hezky.
(Na obrázku není La Fabrika ale kostel navštívení Panny Marie v Horním Vítkově, kde jsou oba hlavní protagonisté vyfoceni.)

Nevím, proč, ale na orchestr z Manchesteru nebylo vyprodáno, snad za to může ten jejich divný název (mají ho po svém zakládajícím dirigentovi), ten příliš nenapovídá, že se jedná o nejstarší britské profesionální těleso, slavící letos 150 let.
Halllé přijel Praze představit program z britských autorů. Tedy - na začátek dali Dvořáka, Scherzo capriccioso, jako hold hostitelům (ostatně Dvořák je také trochu jejich domácí autor, že?). Pak nastoupil bas-barytonista Gerald Finley (známe ho v Praze z role Dona Giovanniho) a poprvé v Česku provedl Písně z cest Ralpha Vaughana Williamse a byla to nádhera. Taková hloubka, cit, taková přirozenost a krása textů R. L. B. Stevensona, to mně úplně sebralo. Je to ryzí romantika, někdo ji přirovnává k anglické "Winterreise", přitom v příjemně moderním zvuku let 1901 - 4.
Druhou půli večera vyplnila Elgarova Symfonie č.1, kterou Hallé Orchestra měl tu čest přesně před 100 lety premiérovat se slavným dirigentem Hansem Richterem. Ten ji dokonce prohlásil nadšeně za "největší symfonii moderní doby" a další dirigentský génius, Artur Nikish, ji označil za Brahmskovu "pátou". Pražskojarní publikum bylo však poněkud zmateno délkou jednotlivých částí, takže po druhé větě už potleskem posílalo umělce do šaten (logicky, takový Haydn nebo Mozart už by za tu dobu měl po 4. větě). Celkem měl monumentální hutný a jakoby nekonečný proud asi 50 minut, a bylo to ten večer druhé výtečně zvolené okno do duše britské hudby z přelomu století. Hallé ještě přidával Debussyho.

Tak jsem tam byla, všechno viděla, slyšela, a přesto nevěřila svým očím (uším). Ten chlap skáče z oktávy do oktávy jak blecha, s takovou rychlostí, že pořád hledáte nějaký trik, nějaké zařízení nebo čudlík skrytý na mikrofonu, čím si ty rejstříky přepíná... No, neměl tam nic, ale zní jako živý syntetizér. Zpívá velmi jemně, stíhá vyzpívat hlavní linku a v bleskovém střihu i basy, napodobit bicí a jiné "nelidské" zvuky a efekty mu také nečiní potíže, prostě dokonalá kapela v jednom muži.
Bobby Mc Ferrin zpíval v Kongresovém centru své improvizace a skladby beze slov, a většinou nenechal ani publikum jen tak zahálet. Má neuvěřitelný talent vtáhnout lidi do hry, jedním dvěma gesty vysvětlit, co po nich chce, aby zpívali, a už se jede. Levá strana sálu zpívá tuhle figuru, pravá jinou, a on do toho improvizuje. Pro zábavu si z nich občas vystřelí a vydá nějaký zmatený povel, a lidi se smějí a baví. V životě jsem neviděla zpívat tři tisíce lidí Gounodovu Ave Maria - a on do toho broukal tu levou ruku, ty rychlé figurace původního Bachova Preludia. Nechápu, že se to rytmicky nikde nerozlezlo a dozpívalo až do konce. Sice někdo říkal, že v davu byli nasazení asi sboristé, že to zpívali v latině, ale i tak... To se občas sejdou na společné zpívání i profesionální sbory s dirigentem, a přesto jede zadek jinam než předek...
S McFerrinem vystoupil v duu Dan Bárta a bylo to zajímavé srovnání. Je to náš vůbec nejtechničtější a intonačně nejšikovnější zpěvák, kterého k němu mohli postavit, přesto má hlas mnohem těžší a užívá více forze než naprosto odhmotnělý Bobby. Ale zazpívali si spolu hezky. Kromě něj se na pódiu ve čtvrtek objevili Boni pueri a Clarinet Factory (kvarteto klarinetů, McFerrin je původně, tuším, také klarinetista).
V pátek přinesly Lidové noviny reportáž z koncertu s titulkem "Don't worry, be happy znělo nad Prahou". Já ani nikdo jiný (snad kromě reportérky LN) jsme tam ten šlágr neslyšeli. Pokud vím, on ho nemá moc rád a ani by se nehodil do skladby toho večera. To je tak, když se o koncertu píše den předem, že, paní Kačurová... Nebo je v tom autorka nevinně a titulky jí "vylepšil" šéf vydání, to si taky dovedu představit. I když ten šlágr nad Prahou nezazněl, přesto jsme byli "happy" docela dost.

V České filharmonii je zase jednou dusno. Hudebníci se bouří proti novému zákonu, který (pokud spor dobře chápu) dává do rukou managementu tělesa autorská práva k nahrávkám orchestru, zatímco dosud měli hráči v těchto věcech jistou autonomii. Nejde o peníze za nahrávky, ty hudebníci dostanou, ale nebudou již moci asi vyjednávat samostatně o ceně přes odbory - zástupce Unie orchestrálních hráčů. Což se (jak kde) dost často dělo. Zažila jsem to na vlastní kůži na festivalu v Karlových Varech, kdy nám jako pořadateli tamní orchestr řekl, že buď si připlatíme tolik a tolik nebo mikrofony z pódia zmizí nebo nehrajou. No, zaplatili jsme...
Česká filharmonie vzdoruje a nenatáčí - Pražské jaro má smůlu, rozhlas to vzdal, hudebníci požadují odvolání ředitele Riedelbaucha... Koho taky, šéfdirigenta už nemají a ještě dlouho mít nebudou. V čele vzbouřenců, pro mně poněkud překvapivě, stanula hobojistka Jana Brožková, jedna z mála známějších osobností mezi nimi ...
Nakonec k nějaké dohodě orchestr jistě dospěje, možná i bez defenestrace ředitele. Je ale otázkou, nakolik nekonečný seriál mediálních kauz poškozuje obraz orchestru a zda si to Česká filharmonie v současné době a kvalitě vůbec může dovolit. Už teď má všude pověst věčných kverulantů a na post šéfdirigenta se sem umělecké osobnosti nijak nehrnou. Tento post totiž namísto světlých uměleckých vyhlídek skýtá jediné - jistotu, že po čase znovu vyletí jako sud střelného prachu.

Dlouhých 51 let uplynulo od doby, kdy naposledy zahajovala Pražské jaro Brněnská filharmonie. Bylo to v r. 1957, tuším s Bakalou. A ještě jedna historická reminiscence - do Prahy přijeli Brňané vlakem, což připomíná dřevní doby orchestrů a třeba i České filharmonie, která na počátku své existence jezdívala na zájezdy ve vagónech - dobytčácích. Ty ovšem nahradilo v případě Brňanů moderní Pendolino.
Jak to zatím sleduji v TV, bohužel v ne moc kvalitním zvuku, pojal to Altrichter s moravským orchestrem docela emocionálně, ale na soudy si zatím netroufám. Zítra budeme moudřejší. A navíc bude mít premiéru jedna festivalová novinka - druhý koncert s Mou vlastí můžeme sledovat v přímém přenosu na IDnes. Stream cyklu symfonických básní Má vlast z pražského Obecního domu začne 13. května krátce před 20. hodinou na adrese www.idnes.cz/jaro.

13. - 14. 5. 4 koncerty finalistů pražskojarní soutěže (klarinet - hoboj) v Rudolfinu
16. 5. Hallé orchestra z Manchesteru - neuvěřitelné! Dávají Elgarovu 1. symfonii, kterou napsal kdysi přímo pro tento orchestr.
16.5. Il fondamento - renomovaný soubor staré hudby Paula Dombrechta hraje Zelenku
19.5. Slovenská filharmonie s klavíristou Vitalijem Berzonem
22.5. FOK provede Kilarovu Orawu
22.5. noční klavír s Vitalijem Berzonem (začíná 21.30 v Rudolfinu)
22.5. Freddy Cole Quartet v Lucerna Music Baru. Jazzmani, Pražské jaro je i vaším festivalem!
23.5. Ostravská banda se svým duchovním otcem Kotíkem nám předvede, co to je pravá avantgarda.
24.5. Další Nocturno s houslistou Mengla Huangem a Danem Wiesnere u klavíru. Sympatická dvojice...
25.5. Varhaník Olivier Latry hraje Oliviera Messiaena na obřích varhanách Obecního domu. Co více si přát?
27.5. Wayne Shorter Quartet - nechce se věřit, že není vyprodáno, taková jazzová celebrita...
27.5. Zpívá půvabná sopranistka Adriana Kučerová, která se díky titulce pražskojarní přílohy Mladé fronty stala tváří festivalu
31.5. Šumperský dětský sbor Motýli - vemte na koncert svou babičku, co může být dojemnějšího, než dětské hlásky...
1.6. Huelgas Ensemble předvede hudbu habsburských dvorů
2.6. Náš oblíbenec Rudolf Buchbinder hraje Beethovenovy klavírní sonáty
3.6. SOČR hraje Prokofjeva, Jeremiáše a Dvořáka

12. 5. - 4. 6. 2008, Pražské jaro
Pražským jarem každoročně vrcholí koncertní sezóna. Orchestry stopnou abonentní večery a vyklidí své svatyně - jejich sály a pódia teď budou den co den okupovat festivaloví umělci a hosté.

Zahájit Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí je pro každý orchestr ctí, tentokrát se té pocty dočkala Filharmonie Brno s Petrem Altrichterem. Tyto úvodní dva koncerty bývají předem vyprodané již rok dopředu, přestože se program nikdy nemění a posluchače tak zdánlivě nic nemůže překvapit. Zažili jsme ale i značně netradiční pojetí této české národní skladby. Jaký bude ten moravský Smetana, můžeme vidět i na televizní obrazovce, přímý přenos z Obecního domu vysílá Česká televize.
Vedle domácích orchestrů bude Pražské jaro hostit pět zahraničních symfonických těles: 17. května přijede na jediný večer Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem a o lístky je takový zájem, že se už shánějí i pomocí inzerce. Asi nejočekávanější je orchestr BBC z Londýna se svým českým šéfem, dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Zatím jsme v Praze neměli možnost vidět, jak jim to spolu funguje a sluší, ale podle zahraničních ohlasů se můžeme těšit na vynikající výkon. BBC Symphony vystoupí ve dvou různých programech, 31. 5. hraje Kabeláče, Beethovena a Šostakoviče, 1. 6. pak Brittena a Suka (Bělohlávkův oblíbený Asrael). Z dalších těles jmenujme Hallé Orchestra z Manchesteru s barytonistou Geraldem Finleym, který zazpívá u nás nejspíš poprvé “Songs of Travel” Ralpha Vaughana Williamse, dále orchestry z Polska, Slovenska a Maďarska. Budapešťský festivalový orchestr Pražské jaro uzavře 4. 6. ohnivou interpretací Dvořáka.
Mezi nejžádanější hvězdy festivalu budou patřit houslisté Nigel Kennedy, fascinující rebel, tentokrát s klasickým programem Mozart – Beehoven, a japonský dívčí zázrak Midori. Zajímavou postavou je i mladá slovensko-německá houslistka Julia Fischer, jejíž hvězda začala stoupat v dětství s cenou Eurovize a dnes jako 25letá učí své vrstevníky na akademii a vystupuje se světovými orchestry a dirigenty. Můžeme ji vidět 21. 5. s Českou filharmonií řízenou Christianem Armingem.

Každý podle svého gusta
Ani letos nebudou chybět dva legendární klavíristé a stálice pražského festivalu Ivan Moravec (se Chopinem) a Alfred Brendel s neodmyslitelným Beethovenem. Je to pravděpodobně jeho poslední recital na Pražském jaru, Brendel hodlá ukončit svou aktivní kariéru.
Dagmar Pecková zazpívá 30. 5. s Českou filharmonií Erwartung, kultovní kousek moderní hudby z pera Arnolda Schönberga. Mnoho umělců letos uslyšíme v tom, co mají rádi a co je pro ně typické. Tato určitá volnost je dána tím, že festival se letos nesoustředil na vyhraněné téma ani významné skladatelské výročí, jak tomu bývalo v minulých ročnících. A tak slavná světová sopranistka Edita Gruberová vystoupí s Mozartem a italskými áriemi (25.5.), Eva Urbanová zase spolu s Miroslavem Dvorským v milované Její pastorkyni, kterou Národní divadlo dává v rámci festivalu v pěvecky silném obsazení (27.5.). Státní opera Praha si na festival načasovala premiéru Wagnerovy opery Bludný Holanďan v režii Stephena Taylora (29.5.). A ještě jeden pěvecký tip - jméno Adriana Kučerová zatím není u nás příliš známé, ale hlas a půvabný vzhled této mladé slovenské sopranistky již obdivovali v Salcburku, milánské La Scale, ve Vídni i v Paříži. Výběrem árií s komorním orchestrem Capella Istropolitana složí Adriana 27. 5. poctu zesnulé světové sopranistce Lucii Popp.

Bez synkop by to nešlo
Každý ročník festivalu připraví i malé vybočení z klasického mainstreamu: tentokrát se o něj postará jazzový kvartet legendárního amerického saxofonisty a skladatele Waynea Shortera. Shorter přijede do Prahy koncertovat s kolegy Danilo Perezem (klavír), Johnem Patituccim (kontrabas) a Brianem Bladem (bicí) a jejich rytmy 27. 5. poškádlí důstojný poklid Rudolfina. Lucerna Music Bar uvítá 22. 5. zase americký Freddy Cole Quartet, který vede mladší bratr další jazové legendy Nata Kinga Cola.
Díky partnerské spolupráci s festivalem Struny podzimu vystoupí 15. 5. v Kongresovém centru americký hudebník Bobby McFerrin, autor hitu Don´t Worry be Happy.
Další informace na www.bobbyvpraze.cz.
Podrobný a aktualizovaný program Pražského jara najdete na www.festival.cz.

7., 9., a 22. 5., 4. 6. 2008, Národní divadlo, 19.00
Slavný shakespearovský hrdina, nenažranec, pijan a mluvka Falstaff je symbolem poživačnosti, nespoutané troufalosti a společenské "nekorektnosti". A právě tuhle roli si ve Verdiho pozdní komické opeře zazpívá skvělý barytonista Ivan Kusnjer. Premiéru Falstaffa připravilo Národní divadlo na 7. května. Inscenace je z velké části v rukou vynikajících slovenských umělců: známého herce a režiséra Martina Huby, dirigenta Petera Feranece a scénografa Jozefa Cillera. Osmdesátiletý Verdi operu složil na Boitovo libreto podle Shakespearových her Veselé paničky windsorské a Jindřich IV.

Málokdo tuší, že učitel a varhaník z Rožmitálu pod Třemšínem, autor slavné České mše, napsal velké množství dalších skladeb, z nichž je více než stovka věnována městu Plzeň. Nezmiňuje se však o tom žádná z publikací, které o hudbě v Plzni vyšly.
Jednou z nejvýznamnějších Rybových skladeb spojených s Plzní je oratorium Stabat mater. Po více než dvou stech letech (v neděli 11. května od 19.30 hod. v chrámu sv. Bartoloměje) zazní v Plzni tak, jak mohlo - včetně zvuku starých hudebních nástrojů - znít na začátku 19. století. Z nalezených materiálů partituru a provozovací materiál pro orchestr vyhotovil a se svým souborem Musica Antiqua Pilsensis nastudoval hudební vědec, flétnista a dirigent Andreas Kröper.
Více o zajímavé historii tohoto díla se dozvíte z článku Ireny Kastnerové zde

Česká filharmonie tento týden oznámila změnu interpreta pondělního klavírního recitálu 28. 4. Původně avizovaný americký klavírista Tzimon Barto musel z vážných rodinných důvodů zrušit svou účast. Místo něj vystoupí významný klavírista Melvyn Tan, narozený v Singapuru a od roku 1978 žijící ve Velké Británii. Melvyn Tan patří mezi všestranné umělce, mimo jiné je známý i z oboru historicky stylové interpretace staré hudby.
Více informací o něm je webu: http://www.vbpr.co.uk/vbprmelvyntan.html
Posluchačům, kteří mají vstupenky již zakoupené, slibuje ČF v případě jejich zájmu vrátit vstupné v plné výši.

Válečný film Tobruk o čs. praporu v lybijské poušti, který se právě dokončuje, bude mít hudbu proslulého muzikantského dua Richard Horowitz a Sussan Deyhim. Tato dvojice získala zakázku na základě vitězství v konkursu uspořádaném producentem Václavem Marhoulem.
Americký skladatel a hudebník Richard Horowitz a iránská skladatelka a vokalistka Sussan Deyhim
spolupracují od 80. let. Jejich společným dílem je několik uznávaných alb mísících klasickou,
původí arabskou a elektronickou hudbu. Podíleli se společně mj. na soundtracku k Vítězům
a poraženým Olivera Stonea. Sussan Deyhim figuruje na soundtracích k Poslednímu pokušeni Krista, dramatu Nevěrná nebo letos na Oscara nominovanému Lovci draků.
Richard Horowitz má na svém kontě Zlatý globus za hudbu k dramatu Bernarda Bertolucciho
Pod ochranou nebe.

Z Pražské komorní filharmonie, kterou dosud vede Gaspar Zehnder, dorazila tato zpráva:

Dámy a pánové,
Pražská komorní filharmonie vám s velkým potěšením oznamuje, že jejím novým šéfdirigentem byl jmenován mladý dirigent Jakub Hrůša. Funkce se ujme na začátku nové koncertní sezóny 2008-2009.
Šestadvacetiletý Jakub Hrůša je výraznou osobností nejmladší dirigentské generace. S velkým úspěchem se již představil se všemi významnými orchestry v České republice, vystupoval na Pražském jaru, renomé si buduje také v zahraničí. S Pražskou komorní filharmonií úzce spolupracuje řadu let, od sezóny 2005-2006 jako stálý dirigent.
Ve své nové funkci se s Pražskou komorní filharmonií poprvé představí na inauguračním koncertu, který se uskuteční 28. října 2008 ve Dvořákově síni Rudolfina. Na programu bude Te Deum Antonína Dvořáka a Symfonie č. 9 s Ódou na radost Ludwiga van Beethovena.
Rozhovor s Jakubem Hrůšou naleznete na http://www.pkf.cz/jakub-hrusa.html

Já mohu jen dodat - Hrůša a PKF je osvědčená kombinace. Je to dobrá zpráva pro nás posluchače i pro PKF, špatná pro jiné orchestry, které zaváhaly... Talentovaných dirigentů, kteří mají to nejlepší před sebou, u nás není mnoho.

Televizní soutěž ve zpěvu "X factor" na Nově, která nahradila bývalou SuperStar, se opět stává testem české rasové snášenlivosti. Jako obvykle tvoří nemalé procento mezi nadanými zpěváky Romové, a jako obvykle jsou první na řadě, koho hlasující diváci ze soutěže odstřelí. Zahájila to už sama porota, když do finále nepustila skvělou pětku postarších Romů, úplní čeští Gipsy Kings. Ale zpívali jen romské písně a to by se zřejmě nehodilo do dalších kol, kde dramaturgie zpěváky trapně tlačí do žánrů á la poválečný swing, plážová latinoamerika a hity Karla Gotta. (Ano, přesně to poslední nás v neděli čeká). Porota, a nejnepokrytěji Ondřej Soukup, jde po líbivých typech, které se snadno přizpůsobí poptávce a budou tvárné ve studiu, a ty pak tlačí dopředu, i když se občas kvůli tomu musejí trochu ohnout pravidla.
Další romská vokální skupina - Romantici, vypadla hned v 1. kole, i když v soutěži zůstalo nejméně pět nemastných neslaných adeptů. Ve třetím kole se pak poroučela jediná trochu moderní hip hopová trojice Dante a Divoký kočky, tvořená ovšem pro Čechy nestravitelnou kombinací Vietnamce s dvěma Romkami. Už když se to takhle napíše, vypadá to hodně jinak, než pohled na vyloženě sympatickou, nadanou a pohodovou trojku mladých zpěváků. S jejich odchodem ze soutěže zmizel poslední zbytek etnické ale i žánrové pestrosti.
Dosavadní průběh soutěže jasně ukazuje, že vypadávají hlavně vokální skupiny a jejich zařazení do vzájemné konkurence se sólovými zpěváky bylo chybou. Diváci fandí sólistům, pokud možno mladým a bílým.

V dubnu uvede Národní divadlo premiéru opery Zítra se bude... skladatele Aleše Březiny, jehož jméno si spojujeme s nejúspěšnějšími filmy posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.). Operu o procesu s Miladou Horákovou napsal pro legendární a dlouhou dobu exilovou operní pěvkyni Soňu Červenou.

Kdy vznikl ten nápad - uvést Miladu Horákovou do světa opery?
Asi před třemi lety. Soňa Červená, se kterou již delší dobu spolupracuji, chtěla, abych jí napsal operu. Byla to pro mně zajímavá výzva. A bylo jasné, že když má být ústřední figurou na jevišti osobnost jejího formátu, tak to musí být o nějaké silné ženě. Nabídl jsem jí několik historicky zajímavých ženských osudů a ona okamžitě sáhla po Miladě Horákové, protože je to pro ni velmi osobní téma. Je členkou Společnosti M. Horákové a její maminka seděla ve stejném lágru jako Horáková.

Každého asi nad názvem opery napadne, že je to narážka na budovatelský film Zítra se bude tančit všude.
Je to slavný slogan, který všichni znají a v němž je skrytý ten fanatismus: dnes ještě můžeme trpět, zmírat, můžou padat třísky, když se kácí les, ale zítra to teprve bude ono... Ale za ty tři tečky si můžeme dosadit co chceme, třeba že zítra se bude popravovat.
Udělal jsem navíc s tím budovatelským textem, který kdysi napsal Pavel Kohout, malý experiment - rozstříhal jsem ho na jednotlivá slova a tahal je v náhodném pořadí z klobouku. Vznikla z toho pomalá, lehce dadaistická častuška a jak se ukázalo, i tak v ní zůstal ten patos budovatelské poezie.

Největší část libreta ale tvoří skutečné historické dokumenty a soudní protokoly z procesů.
Rozhodl jsem se, že nebudu psát žádné fikcionální libreto a vymyšlené dialogy, ale že zhudebním přímo autentické texty. Vždyť proces s Miladou Horákovou a ostatními oběťmi byl natolik vykonstruovaný, tak neuvěřitelný, že je to fikce sama o sobě, a zároveň pečlivě zinscenované divadlo. Požádal jsem o spolupráci na libretu režiséra Jirku Nekvasila. Byla to šťastná volba, je vynikající dramaturg, který už dopředu, když píše libreto, promýšlí i jeho jevištní tvar. Prostudovali jsme archivy ministerstva vnitra, obrany, soudu v Praze, viděli jsme protestní telegramy světové veřejnosti proti procesu, filmové dokumenty, žádost o milost, dopis na rozloučenou...

Co tě při studiu materiálů nejvíc dostalo, co jsi o komunismu ještě nevěděl?
Šokovala mně ta míra manipulace. Už 5 dní před zahájením procesu byly jasné rozsudky, ještě než začaly výslechy a předvolání svědků. A ty vypadaly podle toho, jestli se to namíří na zahraniční odboj, tak dostane provaz tenhle a tenhle, pokud to bude vnitřní odboj, tak budou mrtví tihle. Absolutně vykalkulované.
Překvapilo mně, jak hladce prošlo, že silově odstranili zkušené prokurátory a soudce a dosadili tam ty rychlokvašky. Lidi bez sebemenších skrupulí, bez vzdělání, z jednoletých právnických škol pracujících... Jejich životopisy v mé opeře zpívají děti ze sboru, je tam desetiletý Urválek, jedenáctiletý Vieska, i Ludmila Brožová.
Dál mně překvapilo, že už pár týdnů po puči, v březnu 48, sleduje Miladu Horákovou estébák a dává pokyn k jejímu zadržení, kdyby chtěla přes hranice. Měsíc po puči! Ona byla v březnu 48 už v podstatě mrtvý člověk. A věděla to, nebo to aspoň tušila. Horáková to brala jako poslání, zůstat věrná principům Beneše a Masaryka, nesnažila se před soudem to nějak uhrát, její obhájce byl z ní zoufalý, vůbec nebojovala o přežití. Podle mně je to osobnost stejně velká jako Hus nebo Komenský.

Jaká je role Soni Červené? Zpívaná?
Zpívá, recituje, hraje, i mlčky němé výstupy. Místy jsou to texty Milady Horákové, jindy státního žalobce, někdy zápis o zatčení apod.. Není to tak, že by hrála jednu konkrétní postavu. Jsou tam dvě postavy Soňa a Jan (zpívá ho kontratenorista Jan Mikušek), které střídají identitu. Honza třeba zpívá telegram estébáka, který sledoval Horákovou, je to vypjatá árie pro kontratenor a sbor, a myslím, že je to nejkrásnější zhudebnění slova STB v české hudbě (smích).
Muzikanty to strašně chytlo, dirigent Marko Ivanovič a sbormistr Honza Krejčík jsou skladatelé, a oba mi nezávisle na sobě řekli, že je nesmírně překvapilo, jak tyhle prozaické banální texty z prostředí justice ve spojení s hudbou dobře fungují. Když tam slyšíš kantátu, kde padají rozsudky smrti jeden za druhým, a zpívá je sbor, tak to dostane ohromný emocionální náboj. A přesně o to mi šlo - dostat lidem pod kůži emocionální přístup k té vraždě.

Co všechno už jsi dělal pro Soňu Červenou?
Po jejím postexilovém návratu na scénu Národního divadla, kde všechny okouzlila němou rolí ve slavné inscenaci Janáčkovy opery Osud v režii Roberta Wilsona, jsme ji kontaktovali s Honzou Hřebejkem a on jí nabídl roli v Pupendu, a mně tam připsal malou roli jejího překladatele. Soňa je velká kinofilka a protože se jí líbila moje filmová hudba, objednala si u mě melodram. Pak jsem jí napsal tango, pro jeden soubor, s nímž dělá Piazzollu. No a teď je to opera. Soňa se ráda pouští do nových projektů, ať je to třeba bungee jumping, seskok padákem, nebo si zajede na rychlý výlet do Antarktidy. Je to vynikající herečka a poté, co skončila svou pěveckou kariéru, dostala nabídku na činoherní angažmá v hamburgském Thalia Theater, což je naprosto ojedinělé. Když si vybavíš tu operní "šmíru", jak zpěváci většinou hrají... Soňa je fascinující i na zkouškách, je připravená, celé ty čtyři hodiny koncentrovaná, neuvěřitelně precizní, to je sen každého režiséra či tvůrce, takový "materiál" (smích). Jsem rád, že její umění zachycuje režisérka Olga Sommerová v připravovaném dokumentu o vzniku a nastudování mé opery.

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor, když jsi psal muziku k Horem pádem. Co je od té doby u tebe nového? Třeba dítě...
Ano, máme Babetku, v pořadí čtvrté dítě. Taky jsem napsal hudbu k Anglickému králi, to byl v poslední době asi můj největší projekt. Dokonce jsem se zadlužil a koupil si práva na to, abych mohl vydat vlastní soundtrack z filmu, a udělal jsem si ho přesně podle svého.
Mezitím jsem vydal novou knížku o Martinů Řeckých pašijích a libreto té opery jsem nově přeložil do češtiny pro Národní divadlo. Nové je i sídlo naší Nadace a Institutu Bohuslava Martinů, kde působím 13 let. Teď přicházejí dvě významná jubilea Martinů - 50. výročí úmrtí v roce 2009 a 120. výročí narození 2010 a my jsme inspirovali velkou vlnu koncertů, festivalů a operních produkcí, která se rozběhne po celém světě pod jednotícím názvem Martinů Revisited, jsou to stovky menších i větších akcí. Startujeme v Praze už 11. prosince 2008 s Magdalenou Koženou a Charlesem Mackerrasem, který končí s dirigentskou dráhou a chce se tímto koncertem rozloučit s Českou filharmonií.

Premiéry 9. a 10.4. v divadle Kolowrat, reprízy 14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května.

Aleš Březina (1965) je žádaný skladatel filmové hudby, houslista, hudební badatel, od r. 1994 ředitel Institutu Bohuslava Martinů v Praze. Rekonstruoval pro festival v Bregenzi první verzi opery Řecké pašije B. Martinů. Spolupracuje s řadou světových hudebních nakladatelství. V roce 2005 vytvořil hudební dramaturgii pro EXPO 2005 v japonském Aichi. V roce 2004 a 2007 připravil dramaturgii projektu České sny, mezinárodního hudebního festivalu s více než 100 koncerty v 17 evropských zemích. www.martinu.cz
Premiéry 9. a 10.4. v divadle Kolowrat, reprízy 14., 20. a 24. dubna a 6. a 13. května.

K 75. narozeninám skladatele a teoretika prof. Jaroslava Smolky pořádá HAMU ve středu 9. 4. v Lichteštejnském paláci (Malostranské nám. 13) den plný aktivit. Nejprve nás jubilant poučí teoretickou přednáškou na téma "Tón citlivý nebo směrný" od 15.30 a poté si auditorium vyslechne nahrávky jeho symfonických skladeb od 17.00. Škoda, že na AMU, v baráku plném muzikantů, nepřijde někdo jubilantovi zahrát živě...

Když chce hudebník mít kouzelnou zkratku Mgr. před jménem, musí uspořádat magisterský koncert, jako 9. 4. cellistka Dominika Hošková ze třídy doc. Jiřího Hoška na HAMU. Ani nevím, jestli to, že ji učil na vysoké vlastní otec, jí ostatní kolegové záviděli nebo ji litovali - s rodiči to děti v tomhle věku nemají lehké.
Koncert to nebude jen tak obyčejný, koná se ve spolupráci s Vyslanectvím Státu Izrael v Praze a během něj se jednak pokřtí nové CD Dominiky se skladbami Poppera a Plzeňskou fiharmonií, jednak bude HAMU předán dar vyslanectví v podobě notových materiálů a nahrávek izraelských skladatelů.
Na koncertu za spoluúčinkování E. Godovské, P. Kšicy, M. Štilce a jeho komorního orchestru Quattro zazní Beethoven, Schubert, Martinů, Windsperger, Avni a Chopin.
9.4., Lichtenštejnský palác, 19.30

Tak jsem navštívila Pražské premiéry a musím říct, že duch svazových přehlídek (i přes mezinárodní účast) tam stále dlí. Na pódiu přesilovka, publikum chodí jen na své známé, o přestávce mizí, pár zmatených Japonců, kteří si omylem koupili lístky do Rudolfina a neví na co, to vzdává a usíná. Není divu, když na pódiu zpívá barytonista bez hlasu, typický specialista na poučenou interpretaci, z něhož ale jde jen teplý vzduch a takové ty triky, jako vyrážené koncovky slov, aby člověk poznal, kdy vlastně přestal zpívat. Proti orchestru s mužským sborem - bez šance.
Taková byla kantáta Luciana Beria Stanze, kterou si přijela do Prahy poslechout Beriova vdova Talia Pecker. Úroveň předváděných premiér je různá: španělská novinka Luise de Pabla tam byla asi jen do počtu. Feldův violový koncert - standard (jen si říkám, jak to předtím 300 let všichni skladatelé vydrželi psát pro violu jen tóny, bez teď tak oblíbených poklepů a úderů do vrchní desky). Kubíkova sinfonietta Gong na slova Rainera Marii Rilka - velmi působivé, včetně zpěvu mezzosopranistky Jadwigy Rappé. I když - po koncertě jsem slyšela názor, že jedny Písně z Gure už někdo před sto lety napsal. Na druhé straně se Talia Pecker v bufetu dala slyšet, že ji to dojalo (pokud tedy skutečně hovořila o dohrané sinfoniettě, jak se domnívám).
Na další premiéry už se nechystám, je divné zase vidět poloprázdné sály, a je to v Praze poslední dobou i dost neobvyklé. Většina pořadatelů si to totiž dnes už nemůže dovolit. I malé komoráky mají na abonentních koncertech plno a přesto vyjdou s režií jen tak tak. Česká filharmonie si to ale zjevně dovolit může, peníze za blokované Rudolfinum ani za všechny ty orchestry a sbory sezvané z celé republiky jí zřejmě nechybí. Ostatně - tuhle záslužnou akci ve prospěch soudobých autorů zatáhne daňový poplatník, tak co...

Jestli vás zajímá, co je nového v evropské hudbě za posledních pět let, je pro vás festival Pražské premiéry jako stvořený. Česká filharmonie ho pořádá letos popáté. Zatímco první ročníky tak trochu připomínaly přehlídky bývalého Svazu skladatelů, naředěné mladšími adepty skladby, postupně se tato akce mění v širší mezinárodní srovnání soudobého autorského potenciálu. Ne že by ředitel České filharmonie a iniciátor festivalu Václav Riedlbauch zapomněl na své kamarády z dob Svazu, ale nestojí to jen na nich. Každý večer přinese také premiéru, která vznikla v zahraničí a dotyční autoři se do Prahy chystají osobně. Letos přijede rekordních sedmnáct osobností z Francie, Belgie, Španělska, Švýcarska, Itálie a Portugalska. I někteří Češi ze zahraničí, jako např. Ladislav Kubík z USA - na jeho sinfoniettu "Gong" pro soprán, sbor a orchestr, a ve stejném večeru ještě na Felda a L. Beria se v pondělí chystám. Celkem se na festivalu představí zhruba šest desítek nových skladeb (podmínkou je, že dosud nezazněly v Praze a nejsou starší než pět let), z toho 30 děl ve světové premiéře. Slušné skóre pro Rudolfinum i pro Prahu...
Budou zde skladby legend soudobé evropské hudby (Cristóbal Halffter, Luciano Berio, Henri Dutilleux), českých nestorů (Ilja Hurník, Zdeněk Šesták) i díla mladší generace (Slavomír Hořínka, Kryštof Mařatka). A protože to není jen tak, zahrát tyhle věci, bude i obsazení sólistů a orchestrů prestižní, namátkou z domácích klarinetisté Lída Peterková a Karel Dohnal, cellista Michal Kaňka, klavírista Dan Wiesner, cembalistka Monika Knoblochová, fagotista Jarda Kubita a dlouhá řada zahraničních umělců. Z orchestrů PKF, PKO a v podstatě celonárodní přehlídka filharmonií - Olomouc, Brno, Pardubice, Zlín, Hradec ad. Hraje se ve dvou sálech, komorní věci v Sukově síni, orchestry ve Dvořákově.
Podrobnější program najdete zde: http://2008.prazskepremiery.cz/index.php?page=koncerty&kat=3

27. a 28. 3. 2008, Rudolfinum, 19.30

Atraktivní večer s díly nejslavnějších Francouzů nastudoval s Českou filharmonií americký dirigent John Nelson. Na programu jsou Messiaenovy Les Offrandes oubliées, Berliozův Harold v Itálii s violistou Alexandrem Besou a Ravelova hudba k baletu Má matka husa.
John Nelson dirigoval většinu předních amerických a evropských těles, v současné době je hudebním ředitelem L’Ensemble orchestral de Paris. Je ceněným interpretem velkých děl romantiků, ale i baroka a nové hudby.

Serge Baudo byl jedním z prvních zahraničních dirigentů, kteří po revoluci přijali místo v čele českého orchestru. Dnes se to zdá běžné, ale tehdy představa, že přijede někdo z ciziny se slušným renomé šéfovat orchestr "za český plat", byla jako ze science fiction.
Baudo ve FOKu působil od sezóny 2001/02 do prázdnin 2006, ale hostoval u něj již od roku 1959. Díky Baudově dramaturgii slyšelo pražské publikum řadu velkých děl francouzské hudby.
25. března se Serge Baudo stane čestným občanem Prahy. Předání čestního občanství se uskuteční na Staroměstské radnici v uzavřeném kruhu pozvaných hostů a tisku.
Poté uslyšíme FOK se S. Baudem na dvou koncertech: v pátek 28. března (Britten, Kurz a
Strauss; http://www.fok.cz/program/britten-kurz-strauss.html) a především pak 1. a 2. dubna za účasti vynikající francouzské sopranistky V. Gens (Rossini, Canteloube a Sibelius). http://www.fok.cz/program/rossini-canteloube-sibelius.html).

Akční rádius houslisty Jardy Svěceného je jak známo značný a neomezuje se jen na vlastní koncertní činnost. V poslední době je zdatným exportérem pražských hudebníků na různé mimopražské kulturní akce a festivaly, jejichž vznik často sám inspiruje. Momentálně Jarda tráví svůj velikonoční čas ve Východních Čechách, kde probíhají Smiřické svátky hudby, jimž šéfuje coby ředitel a dramaturg v jedné osobě. Přečtěte si o nich více:

Překrásná zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích u Hradce Králové se stane letos již popáté dějištěm Smiřických svátků hudby. Devět festivalových koncertů začíná 19. března a končí velikonočním pondělím 24. března. Akusticky prvotřídní prostor je dílem slavného architekta Dienzenhofera a zdobí jej obrazy Petra Brandla včetně jeho proslulého oltářního díla s názvem Klanění tří králů. Smiřické svátky hudby jsou letos poprvé pořádané pod záštitou Ministerstva kultury ČR a nabízí nejen pestrou paletu vynikajících českých umělců, ale také mladé talentované interprety, kteří mají ty nejlepší předpoklady pro sólovou či komorní koncertní dráhu.
„Velikonoční festival ve Smiřicích si každoročně klade ty nejvyšší hudební cíle jak v oblasti klasické hudby, tak i v dalších žánrech a zároveň je pro mne i srdeční záležitostí, neboť jsem se narodil v nedalekém Hradci Králové,“ říká jeho dramaturg - houslový virtuos Jaroslav Svěcený. „Ozdobou tohoto ročníku budou určitě koncertní vystoupení violoncellisty Jiřího Bárty, sopranistky Zdeny Kloubové, trumpetisty Miroslava Kejmara, komorních orchestrů Virtuosi Pragenses a báječného mladého tělesa Quattro s dirigentem Markem Štilcem.
Jedním z vrcholů by měla být premiéra projektu VIVALDIANNO, na kterém se podílí řada interpretů různých žánrů v čele s Michalem Dvořákem (bývalý člen skupiny Lucie) a legendárním kytaristou Radimem Hladíkem. Zajímavou hudbu slibuje i koncert Dity Hořínkové, která je sice klasicky vyškolenou pěvkyní, ale díky svému tvárnému a barevnému hlasu dokáže interpretovat i stylově originální skladby. Spolu s ní vystoupí klavírista Pavel Větrovec, který je znám široké veřejnosti jako dlouholetý šéf kapely Karla Gotta. Velice se také těším na společná vystoupení s dětmi, které toho umí už opravdu hodně a zaslouží si tu největší pozornost. Třešinkou na festivalovém dortu pro mne bude určitě spolupráce s herečkou Naďou Konvalinkovou či renomovanou houslistkou Danou Vlachovou, cembalistkou Jitkou Navrátilovou, klavíristkou Marií Synkovou a mojí 13letou dcerou Julií, která už od čtyř let prohání stejný nástroj jako já.“

Rezervace a předprodej vstupenek lze realizovat na telefonním čísle 495 809 010 nebo na www.festival.smirice.cz, kde naleznete i podrobné informace o jednotlivých koncertech.

Jak se chystá katolické Rakousko na Velikonoce? Nuže, Rakousko už dávno není Rakouskem protireformačním, vzhledem k pestrosti jazyků a vyznání, která zde panuje, si spíše znovu denně připomíná, jaké to je v tavícím kotlíku národností, jak se kdysi habsburskému Rakousku říkávalo. Rakousko má v poslední době spoustu starostí – někdy směšných a povrchních, ale i neobyčejně vážných. Krizi ve školství, podivnou penzijní reformu, zdražování, propad sociálních demokratů ve volbách, a vůbec krizi vládní koalice, například.

celý příspěvek najdete zde

25. 3. 2008, Kostel sv. Šimona a Judy, 19.30
Pražský barokní soubor s komorním sborem připravily sváteční skladby Johanna Sebastiana Bacha: Velikonoční oratorium, Sinfonii z rané velikonoční kantáty ad. Koncert se koná v cyklu FOK Stará hudba.

V pondělí 17. 3. má Symfonický orchestr Českého rozhlasu ve Dvořákově síni Rudolfina koncert, na němž měl houslista Martin Válek vystoupit s koncertem Ericha Wolfganga Korngolda. Vzhledem k onemocnění sólisty našel orchestr náhradu v rakouském houslistovi Benjaminu Schmidovi, který tento zajímavý a ne běžný repertoárový kousek v pondělí přednese. Dále zazní předehra Antonína Dvořáka Karneval a 7. symfonie Sergeje Prokofjeva. Taktovky se ujme Jan Kučera.

12.3. 2008, Rudolfinum, 19.30

foto: archív ČF

Divoká čistá příroda, modré fjordy, ledové horské masívy a najednou se odněkud objeví helikoptéra. Na laně pod sebou nese zavěšené koncertní křídlo. Snáší se k jednomu z vrcholků, kde už čeká nedočkavý klavírista a rozbalí to přímo vrcholku hory, zní slavný Griegův koncert. No, nechtěli byste poznat takového chlapíka?

Tím otužilým klavíristou je Leif Ove Andsnes, jeden z nejrespektovanějších umělců dnešní doby, a popisovaná scéna pochází z filmu norské televize Balada pro Griega, na němž se Andsnes podílel v hlavní roli. "Tyhle barvité scény z TV produkce..., " směje se Leif Ove nad dramatickým závěrem filmového dokumentu. "Produkční někde v blízkém baru půjčil otřesné piano a nechal ho s vrtulníkem poletovat mezi horami. Napadlo mně, že bychom ho na závěr mohli nechat spadnout, to by bylo teprve efektní! Ale bohužel nám to nebylo umožněno," směje se klavírista.
celý článek si přečtěte zde

Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta Havla, který se v poslední době pasoval na novodobého Gutta-Jarkovského a udílí z obrazovky národu lekce etikety a bezchybného společenského chování, není při osobním setkání zas až tak galantním společníkem. Na vlastní kůži se o tom mohla přesvědčit má kolegyně, která s ním šla dělat rozhovor.
Pan Špaček si vybral pro setkání snobsky drahou kavárnu, na úvod zkritizoval její oblečení a nepřiměřenou velikost kabelky, s níž přišla, a když skončili, opustil podnik se slovy: "Účet mohu nechat na vás, že?" Dlužno říct, že na televizní obrazovce svým figurantům neodpouští mnohem menší prohřešky ve společnosti dámy, než jaké předvedl onoho odpoledne sám. Což je nakonec pro mravokárce všeho druhu typické - to, co hlásají, se až příliš často neshoduje s tím, co činí...
Ostatně - špaček je podle lidového rčení pták spíše nevychovaný, který si jaksi nevidí do zobáčku.

Bernsteinovu komickou operu Candide s Jiřím Kornem ve stěžejní roli všudypřítomného vypravěče Panglose můžete naposledy vidět 2. března ve Státní opeře Praha. Na téhle opeře s vtipným libretem, bláznivým dějem a muzikálovým leskem se ani chvíli nebudete nudit, protože se v ní povedlo všechno: originální režie a scéna bratří Cabanů, choreografie Reginy Hofmanové, kostýmy Simony Rybákové i skvělý výběr sólistů.
2.3.2008, Státní opera Praha, 19.00

Představte si, že jste se ocitli v první třetině 19. století a máte to štěstí, že jste sehnali v Paříži lístky na balet. Tak ze stejných kořenů - slavného francouzského baletu - čerpá balet La Sylphide v původní choreografii legendárního Augusta Bournonvilla (1805 – 1879). Romantickou pohádku o víle zamilované do skotského chasníka stvořil tento dánský tanečník a choreograf podle staršího francouzského libreta v r. 1836. Balet na hudbu norského skladatele H. S. von Loevenskjolda slavil obrovský úspěch a dodnes zůstává na repertoáru světových divadel. V Praze je od 21. února tato Bournonvillova verze k vidění poprvé. V hlavních rolích vystupují přední sólisté baletu ND – Zuzana Susová, Nikola Márová, Adéla Pollertová, Ivanna Illyenko, Michal Štípa, Alexandre Katsapov a další.
21.2., 23. 2., 11.3., 12.3. 2008, Národní divadlo, 19.00

Před časem jsem tu psala, že zahraničních hvězd je v programech České filharmonie málo, ale teď to musím vzít zpět - v únoru se po téhle stránce docela "urodilo". Už ve čtvrtek 14. 2. přijede dirigovat ČF samotný Sir John Eliot Gardiner, vynikající interpret staré hudby. A nebude jen dirigovat, zapojí se ještě před večerním koncertem i k výkladovému pořadu o skladatelích Preludium, moderovaném Petrem Kadlecem.
V Praze Sir John uvede Beethovenovu Eroicu a předehru Stvoření Prométhea, v Prokofjevově houslovém koncertu pak s Filharmonií doprovodí nikoho menšího, než Viktorii Mullovou. Tato skvělá představitelka ruské houslové školy (žákyně Kogana) patří mezi světovou špičku, u nás jsme ji, pokud mě paměť neklame, viděli někdy v 90. letech. Viktorie hraje na housle Jules Falk“ 1723 Stradivarius nebo Guadagnini.
Jen o dva týdny (28., 29. 2.) později přijede další skvělá houslistka, Lisa Batiashvili, která měla vystoupit loni na Pražském jaru, ale pro nemoc odřekla. Nyní máme možnost si půvabnou Gruzínku poslechnout v Praze s Rozhlasovým orchestrem z Hamburku a dirigentem Alanem Gilbertem. Do Prahy je ČF pozvala jako Hosta sezóny ve spolupráci s německou ambasádou. na programu je Lindbergova Arena, Sibeliův Houslový koncert d moll a Brahmsova Druhá.
A v půlce března už čeká v klavírním cyklu další bomba - Leif Ove Andsnes, jeden z nejoceňovanějších umělců poslední dekády, ale o tom zase až příště...

O minulém víkendu jsem trochu přemohla vrozenou nechuť ke zdravým aktivitám a vyrazili jsme na hory. Hlavně tedy otestovat synovy nové lyže, ale já jsem své prehistorické běžky (pozor - ještě s dřevěnou skluznicí) taky provětrala. Už jim sice chybí jedna špička, poté co je můj muž razantně přibouchl v kufru auta, ale tak nějak stále ještě jedou, a to neviděly vosk za celou dobu své chmurné existence (ve sklepě na tom většinou nesejde).
Mé ploužení ve stopě mezi svižnými běžkaři je asi stejně stylové, jako mé lyže, ale mně to nevadí, já se totiž po vzoru doktora z Vesničky mé střediskové hlavně kochám krajinou, bohužel někdy s podobnými následky.
Nicméně cílevědomý člověk svého nakonec vždy dosáhne, takže jsem se doploužila až k příjemné restauraci v Horních Mísečkách. Zaregistrovala jsem mezi sportovními týpky i známou tvář guvernéra České národní banky Tůmy. Byl tam s rodinou a při placení oběda u kasy nastala celkem vtipná scénka, kdy paňmáma (nebo kdo to byl) zjistila, že nemají dostačující hotovost. S platební kartou, kterou pan guvernér vykouzlil kdesi z kombinézky, na kantýnskou velký dojem neudělal. Nakonec to nějak dali dohromady, ale není to legrační? Vždyť ten člověk ty prachy v bance naprosto legálně tiskne! Tak kdo jiný, než on, by jich měl mít plné kapsy?!

Uběhl opět rok a Národní divadlo chystá další velkolepou oslavu Mozartových narozenin. Jako vždy se koná na Mozartově "domovské scéně", ve Stavovském divadle, kde zazněly premiéry jeho slavného Dona Giovaniho a Tita. Přesně v den Mozartova narození 27. 1. zde vystoupí mladá německá sopranistka Anette Dash, která je po triumfálních debutech v Salcburku, Berlíně a Paříži po boku Rolanda Villazóna nazývaná "novou Netrebko". Přestože její strmá kariéra trvá jen pár let, má již za sebou velké role na světových scénách, např. Mozartovu Donnu Elvíru v milánské Scale, Paminu a Hraběnku v mnichovské opeře, Offenbachovu Antonii v Opéra National de Paris a mnoho dalších. Publikum V Salzburku loni nadchla Haydnovou Armidou. U kritiky boduje především technicky perfektním sopránem spojeným s charismatickým výrazem a hereckým talentem. Novináři o ní píšou jako o ideálu operní pěvkyně 21. století či dokonce jako o bohyni operního nebe. Její atraktivní vzhled přitom jistě také není bez významu.
V Praze zazpívá Anette Dash několik Mozartových árií, mj. i slavné koncertní árie Bella mia fiamma a Vado, ma dove. Doprovodí ji orchestr Národního divadla pod taktovkou Tomáše Netopila, jednoho z nejnadějnějších talentů nastupující dirigentské generace, který již debutoval v řadě světových orchestrů a předních operních scén (Česká filharmonie, BBC, Cleveland, Tonhalle Zürich, NHK Tokyo, Staatskapelle Dresden, La Fenice, vídeňská Volksoper, La Scala, festival v Aspenu, Salcburku). Dramaturgie večera tak vsadila na to, co bylo nejtypičtější i pro samotného Mozarta - na mládí a výjimečný talent.
27.1.2008, Stavovské divadlo, 19.00

Ve čtvrtek a pátek (24., 25. 1.) vystoupí s Českou filharmonií houslista Frank Peter Zimmermann, který hostoval mj. s Berlínskými filharmoniky, London Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, na festivalech v Salcburku, Edinburku či na londýnských BBC Proms. Hrál pod taktovkou Bernarda Haitinka, Sira Simona Rattlea, Daniela Hardinga nebo Christopha von Dohnányiho. V Praze se sejde na pódiu se sympatickým Manfredem Honeckem, designovaným od příští sezóny jako hlavní hostující dirigent České filharmonie. Provedou spolu Beethovenův Koncert pro housle a orchestr D dur a poté zazní Symfonie č. 4 Antona Brucknera.
Na zahraniční hvězdy je ČF už kolikátou sezónu spíše skoupá, takže se konečně snad máme na co těšit. Manfred Honeck bude také hostem lektora České filharmonie Petra Kadlece v podvečerním pořadu Preludium, pořádaném pro abonenty ČF před koncertem od 18.30.

Japonskou operu Yuzuru od Ikuma Dana můžeme poprvé vidět v Praze. 11.1. ji ve Stavovském divadle uvede hostující operní soubor Slezského divadla z Opavy. Děj opery, napsané Danem v 50. letech, vychází ze staré japonské pohádky, v níž chudý prosťáček zachrání život ptáku jeřábovi. Ten se z vděčnosti promění v krásnou ženu a stane se jeho manželkou. Způsob kompoziční práce i charakter hudební řeči Yuzuru jeví určitou spřízněnost s tvorbou Pucciniho, zejména s jeho Madame Butterfly. Opera zazní v japonském originálu s českými titulky.
11.1. Stavovské divadlo, 19.00

O tom, že skladatelky jsou vzácným živočišným druhem a v hudebních dějinách jich figuruje opravdu málo, není pochyb. Bohužel ještě horší je to s nimi na koncertních pódiích - slyšet jejich díla máme možnost jen výjimečně. Sopranistka Martina Janková si vybrala pro recitál v Rudolfinu (7.1.) skladby dvou žen se slavnými jmény: Clary Schumannové, slavné pianistky a manželky skladatele Roberta Schumanna a Fanny Mendelssohn-Henselové, sestry známého skladatele Felixe Mendelssohna - Bartholdyho. Provedením jejich písní chce oponovat slovům legendárního vídeňského hudebního kritika Eduarda Hanslicka, který napsal: „Podle mých zkušeností a mého přesvědčení se ženám naprosto nedostává tvůrčí fantasie a hudební vynalézavosti, tedy onoho vrozeného daru a základní podmínky jakékoliv samostatné hudební tvorby.“
Sopranistka Martina Janková žije posledních deset let ve Švýcarsku, je sólistkou curyšské opery. Ačkoliv v zahraničí je její jméno vyslovováno se stejným respektem jako jméno Magdaleny Kožené nebo Dagmar Peckové, u širší veřejnosti v Česku není tak známa. Kritika u ní oceňuje lehký dokonale ovládaný soprán, stejně jako herecký šarm. Největší uznání v poslední době sklízí za Mozarta a Janáčka, ale její repertoár sahá od Monteverdiho až po Stravinského. Na pražském recitálu ji doprovodí klavírista Gérard Wyss.
7. 1. 2008, Rudolfinum, 19.30