O veleúspěšné inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu referuje živě z Vídně Rakouský deník Vlasty Reittererové III:
Festival Wiener Festwochen se letos soustředil na Leoše Janáčka, jehož dílo se objevilo na několika koncertech: hrál se sextet Mládí, Concertino a Capriccio pro levou ruku, a Zápisník zmizelého (s Alešem Brisceinem). Na špici však jednoznačně stojí – a to i v rámci celého festivalu – inscenace opery Z mrtvého domu v Divadle na Vídeňce, v hudebním nastudování Pierra Bouleze a režii Patrika Chéreaua na na scéně Richarda Peduzziho. To je ta trojice, která vytvořila roku 1976 v Bayreuthu nejprve skandalizovanou, a vzápětí na to do nebes vyzdvihovanou inscenaci Prstenu Nibelungova. Tentokrát přinesli další důkaz, co jedinečného může vzniknout, když členové inscenačního týmu táhnou za jeden provaz.
Mé sdělení není recenze – jen se svěřuji s poznáním, že se v divadle ještě dají potkat nezapomenutelné události. Od prvních tónů jsem byla do té nervózně těkavé Janáčkovy hudby vtažena, prázdná scéna se šedivými zdmi bez jakýchkoli komplikovaných scénografických kouzel s jedinou špinavou lágrovou žárovkou doslova vsála hlediště do sebe, plyšové sedačky zmizely. Najednou jsme byli všichni sibiřskými vězni.
Hrálo se bez přestávky, a když spadla opona, nedokázala jsem zatleskat. Prostě se to nehodilo. A přitom nešlo o žádná velká kouzla. Návod na dobrou operní inscenaci je prajednoduchý: vezmi dobrý kus, vyber k němu vhodné inscenátory, kterým jde o společnou věc, a poctivě to připrav. A obsaď lidmi, kteří pochopí, co inscenátoři chtějí, a provedou to. To představení měli vidět všichni ti, kdo si myslí, že režie spočívá ve vymýšlení čehokoli, co divák nečeká, kdo si myslí, že operní zpěváci jsou stejně dřeva, tak jaképak se s nimi dá dělat divadlo, a hlavně ti, kdo neustále žehrají, jak to u nás za nic nestojí a jak je za hranicemi všechno skvělé. Třetina sólových partů této kolektivní opery byla obsazena „našimi“ (Čechoslováky): Štefan Margita, Vladimír Chmelo, Jiří Sulženko, Ján Galla, Tomáš Krejčiřík, Martin Bárta. No prosím.
