Režisérka Inga Levant přesunula děj obou oper do prostředí filmových ateliérů: Sedláka kavalíra do římského studia Cinecittá za vlády Benita Mussoliniho (Mascagni se s ním osobně znal). Milostné drama všedních lidiček z filmového zázemí (Santuzza je služka, Turiddu je nějaký technik v montérkách) se odehrává za kulisami historického velkofilmu o umučení Krista. Slavné orchestrální Intermezzo tak zní do filmové scény Snímání Krista z kříže za mohutných proudů umělé mlhy. Lola je filmová hvězda a její muž Alfio producent. A asi také trochu mafián – Turidda na konci zlikvidují jeho gorily.

Nápad je to srozumitelný, zpočátku zábavný (filmařské klapky oblečené ve fašistických stejnokrojích), můžeme jakž takž akceptovat i výstupy bezdomovce s igelitkou z Alberta, který se motá na place a deklamuje moudra. Jenže to celé nefunguje. Z hrdých sicilských venkovanů jsou najednou tupí burani, téměř městská spodina, od které ty velké city a vášně prostě neberete. Nejde to, chybí jim cokoli velkého, opravdového, co by lidsky přesahovalo opileckou hádku u krabicového vína. (Nejhůř dopadl asi Turiddu, jeho kostým ve stylu Bořka Stavitele po sedmi pivech operní postavě vyloženě ubližuje. Ani filmová diva Lola na tom není co do elegance moc dobře.)  Scéně (Friedrich Eggert) chybí umělecká stylizace, vše je naturální a laciné. Hrubé lešenářské trubky obrácených kulis střídá díky točně šatna herců s křesílky a zrcadly, kde se odehrávají hlavní rodinné dialogy Turidda se Santuzzou či jeho matkou (zde vedoucí maskérny). Tím scéna vyčerpala své možnosti. Zpěvákům navíc lešení a točna ponechává často jen úzký prostor vpředu u orchestřiště, což jejich hereckým akcím nepřidá na zajímavosti.

Prakticky ve stejných kulisách zůstávají Leoncavallovi Komedianti, tentokrát situovaní do Hollywoodu. Na lešení přibudou filmové retro plakáty a zářící cifry 75. výročí studia, dole vitríny s filmařskými trofejemi, stejná zůstává šatna herců. Hezký je nápad s průvodem lidu do kostela – staré náboženské symboly v čele průvodu vyměnila nová modla: zlatá soška Oscara, kterou kdosi pozvedá nad hlavu a za níž se senzacechtivý dav táhne jako za monstrancí.

Stylizace postav opět pokulhává a jde proti textu libreta – Tonio není zmrzačený, Nedda není cirkusová komediantka, spíše připomíná učitelku v upjatém kostýmku a není jasno, kde by vzala bič na zbití dotěrného Tonia (to vše se jen naprázdno zpívá v libretu, ale skutečnost na scéně je jiná). Vtipný je Beppe v elvisovské stříbrné kombinéze. Canio zpívá svou slavnou árii Směj se, paňáco schoulený v šatně za skříní. Díky soustředěnému nasvícení získal jeho výstup naléhavost a intimitu, je škoda, že takových míst světelná režie nevytvořila více. Představení od této árie pomalu ztrácelo dech a vystoupení komendiantů, pozvaných na oslavy filmového studia, se docela táhlo. O to brutálněji působil konec, kdy Canio zastřelí Neddu i jejího milence Silvia (pistolí zezadu do hlavy).

Je třeba ocenit pěvecké výkony, které v tomto představení odvedli především Michal Lehotský a Ivan Kusnjer. Ti vystoupili v obou operách a Kusnjer dokonce ve třech rolích (Alfio, Tonio a dvakrát jako bezdomovec s prologem). Ivan Kusnjer zvládl všechny role (i tu mluvenou) s velkou přirozeností, po pěvecké stránce bezchybně a inspirovaně a sklidil také největší uznání  publika. Michal Lehotský (Turiddu, Canio) obě náročné role naplnil velkou energií a znělým hlasem (zpočátku se mi zdálo, že se do výšek musí poněkud tlačit, ale brzy se rozezpíval naplno a velmi uspokojivě), byl bezesporu tahounem představení. Z dalších pěvců zaujala především Nana Miriani jako živočišná a temperamentní Santuzza. Hlas této gruzínské sopranistky suverénně kraloval v operním sále a nezanikal ani se sborem v zádech. Skvělou vizáží a inteligentním hudebním projevem se blýsknul mladý barytonista Jiří Brückler  (Silvio), se Simonou Procházkovou (Nedda) vytvořili atraktivní pár, jako Beppe zaujal Jan Markvart. 

Výkon sboristů (sbormistři Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar) je třeba také ocenit jako důstojný a zdařilý, zpívali plasticky, s velkým rozpětím dynamiky a vytvořili mnoho krásných a jímavých míst. Hudební nastudování pod taktovkou Hilaryho Griffithse mělo přiměřený standard, na jaký jsme ve Státní opeře vcelku zvyklí. Škoda těch nevyladěných smyčců na začátku, které měly občas „širší unisono“, hezká byla cellová sóla a souhra se sólisty klapala poměrně bez závad. Diváci ocenili hudební výkony více, než novátorské pojetí obou oper, režii na děkovačce nepokrytě „vybučeli“. Je otázkou, zda Státní opera Praha, kam se chodí na tradiční italský repertoár a inscenace se tu drží dlouho, potřebovala právě v tomto titulu experimentovat. Tipněte si, kolik repríz sedláky v lešení čeká…?

Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana Ruggero Leoncavallo: Pagliacci Hudební nastudování: Hilary Griffiths Dirigent: Hilary Griffiths (alt. Jiří Štrunc) Režie: Inga Levant Scéna a kostýmy: Friedrich Eggert Choreografie: Petr Jirsa Sbormistr: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar Orchestr a sbor Státní opery Premiéra 14. června 2012 Státní opera Praha

Sedlák kavalír: Santuzza – Nana Miriani  (alt. Anda Luise Bogza, Helena Zubanovich) Turiddu – Michal Lehotský  (alt. Igor Jan, Emmanuel di Villarosa) Alfio – Ivan Kusnjer (alt. Miguelangelo Cavalcanti, Vladimír Chmelo) Lola – Andrea Kalivodová (alt. Galia Ibragimova) Lucia – Galia Ibragimova (alt.Yvona Škvárová, Lenka Šmídová)
Komedianti: Canio – Michal Lehotský (alt. Igor Jan, Emmanuel di Villarosa) Nedda – Simona Procházková (alt. Maria Kobielska) Tonio – Ivan Kusnjer (alt. Miguelangelo Cavalcanti, Vladimír Chmelo Beppe – Jan Markvart (alt. Vladimír Doležal) Silvio – Jiří Brückler (alt. Jakub Pustina)
Upřesnění: Ač to program k představení ani webové stránky pražské Státní opery, resp. Národního divadla nezmiňují, jedná se o inscenaci, která byla ve stejné režii i výpravě uvedena již v roce 2009  ve Saarländisches Staatstheater v německém Saarbrückenu  
text byl publikován na Operaplus.cz