Prvním bodem večera byl Braniborský koncert č. 4 G dur, BWV 1049, kde o pozornost svádějí bitvu velmi exponované virtuózní housle (sólistka Kati Debretzeni) s dvěma zobcovými flétnami (Rachel Beckett a Anthony Robson). Ty sice nehrají tak virtuózně, ale jsou naopak nositeli závažných témat. Nebýt tohoto rozporu, jednalo by se o typický houslový koncert. Zaujal mně výklad Václava Kapsy v programu, který v tom vidí analogii Kristova výroku „kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje (v tomto případě nejobyčejnější z obyčejných nástrojů – zobcová flétna), bude povýšen“.  – Proč ne? V barokní hudbě je tolik skrytých symbolů a tajenek, pro nás již nepostřehnutelných, že uvažovat o ní tímto způsobem je inspirativní.
Braniborský koncert provedl skromný soubor o sedmnácti hráčích, což znělo pochopitelně zcela jinak, než jsme zvyklí z běžných koncertních provedení. Zdálo se ovšem, že jinak akusticky výtečné Rudolfinum přece jen není na tyto jemné historické nástroje stavěné, zvuk souboru zpočátku byl velmi subtilní a některé detaily zanikaly. Možná by mu slušela nějaká menší dobová síň nebo prostor s větším echem.
V průběhu večera se obsazení často měnilo podle potřeby, členové přibývali, odcházeli nebo seděli vzadu na pódiu připravení na své číslo. Lépe pak vyzněla druhá půle večera s varhanami a theorbou, nebo s dechy, které zvuk tělesa přece jen zhutnily.

Pak již přišla Bostridgeova „jízda smrti“, řada kantát, árií a recitativů s tímto neradostným námětem či skladby přímo určené ke smutečnímu obřadu. Zahájil velkou kantátou Ich habe genug, BWV 82 o pěti částech, v níž zpěváka po celou dobu doprovází a doplňuje hlas flétny jako stín (Lisa Beznosiuk, příčná flétna). Původní sopránovou verzi zpíval Bostridge v novodobé transkripci pro tenor. A budiž řečeno, že jej některá hlouběji položená místa dost potrápila. Je to krásný kompaktní a dramatický kus s áriemi a recitativy, nedivím se, že jej britský tenorista chtěl mít ve svém repertoáru, ale myslím, že mu dává méně prostoru pro jeho okouzlující hlas, lahodný právě ve střední a vyšší poloze. Mimochodem název kantáty (Mám již všeho dost!) není zvoláním otráveného seniora, ale konstatováním vděku za naplněný život a za možnost splynutí s Pánem.

Po přestávce program pokračoval instrumentální Sinfonií s koncertantními varhanami (výtečný Steven Devine), která se hraje jako úvod ke kantátě Gott soll allein mein Herze haben, BWV 169. Následovala árie Mein Verlangen z kantáty Komm, du süsse Todestunde, BWV 161. Bostridge ji zpíval s velmi naléhavým, dojemným výrazem. Bachovi ovšem nevadí použít zde taneční stylizaci a vzývat smrt v rytmu menuetu. 

Árie Der Ewigkeit saphirnes Haus je poetická vize safírového domu věčnosti ze smuteční kantáty za oblíbenou saskou kurfiřtku (Lass, Fürstin, lass noch einen Strahl, BWV 198). Bach se k lidskému hlasu chová stejně jako k sólovému nástroji, předepisuje mu dlouhé zdobené fráze a figurace na jeden nádech, skoky do oktáv nahoru či dolů, značný rozsah, to není part pro každého tenoristu. Bostridge ovládá tento styl oslnivě, umí pracovat s dechem, může se opřít o pevnou intonaci, ovládá ozdoby a hlasové techniky baroka. A navíc ten jeho sladce zabarvený tenor… Po další Sinfonii s virtuózním partem varhan (označené dokonce jako Concerto) z kantáty Geist und Seele wird verwirret BWV 35 následovaly dvě poslední a z hlediska koncertu vrcholné árie: ztišená a něžná „ukolébavka smrti“ z Velikonočního oratoria Sanfte soll mein Todeskummer (Mé smrtelné trápení má být jemné, BWV. 249) a árie z Janových pašijí Zerschmettert mich, ihr Felsen und ihr Hügel (Rozdrťte mě, skály a kopce, BWV 245 b). Nezávisle na hrozivém textu je hudba poslední árie poměrně svěží, hybná až veselá. Bostridge toto vyznání hříšníka, který se kaje za svou bezbožnost, zpíval s nadsázkou, s až parodizující lítostí, s uvolněnými tempy a expresivitou, zveličenými emocemi. Občas jej doplnil orchestr zvukomalebnými prvky (ve smyčcích „sešup“ dolů, když kajícník padá na kolena).
Pro milovníky baroka to byl sváteční večer, i když nebyli zde jen poučení diváci – zpočátku se dost tleskalo i mezi větami skladeb.


Pražské jaro 2012 Orchestra of the Age of Enlightenment Umělecký vedoucí: Steven Devine Ian Bostridge (tenor) 16. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program: Johann Sebastian Bach: – Braniborský koncert č. 4 G dur, BWV 1049 – Ich habe genug, BWV 82 – Sinfonie z Kantáty Gott soll allein mein Herze haben, BWV 169 – Mein Verlangen z Kantáty from the cantata, BWV 161 – Der Ewigkeit saphirnes Haus z from Trauerode, BWV 198 – Geist und Seele wird verwirret, BWV 35 – Sanfte soll mein Todeskummer z Velikonočního oratoria, BWV 249 – Zerschmettert mich, ihr Felsen und ihr Hügel z Janových pašijí, BWV 245b
Foto Pražské jaro – Ivan Malý
text byl publikován na Operaplus.cz