Kouzelný ostrov je plný barev, krásy a emocí
22.January. 2012 11:23
Na první pohled vypadá jako rouhání, když si někdo usmyslí vzít dvě Shakespearovy hry, utvořit z nich nové libreto a zhudebnit jej tak, že vybere hudbu z oper osmi barokních mistrů a poskládá ji do nového útvaru. Přesně tak vzniklo pasticcio Kouzelný ostrov (The Enchanted Island), které mělo světovou premiéru v Metropolitní opeře na Silvestra 2011 a nyní jsme jej mohli vidět v přímém přenosu z Met i my (21. 1., mj. v pražském kině Aero).Co jsme tedy vlastně viděli? Hudbu z oper Händela, Vivaldiho, Ferrandiniho, Rameaua, Campry, Leclaira, Rebela a Purcella spojil a nově otextoval britský režisér, spisovatel a hudebník Jeremy Sams novým libretem v angličtině, k čemuž použil Shakespearovu Bouři a Sen noci svatojánské. Tento postmoderní přístup nehledí na pietu a „autorská práva“ starých mistrů, kombinuje hlava nehlava baroko italské s německým a francouzským a celkem oprávněně spoléhá na to, že stylové nuance už současný posluchač nepozná, případně mu nebudou vadit. A víte co? Vyšlo to. Tvůrci se zbavili všech nevýhod, které má uvádění již nehraných děl starých mistrů, nemuseli si lámat hlavu se slabými nezáživnými librety, přílišnou délkou oper a hluchými místy, kde se toho tolik neděje, se ztracenými pasážemi, které se nedochovaly, s dobovou instrumentací atd. Brali si z bohatství tři sta let staré hudby jen ty nejlepší krásné a šťavnaté kousky a utvořili z nich pohádkově barvitou a okouzlující podívanou. 
Kouzelný ostrov má dvě dějství a trvá téměř čtyři hodiny. Vystupuje v něm mnohem více ústředních dvojic, než v běžné opeře (což je dáno složitým propletencem původně dvou her). Po hudební stránce jsou to samé náročné role, dokonce hned dvě mužské role jsou pro kontratenoristy. Zde se možná na krátkou chvilku zastavme u orchestru řízeného Williamem Christiem: nebyl barokně malý, což u tak velkého divadla má svou logiku, hrál s plným počtem smyčců, menším počtem dechů a samozřejmě s nezbytným cembalem pro basso continuo. Hrál brilantně a lehce. V pasticciu dostal jen několikrát větší prostor projevit se samostatně, v úvodu, v jedné mezihře a tance ve velké baletní scéně, jinak se stále zpívalo. V běžných operách hrává orchestr více, i z technických důvodů (přestavba scény). Také zde chyběly až na nějakou výjimku recitativy, nebyly zapotřebí. Podobně na tom byly sbory, do děje zasáhly asi dvakrát.
Děj vypadá tak, že dvojice zamilovaných ze Snu noci svatojánské (Helena a Demetrius, Hermie a Lysandr) se ocitnou po ztroskotání lodi na ostrově, kde tráví vyhnanství vévoda milánský Prospero a bojuje o nadvládu nad ostrovem s čarodějkou Sykorax a jejím znetvořeným synem Kalibanem. Prospero navíc usiluje o sňatek své dcery Mirandy s princem Ferdinandem. Do toho všeho zasahuje se svými kouzly popletený duch Ariel (komická postava) a mocný Neptun. Obsazení bylo excelentní. Mocného vládce Neptuna zpíval – jak jinak – Plácido Domingo, ctěný a uznávaný nestor Metropolitní opery, který měl navíc v ten den narozeniny. Proto obecenstvo zvlášť ocenilo smíchem repliku Neptuna „…jsem již starý a mrzutý“. Plácido Domingo „slouží“ v Metropolitní opeře již 43 sezón, za tu dobu absolvoval 650 vystoupení a nastudoval zde 46 rolí. Asi 170 představení řídil jako dirigent. Jak přiznal v pauze, zpíval již ledacos, ale vládcem moří je poprvé. Libretista si mohl dovolit do jeho textu vložit i aktuálně ekologickou notu, Neptun zpívá o člověkem zničených mořích a ironicky oponuje Arielovi: „Chceš skotačit s delfíny? Můžeš, jestli nějaké najdeš…“.
V Kouzelném ostrově má Neptun dva náročné výstupy, Domingo je zvládl krásným plným hlasem, rovněž svižné barokní figurace, i když se nedokázal tak zcela zbavit svého veristického přednesu, zde poněkud cizorodého. Jeho vstup na scénu mimochodem patřil k nejefektnějším pasážím představení, ale o tom až dále.
Role Prospera byla určena kontratenoristovi Davidu Danielsovi, který za svůj technicky bezchybný a procítěný projev sklidil dvakrát aplaus na otevřené scéně. Druhým a ještě vyšším mužským hlasem (skoro sopránovým) se zaskvěl Anthony Roth Costanzo v roli Ferdinanda, také velmi oceněný publikem.
Miláčkem publika se stala původem australská lyrická sopranistka Danielle de Niese v roli Ariela, vtipná, hravá a pěvecky triumfální. Do Metropolitní opery přišla v osmnácti letech jako historicky nejmladší angažovaná sólistka. Děj oživovala různými vtípky a převleky, jednou ve zlatém rouše bojovného anděla, jindy v potápěčském obleku navštíví Neptunovu říši atp. Pohádkovému příběhu dodávala svými kousky potřebnou nadsázku. Trochu se mi zdála unavená až v nesmírně náročné, závěrečné árii bohaté na ornamentaci v samotném konci opery. Očekávanou hvězdou večera byla mezzosopranistka Joyce DiDonato, kterou jsme minulý týden viděli jako Massenetovu Popelku v záznamu z Covent Garden. Zde si v roli čarodějky Sykorax užila více projevů sympatií, než v střízlivějším Londýně, tam se na otevřené scéně netleskalo ani jednou. Doslova velká a nesmírně dojemná byla její árie nad zhrzeným, v lásce zklamaným synem Kalibanem, s jehož bolestí jako matka soucítí. Byl to jeden z vrcholů představení.
Docela by mně zajímalo, z jaké opery a situace tato árie původně vychází, protože je to ukázka barokního umění vyjádřit emoci par excellence. Mimochodem v rozeznávání autorů jsme jako posluchači nebyli moc úspěšní, jediný nezaměnitelný skladatel, jehož originální artikulace smyčců a harmonie na sebe vždy upozornila jako trademark, byl Vivaldi.
Značné sympatie vzbudil také Kaliban (Luca Pisaroni) v těžkém kostýmu svalnaté stvůry. Ještě že je to pěvec mladý a urostlý, protože – jak se zmínil v interview s Deborou Voigt – je pohyb v takovém kostýmu fyzicky dost náročná záležitost, po celou dobu musí být navíc různě zkroucený a napadat na nohu, aby napodobil zmrzačení. Tento venezuelský basbarytonista získal nedávno (v listopadu) renomé v Met úspěšným debutem jako Leporello.
Efektní kostýmy Kevina Pollarda, vypracované do detailu, ostatně byly další velkou devizou představení, stejně jako nádherná scéna (Julian Crouch). Vyklenutý oblouk, zastřešující jeviště jako altánek navozoval komorní atmosféru malého barokního divadla, navíc se díky projekcím měnil jednou v kouzelnou zahradu, v Neptunův palác, ve strašidelný temný les či obří zubatou tlamu pekelné příšery. Květy v rajské zahradě rostou a rozkvétají před očima. Sbor zpívá v malované kulise z nahých barokních těl, ven trčí jen zpívající hlavy, jinak je to typický výjev ze starých pláten. Největší ohlas získala nádhera Neptunova paláce se čtyřmi zavěšenými mořskými pannami nad scénou, kdy dojem, že jste pod vodou, je opravdu věrný. Důmyslnou kombinací skutečných rekvizit s projekcemi vznikla vpravdě opulentní hostina tvarů a barev, přesně v tradici velkolepé barokní podívané. A to vše v estetice malířů barokního manýrismu.
Režie Phelima McDermotta, který kromě Met a anglických hudebních scén spolupracuje i s divadly muzikálovými (na Broadwayi režíroval Addamsovu rodinu), se snažila především zaujmout a pobavit diváka živou, chytrou a vtipnou hrou. Byla to zábava a bylo to přirozené – bez křečovité snahy o smích a humor za každou cenu, bez překotných akcí, aby se každou vteřinu něco dělo, ale i bez těžkého patosu a moralizování, jehož ve starých libretech bývalo až až. Přesto se v lehkém tónu představení našlo pár vážných, dojemných či moudrých tónů, tak akorát, aby celému večeru dodaly i jistou váhu. Čeští diváci mají možnost tuto neobvyklou a po hudební stránce mimořádnou událost vidět ještě jednou ze záznamu v sobotu 28. ledna v pražském kině Světozor.
Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Jean-Philippe Rameau a další The Enchanted Island (Kouzelný ostrov) Dirigent: William Christie Režie: Phelim McDermott Pomocná režie: Julian Crouch Scéna: Julian Crouch Kostýmy: Kevin Pollard Světelný design: Brian MacDevitt Choreografie: Graciela Daniele Premiéra 31.prosince 2011 The Metropolitan Opera New York Live Met in HD 21.ledna 2012
Prospero – David Daniels Ariel – Danielle de Niese Sycorax – Joyce DiDonato Caliban – Luca Pisaroni Miranda – Lisette Oropesa Helena – Layla Claire Hermia – Elizabeth DeShong Demetrius – Paul Appleby Lysander – Elliot Madore Ferdinand – Anthony Roth Costanzo Kvartet – Ashley Emerson, Monica Yunus, Philippe Castagner, Tyler Simpson Neptune – Plácido Domingo
Text byl publikován na Operaplus.cz
Co jsme tedy vlastně viděli? Hudbu z oper Händela, Vivaldiho, Ferrandiniho, Rameaua, Campry, Leclaira, Rebela a Purcella spojil a nově otextoval britský režisér, spisovatel a hudebník Jeremy Sams novým libretem v angličtině, k čemuž použil Shakespearovu Bouři a Sen noci svatojánské. Tento postmoderní přístup nehledí na pietu a „autorská práva“ starých mistrů, kombinuje hlava nehlava baroko italské s německým a francouzským a celkem oprávněně spoléhá na to, že stylové nuance už současný posluchač nepozná, případně mu nebudou vadit. A víte co? Vyšlo to. Tvůrci se zbavili všech nevýhod, které má uvádění již nehraných děl starých mistrů, nemuseli si lámat hlavu se slabými nezáživnými librety, přílišnou délkou oper a hluchými místy, kde se toho tolik neděje, se ztracenými pasážemi, které se nedochovaly, s dobovou instrumentací atd. Brali si z bohatství tři sta let staré hudby jen ty nejlepší krásné a šťavnaté kousky a utvořili z nich pohádkově barvitou a okouzlující podívanou. Kouzelný ostrov má dvě dějství a trvá téměř čtyři hodiny. Vystupuje v něm mnohem více ústředních dvojic, než v běžné opeře (což je dáno složitým propletencem původně dvou her). Po hudební stránce jsou to samé náročné role, dokonce hned dvě mužské role jsou pro kontratenoristy. Zde se možná na krátkou chvilku zastavme u orchestru řízeného Williamem Christiem: nebyl barokně malý, což u tak velkého divadla má svou logiku, hrál s plným počtem smyčců, menším počtem dechů a samozřejmě s nezbytným cembalem pro basso continuo. Hrál brilantně a lehce. V pasticciu dostal jen několikrát větší prostor projevit se samostatně, v úvodu, v jedné mezihře a tance ve velké baletní scéně, jinak se stále zpívalo. V běžných operách hrává orchestr více, i z technických důvodů (přestavba scény). Také zde chyběly až na nějakou výjimku recitativy, nebyly zapotřebí. Podobně na tom byly sbory, do děje zasáhly asi dvakrát.Děj vypadá tak, že dvojice zamilovaných ze Snu noci svatojánské (Helena a Demetrius, Hermie a Lysandr) se ocitnou po ztroskotání lodi na ostrově, kde tráví vyhnanství vévoda milánský Prospero a bojuje o nadvládu nad ostrovem s čarodějkou Sykorax a jejím znetvořeným synem Kalibanem. Prospero navíc usiluje o sňatek své dcery Mirandy s princem Ferdinandem. Do toho všeho zasahuje se svými kouzly popletený duch Ariel (komická postava) a mocný Neptun. Obsazení bylo excelentní. Mocného vládce Neptuna zpíval – jak jinak – Plácido Domingo, ctěný a uznávaný nestor Metropolitní opery, který měl navíc v ten den narozeniny. Proto obecenstvo zvlášť ocenilo smíchem repliku Neptuna „…jsem již starý a mrzutý“. Plácido Domingo „slouží“ v Metropolitní opeře již 43 sezón, za tu dobu absolvoval 650 vystoupení a nastudoval zde 46 rolí. Asi 170 představení řídil jako dirigent. Jak přiznal v pauze, zpíval již ledacos, ale vládcem moří je poprvé. Libretista si mohl dovolit do jeho textu vložit i aktuálně ekologickou notu, Neptun zpívá o člověkem zničených mořích a ironicky oponuje Arielovi: „Chceš skotačit s delfíny? Můžeš, jestli nějaké najdeš…“.
V Kouzelném ostrově má Neptun dva náročné výstupy, Domingo je zvládl krásným plným hlasem, rovněž svižné barokní figurace, i když se nedokázal tak zcela zbavit svého veristického přednesu, zde poněkud cizorodého. Jeho vstup na scénu mimochodem patřil k nejefektnějším pasážím představení, ale o tom až dále.
Role Prospera byla určena kontratenoristovi Davidu Danielsovi, který za svůj technicky bezchybný a procítěný projev sklidil dvakrát aplaus na otevřené scéně. Druhým a ještě vyšším mužským hlasem (skoro sopránovým) se zaskvěl Anthony Roth Costanzo v roli Ferdinanda, také velmi oceněný publikem.
Miláčkem publika se stala původem australská lyrická sopranistka Danielle de Niese v roli Ariela, vtipná, hravá a pěvecky triumfální. Do Metropolitní opery přišla v osmnácti letech jako historicky nejmladší angažovaná sólistka. Děj oživovala různými vtípky a převleky, jednou ve zlatém rouše bojovného anděla, jindy v potápěčském obleku navštíví Neptunovu říši atp. Pohádkovému příběhu dodávala svými kousky potřebnou nadsázku. Trochu se mi zdála unavená až v nesmírně náročné, závěrečné árii bohaté na ornamentaci v samotném konci opery. Očekávanou hvězdou večera byla mezzosopranistka Joyce DiDonato, kterou jsme minulý týden viděli jako Massenetovu Popelku v záznamu z Covent Garden. Zde si v roli čarodějky Sykorax užila více projevů sympatií, než v střízlivějším Londýně, tam se na otevřené scéně netleskalo ani jednou. Doslova velká a nesmírně dojemná byla její árie nad zhrzeným, v lásce zklamaným synem Kalibanem, s jehož bolestí jako matka soucítí. Byl to jeden z vrcholů představení.Docela by mně zajímalo, z jaké opery a situace tato árie původně vychází, protože je to ukázka barokního umění vyjádřit emoci par excellence. Mimochodem v rozeznávání autorů jsme jako posluchači nebyli moc úspěšní, jediný nezaměnitelný skladatel, jehož originální artikulace smyčců a harmonie na sebe vždy upozornila jako trademark, byl Vivaldi.
Značné sympatie vzbudil také Kaliban (Luca Pisaroni) v těžkém kostýmu svalnaté stvůry. Ještě že je to pěvec mladý a urostlý, protože – jak se zmínil v interview s Deborou Voigt – je pohyb v takovém kostýmu fyzicky dost náročná záležitost, po celou dobu musí být navíc různě zkroucený a napadat na nohu, aby napodobil zmrzačení. Tento venezuelský basbarytonista získal nedávno (v listopadu) renomé v Met úspěšným debutem jako Leporello.
Efektní kostýmy Kevina Pollarda, vypracované do detailu, ostatně byly další velkou devizou představení, stejně jako nádherná scéna (Julian Crouch). Vyklenutý oblouk, zastřešující jeviště jako altánek navozoval komorní atmosféru malého barokního divadla, navíc se díky projekcím měnil jednou v kouzelnou zahradu, v Neptunův palác, ve strašidelný temný les či obří zubatou tlamu pekelné příšery. Květy v rajské zahradě rostou a rozkvétají před očima. Sbor zpívá v malované kulise z nahých barokních těl, ven trčí jen zpívající hlavy, jinak je to typický výjev ze starých pláten. Největší ohlas získala nádhera Neptunova paláce se čtyřmi zavěšenými mořskými pannami nad scénou, kdy dojem, že jste pod vodou, je opravdu věrný. Důmyslnou kombinací skutečných rekvizit s projekcemi vznikla vpravdě opulentní hostina tvarů a barev, přesně v tradici velkolepé barokní podívané. A to vše v estetice malířů barokního manýrismu.
Režie Phelima McDermotta, který kromě Met a anglických hudebních scén spolupracuje i s divadly muzikálovými (na Broadwayi režíroval Addamsovu rodinu), se snažila především zaujmout a pobavit diváka živou, chytrou a vtipnou hrou. Byla to zábava a bylo to přirozené – bez křečovité snahy o smích a humor za každou cenu, bez překotných akcí, aby se každou vteřinu něco dělo, ale i bez těžkého patosu a moralizování, jehož ve starých libretech bývalo až až. Přesto se v lehkém tónu představení našlo pár vážných, dojemných či moudrých tónů, tak akorát, aby celému večeru dodaly i jistou váhu. Čeští diváci mají možnost tuto neobvyklou a po hudební stránce mimořádnou událost vidět ještě jednou ze záznamu v sobotu 28. ledna v pražském kině Světozor.Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Jean-Philippe Rameau a další The Enchanted Island (Kouzelný ostrov) Dirigent: William Christie Režie: Phelim McDermott Pomocná režie: Julian Crouch Scéna: Julian Crouch Kostýmy: Kevin Pollard Světelný design: Brian MacDevitt Choreografie: Graciela Daniele Premiéra 31.prosince 2011 The Metropolitan Opera New York Live Met in HD 21.ledna 2012
Prospero – David Daniels Ariel – Danielle de Niese Sycorax – Joyce DiDonato Caliban – Luca Pisaroni Miranda – Lisette Oropesa Helena – Layla Claire Hermia – Elizabeth DeShong Demetrius – Paul Appleby Lysander – Elliot Madore Ferdinand – Anthony Roth Costanzo Kvartet – Ashley Emerson, Monica Yunus, Philippe Castagner, Tyler Simpson Neptune – Plácido Domingo
Text byl publikován na Operaplus.cz
blog comments powered by Disqus
