„Hudba na veselo“
Také jste se dívali na novoroční koncert Vídeňských filharmoniků? Můj kamarád z Moravy mi hned poslal email, kde psal, jak se mu to tentokrát docela líbilo, a že si dynastii Straußů vždycky rád poslechne, a ptal se, jak že to brali ve Vídni. Nuže – všelijak, jako každý rok. Většina kritiků byla spokojena, tradice je tradice a jde jen o to, zahrát ty valčíky, polky-mazur, polky-schnell a podobně s patřičnou jiskrou. Byla provedení téměř legendární – Carlos Kleiber, Nicolaus Harnoncourt – někdo to nedokázal (nejmenovat). Jako všude, existují však také ve Vídni věční kverulanti – a to je další tradice (Svatava připomněla v avizu koncertu Martiny Jankové legendárního Eduarda Hanslicka; nezapomeňme ovšem, že Hanslick vyrostl v Praze, takže kde k tomu kverulantství vlastně přišel?). Ale k věci: 2. ledna vyšel v Die Presse „pohostinský komentář“ rozhlasového autora, žurnalisty, hudebního kritika a spisovatele – mj. specialisty na Franze Schuberta a rodinu Straußů (sic!) – Otto Brusattiho. Z článku trčely ostny na všechny strany. Není zde místo citovat ho celý, ale alespoň několik úryvků:
„Silvestr je za námi. Legendární 1. leden také. Zvukové mračno s tím spojené rovněž. Ale my jsme stísnění, necítíme se dobře. Nemyslím tím obžerství, řeč není ani o pití až do bezvědomí, a už vůbec ne o předpovědích a horoskopech a předsevzetích. [...] V posledních dnech šlo o to, aby nás média vyzývala (jako by to byla nějaká státní ideologie), abychom byli veselí a do Nového roku ‚vklouzli‘ hudebně povzneseni.“
Tady musí nastat malá vsuvka – obligátní přání „guten Rutsch“ by se dalo přeložit jako „dobré vklouznutí“ nebo „zhoupnutí“. V Brusattim se evidentně při tomto přání všechno vaří, neboť pokračuje:
„Kdo vlastně tohle copařsky odporné ‚dobré vklouznuztí‘ vymyslel? Tanec na vulkánu má otevírat novou dobu. A skoro každé médium při tom spoluúčinkovalo. [...] Takže hudba. Totiž jakákoliv hudba. Ta nejlepší i ta nejhorší. Ta, která se poslouchá na celém světě. Abych se už pořádně dopálil: Proč musí proboha tenhle faktor ‚hudba‘ být pořád považován za to pravé, co má novoroční úprk vyhnat do svěžích, vznosných výšin? Vždyť je to šaškárna, a jaká. Měli jsme tedy: Hudební dostaveníčka, jejichž cílem je ‚být-trvale-v-dobré-náladě‘. Symfonické koncerty s pravými ‚šunkami‘ od hudebních velikánů. Popové rozpaky a soft-diskové žvásty. Ozvučení ulic, bytů a veškerých prostor, jedno veselejší než druhé. A vůbec. Spousty zvuku. Spousty prefabrikovaného zvuku. Jen aby bylo veselo. A dokonce Novoroční koncert! (Pausa). ‚Znáte nějakou veselou hudbu? Já ne!‘ – To není uražený výrok nějakého Schopenhauerova stoupence, je to tradovaná otázka s vlastní odpovědí jednoho z největších hudebníků vůbec: Franze Schuberta. A na přelomu roku se přitom vydávají stovky miliard na to, abychom aspoň hudbou byli dohnáni k veselí... (Pausa) Víte vlastně, že asi nikdy nebyla napsána hudba (ani pro Zlatý sál Hudebního spolku ani v popu), která by byla přímo určena k tomu, být hozena do takového kotle veselí, v jakém se vaří na přelomu roku? Že je totiž hudba každoročně vystavována ohromnému podvodu s cílem oblbnout a nejhoršímu vykořisťování? [...]
Novoroční koncert. [...] Květinová výzdoba vypadala jako při stranickém zasedání v Pekingu, a v televizním přenosu to pokračovalo (také tentokrát to vypadalo jako retrospektiva hudebního filmu z dob našich dědečků, jako by za třicet let nebylo v optickém umění a možnostech snímání koncertů live vymyšleno nic nového). Mezi tou bujností a skutečně neuvěřitelně ošklivými kostýmy pro tanečky, prefabrikované v létě a na podzim, vypadal pohled na orchestr jako do cukrárny pro chudé.
A jinak? Obrovsky přívětivý dirigent [Georges Prêtre] , který si zkrátka chvílemi pletl novoroční koncert se sentimentalitou pařížského salonu a házel rubata, při nichž by mu možná Straußové omlátili své partitury o hlavu, a unavený orchestr – ti všichni zase dělali strnule veselou hudbu. Poněkud křečovitá hrstka servírovala zkamenělému publiku programovou míchanici. Bylo to jako vždycky – papežská mše na veselo.
Skladby z dílny možná mezinárodně nejznámější hudebnické rodiny známe. Zaznělo tedy něco veselého od Strauße otce, uštvaného mistra vedoucího několik rodinných životů zároveň a proslulého po celé Evropě, takového trochu e.t.a.hoffmanneskního typu; hodně od jeho syna (Johanna, Jeana, Šaniho), světového hudebníka naplněného fóbiemi a sarkasmem; a od jeho bratra Josefa, sentimentalisty a Schubertova nástupce (v tom, že nebyl „veselý“); a od maniodepresivního Josefa Lannera... (Pausa) Hudba má tu vlastnost, že se hodí k lecčemu. Někdy se jí říká děvka. Veselá? Především nudná byla v těch posledních dnech, a někdy vyčichlá, zvětralá.“
Kupodivu ponechal Brusatti naprosto stranou, že celý koncert i vložený film o přestávce byly věnovány nadcházejícímu mistrovství ve fotbale – fotbalový míč mu evidentně tolik v žaludku neležel. No, tři dny na to se Otto Brusatti – který se sarkasmu učil nejen u Eduarda Hanslicka, ale hlavně u Karla Krause – dočkal čtenářských reakcí. Milovníci tradice mu to nedarovali a dokonce mu i slušně srazili hřebínek:
„My jsme byli přitom, bez přikrášlení televize, sledovali jsme Georgese Prêtra a Filharmoniky zblízka. [...] Proto si myslíme, že Straußové by omlátili o hlavu spíš panu Brusattimu jeho komentář. Co k jeho příspěvku říkali Filharmonici, kteří rozhodně nehráli unaveně, přenecháváme jim, je ale fakt, že se muzicírovalo s radostí a vtipem a my jsme toho byli svědky. My jsme totiž byli na koncertě, ale komentátor, jak se dá předpokládat, seděl unaveně před televizí.“ – „Brusatti se ptá, kdo vlastně vymyslel to ‚copařsky odporné vklouznutí‘ do Nového roku. Nuže, tento obrat pochází z jidiš, ‚roš hašana‘ je pojmenování začátku nového roku v židovském náboženském roce, přeje se dobrý ‚roš hašana‘ a v etymologické zkomolenině se z toho stalo ‚guten Rutsch‘“. – „Franz Schubert měl možná pravdu, že neexistuje veselá hudba, ale radostná existuje. Proč hned za to popravovat? Proč prostě nevypnout televizi a prostě a jednoduše neříci, ‚mně se to nelíbí‘? Pro ty, kdo chtějí nový rok začínat přiměřeně vážně, mám pro 1. ledna 2009 návrh: poslechněte si Brahmsovo Německé rekviem, a hlavně druhou část: ‚Neboť všechno pomíjí...‘ Ani názory nepřežijí, ani ty novinových komentátorů. Dodatečně přeji ‚guten Rutsch‘ (to ještě musí být odsouzena i nevinná zkomolenina z ‚roš hašana‘?) a veselý a rozpustilý rok 2008.“ – „Komentář pana O. B. byl urážející, rušivý a absolutně zbytečný. Cítím se mezi miliony lidí, pro které začíná nový rok ‚programovou míchanicí‘ novoročního koncertu, jako v nejlepší společnosti. Pana Brusattiho nikdo nenutí, aby ‚papežskou mši na veselo‘ poslouchal!“
A co k tomu já? Tja (jak tu říkají), kritik v pevném zaměstnaneckém poměru (ale jsou takoví opravdu?) někdy musí poslouchat i to, na co by sám o své vlastní vůli třeba ani nešel. V naprosté většině si však smíme vybírat. Na novoroční koncert bych sice nešla, ale v televizi se na něj každoročně ráda podívám – koncekonců lze jen poslouchat a květinovou výzdobu partajního zasedání (tak strašné to zas nebylo) jakož i neuvěřitelně ošklivé kostýmy tanečníků (jedny, napodobující poněkud tučňáky, opravdu ošklivé byly, a hlavně naprosto nevhodné pro tanec) nemusím přece vnímat.
Mně však leží už delší dobu na srdci jiný problém, spojený se „zvukovými mraky“, o nichž Brusatti mluví, a shodou okolností to také souvisí s televizí resp. filmem. Také vám vadí trend současné dokumentaristiky, která obraz soustavně doprovází hudební kulisou, většinou computerově prefabrikovanou, a která je nejen monotónně vlezlá a zhola zbytečná, ale hlavně její hladina téměř překrývá mluvené slovo? Pokud jde o dokument se souběžným překladem cizojazyčného textu, vnímáte pak tři zvukové hladiny zároveň – a vlastní text se stává naprosto nesrozumitelným. Nevím přesně, kdy tato tendence začala, ale poslední dobou se žádný sebezajímavější dokument bez podobného zlozvyku neobejde. Mám dojem, že to muselo začít někde u „Star Wars“, kde je hudební kulisa, která už není kulisou ani posilujícím elementem obrazu, ale útokem na ušní bubínky a nervy, rovněž neustále přítomna. Týká se to i „Pána prstenů“ a dalších trikových filmů, a já nejsem schopna posoudit, zda za to také nemohou reprodukční zařízení kin či spíše jejich obsluha. Každopádně bych však apelovala na katedry filmové dokumentaristiky a dokumentaristy vůbec: Vaše práce má zprostředkovat důležité informace – ty jsou na prvním místě, pokud je potřebujete dokreslit hudbou, pak by mělo platit, že méně znamená více, a jen tam, kde to opravdu má smysl.
Čímž všem přeji hezký „roš hašana“.
Vlasta Reittererová