Čtvrtým Beethovenem pokračoval v řadě dvou předchozích klavírních koncertů (prvním a třetím), které jsme před pár dny mohli slyšet v podání norského pianisty Andsnese. Ale jaký rozdíl to byl v interpretaci! Téměř jako by se jednalo o dva různé skladatele. Blechacz je z klavírní školy východního typu – velká pedalizace, hlasitý kovově průrazný zvuk, důraz na virtuozitu a sebeprezentaci. Ale nemohu říct, že by polský pianista hrál svévolným a romanticky rozmáchlým přednesem, což je další z rysů (v případě staršího repertoáru se dá říci i nešvarů) východní školy.

Blechacz zahrál Beethovena korektně, virtuózně, skvěle bez jediné chybičky a vyrovnaně v předepsaných tempech. (Škoda, že uprostřed dlouhé kadence někomu v sále úporně vyzváněl mobil – znáte to: ještě s gradací, jak se vytahuje z kabelky či z kapsy.) Velký orchestr doprovázel klavíristu citlivě, sametovým tónem a s velkou elegancí. Pokud bych si ale měla vybrat, Andsnesův komorní a prostší Beethoven v „lidských rozměrech“ mi byl bližší a připadal mně i zajímavější.

To hlavní ale přišlo po přestávce: Lutoslawského koncert pro orchestr z roku 1954. Je to skladba, která vznikla přímo pro tento orchestr, těžce zasažený druhou světovou válkou (jeho sídlo zmizelo po bombardování a dvě třetiny jeho členů ve válce zahynuly). Na šéfdirigentovi i hráčích bylo znát, že toto dílo berou velmi osobně. Pokud se mi úvodní Dvořák zdál zahraný nemastně neslaně, málo plasticky, zde užil Antoni Wit veškerý potenciál velkého orchestru a rozpoutal doslova orgie pestrých barev a rytmů. Orchestr také změnil koncertního mistra, respektive mistryni – Ewa Marzcyk se nyní ujala vedení prvních houslí.

Vstupní Intrada útočí na posluchače divokými rytmy podobnými Stravinského Svěcení (nebo Bartókovi) a končí mírnou přírodní selankou s pasteveckými zvonečky a ptačím štěbetáním. Druhá část Capriccio notturno e Arioso přináší výrazné téma sólové trubky, v závěru melodický motiv zajímavě modifikuje do bicích. Nápady Lutoslawského co do instrumentace se zdají nevyčerpatelné, s každým taktem přicházejí nové a nečekané možnosti. Závěrečná Passacaglia, Toccata e Corale začíná téměř neslyšitelným cantem firmem v kontrabasech, je to temné téma v pianissimu a v nejspodnějších polohách, které vnímáme spíše „podprahově“, pak se k němu přidá klavír a dále proud sílí a přelévá se do smyčců, které téma hrají již v celých akordech jako varhany. Opravdu překvapení a zážitek v každém taktu. Orchestr pod vedením zkušeného a energického Antoni Wita provedl skladbu mistrovsky, pozornost budila bezchybná a zvukově kompaktní sekce žesťů. Po doznění koncertu se v sále strhly nadšené ovace – a právem, bylo to vyvrcholení večera a orchestr musel ještě dvakrát přidávat.


Pražské jaro 2012 Varšavská filharmonie Dirigent: Antoni Wit Rafał Blechacz (klavír) 25. května 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha
program: Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 108 Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 4 G dur, op. 58 Witold Lutosławski: Koncert pro orchestr
Foto Pražské jaro – Ivan Malý
text byl publikován na Operaplus.cz